Dnes je 23. února 2019

6:56 17:35

Nepřeletěli Krkonoše

27. 1. 2008

Do hradby Krkonoš ve stoleté historii létání narazilo nejméně 20 letadel, od větroňů přes vrtulníky po proudové stíhačky. Některé události jsou zapomenuté, jiné havárie připomínají pamětní desky a expozice. Letadla havarovala nebo nouzově přistávala i v nejvyšších polohách hor.

Vždy vzbudila zájem turistů, jejichž fotografie jsou často jediným dokladem o výjimečné události. Jistá Anička a Dýsy se na svatební cestě 1.prosince 1932 nechali vyfotografovat u Luční Boudy před rozbitým československým civilním letadlem typu Šmolík – 6 z továrny LETOV Kbely. O náročnosti nouzového přistání na dvoumístného letadla na Bílé louce svědčí uražená vrtule, pravé křídlo a vzadu chybějící směrovka.


Poškozený dvoumístný letoun Š-6 LETOV u Luční boudy v roce 1932


Výškový rekord letecké havárie na českém území drží německý vojenský pilot, který v roce 1940 narazil do Sněžky jen deset metrů pod verandou České boudy. Ani nevíme, jestli náraz dvoumístného nejspíš cvičného letounu Focke-Wulf letci přežili.


Přímo do vrcholu Sněžky u České boudy narazil Focke-Wulf v roce 1940


Nejvíce leteckých neštěstí přinesly válečné události. Jediné hromadné neštěstí se stalo 24.března 1941 ve sněhové bouři na Rýchorách. Při přeletu Krkonoš z dvanácti transportních letadel Junkers JU 52 tři stroje nezvládli extrémní podmínky a nouzově přistáli mezi Vernéřovicemi a Sněžnými domky. V jednom letadle uhořeli čtyři vojáci. Podle vyprávění Ernsta Rennera původem ze Sněžných domků se lidem z osady Rýchory podařilo zbylé posádky zachránit a letadla byla během jednoho týdne rozebrána a dopravena na železnici do Žacléře.

Známější je náraz stejného typu JU 52 do úbočí Snežky 23.února 1945. Článek věnující se této nehodě nedávno vyšel ZDE na aerowebu. Od roku 2003 jsou v informačním centru na Pomezních Boudách vystaveny jeden motor, dva kusy kapotáže  a dokumenty o neštěstí. Hradní společnost Aichelburg v roce 2001 v místě dopadu lazaretního letadla na traverzu mezi boudou Jelenka a Sněžkou umístila dvě kovové desky připomínající smrt třiadvaceti vojáků.


Havarovaný letoun JU-52 byl na úbočí Sněžky dlouhé roky turistickou atrakcí


V březnu 1945 havarovalo sovětské vojenské letadlo na pláni pod vrcholem Lubochu, západně od Vosecké boudy. Nejspíš pilota pohřbili místní horalé na místě havárie. Po válce objevené doklady policie předala sovětskému velení ve Sklarské Porebě, ovšem nikdo si nezapsal jméno pilota. V říjnu 1948 byly jeho ostatky exhumovány a přeneseny do Harrachova. U pomníku „neznámého letce“ nedaleko kostela leží dodnes. Dlouho se nevědělo v jakém stroji zahynul. Norbert Enge z Horního Maršova se zúčastnil s badateli vojenské historie v létě 2005 výpravy, kterou nám popsal. V doprovodu strážce KRNAP prohledávali chráněné území a brzy našli zbytky letadla. Podle plechu, nábojnic do 39mm kanónu, části výstroje a motoru určili místo dopadu. Kusy pneumatiky Good Year, přepínače ON-OFF a nakonec i plech s přemalovaným symbolem USA na rudou hvězdu je ubezpečili, že šlo o americkou jednomístnou stíhačku od firmy Bell typu Airacobra ve službách Rudé armády. Sověti během války dostali přes pět a půl tisíce těchto strojů a jeden z nich skončil v Krkonoších.

Nebo možná dva. Nedaleko odtud na polské straně Szrenice havarovala v posledních dvou letech války jiná sovětská stíhačka s třílistou vrtulí a řadovým motorem. Teprve po několika dnech pilota pochovali na místě havárie Bohumil Ďoubalík  z Vysokého nad Jizerou a Oldřich Votoček z Poniklé. Ani oni nezveřejnili jméno vojáka. Airacobry nad Krkonošemi doprovázely bombardéry a obě stíhačky mohly pocházet z těchto letů.

Mimo bojovou operaci se zřítilo sovětské letadlo v říjnu 1945 poblíž Dívčích kamenů na české straně hor. Ve velkém dvoumotorovém letadle s výrobním číslem 476 473 americké výroby Douglas C-3 známé pod jménem Dakota zahynuli oba piloti a čtyři členové posádky. Jejich ostatky jsou pod zjištěnými jmény uloženy v mohyle Čeřovka u Jičína.


U zbytku Dakoty nad Petrovkou vyfotil na jaře 1946 Bedřich Stone
svého synovce René Pompla a syna Viléma


V poválečných letech spadly dva vojenské stroje. Stíhačka Mig – 15 československé armády havarovala na severním úbočí Medvědína na konci 50. let. Vůbec největší rychlostí do Krkonoš narazili plukovník Rudolf. L Rejno a podplukovník Nikolajevič V. Radočinskij 20.listopadu 1978. Údajně si v sovětském bitevním proudovém letounu Suchoj SU – 25 nastavili autopilota na příliš nízkou letovou hladinu a nepřelétli vrchol Luční hory. Následná „záchranná akce“ měla podle člena Horské služby Přemysla Kovaříka zajímavý průběh. Dva dny stroj tehdy okupační sovětské jednotky neúspěšně hledali v prostoru mezi Jeseníky a Krušnými horami, než lokalizovali dopad někde v Krkonoších. Teprve 23.11. Sověti informovali ČS leteckou inspekci, která požádala o pomoc Horskou službu. Pře šedesát záchranářů pročesávalo střední Krkonoše, až František Novák na západní straně Luční hory nalezl ve dvaceticentimetrovém sněhu leteckou botu i s kusem nohy. Když záchranáři ohlásili Sovětům nález letadla, ti je okamžitě vykázali z celého prostoru, svými transportéry zablokovali příjezdové cesty a oblast na několik dní uzavřeli. Přesto si někteří záchranáři odnesli jako památku nalezené „budíky“. Neštěstí připomíná asi kilometr od místa nárazu malý pomníček u Koňské cesty.

Jednou v Krkonoších havaroval i vrtulník. Při geofyzikálním průzkumu 30.září 1997 narazila čtyřčlenná  posádka údajně kvůli chybnému nastavení palubních přístrojů do vrcholů Kozích hřbetů. K zavěšeným přístrojům vedli kabely skrz nedovřené dveře, ty se proto při nárazu otevřeli a mechanik Žemlička mohl ze stroje včas vypadnout a jako jediný se zachránit. Rozbitou helikoptéru druhý den Horská služba zavěsila pod vojenský vrtulník Mi-8 a odvezla mimo Krkonoše. U horského chodníku stoupajícího z údolí Bílého Labe k Luční boudě je v zákrytu velkého žulového balvanu skromný křížek se jmény obětí.

Nejméně nebezpečné jsou nehody bezmotorových letadel neboli větroňů. Nad Krkonošemi létají od dvacátých let minulého století a neznám smrtelný úraz. Ani při nouzovém přistání polského kluzáku 20.června 1979 na Liščí louku se pilotovi nic nestalo. Až na zemi byl zajištěn „Veřejnou bezpečností“ za překročení státní hranice. V tu dobu totiž platila slova prvního komunisty ve státě: „Hranice nejsou žádné korzo“. Z letadla zatím místní kluci vymontovali vysílačku a vrátili ji až po slibu, že nebudou potrestáni. Jinak dopadli chlapci zachycení u Dakoty nad Petrovkou. Když otec jednoho z nich zjistil, že si domů odnesli vymontovanou součástku, dostali výprask oba. 


Jan Zámiš zachytil v červnu 1979 na Liščí louce v Peci pod Sněžkou
rozbitý polský větroň Pivat


Touhu získat kus havarovaného letadla nemají jen děti, všechny krkonošské vraky se staly předmětem sběratelského zájmu. Jeden boudař v Peci má celou směrovku z Junkrse ze Sněžky a palubní přístroje z dalšího letadla. Kulomet ráže 12,7 mm ze zmíněné Airacobry z Harrachova se dostal ještě s kusem motoru do sběrných surovin až v roce 1975. I proto Správa Krkonošského národního parku uvítala úplné odvezení zbytků Junkrse z úbočí Sněžky vrtulníkem v září 1998. Během třiapadesáti let zvědavci a sběrateli vyšlapaná cestička v nejcennější I. zóně národního parku již zarostla.

Při poslední letecké nehodě spadl dvoumístný větroň do lesa předloni 7.září. Tehdy nad vrcholem na závěsném padáku kroužil paraglidista známý jako Bambus a mobilním telefonem ohlásil Přemkovi Kovaříkovi pád letadla. Přesto posádka visela půldruhou hodinu hlavou dolů zaklesnutá v korunách stromů deset metrů nad zemí, než se ji podařilo dostat bezpečně na zem.

Ostatní tisíce a tisíce přeletů Krkonoš proběhly bez problémů. Proto vám prohlídku hor z ptačí perspektivy doporučujeme.


Tento článek byl se souhlasem redakce převzat z časopisu Veselý výlet
www.veselyvylet.cz

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář