Krásná setkání

05.02.2013

Někteří lidé jsou nám příjemní a rádi je vidíme, jiné nemusíme. Letci, zapálení pro stejnou věc, jsou specifickou skupinou. Je nás v republice hodně. Všichni se neznáme, ale všichni známe někoho, kdo zná jiného.

Setkání jedno

Naše pojetí komunity se nedělí na profesionály, amatéry nebo třeba plachtaře. To se nějak prolíná a profesionál taky někde a nějak začínal. Hezké je potkat kolegu, kterého často nevidíme, máme si s ním co říci a víme, že až se zase jednou někde sejdeme, navážeme tam, kde jsme posledně skončili. O tom i o něčem dalším bych rád pár slov.

Je večer. Den byl letecky vydatný. Uklidili jsme letadla, umyli náběžky a tým se rozešel k příjmu večerní restaurační stravy. Normálně chodím s nimi, ale dnes se mi opravdu nechce. Jsem unaven, zítra musím být připraven a ve společné lednici jsou nějaké i mé zásoby.

Slunce zapadá za Lipnicí, zásoby nacházím kupodivu tam, kde jsem je uložil a chystám skromnou, ale klidnou večeři na „zápraží“ brodského letiště. To je jediná relaxace ve dnech vyplněných nácviky mimořádek, vývrtek i normálních okruhů, které ale všechny normálními nebývají. Nechce se mi do hospody. Nechce se mi čekat na jídlo. Nechce se mi nikam. Chci jen jíst a spááát.

Mažu chleba máslem. Krájím sýr tekoucího charakteru. Jsem tu téměř sám, jen dva tři provozovatelé golfového odpaliště sbírají bílé míčky na louce. Najednou slyším něco, co znám. Šestiválec. Stažení plynu. Koukám na hodinky, je po západu. Vstávám a hledám na obloze. Dvěstěpětka na finále z přímého přiblížení. Co se to děje tady na Vysočině? Přece už neodletí, co tu dělá? K rádiu už nestíhám, éro je ve výdrži. Po výběhu jede přímo k palivu. Nechám sýr sýrem a jdu zjistit, kdo a co tu tak pozdě chce.

První, co mne udivilo po otevření kabiny, byla starší dáma na sedadle předním. Jen se rozhlížela. Sedadlo zadní je obsazeno někým s kšiltovkou na hlavě a nějak mi brání v identifikaci. Dojdu ke křídlu, z motoru se ozývá známé popraskávání z chladnutí a muž vzadu konečně zdvihá hlavu. Ivo!

Neviděli jsme se několik roků. Otazníky máme v očích oba. Já spíše na ten čas večerní a představu, co bude dál, Ivo zase spíše údiv, že tu potkává mne. Několika slovy naznačuje, že potřebuje palivo, denní světlo, snad něco k snědku a zcela jistě místo na přespání. Letí s babičkou domů, babička bude dohlížet na dospívající dcery po dobu jeho leteckého působení kdesi ve Španělsku. Nějak si ve chvatu dne nespočítal, že se blíží konec srpna.

Palivo dostává obratem, denní světlo slibuji na ráno a nabízím podíl na skromné večeři. Dvě postele na volné chatce máme k dispozici a spacáky najdeme. Tak po ukotvení stroje, který zatím nemůžeme uložit do našeho nového hangáru, zasedáme i s babičkou, opět na zápraží brodského letiště. Dělíme se o stravu, golfisté poskytují pivo a začíná večerní beseda o tom, co si mohou vyprávět jen lidé z naší komunity. Věřte nebo ne, spát se mi už nechce a byl to lepší odpočinek než ve spacáku. Nebe plné hvězd a příběhy, které chceme vyprávět, a jiné, které rádi slyšíme. O čem? Loučíme se před půlnocí.

Ráno po svítání mne budí motorová zkouška, pak krátké pojíždění, plný výkon, který nakonec slábne, slábne, až úplně ztichne. Do dalšího setkání.

Setkání druhé

Jindy. Bouřka z tepla přišla, dalo se to čekat. Uklízíme velmi rychle, víme, co se může stát. Po frekvenci se šíří informace o postupu toho jevu a míří k nám. Zavíráme hangár, utíkáme do sucha a je to tady. Na hraně húlavy ale začínají padat z nebe i bílé brusy závodníků, kteří nedoletěli do Jihlavy. Pozoruji je ze sucha chatky. Cpou se všichni k hangáru, ale tady to je z kopce.

Příposlech nemám, když vidím, že z jednoho laminátu vystupuje vysoká, až vyzáblá postava, krčí se pod křídlem a čeká, čeká, až to přejde. To musí být Jarda! Hledám holínky, deštník a postupně, v přívalech vody se přesouvám k Cirrusu. Nevidí mne, je schován pod úzkým křídlem.

Teprve na hlas, přerušovaný bubnováním kapek deště a hřměním, snad i s dopadem krup, teprve na hlas reaguje. Nazdáááár… Mluvili jsme spolu při předešlých disciplínách po rádiu, kdy on letěl s pelotonem těch věcí odněkud někam a já občas zakroužil s žáčkem na okruhu v termice. Víme o sobě, ale osobní setkání po letech je krásné, i přes ten déšť.

Jede pro něj transport s pomocníky. Máme tak půl hodinky. Nejdeme ani do sucha, kecáme pod křídlem, teče nám za krk, ale to vůbec nevadí. Po deseti letech se opět setkáváme. Prší na mne, nechávám mu větší prostor pod štíhlým křídlem, dozvídám se podstatné, co je nového v Letkově, co Klatováci a když mne to začíná zajímat – nevěřil bych, že si vzpomenu na dávno zapomenutá jména kamarádů – přijíždí transport. Pomáhám trochu s rozebráním a loučíme se. Tak zase někdy. A někde.

Odcházím totálně mokrý z plochy do chatky. Nebe plné vody a příběhy, které chceme vyprávět, a jiné, které rádi slyšíme. O čem? Vůbec mi voda nevadí. Bylo to setkání v jiné dimenzi.

Co z toho plyne?

Láďa je bývalý kapitán ČSA, který se v důchodu vrátil k plachtění. Nepotkáváme se často, ale každé setkání je pro mne vzácné a každý rozhovor zajímavý. Občas si napíšeme a často se někým necháme pozdravovat. Jeho lidský i profesionální přístup k jakékoli formě létání mne inspiruje celý můj amatérský letecký život a o jeho názoru, vysloveném k čemukoli, jsem vždy ochoten přemýšlet.

Je velkou škodou, že nechce jakkoli publikovat své obrovské zkušenosti. To mi mnohokrát odmítl a mám jejich tlumočení zakázané. Tak mi nezbývá, než o jeho přístupech a názorech přemýšlet, využívat jen ve svůj prospěch, ale mluvit a psát, to o nich nemohu. Každé osobní setkání je však pro mne v dimenzi dalšího rozměru. Příběhy vyprávíme a jiné slyšíme. Chtěl bych žít a pobývat jen mezi těmi, kteří mne, dle osobního pocitu, lidsky nebo letecky obohacují a vůbec tady nejde o peníze.

Ten noční, mokrý a dimenzní pocit mne donutil k vážnému zamyšlení. Co vlastně ze života máme? Chodíme někam pro peníze, máme s tím denní problémy, čas utíká a ty večery nebo dny, které stojí za to, těch je poněkud málo.

Tak jsem to definitivně vyhodnotil. Změna je život. Už žádné pracovní nervy pro cizí zisk, už žádné nervy s nadřízenými, vůbec žádné nervy s podřízenými a lidi, které vidět nechci, těm se napříště raději vyhnu. Ono to rozhodnutí klíčilo déle. Ono to rozhodnutí, když máte rodinu, není jenom vaše. Ono se to projevilo i u posledních leteckých prohlídek. Lékařka zírala a ptala se, zdali nemám nějaké starosti, že mne sleduje mnoho let a tohle? Ono to je ale i o tom, že zima je dlouhá…

Představa, že v 55 letech skončíte s aktivním létáním, to je představa nepředstavitelná. Jak na to? Tak. Stabilizovat rodinu, zajistit nějaký příjem, odstranit zbytečné výdaje a hlavně, dále létat… a v zimě se smysluplně zaměstnat.

Tak jsem odešel, po zralé úvaze a složité dohodě, z dobře placeného, ale velmi stresujícího zaměstnání. Sundal jsem sako a kravatu a s nadějí oblékl montérky. Co budu dělat v létě, vím. Ale co po sezóně? Nějaký čas to rodina nepozná, ale budu schopen zase někdy začít hromadit příjmy pro její dobro a nezbytné potřeby?

Tak a jsem už jen nezaměstnaným, potulným instruktorem GLD, aktivistou. Zatím jsem tomu rád. Tlak se vrátil do normálu, spím jako nemluvně, jíst mi chutná velmi, pivo stále a ženské? Ty se mi líbily i ve stresu. Jen představa, že se vrátím zpět do posledních rozpoložení pracovních, ta je den ode dne méně představitelná. Ono žít se dá i z méně zdrojů, jen je potřeba o tom přemýšlet. Letectví, zájmové, krásné a nejlepší, to mi večeři často nepřinese. A tak jsem se setkal s realitou všedního dne.

O životním rozhodnutí, jeho přínosech a případně důsledcích, jsem ochoten se pravdivě podělit, pokud by kdokoli dospěl tam, kde jsem teď já.

Nevím, nemám to spočítáno, která v pořadí byla ta naše elementárka loňská. Pátá nebo desátá? To není důležité. Podstatným je fakt, že všichni, kteří na jaře přišli a chodili pravidelně, všichni dokončili výcvik v prvním roce do pilotních zkoušek. Myslím, že alespoň v podmínkách AK Letňany je tento historický úspěch ojedinělý. Není to ale jen mou nezaměstnaností a snad zásluhou. Podíl lví mají kolegové instruktoři a celý tým letňanských přátel, techniků, radních a komisníků. Jen jsem měl dost času na to nějak dohlédnout. A šlo to.

No, a je tu zima. Vzpomínky na krásná setkání v dalším rozměru, v ledovém lednu, trochu pomáhají, ale více převládá starost a jednoduché počty, co bude za rok.  Netuším to, pracuji na bydlení, snižování životních nákladů, těch nepotřebných, a v naději, že se brzy podaří opět vzlétnout.

Naši bývalí žáci mne pozvali na přátelské setkání, se vzpomínkou na mou první přežitou instruktorskou sezónu. Přišlo jich dost. Po třinácti letech. Vojenský pilot, řídící letového provozu, vedoucí odboru na leteckém úřadu, piloti malých i velkých dopravních společností, Verunka a další. Nebe vidět nebylo, příběhy vyprávíme a jiné slyšíme. O čem?

No a jak se tak cítím nemorálně, že na rozdíl od nich nikde nepracuji a rodinu nutím k sledování zbytečných výdajů, tak najednou tuším, že smysl toho, co jsem dělal a snad stále dělám, je úplně v jiné dimenzi. Setkal jsem se sám se sebou.

Objevil se ten další rozměr krásných setkání. A bez veškerých jiných vlivů, noci, vody, dohlednosti, větru, tlaku, hladu, teploty, krtků, rosného bodu a osobní lenosti…, mí bývalí svěřenci, právě za tohle poznání, nejenom Vám, zatím a v tuto chvíli, upřímně děkuji.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář