Dnes je 20. září 2019

6:46 19:03

Létání na vojně na Migách – pokračování leteckých příběhů

10. 11. 2008

V 60-tých letech se přihodilo na letištích v ČR mnoho leteckých případů-historek. Některé byly velmi úsměvné, ale také jich bylo mnoho se špatným koncem.V prvním článku o Migách-15 jsem jich několik popsal a nyní přidávám další.

Nechci nic pro čtenáře komentovat, každý má svůj pohled na tu dobu, ale jedno máme společné: bavilo a baví nás létání a vše kolem. Pojďme se společně přenést do let 1950-70.

Samé přezkoušení

Je brzo ráno, něco zvoní, vystřeluji z postele a číhnu na hodinky. Co tak dnes pozdě, myslím si, vždyť je teprve 5:00 hodin a poplach bývá vždy kolem čtvrté. Koukám z okna a hledám oplachtovanou Tatru- 805 se "záklaďákama" (spojkami), kteří nás vždy budí. Vše je dnes omyl byl to zvonek u souseda. Už nejdu spát. V šest hodin beru kolo a jedu na letiště na snídani. Ta je povinná a kontrolovaná doktorem. V 7:00 hodin na učebně je nástup a velitel letky mjr. Franta Čermák upřesňuje zaměstnání. To bude zas fofr, kleji. První hodina chemická na nádvoří, pak ZHN (zbraně hromadného ničení) a cizí armády. Tam se alespoň něco nového dozvím. Před obědem na učebně č.26 začíná rozbor včerejšího létání a pak hned předletová příprava na zítřejší noční.

Po obědě a po předletové přípravě máme na hřišti přezkoušení z tělesné přípravy z velitelství 10. letecké armády a pak závěrečné přezkoušení mjr. Rudou Lvem, který bude zítra řídit noční. Samé přezkoušení. Mám náladu pod psa. Tak to jde 3x týdně.

Mezitím pořádný poplach brzo ráno, cvičné kontroly z katapultáže a opět teorie na učebně: navigace, meteorologie, spojení, rozpoznávání cizích letounů, mezinárodní situace, střelby z pistole, atd…

Nejhorší jsou zimní LTC, kdy letíme na polní letiště na několik dní a provádíme vyhledávání raket na zemi a střelby na pozemní cíle. Spíme na zemi po tělocvičnách nebo v hospodách na sálech na polních lůžkách a ve svých spacácích. Jinak jsme na to vše zvyklí a nenadáváme. Jsme mladí a baví nás létání a sport. Toho tu je na vojně opravdu dost. Zimní výcvik na horách, v létě výcvik na vodních lyžích, seskoky padákem, fotbal, hokej, tenis a plavání v zimě v bazénu. Víme, že vše je nutné pro vycvičení a pro případné vyřešení zvláštních případů za letu.


Raketový červen v roce 1965 na letišti  Mnichovo Hradiště

Je to už dávno, v roce 1965, ale na některé zážitky se nezapomíná. Létali jme tehdy z polního letiště Mnichovo Hradiště jako příslušníci 30.leteckého pluku, protože naše mírové letiště se opravovalo. Byli jsme odloučeni od 31.5. až do 4.8. a jelikož k pluku přišli mladí piloti z leteckého učiliště, byl na jejich výcvik kladen zvlášť důraz. Létali jsme na letounu Mig-15 sb. Sb znamenalo stíhací bombardovací verze, a tak se základní verze letounu změnila přidáním raketometů pod křídla a závěsníků pod trupem na lehký bombardovací letoun. Na závěsníky pod trup se upevnily 2 startovací rakety a také se do konce trupu vložil brzdící padák pro zkrácení přistání.

Všechny úpravy letoun po stránce obratnosti pokazily, ale bojová síla letadla se zlepšila. Rakety se používaly velké LR-130 (mm) a 40 ks malých LR-55 (mm). Věšely se i pumy. Přišel červen a hodně se létalo. 17. 6. 1965 se odpoledne nacvičovala střelba raket na střelnici Bělečko u Hradce Králové. Dá se říci,  že to byl červen "raketový".

Roj Jirky Veselého míří po stojánce k letounům a ústně dolaďují detaily letu.

Postupně sedají do kabin, když se najednou ozve rána a z letounu Pavla Johna vyletí raketa používaná na ničení pozemních cílů.

Proletí obilím a asi 1 km od letiště se zapíchne do svahu u silnice. Klika, že nic nejelo. Nikdo nemůžeme pochopit proč vyletěla. Byla několikrát jištěná a také nás ubezpečovali, že při vysunutém podvozku nemohou rakety být aktivovány. Pavel po usednutí zapnul jen hlavní spínač elektrického obvodu. Ten den konec létání a vyšetřování. Vše se uklidnilo, ale raketový červen ještě neskončil. 21.6. opět odpoledne jsme nacvičovali starty s přídavnými startovacími raketami a později i přistání s brzdícím padákem. Bylo pozdní odpoledne a zbývalo několik raketových startů.

Na runway najíždí Vašek Novotný. Řídící létání Míla Moráček dává povolení vzletu a Jirka přesouvá plynovou páku nadoraz. Při 100km/hod. zapíná rakety. Je to jako kopnutí do zad a letoun prudce zrychlí na 180 km/h a pak se odlepí. Najednou je vidět nějaký předmět, který se odpoutal od letounu a míří k zaparkovanému autu, od toho se odrazí pak ke stojánce a pak i k rádio-vozu.

Je to utržená startovací raketa a zanechává za sebou čmoudící čáru. Byla to levá raketa, která se vytrhla z usazení. Protože vývod plynů z ní byl do boku, tak se otřela zespodu o trup, přešla na pravou stranu letounu a utrhla pravou přídavnou nádrž. Letoun se okamžitě naklonil, ale automaticky se odhodila i druhá přídavná nádrž a letoun se srovnal. V rádio-voze je zděšení a všichni se snaží urychleně opustit vůz, protože na ně raketa směřuje. Jedna osoba u vchodu zalehne a tím znemožnila všem opustit rádio-vůz. Byl to náš doktor Jirka Kvapil. V posledním okamžiku raketa vlivem natočené zadní trysky mění směr a končí za letištěm. 

Vaškovi se nic nestalo, Moráček, jako řídící létání, se ze země informuje, jak to vypadá. Vašek nad určenou plochou odhazuje vyhořelou druhou raketu a přistane. Měl velké štěstí.

Pamatuji se ještě jeden případ samovolného vystřelení rakety let-zem z letounu na zemi a to při cvičení v Polsku. Tam prolétla napříč letištěm, myslím v Babie Mostu, a prolétla pár metrů před přídí dopravního letounu IL-14, který čekal na čáře startu. Byli v něm funkcionáři, kteří přiletěli kontrolovat bezpečnost provozu. Nechybělo mnoho a stala se tragédie. V ty roky se mnoho létalo a také se přihodilo mnoho událostí.


Vystřelení nad Vlčnovem

Vzpomenu ještě jeden případ dobré katapultáže, u které jsem byl ve vzduchu. Bylo nádherné, slunečné ráno 21.července 1967 -  můj kolega Jirka a já jsme nasedli do L-200 Moravy a letěli do Piešťan, abychom zpět do Hradce Králové přelétli dva Mig-15, jelikož piešťanský pluk byl zrušen. Příslušníci pluku už oslavovali a rozebírali situace, kdo kam nastoupí na nové působiště. Nálada byla báječná, ale to jsme netušili, že za pár minut prožijeme mimořádnou událost.

Velitel nám naštěstí  podepsal letové listy a my odstartovali ve skupině. Jirka první, já jako jeho číslo.

Po 15-ti minutách ve 200 m na terénem, v rychlosti 600km/hod, za hradem Čachtice a v klesání k vesnici Vlčnov, najednou se v rádiu  ozvalo: "Vysadilo  mi to!"

Ještě jsem mu stačil říci: "Zkus ventil zem-let" ,ale to už jsem zahlédl vystřelenou sedačku a jeho na padáku. Udělám zatáčku a vidím ho po dopadu na poli u silnice jak se zvedá a lidé z autobusu k němu přibíhají. Byl to dobrý pocit. Já se vrátil do Piešťan na pokyn inspektora letecké armády plk. Jardy Úlehly, který letěl z Náměšti a vše slyšel. Tam jsem prožil noc se skupinou vyšetřovatelů z velitelství letectva a spal společně na jedné světnici s pozdějším velitelem letectva generálem Remkem. Jirka byl odvezen do ÚLZ  (nemocnice pro letce) na vyšetření. To byl další případ rychlého zareagování a dobré průpravy. Nic se Jirkovi nestalo a létal dál až do pense. Po 20 letech jsem jel autem kolem a ze zajímavosti se ptám jednoho pána, který tam česal švestky, zdali si na to pamatuje. Povídá, že ano a ukázal mě černý flek, který tam ještě po dopadu letadla zůstal jako pomník.

Při této příležitosti vzpomínám na případ vysazení motoru na tomto typu u pplk. Kopala, který letěl také v malé výšce ze Kbel do Hradce Králové. Motor vysadil a on chtěl vyzkoušet vše, aby motor nahodil, což bylo nepřípustné pro tuto situaci v malé výšce. Už se mu pak nepodařilo dovést katapultáž do zdárného konce a zahynul. Smutné bylo, že letoun byl vyvážen a přistál sám na poli u Chlumce celkem nepoškozen.


Přežití pilotů

Pro nezranění pilotů při katapultám záleželo na správném tréninku na zemi. Tedy záleželo na dobré tělesné kondici pilotů. Ta se mimo jiné trénovala tak zvaným "přežitím". Moje první přežití bylo v roce 1961 na letišti v Čáslavi. V sobotu k večeru nás naložili do náklaďáku a odvezli asi 50 km někam k řece Sázavě. Byli jsme pod plachtou a směr i cestu jsme neznali. V tom prostoru nás po skupinách asi 10-ti pilotů vysadili a úkol zněl: dostaň se jak můžeš domů. Všude byli nasazené hlídky SNB, pršelo ,zima, tma atd. Stačilo, že Vás policajt oslovil "stůj" a byl jste zatčen.

Jak jsem řekl, úkol zněl: "Dostaň se do půlnoci na náměstí v Čáslavi". Polovina to dokázala a ostatní pochytali.

Tato akce dopadla špatně hned následující rok. Opět by jsme byli připraveni vyrazit náklaďákem, když přišel rozkaz,  úkol zrušen. Zprvu jsme nechápali co se děje, až když nám velitel sdělil, že zahynul jeden pilot z Pardubic. Vysadili je u Žamberka a jak v noci běželi, aby unikli hlídce, tak jeden pilot spadl ze skály, kterou v šeru neviděl a zahynul. Smutná záležitost, ale jedna věc u našeho plánovaného "přežití" na letišti Čáslav, byla úsměvná.

Jelikož rok před tím nás polovinu policajti pochytali, tak jsme letos provedli protiopatření. Pár pilotů se převléklo za holky, jiní vytvořili fotbalové družstvo vracející se ze zápasu, další plánovali jet vlakem na Kolín a přijít ze severu, kde by je hlídky nečekaly a pod. Já a Láďa Ondračka jsme vymysleli toto: Den před plánovaným "přežitím" jsme sedli do aut a odjeli ke Zruči Nad Sázavou. Moji Octávii (typ 1960) jsme tam zaparkovali a jeho Wartburgem jsme se vrátili. Zkrátka jsme celý prostor chtěli objet autem a vyhnout se chycení. Dnes přiznávám, že to pak nebylo úplně fair play, ale stalo se. No a ztuhnul nám úsměv, když bylo cvičení zrušeno a my pro to moje auto museli dojet.

Bylo mnoho dalších tréninků "přežití a prověrek". Třeba v zimě na horách. Jednou ročně se příprava pilotů přezkušovala týmem štábních důstojníků z velitelství 10.armády a někdy se přiletěl podívat i vrchní velitel. Byla ukrutná zima a bylo to v Mošnově, kde jsme byli přezkušování venku ze střelby z pistole a výsledky nebyly dobré. Přišel se podívat na nás generál Bolcha a my si stěžovali na zimu.

On vzal pistoli, nasázel to do černého a my zmlkli. Tento velitel byl pilot se vším všudy.

Při seskocích s padákem si vzal padák i on a vyzkoušel si to také. Bylo jen škoda, že na jeho další civilní funkci generálního ředitele ČSA mu okolnosti nepřáli a u své chaty se zastřelil.


To byl teda den v Čáslavi na letišti dopoledne při létání

Byl myslím duben 1959 nebo 1960 a na letišti Čáslav se nacvičovala slétanost velké skupiny Migů-15 na májovou přehlídku. Nácvik stíhal nácvik a všichni už toho měli dost. Pozornost otupěla i u řídícího létání pplk.Matouška. Při přistávání tak velké skupiny uhlídat všechny na okruhu vyžaduje absolutní soustředění.

Bylo 12:00 hodin a všechny letouny sedli (domnění). V tu chvíli se katapultoval na okruhu npor. Josef Velíšek. Pplk. Matoušek dodělával papíry na věži a jeden mechanik běhal po stojánce s vojákem (bylo potřebné pro zaháknutí letounu za auto-tahač) a nemohl nalézt svůj letoun. V tom zvoní telefon na věži a pilot Josef Velíšek hlásí, že je v pořádku. Stalo se, že na okruhu jako poslednímu z  té velké skupiny mu vysadil motor a on se katapultoval. Dopadl na pole u vesnice a telefonoval v domnění, že celé letišti ví co se přihodilo. Ale on si toho nikdo nevšiml, protože piloti odjeli na oběd a pomocník řídícího na přistání napsal do knihy přistání "kpt.Velíšek - přistání za 1  u T"  ( jako nejlepší).

Pplk.Matoušek odpovídá: "Tak  s tím přistaň a hoď sebou, ostatní jsou už v jídelně". Josef:  "Jak hoď sebou, já jsem se vystřelil a jsem v hospodě". Co se pak dělo není třeba vyprávět. Pepik se zachránil díky pravidelnému tréninku a rychlé reakci.

 

Máte i vy podobné historky z letectví? Podělte se o ně s ostatními.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář