Jihomoravský pohár v akrobacii letounů 2025

Nějaký ten štípanec si z 3. ročníku Jihomoravského poháru v akrobacii letounů (dále JMPAL), konaného na letišti v Břeclavi, odnesl asi každý. O hmyzu si ale povídat nebudeme. My se na závody podíváme očima pořadatelů (Libor Babák), rozhodčích (Jiří Duras), ale hlavně závodníků (Jan Jílek, Jakub Krajňák, Kateřina Machula, Jakub Měkota, Pavel Procházka).  

Očima mýma byla středa 27. srpna 2025 zasvěcena příletům a tréninkovým letům, ubytování a seznámení se s organizačními věcmi. Ve čtvrtek, pátek a sobotu dopoledne se soutěžilo ve 3 kategoriích – Sportsman (5 účastníků), Intermediate (7 závodníků) a Advanced (3 piloti). Zúčastnili se akrobaté z  Česka a Slovenska, sestavy odlétali na 7 letounech (One Design, Super Decathlon, Extra 330SC, Extra 300L, Zlín Z-50M, Zlín Z-50LX, Xtreme Air). Výkony posuzovalo 5 rozhodčích spolu s  5 asistenty, k občerstvení sloužil skvěle zajištěný catering, chlazené nápoje či nanuky z místního baru, ale také nadzemní bazén (nejvyšší naměřená teplota vody byla ve čtvrtek 27 °C). 

O rozmarech počasí se dozvíte více z rozhovorů, déšť naštěstí počkal až do neděle. 

V sobotu 30. 8. 2025 si na břeclavském nebi mimo soutěž zařádil Lukáš Pařízek a po vyhlášení výsledků (přehled najdete na konci článku) se postupně účastníci JMPAL při odletech domů rozloučili krásnými průlety a všechna ta vína i burčák snad dovezli domů bez úhony. 

Pojďme dát slovo alespoň části těch, s kým jsme se na břeclavském letišti potkávali dnes a denně. Jako prvnímu Liborovi Babákovi (předseda rady AeK Břeclav).     

Kde se vzala chuť pořádat akrobatický pohár? 

„V 90. letech jsme začali s pořádáním MČR v akrobacii na Blanících, proběhly 2 ročníky v letech 1993 a 1994. V r. 2016 a 2018 proběhlo na LKBA MČR v motorové akrobacii. Soutěže se nám dařilo organizovat a tak jsme se v r. 2019 dohodli s tehdejším prezidentem AeČR a CIVA (mezinárodní organizace, akrobatická komise FAI) a udělali MS v akrobacii Intermediate (WIAC 2019). To byla největší soutěž, která se u nás konala. Po Covidu a neshodách mezi novým vedením AeČR a CIVA se neodehrály plánované soutěže MS v Unlimited a nám závodění začalo chybět, takže jsme se po diskuzích v akrobatickém světě rozhodli vyplnit jakousi díru v pořádání pohárových soutěží a před 3 lety tak vznikl JMPAL, který ve všech jeho ročnících podpořilo Město Břeclav a Jihomoravský kraj.” 

Závody v bezmotorové akrobacii už nepořádáte? 

„Ne. Naše letiště není velké (nemyslím jen dráhu, ale i její okolí) a je-li tu moc kluzáků, je složité jejich uspořádání vzhledem k velikosti letadel. I z tohoto důvodu se věnujeme motorové akrobacii, víme, že do hlavního hangáru se vejde 14 letadel, do menšího další 3. Naše letadla vysuneme jinam, kluzáky poskládáme do transportních vozů, motoráky dáme ven na kotvy, abychom mohli závodní stroje umístit pod střechu. Letošních 7 letadel je úplně v pohodě.“ 

Jak vybíráte místo, kde vytyčíte akrobox? 

„Bylo vybráno jednou finálně před MS Intermediate a teď jej vytyčujeme vždy stejně. Musí mít parametry stanovené CIVA. V terénu bylo nutné najít místo, které bude vyhovovat z pohledu dostupnosti a viditelnosti a současně vůči umístnění rozhodčích. 

Vytyčeného akroboxu využil teď i Lukáš Pařízek, který si mimo soutěž přijel potrénovat svoji akrobatickou sestavu.“ 

Piloti zde mají k dispozici vlastní frekvenci. 

„Vyžádali jsme si ji od ČTÚ a používají ji piloti v době, kdy létají v akroboxu. Nejsou tak rušeni komunikací na standardní frekvenci a mohou se soustředit na výkon. Speciální frekvenci poslouchá hlavní rozhodčí a člověk na Rádiu, aby mohli pilota varovat v případě potenciálně nebezpečné situace.“ 

Jak je řešena nepřízeň počasí, je nějaká rezerva pro odlétání sestav? 

„Sobotní dopoledne je časovou rezervou. Co nám počasí umožní, to se odlétá. Může se stát, že pokud meteorologické podmínky nevyjdou dobře, nebude soutěž ukončena řádně a pak nelze vyhlásit vítěze, protože se neodlétá dostatečný počet soutěžních sestav.“ 

Kdo má poslední slovo v otázce letu, pokud se počasí zhorší? 

„Diskuze o tom, zda se poletí či ne, probíhají mezi mnou jako ředitelem soutěže, hlavním rozhodčím a dalšími autoritami. Poslední slovo má ale jednoznačně pilot. I když my řekneme, že se může létat, pokud jemu  podmínky nevyhovují, neletí. Děje se to i v případech, kdy např. přiletí na soutěž s letadlem, na němž má menší nálet a ještě si tolik nevěří, tak se vzdá létání některých sestav, aby zbytečně neriskoval.“ 

Jak je to s týmem rozhodčích? 

„Tým není stálý, mění se, i když většinu tváří potkáváme každý rok. Nechávám zcela na hlavním rozhodčím, Jirkovi Durasovi, aby si vybral tým. Někdy se sejde vícero akcí a malinko si konkurujeme, např. teď probíhá i MČR na kluzácích, ale podařilo se poskládat týmy tak, aby na obou soutěžích byli rozhodčí. 

Máme mezinárodní tým, jednu slovenskou rozhodčí a pak Galinu Suprunenko se svou asistentkou, obě z Ukrajiny. Velmi si vážím toho, že Galina přijela, cesta sem jí trvala 22 hodin autobusem rovnou z válečné zóny v Kyjevě.“ 

Už při minulém povídání jsme se dotkli související zvýšené hlukové zátěže pro okolí, jak je tomu při JMPAL? 

„Hned, jak ve středu odpoledne začaly tréninky, jsme zaznamenali dvě stížnosti na hluk. Uvědomujeme si, že zvuk motorů může lidi rušit, ale jsme si jisti, že žádné limity nepřekračujeme. Závody jsou jednou za rok a většina se odlétá v pracovních dnech, končí se v sobotu dopoledne. Hluk se snažíme minimalizovat i tím, kde jsou stanoveny prostory pro stoupání letadel. 

Na druhou stranu volají i ti, kterým se akrobacie líbí, s dotazem, zda mohou přijít. Máme pro diváky vyhrazený prostor (návštěvnost je v jednotkách lidí), letecký sport je třeba popularizovat.“ 

Jak řešíte propagaci závodů? 

„Ze dvou pohledů – propagace mezi soutěžícími, kde je to jednoduché. Komunita je pospojovaná na WhatsAppu, informace se okamžitě sdílí. Pro veřejnost soutěž propagujeme na našem webu a FB. Během závodů diváky na FB informujeme např. o přerušení letů z důvodu počasí, aby měli aktuální povědomí, co a kdy se bude dít.“ 

JMPAL je určen pro všechny kategorie, ale jedna se nelétala, proč? 

„Unlimited byla vyhlášena, ale nesešli se minimálně 3 soutěžící, což je podmínkou pro uznání kategorie. Jediný pilot z přítomných, který může Unlimited létat, Honza Jílek, tak závodí o třídu níž v Advanced. Myslím, že soutěž je hodně důležitá hlavně pro piloty z nižších kategorií (Sportsman a Intermediate), kteří začali létat relativně nedávno a jsou na jedněch z prvních závodů, kde mohou získat hodnocení rozhodčích a sdílet své zkušenosti s ostatními.“ 

V čem se liší organizace airshow a akrobatických závodů? 

„Závody jsou organizačně mnohem jednodušší. Je to akce, při které se o sebe soutěžící hodně musí postarat sami. Ubytování jim poskytujeme v možnostech letiště, někteří spí přímo tady v budově, někdo ve stanu či karavanu, jiní se ubytovali v okolních hotelích. 

Z pohledu organizátora jde o to postarat se o vzdušný prostor, vytýčení akroboxu, sociální zázemí, stravování závodníků a rozhodčích, ceny pro vítěze apod. Oproti leteckému dni nám stačí mnohem méně personálu k celkovému zajištění akce. 

Stres taky opadne dřív, druhý den už vím, že vše funguje, rozhodčí vědí, kam si mají sednout, piloti kde lítat, organizátoři co dělat, jídlo jezdí na čas a já řeším už jen drobnosti. Až soutěž skončí, musíme zase vše uvést do původního stavu, ale to je už maličkost. 

Přípravy nezaberou tolik času, takže si brzy řekneme termín příští soutěže. V podstatě až skončí letecký den 2026, dáme si krátký oddych a začneme připravovat další ročník JMPAL.“ 

Tebe akrobacie neláká? 

„Ne. Moje akrobacie skončila na Blaníku vývrtkami a pády a to mi docela stačí. Rád se dívám, obdivuji lidi, kteří ji létají a líbí se mi po technické stránce akrobatická letadla. Kdyby mi někdo nabídnul akrobatický let, s díky odmítnu.“ 

Mezinárodní tým rozhodčích skvěle vedl Jiří Duras.  

Co má za úkol hlavní rozhodčí? 

“Má dvě hlavní úlohy - pomáhá sestavit sbor rozhodčích a zajistit, aby soutěž byla co nejregulérnější a soutěžící měli v boxu stejné podmínky. Protože rozhodčích není nikdy nazbyt, při českých závodech hlavní rozhodčí i boduje, což u mezinárodních soutěží nebývá. Tam má na starosti pouze organizaci, sjednocuje nuly a provádí další úkony dané předpisy o akrobacii. 

Zatímco bodoví rozhodčí se soustředí jen na jednotlivé prvky a mají na to relativně dost času, hlavní rozhodčí k tomu musí řešit i organizační věci. Důležité je mít šikovného asistenta, který část úkonů převezme.” 

Zmínil jsi, že by soutěžící měli mít v boxu stejné podmínky, asi to ale i kvůli počasí úplně zajistit nejde. Ve čtvrtek například foukal dost silný vítr, zohledňují to nějak rozhodčí při hodnocení? 

“Úplně zohlednit to nelze, protože by do hodnocení vstoupil lidský faktor a objektivita by šla do háje. Každý má podmínky, jaké zrovna nastanou.  

Všichni by samozřejmě chtěli letět za ideálních podmínek, tj. v bezvětří, ráno jim vyhovuje, ale zase nechtějí být první, protože se nemohou poučit z chyb předchozích závodníků, je to i součástí nejrůznějších taktik, hlavně na mezinárodních závodech. Je třeba si uvědomit, že celé létání je o tom ukázat prvky co nejlépe rozhodčím. Rozhodčí hledají chyby, piloti se je snaží různými fintami zamaskovat. Výhodu má rozhodčí, který akrobacii létal, protože zná karty protihráče. I ten, kdo nelétal závodně, se ale časem naučí rozpoznat, kdo co kde a jak šidí a podle toho oznámkovat.” 

Rozhodčích je na JMPAL pět (plus 5 asistentů), hraje roli, zda je jejich počet sudý nebo lichý? 

“Lichý počet je lepší, ale výpočetní program, který výsledky zpracovává, si poradí i s jinou variantou. Čím více je rozhodčích, tím je samozřejmě přesnost lepší, ale do počtu zasahují i ekonomické otázky pořadatele, který je musí uživit a ubytovat. Pět je optimum, je tak zaručena objektivnost i únosnost pro pořadatele.” 

Jak je to s akrobatickým boxem a jeho vytyčením? 

“Hranice boxu se nejdřív určí na zemi, to zajišťuje organizátor a seznámí s nimi všechny včetně rozhodčích. Ti si vizuálně upřesní, kde box je, abychom věděli, jak je v prostoru usazený a byli jsme schopni co nejzodpovědněji změřit výšku. Dá se to poměrně rychle naučit. Box má rozměry 1000 x 1000 x 1000 m, dolní základna je kvůli bezpečnosti odstupňována. V ČR je základ 600 m, nad ní může kdokoli létat akrobacii a nepotřebuje souhlas či povolení. Intermediate má 300 m, Advanced 200 m a Unlimited 100 m. Pořád hovoříme o výšce nad letištěm. S postupem do vyšších kategorií pilotovi trenér nebo garant musí zapsat v jakých výškách může létat. Využívá se to i při airshow, kdy je na garantovi, aby posoudil bezpečnou základnu nad letištěm.” 

Co všechno se hodnotí? 

“Akrobatické létání je o přesnosti. Hodnotí se na 5° a to ve všech osách. Máme let horizontální, vertikální, na zádech, vertikálu dolů a nahoru, 45° nahoru a dolů. Odklon každých 5° od ideálního směru znamená 1 stržený bod. Závodníci musí zalétnout přesně, ale je druhá věc, jak to rozhodčí vidí. Ne každý úhel lze hodnotit z jednoho bodu přesně a je to o umění závodníka, jak prvek podá pro rozhodčí. Když fouká vítr, musí s ním počítat a let upravit. Zkušenější závodníci si s tím umí poradit a pro rozhodčího pak let vypadá ideálně. Soutěžící musí umět pracovat s perspektivou, dopředu přemýšlet a vědět, jak zpracovat svou pozici, vůči čemu a hlavně to udělat rychle a v předstihu.  

Hodnotí se také vzdálenosti, tj. zda je například prvek proveden skutečně uprostřed linky. Pokud není, za každou délku letadla se strhává 0,5 bodu. 

Prvek vždy začíná horizontálním letem (v normální poloze nebo na zádech) a závodník může nalétnout v boxu kam chce. Kdykoli také lze přerušit, což nám signalizuje zamáváním křídel, ale dostává za to trestné body. 

Hodně pomáhá, jak letadlo vypadá vizuálně. Profesionální piloti mají třeba dole černou, nahoře červenobílou, podélné pruhy a pruhy na křídlech, aby bylo vidět, co je rovně. Hledat například modré letadlo na modré obloze je někdy o nervy. 

Jednu dobu byly hitem akrobatické dvouplošníky, ale tudy cesta nevede. Je u nich špatně rozeznatelné, kdy jsou hlavou dolů a jak mají tvar krychličky, nedobře se hodnotí.” 

Pokud s hodnocením závodník nesouhlasí, může podat protest? 

“Je na to stanovený proces, soutěžící musí složit vklad, a na každých závodech je určená jury, která protesty řeší. Naštěstí jich moc není, zažil jsem pár takových, kdy ego zvítězilo nad rozumem. Všichni se snažíme o totéž, aby soutěže byly co nejférovější a závodníky neodradily. 

Častěji za námi piloti po závodech chodí, protože se chtějí poučit. Díky on-line systému hodnocení si při soutěžích závodníci stahují hodnocení a za čerstva mohou porovnat své dojmy se známkami od rozhodčích, což je velmi dobré a poučné. Zpětná vazba je vždycky důležitá, na mezinárodních závodech se dokonce celé lety natáčí a dnes má spousta závodníků kameru i v letadle.” 

Jak je to se sestavami? 

“V zásadě je první sestava povinná (u kategorie Sportsman vždy). Jde o sestavu, kterou někdo (zpravidla trenér, teď já) vymyslí, vypublikuje a létá se celý rok na všech závodech stejná. Bývalo to i u vyšších kategorií, ale aby byla zajištěna variabilita a člověk se mohl lépe projevit, tak jsou pro vyšší kategorie vypublikované jen povinné prvky a do zbylého počtu si může soutěžící přidat svoje. Zpravidla si piloti vytvoří jednu sestavu na celou sezónu, případně v ní provádí jen drobné změny. Své sestavy předají dopředu pořadateli, který je zpracuje, vytiskne a předá rozhodčím. 

Kromě nich se létají tajné sestavy. Ty jsou dělané na místě a závodníci si je tak předem nemohou natrénovat. Každý do nich může zařadit prvek, který mu vyhovuje a zároveň jím potrápit soupeře. Jury vybere několik prvků a závodníci si z nich vytvoří vlastní tajnou sestavu. 

V kategorii Sportsman a Intermediate zpravidla ještě piloti nejsou schopni poskládat sestavu tak, aby měla energetický a prostorový smysl, vytvoříme ji tedy my a musí odlétat, co mají nakreslené.” 

Pokud jde někdo na první závody, nemá zkušenosti nebo si tolik nevěří, co bys doporučil? 

“Závody nic nenahradí, můžeš absolvovat 10 tréninků, ale půlhodina na soutěži ti dá daleko víc. Aby začátky byly bezpečné, může si pilot pozvat svého nebo pořadatelem určeného safety pilota a sestavu zaletět s ním. Instruktor je schopen říct spoustu věcí, ale pokud člověk zažije něco na vlastní kůži (třeba když ho odfoukne vítr), bude si to pamatovat vždycky.” 

Mají rozhodčí nějaká školení? 

“Probíhají školení rozhodčích, kde si také promítáme sestavy a hodnotíme. Jde o to, aby se lidé rozkoukali, uvědomili si, co kde sledovat a kolik bodů udělit. Rozhodčí musí být schopen své hodnocení obhájit. Jsme lidé, každý můžeme něco přehlédnout, i proto je vždy rozhodčích více, aby se pravděpodobnost špatného rozhodnutí minimalizovala. 

Existuje také mezinárodní rating rozhodčích - zjednodušeně řečeno jsou rozhodčí hodnoceni za to, jak hodnotí. Za mě to není dobré, vede to někdy k tomu, že lidé chtějí být hodnoceni dobře, být oblíbení a zvaní na závody a tak hodnocení upravují, aby se vešli do ratingu.” 

 Jak se člověk může stát rozhodčím? 

“Výhodou je, pokud zájemce je nebo byl akrobatickým pilotem, ale není to podmínkou. Musí ho však akrobacie zajímat. Zpravidla má nějakou vazbu na rozhodčího, který jej přizve jako asistenta, začne pod dozorem sbírat zkušenosti a pak se posune do role rozhodčího.  

Práce je to trochu nevděčná, celý den sedět někde v poli a koukat na oblohu unaví, jak je člověk starší, víc ho to namáhá, oči už nejsou, co za mlada... Důležité je, aby si člověk uvědomil, kdy na hodnocení ještě fyzicky a mentálně  má a kdy už ne. Závodníci do sportu dávají hodně energie i peněz, sami poznají, kde co zkazili a pokud hodnocení neodpovídá, berou to hodně osobně. 

Na druhou stranu je naše práce hezká, pomáhá pilotům se zlepšovat a posouvat svoje dovednosti. 

Byl bych velmi vděčný za nové rozhodčí, stačí přijít za mnou či jiným kolegou, rádi zájemce na soutěže přizveme a předáme své zkušenosti.” 

Co by byly závody bez závodníků? Popovídala jsem si alespoň s některými z nich (seřazeni jsou abecedně). 

Jan Jílek létá Unlimited, v Břeclavi ale v této kategorii nezávodil. Proč?                       

„Lítal bych Unlimited sám a to by bylo trošku na nic,“ směje se. „Kromě toho jsem tak trochu na dovolené. JMPAL se letos účastním podruhé.“ 

Čím to, že jsi tu z týmu Future Vehicles Aerobatics v soutěži sám? 

„Letos jsme všichni potřebovali prostor vyřešit soukromé věci, což se, myslím, povedlo. Lukáš se stěhoval a řešil rodinnou situaci, Petr se věnoval navigačním soutěžím a letecké rallye, víkend před JMPAL se připravoval na mistrovství světa v rallye v Itálii, já řešil nějaké firemní záležitosti a dodělával teorii ATPL. Poměrně málo jsme letos nalétali, loni jsme na Extře měli touto dobou nálet kolem 80 hodin, letos 35 hodin.  

Nekonalo se mistrovství Evropy ani mistrovství ČR, odlétali jsme nějaké airshow, Karlovarský pohár, já letěl do Německa, abych si zkusil svoje první závody v Unlimited. Letošní sezóna je, řekněme, zvláštní.“ 

Na LKBA se Ti létalo jak? 

„Fakt jsem to tady pojal jako dovolenou, nakumulovala se u mě únava. V sobotu před JMPAL jsem to trochu přehnal, ráno jsme měnili pneumatiku, nejedl jsem, pak lítal 30 minut v kuse naplno, už cestou domů mi nebylo dobře a odpoledne mě skolila horečka a zimnice. Další létání jsem na domovském letišti nezvládl, počítal jsem proto až se slotem ve středu v Břeclavi. Původní ve 14 hod jsem kvůli zdržení v práci nestihl, tak byl jeden rychlý skok v Jaroměři, do Břeclavi jsem doletěl v 18:45 h, zahodil batoh a v 19 h šel do slotu, že se rozkoukám. Poprvé za celých 5 let jsem se tady ztratil na vertikále dolů. Skoro je to nepochopitelné, řekneš si přece, že dolů vidíš. Chytli jsme ale období, kdy je ze vzduchu reálně všechno zelené, není tu žádná výrazná věc, jako třeba betonová dráha. V jednom směru jsme našli vodu, ale relativně daleko. Až při třetím letu jsem si všiml nějakých solárů. 

Úplně se mi tu nedařilo, říkal jsem si, že Petr Františ, který mě toužil porazit, by tady měl skvělou příležitost a ani by se moc nenadřel.“ (smích) 

Co se nedařilo, létat nižší kategorii přece musí být jednodušší? 

„Známky za figury jsou v pohodě, ale nuly, které jsem získal, jsou dány orientací. Málo tréninku mělo vliv na svalovou paměť, ale mě hlavně zajímalo, zda dokážu udržet pozici za jakýchkoli podmínek, být kde chci bez ohledu na vítr, mít věci pod kontrolou. Překvapivě jsou pro mě figury v Advanced těžší v časování, protože v Unlimited jsem zvyklý neustále něco dělat, zatímco tady je čas, který paradoxně může vést k nepozornosti a člověk pak snadno udělá zbytečnou chybu, která většinou pramení z nevěnování dostatku času pozemní přípravě. Kromě toho musím být o 100 m výš, protože spodní hranice v Unlimited je 100 m nad letištěm, v Advanced 200 m. Jsme zvyklí letět při Unlimited v 150-200 m, abychom měli rezervu, což je v Advanced minimum, takže přirozeně podle zvyku končím na minimu a je otázkou času, kdy rozhodčí řeknou, že pro ně jsem byl opticky třeba o 50 m níž, takže tohle je důležité si hlídat. 

Do závodů člověk vždycky musí jít s vědomím, co od nich čeká. Já si tady chci odpočinout, pobavit se s kluky, zalítat si. Kdybychom tady měli kemp a týden v kuse létali, vypadalo by to pak jinak. :)“ 

Jak vnímáš přerušení? 

„Využil jsem ho, pokud se něco nepovede, tak zamávám. Nic se neděje, jsou to závody a myslím, že je dobré dávat i příklad, že přerušení není nic špatného, že je to normální a bezpečnější rozhodnutí. Důležitá je bezpečnost. Přerušíš, dostaneš penalizaci 80 bodů a naletíš si na další figuru, jakmile jsi ve správném směru a pozici, zamáváš a pokračuješ dál v sestavě. Tzv. „hard zero“ máš za to, pokud uděláš jiný prvek (např. máš udělat kladný pád, provedeš záporný), ale závodíš dál a body se ti počítají. Kdybych měl známky za figury pořád kolem 5-6, bylo by něco špatně. Pokud mám dobré známky a porazím se nulama, je to OK. Teď mám reálně se třemi nulami 66 %, kdybych měl 66 % bez nul, byl by to problém. Když let vypadá slušně, mělo by hodnocení být 72 % a více.“ 

Nemrzí Tě přece jen výsledek? 

„Dřív bych nikdy neřekl, že je mi jedno, kolikátý jsem, tady ano. Jsem moc rád, že tu jde létání Adamovi Ondrejkovi a Mírovi Černému (oba Advanced), jsou schopni zaletět pěknou sestavu, držet se proti větru a já doufám, že je to bude motivovat na MS v Maďarsku, kam se chystají. Přál bych si, aby se jim podařila medaile.“

Jakub Krajňák byl jediným zahraničním účastníkem a v patách mu pořád někdo byl. Kdo?     

„Whiskey, šestiletý west highland white teriér. Asistenční pes z něj nebude, ale je tady jako moje emoční podpora. Žena s malým jsou pryč a jeho neměl kdo hlídat, tak je v Břeclavi se mnou. Pomalu je z něho  maskot JMPAL. Zpočátku jsem ho měl na vodítku, ale má už ve svém věku rozum, takže ví, že k těm hlučným věcem se nemá přibližovat. Navíc je závislý na mazlení, kterého se mu tady dostává víc než dost. Trochu se bojím, aby se mnou odletěl domů, myslím, že se někde v čase návratu zakempuje a bude se tvářit, že tady vůbec není.“ (smích) 

V jaké kategorii a na čem létáš? 

„Létám v kategorii Intermediate na Zlín Z-50LX. V průběhu létání v kategorii Sportsman jsem měl v letech 2019-2023 pauzu kvůli zranění zad, v r. 2023 jsem se vrátil a od r. 2024 létám Intermediate. Zde v Břeclavi letím celkově druhý závod v této kategorii. 

Zatím se mi příliš nedaří, kdybych nelítal naopak, možná by to bylo lepší.“ (smích) 

Co se nezdařilo? 

„Každému říkám, že jsem si dal navigační let do Kyjova v rámci sestavy, protože mě to odfouko fakt daleko. Trošku jsem se ve čtvrtek ztratil, probral jsem se asi kilometr za boxem a přerušil. 

Je jiné, když člověk létá na svém domovském letišti nebo na cizím. Ve středu jsem měl jen jeden tréninkový let a to je asi málo. Pole okolo vypadají stejně, kolem vede dálnice, která není kolmo na box, ale asi v úhlu 38°. To by byl dobrý orientační bod. Potíž je, že člověk začne očekávat, kde co uvidí, chce ve větru udržet linku, vše je o 30-40° vyosené a po obratu se tím pádem všechny úhly rozhodí. 

Zrovna včera Honza Jílek zmínil, že moment, kdy se člověk může posunout do další kategorie je ten, kdy si umí pohlídat polohu proti rozhodčím.“ 

Využíváš vzájemného sdílení? 

„Snažíme se všichni posouvat dále, navzájem si radíme, díváme se jeden na druhého. Nemyslím si, že by tu probíhalo nějaké taktizování nebo protesty se skóre, jak mají v oblibě ve světě často Francouzi, tady si na nic takového nehrajeme. Všichni chceme, abychom létali co nejlíp a bezpečně přistáli. 

V akrobacii se můžu zlobit jen sám na sebe, já jsem se otočil do protisměru. Malou náplastí je, že jsem vyhrál první tajnou sestavu. Teď jsem možná trochu zklamaný, ale zároveň motivovaný do dalšího tréninku. Důležité je, že se žádnému pilotovi ani letadlu nic nestalo.“ 

Víš, co Tvému letadlu vyčítají rozhodčí? 

„Že máme modrobílé letadlo na modrobílé obloze. Ale znám i horší – v v Dubnici při MS v Advanced létal Yoshi Muroya, který má letadlo stříbrné. Tehdy byl vidět jen sem tam nějaký odlesk. Je otázkou, zda to není taktika. (smích) 

Jsem rád, že se nám Zlín Z-50LX povedl koupit od Jirky Pospíšila z Rakovníka. Letadlo zůstalo a zůstane v závodním režimu, teď s ním můj trenér Lukáš Ponížil poletí na MS v Maďarsku. Pokračujeme v historii a já se těším (i když to bude finančně náročné) na generálku a změnu vizáže, aby lépe vypadalo i pro rozhodčí.“ 

Kateřina Machula se s manželem střídala jak v kokpitu, tak u dětí. Jaké je mít na letišti celou rodinu?     

„Pro mě je to příjemné, protože jak mám děti pořád okolo sebe, jsem víc v klidu. Péče o ně se dá dobře skloubit, děti migrují po letišti a mají tady hodně strýčků. Manžel sám taky závodí, takže světu kolem letadel rozumí a chápe mě.“ 

Létáš zde na jediném hornoplošníku mezi akrobatickými letouny, pověz nám víc. 

„Létám na Super Decathlonu, je to zajímavý stroj americké výroby, potažený plátnem, takže celé letadlo je velmi lehké a jako většina akrobatických speciálů přemotorované. Nesporná výhoda je v tom, že pokud jsou jeho prohlídky v pořádku, může akrobatit do nekonečna. Na rozdíl např. od Zlínů nemá s ohledem k draku omezení počtu akrobatických hodin.“ 

Využila jsi možnosti safety pilota? 

„Využila, protože před samotným závodem se mi kvůli dětem povedl jen jeden trénink a vítr byl velmi silný. Bezpečí je na prvním místě.“ 

Už jsi zmínila, že vás potrápil poměrně silný vítr, jak ses s tím vyrovnávala? 

„Bylo to velmi náročné, foukalo nám z boku, což je obecně nepříjemné. U hornoplošného letadla jde kompenzace boční složky velmi špatně, ale povedlo se. Dělala jsem si legraci z toho, že jak nemám moc natrénováno, často tahám křivě, takže mě vítr trošku zachránil, protože ve finále to vlastně bylo rovné.“ (smích) 

Máš-li safety pilota, jsi těžší, je to znát? 

„Ano, ale svým způsobem je to výhoda, každé kilo se počítá. Vážím málo a když nemám letadlo plně natankované, špatně se uvádí do vývrtky. Druhé sedadlo je přímo v těžišti, takže pokud někdo sedí za mnou, vrtá se krásně.“ 

Všimla jsem si, že si nosíš podsedák? 

„Nosím si polštářek za záda, abych vyšlápla plné výchylky u nohou a měla tam pár centimetrů rezervu, abych neměla úplně propnuté nohy. Je to pro mě komfortnější. Polštářek nosím do všech typů letadel a beru si ho i do kluzáku.“ 

Využíváš možnosti vzájemného sdílení mezi piloty a rozhodčími? 

„Akrobacie, i když je často prezentovaná jako individuální sport, jím rozhodně není. Mezi závodníky je třeba probírat taktiku letu, jak fouká, jaký je nálet, jak rozložit figury. Tady vyšlo krásně počasí, ale občas se stane, že máme nízko mraky, musíme přerušovat v sestavě (povolené přerušení bez penalizace) a pak je strašně důležité si let správně rozvrhnout. Platí, že víc hlav víc ví. 

U rozhodčích chápu, že vidí spoustu letů denně a těžko si tak budou pamatovat ten konkrétní, ale pokud si jej pamatují, je to fajn ho společně rozebrat. I při tréninku na sebe navzájem koukáme z pozice rozhodčího. Nelítáme pro sebe, ale pro rozhodčí, takže je třeba, aby sestava byla hezká především pro ně.“ 

Jaké to je být zde jedinou soutěžící ženou mezi samými muži? 

„Akrobacii létám od r. 2016, ale v letech 2019 až 2024 jsem nezávodila, protože mám dvě děti. 

Moc bych si přála, aby v letectví i v soutěžní akrobacii bylo žen víc, aby se nebály a neměly ostych vůči mužům. Panují předsudky, že na akrobacii žena potřebuje mít sílu, ale je to spíš o technice. I drobná žena zvládne přelítat statného muže.“ 

Jakub Měkota si zaletěl premiéru, jakou?    

„Závodil jsem poprvé v kategorii Intermediate a hned s jiným letadlem, Extrou 300L, takže to pro mne bylo vše spíše seznamovací. Taková dvojitá premiéra.“ 

Měl jsi možnost s kluky sdílet zkušenosti? 

„Jasně, Jára Čihák, Honza Jílek i Lukáš Pařízek jsou strašně hodní, snaží se mi poradit. Spousta věcí se s tímhle letadlem dělá jinak, než jsem byl zvyklý a jsem za všechny tipy vděčný. Stejně tak jsem rád za možnost popovídat si s porotci a slyšet, co dělám špatně.“ 

Hlavně ve čtvrtek všechny potrápil poměrně silný vítr. 

„Tím, že jde o mé první závody s Extrou, rozhodl jsem se s větrem nebojovat. Dráha je docela krátká, přistání jsou trochu složitější, člověk musí mít grif a já nechtěl nic pokoušet, takže jsem si počkal na lepší počasí.“ 

Loni ses stal nejaktivnějším pilotem motorové akrobacie v České republice. 

„To bylo ještě s Decathlonem v kategorii Sportsman - získal jsem Putovní pohár Jiřího Sallera pro nejaktivnějšího akrobata, vyhrál jsem i mistrovství republiky v Kroměříži, také tady v Břeclavi jsem loni zvítězil.“ 

Decathlon a Extra jsou hodně odlišná letadla. 

„Je to hodně velký rozdíl. Extra je výkonnější, rychlejší, obratnější a méně toho odpouští než Decathlon, který ale zůstane v mém srdci napořád.” 

Pavel Procházka zvolil spaní pod stanem místo v pokoji. Co ho k tomu vedlo?          

„Stanuji rád a ten pocit, když se ráno probudíš, otevřeš stan a koukáš na letištní plochu s letadly, je k nezaplacení. Když vylezeš z pokoje, byť tady na letišti...no, není to ono.“ 

 Jsi skoro místní, je to výhoda nebo nevýhoda? 

„Je to samozřejmě výhoda, protože jako Moravák jsem tu jako doma a jsem blíž k vínu, které mám rád, vždy se večer těším na sklenku s ostatními piloty,“ usmívá se. „Mám to sem z Brťova 20 minut, ale jsem ostuda, byť jsem zván na návštěvy, tak kromě závodů nelítám po letištích na výlety. Mám to v plánu, ale potřeboval bych ještě jeden život, abych stihl všechno, co mě baví.“ 

Přiletěl jsi až ve čtvrtek odpoledne a měl jsi tím možná trochu nevýhodu, protože jsi neviděl ostatní závodníky, jejich chyby… 

„Závodník se vždy kouká na svoje konkurenty. Proto nemáme rádi, když si vylosujeme číslo 1. Jednak máme nejmíň času na přípravu, ale hlavně rozhodčí se na tvém letu „zahřívají“, ostatní se na tebe koukají a snaží se poučit z toho, kde děláš chyby. Tady byl rozhodující faktor ve čtvrtek vítr, takže mi chybělo, že jsem neviděl, jak moc to nahoře při kterém manévru snáší. Po dopoledním programu pořadatelé závod rozumně na několik hodin přerušili, dva jsme tak dolétali sestavu až večer. Odlétalo se všechno, co se odlétat mělo, zkušenost se silným větrem nahoře je k nezaplacení. Všichni jsme měli stejné podmínky a všichni to zvládli. Rozhodčí k tomu přihlíželi, respekt k nim, dokázali ocenit, jak jsme s větrem bojovali.“ 

Bavili jsme se spolu o sestavě, kterou Jirka Duras vytvořil. 

„Od loňska létám Intermediate, v naší kategorii je nás nejvíc, kluci mají k dispozici velkou a malou padesátku (Z-50M a Z-50LX). Malá padesátka nemůže „kopat“, takže sestavy jsou o něco jednodušší, neobsahují kopané prvky. Jirka Duras ale umí sestavy poskládat tak, že nás vždycky něčím potrápí. V jedné jsme například měli 5 prvků z 10 tlačených, to je strašně „příjemné“, zvlášť v tomhle počasí, kdy se člověk odkrvuje už jenom horkem,“ směje se. 

Tvé letadlo (One Design) zde patří mezi ty výkonnější. 

„Je to tak, má skvělý poměr váha x výkon, protože je malé a lehké, je pro kategorii Intermediate vlastně předimenzované, zvládne zalétat i Unlimited. Startuji rovnou do boxu, nejdu do vyčkávacího prostoru, což šetří palivo i čas.“ 

Funguje vzájemné sdílení zkušeností? 

„Určitě ano. Všichni, kdo tu jsme, létáme pro radost, jsme nadšenci, tenhle sport je finančně náročný, náklady jdou za námi, nemáme sponzory. Není důvod si „honit triko“ nebo se na sebe dívat přes prsty. Nikdo neodmítne nezištně poradit druhému. Fungovalo to jak ve Sportsmanu, tak v Intermediate. 

Chtěl bych upřímně poděkovat organizátorům. Není jednoduché uspořádat soutěž v motorové akrobacii, stojí to spoustu práce a peněz, je to zodpovědné a nevděčné, protože tenhle sport je hlučný, lidé v okolí ho tak vnímají a stěžují si, což padá na bedra pořadatelů. Tímto jim děkuji a těším se na další ročník.“ 

Kdo se v Břeclavi probojoval na stupně vítězů? Jak vidno, „i drobná žena zvládne přelítat statného muže.“ 

Sportsman: 1. místo Kateřina Machula

                    2. místo Ondřej Valach

                    3. místo Pavel Schor

 

Intermediate: 1. místo  Jan Valášek

                        2. místo Vladimír Machula

                       3. místo Pavel Procházka

 

Advanced: 1. místo Adam Ondrejka

                  2. místo Miroslav Černý

                  3. místo Jan Jílek

 

Autor fotografií v samostatné galerii: Pavel Doležal