Elrey Borge Jeppesen – Letec, co zmapoval svět

Když se v lednu roku 1907 narodil v americké Louisianě dánským přistěhovalcům Jeppesenovým synek Elrey Borge, asi nikdo z jeho příbuzných netušil, že malý chlapec v budoucnu proslaví svůj rod prakticky po celém světě. A snad ještě méně představitelné bylo, že zcela zásadním způsobem ovlivní obor, který byl v tu dobu v ještě dosti čerstvých plenkách – létání.

Sám Jeppesen, kdykoliv ve stáří mluvil o svém životě, přitom vždy zůstával pevně nohama na zemi. Navzdory tomu, že z „pouhého“ dobrého nápadu vybudoval firmu světového významu, své podnikání hodnotil jednoduše: „Se svou prací jsem nezačal kvůli tomu abych vydělal hromadu peněz, ale abych se zajistil na stáří.“

To se Jeppesenovi vskutku podařilo; zemřel necelé dva měsíce před svými 90. narozeninami, a to 26. listopadu 1996, přesně před dvaceti lety. Do historie nicméně vryl nesmazatelnou stopu.

Letec dánský

Ačkoliv se Elrey Jeppesen neproslavil přímo svým uměním létat, byla to právě láska k pohybu vzduchem, která jej později přivedla k oné zásadní myšlence. Vášni z létání propadl už v roce 1921, ve svých 14 letech. V létě toho roku se poprvé zásluhou svých našetřených čtyř dolarů a potulného letce Briggse, který kočoval po státech a za úplatu nabízel desetiminutová svezení ve svém Curtissu JN-4, ocitl za kniplem letounu.

„Bylo to kouzelné,“ hodnotil svou premiéru v kokpitu Jeppesen. „Když jsme vzlétali, svítilo slunce. Dělali jsme zatáčky a náklony a já jsem pozoroval kopce a mraky, jak chytaly pod slunečními paprsky nevídané odstíny. Pamatuji si ten skvělý pocit, když jsme se nakláněli a stoupali a mě to tlačilo pevně do sedačky.“

Okouzlený létáním, začal tento rychle rostoucí obor lidské činnosti sledovat pozorněji. Ve svých 18 letech se připojil ke skupině Létající cirkus Texe Rankina. Nejprve působil jako biletář, později letounům roztáčel vrtule, až nakonec dělal wing-walkera. A když v roce 1927 Charles Lindbergh poprvé přeletěl Atlantik, rozhodl se Jeppesen opustit střední školu a věnovat se létání naplno.

Přestěhoval se od rodičů do hangáru na letišti Pearson Field v oregonském Portlandu. Na místní ploše si otevřel stánek s jídlem a prodával drobné pokrmy pilotům, mechanikům a v neposlední řadě cestujícím. Brzy si vydělal dost na to, aby mohl znovu usednout za knipl, nyní již jako plnohodnotný žák.

K prvnímu sólu se propracoval po pouhých dvou hodinách létání ve dvojím. Brzy si začal sám vydělávat provozováním vyhlídkových letů a pořídil si dokonce vlastní stroj. Létání mu přinášelo nesmírnou radost. Sám se však nerad nazýval pilotem. „Jednu věc si řekněme narovinu. Mezi pilotem a letcem je obrovský rozdíl. Zatímco ten první je technik, ten druhý je umělec zamilovaný do létání,“ nechal se Jeppesen slyšet.

Malý černý zápisník

Coby pilot, po krátké pracovní zkušenosti v Mexiku, nastoupil v roce 1930 k Boeing Air Transport Company. Kapitán Jepp, jak se mu už tehdy přezdívalo, patřil mezi dvacítku poštovních pilotů a zásilky vozil zpravidla mezi městy Salt Lake City, Reno, Cheyenne a Omaha.

Zima toho roku však byla pro společnost trpká. Linka ze Salt Lake City do Cheyenne – nejlépe placená, ale zároveň nejnebezpečnější – vedla nad horským terénem, kde si s letadly počasí občas dost pohrávalo. „Lítali jsme od jednoho místa pro nouzové přistání k druhému. Často se stávalo, že jsme na těch políčkách čekali celé hodiny, dokud se počasí neumoudřilo,“ vzpomínal později Elrey. Absence jakéhokoliv systému letecké navigace a neznalost prostředí a místních specifik si však vyžádala krutou daň. Během krátké doby na zmíněné lince zemřeli při nehodách hned čtyři Jeppesenovi kolegové.

Nečekaný odchod čtyř kamarádů tak mimoděk přiměl Jeppesena k osudovému nápadu. Jednou si v Cheyenne za 10 centů koupil notýsek, do něhož si udělal nákres místního letiště, vyznačil si v něm, kde vedou elektrické dráty či kde jsou překážky na zemi, zapsal směr, délku a sklon dráhy a v neposlední řadě si poznamenal telefon na místní piloty, aby bylo napříště komu zavolat třeba pro ověření místního počasí.

Notýsek se rychle plnil údaji o dalších letištích v okolí a mezi piloty se povědomí o Jeppesenově „malém černém zápisníku“ rychle šířilo. Sám autor šel údajně do té hloubky, že s výškoměrem vylézal na nejvyšší kopce v okolí letišť a stanovoval podle toho minimální bezpečné výšky pro letadla. Elrey zprvu věnoval pár kopií svých poznámek několika známým, kteří mu na oplátku sami dodávali informace o letištích, jež dosud v zápisníku nebyla. Databáze se začala poměrně rychle rozrůstat, stejně jako zájem pilotů o ni.

Následoval poměrně logický krok. Jeppesen si za půjčených 450 dolarů koupil 50 notesů a s pomocí cyklostylu vyrobil 50 kopií svých zápisků. Tyto výtisky brzy prodal několika zájemcům, po deseti dolarech za kus. Tvrdil, že mu v tu dobu o peníze nešlo. Chtěl především, aby jeho činnost přispěla k bezpečnosti letecké dopravy, čímž by stoupla prestiž celého tohoto odvětví.

Mapy ve službách aerolinek i armády

Jeppesenův zaměstnavatel, společnost Boeing Air Transport, mezitím několikrát změnil svůj název i formu, až se nakonec definitivně přeměnil v United Airlines, a z Elreye se tak stal dopravní pilot u aerolinek. Vedením firmy byl však oceňován především pro své produkty v oblasti letecké navigace a není proto překvapením, že když v United vznikla divize odpovědná za mapy a postupy, Jeppesen byl jejím nejvýraznějším představitelem. Jeppesen Airway Manual se postupně stával všeobecně přijímaným mapovým standardem pro většinu tehdejších amerických společností.

Když se ve 40. letech Spojené státy zapojily do druhé světové války, přišla poptávka po „chartech“ i ze strany americké armády a námořnictva. Ačkoliv se Jepp jako většina civilních letců účastnil i některých misí spadajících pod vládní Velení letectva, byl poměrně rychle „uzemněn“, aby se mohl naplno věnovat svému slibně rozjetému byznysu s mapkami.

Po skončení války stále ještě létal jako pilot pro United, v roce 1947 jej však tehdejší americký Úřad civilního letectví (Civil Aeronautics Administration) postavil před zcela novou výzvu. V rámci zavádění postupů pro přístrojová přiblížení bylo potřeba vytvořit plánky a mapy, přičemž Jeppesen v tomto ohledu platil po právu za největšího odborníka. Jeho „Jeppcharty“ získaly nový účel a s tím i podobu, se kterou se setkáváme dodnes.

Rok 1954 znamenal pro Elreye definitivní konec kariéry v kokpitu. Trpěl zdravotními problémy se zády a potýkal se se značnou únavou z přepracování. Svůj logbook proto uzavřel po bezmála čtvrtstoletí s celkovými 18 000 hodinami na kontě. Začal se věnovat výhradně firmě zabývající se mapováním letišť a letových tras po celém světě, v čemž ho výrazně podporovala i jeho milovaná žena Nadine.

Odkaz žije dál

Hodnota a význam společnosti raketově rostl. Vyvíjela se však i doba a Jeppesen si navzdory enormní snaze nikdy nevydobyl reputaci skutečného byznysmena. Zůstal vizionářem a lídrem v oblasti tvorby map, věděl však dobře, že má-li jeho společnost dál růst, musí se do jejího čela postavit skutečný manažer, obchodník.

Osud tomu nakonec chtěl, že se Jeppesen rozhodl v roce 1961 společnost prodat vydavatelskému domu Times Mirror Publishing Company s tím, že se do pěti let vzdá ředitelského křesla a vybere pro tuto pozici svého vhodného náhradníka. Jeppesen však s žádným z potenciálních nástupců nebyl dostatečně spokojený, a tak jej vedení Times Mirror nakonec muselo upozadit trochu násilným střídáním.

Když v roce 1971 přebíral Jeppesen od Federálního leteckého úřadu ocenění za přínos letecké bezpečnosti v oblasti mapování leteckých cest a letišť, měl možnost sledovat námluvy jím založené společnosti a firmy Sanderson Films, která se zabývala mimo jiné i tvorbou audiovizuálních výcvikových materiálů pro piloty. O tři roky později se pak obě společnosti spojily v Jeppesen Sanderson Company.

Erley se do osudu firmy nesoucí jeho jméno zapsal ještě na přelomu 80. a 90. let, v již poměrně pokročilém věku. Tehdejší ředitel firmy Horst Bergmann si velice vážil odkazu „otce zakladatele“ a zároveň se domníval, že užší spojení Jeppesena s tehdejšími zaměstnanci firmy může prospět oběma stranám – jedněm nabýt zkušenosti a druhému získat potřebný pocit hrdosti a zadostiučinění. Jeppesen se tak ve společnosti příležitostně vyskytoval prakticky až do své smrti v roce 1996.

Završil se tím příběh muže, který proměnil dobrý nápad v hodnotě 10 dolarů v životní poslání a vybudování společnosti v hodnotě stovek milionů dolarů. Především ale kapitán Elrey Borge Jeppesen svými počiny výrazně přispěl k rozvoji a bezpečnosti letecké dopravy.

A ačkoliv se v dnešní době tabletů, chytrých telefonů a další elektroniky řada tradičních papírových produktů se svou historickou úlohou loučí, Jeppesenovy mapy a plány pomáhají pilotům po celém světě udržet nadále správný kurz.