Mimo řádky… díl II.

19.11.2009

Další pokračování o mimořádných případech, které se vám mohou za letu stát. O nebezpečných situacích, jejichž řešení nejde nacvičit. Ale řešit jdou.

Mimo řádky… díl II.
Mimo řádky… díl II. (Zdroj: Aeroweb.cz)

Problém s lanem navijáku

Letový den, jako každý jiný. Červnové počasí umožňuje dlouhé využití mezi sluncem východu a sluncem západu. Létáme střídavě naviják a aerovleky. Výcvik. Není důležité, kolikátý vzlet toho dne provádím, podstatné je, že se necítím nijak mimořádně letecky unaven a tudíž mne to stále baví. Jen se trochu těším na večer.

Je den muzejních nocí a mám sraz s vlastní ženou a dětmi vedle v leteckém muzeu. Okruh za okruhem, ve Kbelích začíná být s pozdním odpolednem docela živo. Koukám na množství lidí kolem vystavené techniky. Dlouho jsem tam nebyl a jsem opravdu zvědav na nově vystavené exponáty. Rozpoložení a svůj stav ošetřuji tak, že v okamžiku, kdy žák provádí vzlet na navijáku, snažím se nechrápat a být v maximální pohotovosti. Pár minut na okruhu je relax, kdy koukám na ty lidi dole, jen v zatáčkách vnímám rychlost a kuličku. Pak zas krátká pohotovost po čtvrté zatáčce, s vyrovnáním a výběhem, formulace připomínek, abych tu byl pro naše adepty, za jejich peníze, něco platný.

Snad předposlední start, v přední kabině sedí Jakub. Létání mu jde, je ve fázi pilování okruhů, než přejdeme na další úlohu. Po rozjezdu, zcela normálním a zahájení přechodového oblouku do stoupání vnímám, že tah navijáku slábne. Čekáme chviličku, že snad jen navijákař stáhnul přípusť zbytečně moc, jenže éro se dále nerozbíhá a vzhledem k započatému stoupání je třeba jednat. Komentuji zákrok do řízení, zmírňujeme úhel stoupání a tlačíme čumák k zemi. V tu chvíli  začínáme předlétávat navijákové lano.

Rychlost ještě není dostatečná k manévrování. Rutina a šablona velí, tlačit, vypnout, vybočit se a přistát přímo před sebe. Jenže jak letadlo rozjíždíme, já vypínám, lano se odděluje od bočních závěsů a opět začíná zrychlovat. Vypnuté lano s rotujícími konci ocelových klíčů nám blýská přímo před kabinou. Konce fousů se lesknou v nízkém slunci jako zuby okružní pily. Potřebuji ještě zrychlit potlačením, což by ale znamenalo přiblížit se k té rotačce a nejspíš do ní vletět. Uhnout na tak malé rychlosti nemůžeme, to by mohlo znamenat ztrátu té trošky vztlaku, který nás drží ve vzduchu. Přišli bychom o něj náklonem.

Z pohody letového dne řešíme problém. Tedy spíše já. Viděl jsem už několik rozbitých kabin navijákovým lanem, několik zranění od plexiskla a to v této situaci hrozí žákovi, za kterého nesu plnou odpovědnost. Tohle všechno mi letí hlavou. Stále jemně tlačím a čekám na zázrak. Ta doba, než nastal, je dobou, která se vrací před spaním. Netuším, jak může být dlouhá, ale je to doba opravdu intenzivně prožitým stresem a pocitem bezmocnosti.

Když se už zdá být kolize neodvratnou, začínají se ty blýskavé rotující konce trošku vzdalovat. Mistr navijákař, i na tu vzdálenost pochopil, že je zle. Stahuje lano se zvýšeným plynem, nám tím umožňuje získat trochu rychlosti před vyrovnáním a sedáme bez vybočení před sebe. Takže, rutinní nacvičený postup, bylo potřeba tvůrčím způsobem upravit tak, aby nedošlo ke kolizi a případnému poškození letadla, nedej bože ke zranění letce.

