Jakube, jak jste se jako student gymnázia v Uherském Hradišti dostal k výcviku pro parabolický let na Floridě?
Vesmír mě fascinoval už od dětství. Zatímco jiní se věnovali sportu nebo hrám, já hltal atlasy, obrázky planet a stavěl rakety z LEGO. V 18 jsem narazil na program, který byl otevřený mladým lidem bez nutnosti vysokoškolského vzdělání. Měl jsem dobré výsledky, angličtina mi šla, tak jsem to zkusil – a ono to vyšlo.
Co ve vás tu vášeň zažehlo?
Asi to byla kombinace zájmu o techniku, vědu a ten pocit, že se člověk může dotknout něčeho většího. Vzpomínám si na film Armageddon – dnes se tomu usměju, ale tehdy mě to dost chytlo. Později třeba Marťan nebo knihy o černých dírách.
Jak reagovali rodiče, když jste se chystal odletět do USA?
Samozřejmě měli strach, hlavně mamka, která je zdravotní sestra. Ale podpořili mě. Snažil jsem se to financovat z grantů a stipendií, ale i oni mi pomohli. Taťka je inženýr v telekomunikacích, asi mám tu technickou stránku po něm.
Jaký byl přechod z českého gymplu na britskou univerzitu?
Mnohem plynulejší, než bych čekal. Gympl v Uherském Hradišti mi dal dobrý základ, měli jsme fajn učitele a semináře. Největší rozdíl byl kulturní – diverzita spolužáků a celkově jiný přístup ke studiu.
Proč zrovna Británie?
Chtěl jsem studovat něco s orientací na vesmír, což u nás na bakalářské úrovni úplně nebylo. Britský titul má navíc větší mezinárodní váhu. A zpětně vím, že mi to otevřelo spoustu dveří.
Vaše cesta vedla přes Manchester a Cambridge až do Oxfordu. Co z toho bylo nejzásadnější?
Po inženýrském diplomu z Manchesteru jsem dostal nabídku na doktorát v Oxfordu – šance, která se neopakuje. Mezitím jsem absolvoval roční studium v Cambridge, což byla podmínka stipendia. V Oxfordu se dnes věnuji výzkumu tlakových sond pro proudové a raketové motory.
Vedle studia se věnujete i pilotnímu výcviku. Proč?
Létání mě vždy lákalo, ale PPL je finančně náročné. Díky stipendiu od Královské inženýrské akademie jsem si to mohl dovolit. Létám v Kroměříži a baví mě, že to není jen koníček, ale i praktický doplněk ke studiu.
Jak se to všechno dá skloubit?
Time management je základ. Plánování mi zabere třeba 20 % času. Říkám si – když si dobře naplánuju den, zvládnu víc s menším stresem. Kontinuita je klíč.
V roce 2021 jste se ještě nemohl hlásit do výběru astronautů. Plánujete to?
Ano. Ten výběr se neotvírá často, ale jakmile to půjde, zkusím to. Dostat se do vesmíru je mým snem a věřím, že se mi jednoho dne snad splní.
Měl by být astronaut vnímán jako národní projekt?
Rozhodně. V jiných zemích je to věc hrdosti. U nás často slyšíte, že máme stavět nemocnice nebo silnice, ale chybí pochopení toho, jak silný inspirativní přesah má člověk, který se podívá do vesmíru. To je důležité pro celou mladou generaci.
Když jsme u té podpory, seznámili jsme se díky projektu Czech2Space. Můžete tento projekt přiblížit nějak blíže?
Czech2Space založil pilot Karel Průša s cílem podpořit Aleše Svobodu na cestě do vesmíru v době, kdy vláda váhala s financováním jeho mise. Postupně se k nadaci přidali další lidé a v současnosti si dále klade za cíl zvýšit povědomí o bezpečnosti letů, tzv. Flight Safety. Jedním ze způsobů je pořádání seminářů a přednášek rozebírajících fatální nehody českých i zahraničních pilotů a způsoby, jak jim předejít a zabránit.
Společným jmenovatel aktivit Cezch2Space je navíc motivovat žáky ke studiu a zájmu o přírodní vědy, zejména o vesmír a letectví. To se již daří díky přednáškám na vysokých a středních školách. Czech2Space hledá další partnery, kteří sdílí hodnoty a vizi nadace.
Váš projekt dokonce podporuje významný fotograf Jadran Šetlík, je tomu tak?
Máte pravdu. Takovým partnerem, který sdílí právě hodnoty a vizi Czech2Space je například jeden z nejlepších českých fotografů, Jadran Šetlík a jeho iniciativa „Ve stopách vzorů“. Tento jedinečný projekt si klade za cíl oslovit především mladou generaci, podpořit její psychickou odolnost, pomoci jí odpoutat se od nadměrného užívání mobilních telefonů, nalézt inspirativní vzor a realizovat se v hodnotných zájmech. Jadran Šetlík toho dociluje prostřednictvím profesionálních portrétů známých českých osobností s jejich mladšími následovníky. Tuto sbírku portrétů vystavuje a pořádá k ní doprovodné akce.
Co vás osobně motivuje pořád dál?
Baví mě to, co dělám. A taky mě žene to, že se pořád posouvám. Mám otevřené dveře – můžu pracovat v Americe, Austrálii, kdekoli. Nejsem „zaseknutý“ v jednom bodě. V tomhle je výzkum osvobozující. Nestagnuju – a to mě drží nad vodou.
A jak si od všeho odpočinete?
Volného času moc není, ale když je, tak počítačové hry – třeba League of Legends. Rád si zacvičím, chodím do posilovny, běhám. A když se dá, trávím čas s přáteli nebo přítelkyní. Jsme spolu už skoro devět let, od střední. Je to vztah někdy trochu na dálku, ale funguje nám to.
Máte nějaký rituál před zkouškou nebo důležitým vystoupením?
Můj rituál je příprava. Když jsem připravený, jsem klidnější. Dýchání, klid, koncentrace. Žádné kouzla, jen disciplína.
Kde se vidíte za deset let?
Třeba v nějaké primární profesi astronauta – inženýr, konzultant, možná pilot v ESA. Pokud bude nový výběr, rozhodně to zkusím. Ale hlavně chci zůstat u vesmíru. Čím blíž, tím líp.
Co byste poradil mladým lidem, kteří o vesmíru sní?
Napište mi. Fakt. Klidně na Instagram, e-mail, cokoli. V Česku je nás v oboru málo a je škoda, když někdo zmešká šanci jen proto, že se neměl koho zeptat. A druhá věc – využívejte internet. Dnes se můžete přihlásit na školu v zahraničí, sledovat špičkové webináře nebo najít odborníky na LinkedInu. Máme neomezené možnosti. Jen je třeba vědět, kde hledat.
Děkujeme, Jakube, za rozhovor, ať se Vám daří.
Já také moc děkuji, rád jsem si s Vámi povídal.
