Venku CAVOK a bezvětří. A to takřka celý týden. Sláva! Teda pominu-li fakt, že prvních pět dní z onoho týdne jsme já i kamarád Jarda museli „zabít“ prací. Pak ale přišel víkend a my se domluvili, že by to chtělo něco podniknout.
Abych to zbytečně nedramatizoval… To, co podnikneme, jsme měli vymyšlené dávno dopředu, avšak konečné rozhodnutí padlo opravdu jen asi 12 hodin předem.
Od západu se sice od nedělního rána bude nasouvat studená fronta, ale i tak by to letové být mělo, shodli jsme se v sobotu večer. Brzy ráno se proto sejdeme před vraty Hangáru 73, který patří místní firmě TL Ultralight, vytáhneme ven jednoho siriuse a poletíme se podívat, jaké sněhové podmínky panují nad Vysokými Tatrami.
Slovo dalo slovo a krátce po deváté už oznamujeme na frekvenci 122,005 MHz vstup na dráhu 33 pravá a odlet směr Prievidza. Proč zrovna tam? To je jednoduché. Bez pauzy na čůrání tak dlouho nevydržím. A navíc, člověku po chvíli taky vyhládne, že? No a v Prievidzi můžeme sfouknout obojí zároveň. Tedy ne v pravém slova smyslu, ale zkrátka najednou. Navíc tam mají i krásnou asfaltovou dráhu, která se nachází hned vedle nádherného zámku Bojnice, jenž vypadá stejně majestátně ze vzduchu jako ze země.
U sousedů za „hoďku a něco“
Výhodou letu na Slovensko je, že na rozdíl od jiných evropských států tady našinec nepotřebuje ICAO angličtinu. Vystačí si pouze se všeobecným průkazem radiotelefonisty. V případě pilotů ultralightů pak je potřeba mít rovněž doložku pro lety v řízených prostorech, protože těm se na trati nevyhnete ani o víkendu – Vysoké Tatry jsou totiž součástí „popradského TMAčka“.
Pakliže po přelétnutí hranic do žádného řízeného prostoru nevstupujete, obejdete se dokonce i bez letového plánu. Na druhou stranu platí, že když si jej podáte, ušetříte si spoustu práce s komunikací, protože nebudete muset každému řídícímu veškeré informace o vás, vašem letadle i vašich úmyslech říkat znovu a znovu.
My každopádně tentokrát letový plán nepodávali, a sice čistě proto, že jsme očekávali, že na trase do Prievidze budeme muset kličkovat mezi oblačností, a tudíž jsme vlastně tak úplně nevěděli, kam přesně nás matka příroda zavede. Nutno ale podotknout, že po celou dobu první fáze letu splňovalo počasí podmínky pro létání „za vidu“, dopředná dohlednost neklesla pod pět tisíc metrů a také země byla vždy a za všech okolností nadohled.
Cesta z Hradce Králové do Prievidze nám zabrala zhruba hodinu a půl. Po celou dobu jsme udržovali spojení s řídícími na Praha Information a následně jejich kolegy z Bratislavy. Kde jsme se naopak nikoho „nedovolali“, byla služba rádio v naší cílové destinaci. A protože nám to vzhledem k tomu, jak rušno zde o víkendu bývá, připadalo zvláštní (zejména v takto krásný den), znovu jsme po vstupu do tamního ATZ naladili „Bratislavu“, abychom si ověřili, že není letiště zavřené a my se nedopustíme nějakého zbytečného přešlapu.
Jak se záhy ukázalo, do vysílačky nám nikdo neodpovídal proto, protože členové místního aeroklubu měli zrovna ve zdejší restauraci zimní školení. Což byl ostatně i důvod, proč jsme my s Jardou „ostrouhali“ s obědem, na který jsme se tolik těšili – nakonec jsme museli vzít zavděk jednu z nedalekých hospod ve městě.
Co se letištních poplatků týče, kdo se do Prievidze chystá, připravte si 12 eur za přistání, plus pár dalších za případné parkování. Což sice není úplně málo, ale ani hodně.
Flight level 80, nebo osm tisíc stop?
Když jsme se na letiště vrátili, hodinky ukazovaly lehce před druhou. Nejvyšší čas letět, máme-li být zpátky v Hradci do občanského soumraku. A tak jsme „kopli do vrtule“ a vydali se na druhou část našeho dnešního výletu.
Po vzletu z dráhy 22 jsme opustili letištní okruh v poloze po větru a zamířili směrem k Liptovské Maře. To znamenalo přeletět Velkou Fatru, kde kopce přesahují výšku pěti tisíc stop, tedy nějakých 1 500 metrů. Žádné nebezpečné, zakázané či omezené prostory v této části Slovenska nejsou, a tak jediné, nač je potřeba si dávat pozor, je dostatek vhodných ploch pro případ nouzového přistání.
To už je ale před námi Ružomberok, zmiňovaná Liptovská Mara a Liptovský Mikuláš. Přecházíme proto z Bratislavy Information na frekvenci Tatry Věž a žádáme o povolení vstupu do jejich TMA a následně i CTR.
Vzhledem k blízkosti popradského letiště bylo řídícím rozumět skvěle. Tím spíš když hory byly vlevo od nás, zatímco Poprad někde napravo před námi. Podobně jako Štrbské Pleso, nad které jsme se chtěli podívat.
Tento záměr nám ale naneštěstí tak úplně nevyšel, protože se nad vrcholky Tater mezitím vytvořila oblaka, jejichž základna byla v nějakých osmi tisících stop. Jediný způsob, jak vidět Gerlachovský štít, k němuž jsme měli namířeno, tak bylo naopak zavčas nastoupat.
Pozornému čtenáři a znalému pilotovi ten rozdíl dozajista neunikl. Zatímco v Česku bychom v tomto případě již hovořili o letové hladině 80, na Slovensku, ale také třeba v Rakousku se stále pohybujeme pod převodní výškou, a tudíž létáme s výškoměrem nastaveným na místní QNH, nikoliv standardní tlak. Na hodnotu 1013 HPa se u našich sousedů přechází až od 10 tisíc stop altitude výš.
Dobrou zprávou bylo, že řídící v Popradu neměli s naší žádostí nastoupat právě do výšky 10 tisíc stop sebemenší problém. Provoz na tamním mezinárodní letišti byl docela čilý, avšak přímo nad horami jsme nikoho dalšího neviděli. Což bylo až k neuvěření, protože počasí ten den doslova čarovalo.
V nebi
Z některých záběrů pořízených v okolí nejvyšší hory Slovenska se může na první pohled zdát, že snad porušujeme pravidla létání „za vidu“. Nutno nicméně zdůraznit, že tomu tak rozhodně nebylo, protože napravo od nás, před námi i kousek dál nalevo bylo jasno a na zem jsme také neustále viděli. A že to byl výhled impozantní!
Často se přistihnu, jak ve chvílích, jako byla tato, mám dilema, jestli se na tu majestátní krajinu kolem nás chci dívat raději z výšky, nebo se jí kochat dole na zemi. Tentokrát jsem ale měl zcela jasno – mraky pod námi tomu totiž dodávaly úplně jinou dimenzi, a člověk si v tu chvíli opravdu připadal jak v nebi.
Z CAVOKu do nízké oblačnosti snadno a rychle
Po dalších asi třech minutách letu vzal náš „nadpozemský“ zážitek za své. Řídící z Popradu nám totiž oznámila, že mimo TMA můžeme maximálně do osmi tisíc stop. A protože jsme se k jeho hranicím již blížili, znamenalo to začít sklesávat de facto ihned. Rázem jsme se tak ocitli pod oblačností a výhledy vzaly za své. To horší nás ale teprve čekalo, neboť do Česka mezitím již naplno dorazila zmiňovaná studená fronta, v důsledku níž se nebe kompletně zatáhlo a základna mraků se podstatně snížila.
Ne snad, že by se z VMC podmínek stalo IMC, nic takového – pět kilometrů před sebe jsme po přeletu slovensko-českých hranic, když jsme se pohybovali ve vzdušném prostoru třídy E, viděli, a stejně tak i později po sklesání do „Géčka“ jsme pravidlo být vně oblaků a za viditelnosti země ani na okamžik neporušili. Na druhou stranu, kdo trochu zná východní Čechy, ví, že kopce kolem České Třebové a Ústí nad Orlicí mohou být zrádné, a proto není od věci mít na výškoměru nějakou tu rezervu k dobru. Což se tentokrát úplně říct nedalo. Pohled na radar navíc naznačoval, že se nad Hradcem Králové rozpršelo – což podle původní předpovědi nemělo –, a tak jsme začali vymýšlet alternativní plán.
Mezi „východočeskými aeroklubáky“ koluje vtip, že když vás cesta zavede do Žamberka, je lepší nepřistávat na letišti, ale na vedlejším poli. Kdo někdy v Žamberku byl, určitě ví, o čem mluvím. Tamní dráha je v mírném traverzu, a když zrovna fouká nepříznivým směrem, může být samotné přistání poněkud ošemetné. A k tomu si připočtěte ještě všechny ty nerovnosti…
K úlevě mé i kamaráda Jardy jsme nakonec do Žamberka ani nikam jinam divertovat nemuseli. Zmíněný déšť vypadal na radaru hůře než ve skutečnosti, a tak návrat do Hradce proběhl vlastně celkem bez problémů. V létě bychom za takový „deštík“ byli i rádi, protože by krásně umyl letadlo od hmyzu. Což však nyní, na začátku března, naštěstí nehrozilo.
Příště v lyžařském
Co si z našeho výletu nad Vysoké Tatry odnést? Snad to, že se nejedná o nic složitého. Rozdílů mezi českými pravidly vzdušného provozu a těmi na Slovensku je minimum, jazyková bariéra není žádná a i malým ultralightem tam jste doslova za chvíli.
Udělali bychom příště něco jinak? Určitě ano. Příště si podobný výlet naplánujeme o den dřív, abychom se vyhnuli zbytečným „stresům“ s horšícími se povětrnostními podmínkami. A taky bychom si s sebou mohli vzít lyžařskou bundu a kalhoty, nechat letadlo přes noc v Popradu a jít okusit tatranské sjezdovky. Protože naše nohy by si to rozhodně zasloužily.