Proč jsem použil tento příběh? Protože tahle situace nejde nacvičit. Nejde ve výcviku simulovat stejně, jako třeba nácvik opravy vadného přistání. Jde jen žákům vyprávět a doufat, že pokud by ji museli řešit sami, vzpomenou si, jak jim někdo něco o tom vyprávěl. Právě takovým případům bych se rád dále věnoval.

Lepší je obětovat kalhoty

Druhým, i když zcela odlišným případem je zážitek, kdy se ze zcela banálního problému na palubě zrodil těžký stres. Jaké mohou letce potkat problémy na palubě větroně? Mnohé. Těmi nejčastějšími jsou asi fyziologické potřeby, které se sice za letu dají vykonat, ale obtížně. Hlad, ten se dá vydržet měsíce, dehydratace, ta bez ztráty vědomí nehrozí zdravému člověku v řádu hodin, úžeh lze s bolestmi přežít, stejně jako mnoho dalších útrap, které hrozí našemu tělu. Mě postihla křeč do nohy. Sice pouze jednou v životě, ale stojí to za zmínku.

Počasí učebnicové, mám éro, sice Blaníka, ale mám ho stejně rád, jako ty bílé brusy. Typu stroje přizpůsobuji trať. Trojúhelník Benešov, Soběslav, Jindřichův Hradec, Benešov. Jak už to bývá, když se člověk chystá na přelet, málokdy je v klidu a má na všechno dost času. Pomáhal jsem skládat brusy, tahali jsme éra na start, teprve pak běhám a dávám dohromady navigační přípravu a potřebné pomůcky. Nemohu najít svou přeletovou tašku, asi leží někde doma nebo kdo ví. Půjčuji si mapu, z auta tahám pravítko, nějaké pero na psaní a běžím na start.

Navazuji po vypnutí do krásných stoupáků. Postupně odlétám z benešovského okrsku, mimo TMA Praha, kde je omezená výška. Nasazuji na trať a na úrovni Tábora jsem v krásném čtyřmetru, rozhodnut dobrat maximální možnou výšku. Tehdy jsem ještě létal s nadkoleníkem, kde byly poznámky, to nalezené pero, navigační příprava a mapa. A jak tak stoupám, základna se blíží, náhle došlo k výbuchu toho nalezeného psacího pera. Bylo totiž bombičkové. Dnes se to už asi nevidí, ale kdysi to bylo moderní.

Jsem poskvrněn, mapa a příprava téměř nečitelná a pod nohou na podlaze se rozlévá černá skvrna. Hledám něco, čím bych to utřel, ale nic nenacházím. Jen Povolení k letu, známý „Rozkaz“. Snažím se jím vytřít podlahu, abych dál to mořidlo nohou nerozmazával. Jen měním barvu podlahy, ruky a kalhot. Zvedám proto nohu co nejvýše a snažím se ji nepokládat na podlahu. Doufám, že to uschne.

Žádný problém. Otáčím a tehdy ještě fotím první otočňák a po paměti letím na Jindřicháč. Tam je troch krize, stoupáky nic moc a vypadá to, že tam budu muset sednout. Jak tak hledám tu předepsanou frekvenci, se zvednutou nohou nad podlahou, přišla ta křeč. Noha ztuhla v právě nastavené poloze, bolest křiví tvář a mě dochází, že jsem v problému.

Za cenu zcela znehodnocených kalhot tu nohu zouvám z boty, natahuji a krčím, zpočátku marně, postupně úspěšněji a křeč nějak zaháním. Pár minut beznaděje. Jsem na okruhu v Jindřicháči, bez spojení, když tak nějak zázrakem zabral metřík, posléze dvoumetřík a tak.

Při dokluzu do Benešova mě neopouští vzpomínka na tu křeč a říkám si, klika, klika. Netuším, jak bych s tou ztuhlou končetinou dokázal přistát.

Tvůrčím přístupem mělo být, kašlat na kalhoty. Ty se dají vyměnit. Zdraví nikoliv.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář