Tak jsem se dočetl, že instruktorů, schopných poskytnout výcvik SPL, je v ČR 915. Kolik z nich je ale aktivních? Ne jen nositelů oprávnění? To se z článku z loňského října nedozvíme. Možná, že vidím jen omezený obzor okolí vlastního aeroklubu, ale je zcela jisté, že poměr, na počet pilotů, aktivních instruktorů, není tím, co bychom měli považovat za optimální.
První roky svého pedagogického snažení byly poznamenány tradičními letňanskými cenami. O co se jednalo? Instruktor, který snesl a vydržel nejvíce výcvikových letů, byl na závěr sezóny oceněn diplomem a titulem instruktor roku. Tedy, nedělal jsem to proto, ale dnes, s odstupem času, vidím ty diplomy a taky ta jména těch, kteří to kamsi dotáhli. Tehdy maloval obrázky pro ocenění pan ilustrátor František Kobík. Nemám sice souhlas jeho potomků ke zveřejnění jeho dílků, ale posuďte sami, bylo by škoda se na ně nepodívat.
Pana Kobíka jsem měl možnost „za odměnu“ svézt v Blaníku. Byl dobrým členem posádky. Skromný umělec, nemluvný, ale bylo vidět, že ho létání baví.
Optimální převaha přináší rozvoj a ten jaksi moc nevidím. V současné době roste raketově počet soukromých majitelů bílých mazlíků, to je dobře, ale málokterý z nich je ochoten cvičit další soukromé majitele, další kolegy ve zbrani, nebo další instruktory. Je to pochopitelné, tito letci létají pro svoji radost, někdy starost, ale pro rozvoj masovosti našeho sportu moc nepřispívají. Nemám jim to za zlé, jen je potřeba dohlédnout dál.
Z elementárního výcviku nám v aeroklubu zůstává jen malé procento těch, kteří po čase, až získají nějaké ty zkušenosti, jsou ochotni vracet našemu prokletí to, co do nich kdosi, kdesi investoval. Někteří odejdou motorovat, nedivím se jim, někteří pochopí, že je to řehole, a jen hrstka těch, kteří zůstanou, okouzlení kroužením v neviditelném stoupáku, časem vrátí energii a čas vložený někým do nich samotných. Ten čas je dlouhý, několikaletý. Šlo by s tím něco dělat?
Požadavky, které legislativa klade, jsou poměrně nízké. Věk, nálet, něco málo na přeletech. Co ale v požadavcích není stanoveno, je jakási vhodnost a pedagogická schopnost. To je možné naučit, ale těch, pro tuto práci vybavených přírodou, není zase tolik. Taky záleží na tom, kdo a jak je tuto důležitou část oprávnění učí. Za dob Svazarmu byla věda, kterak učiti, vtěsnána do útlé příručky. Vrchlabská škola počítala s tím, že první elementárka nového instruktora sama nejlépe vyučí. Dnes je to jinak. Asi ani nejde tolik o to, jak kdo létá. Jde spíš o to, jak kdo a koho učí.
Pan kapitán Juračka si pamatuje výkluz vlivem otisknuté tenisky instruktora v žebrech svých, tyčka, zvaná kladélko, na poponášení ocasů Blaníka občas v ruce instruktora vykonala své a čepice s kšiltem, mého instruktora Honzy, kterou mne plácal přes čelo, byl vynikající nástroj v tom, že neublížil, ale stopu zahanbení zanechal. Jak na to ale dnes? V předepsaných hodinách speciální pedagogiky? A vlivem vývoje současných nadějných generací ke sebestřednosti bude nějaký vývoj i osnov?
Nejspíš nebude.
Musíme tedy začít tím, koho budeme učit býti instruktorem. Při provádění plachtařského základního výcviku se lidé poznají dostatečně zblízka. Už tady musíme pátrat. Vzácní jedinci, kteří dokáží kolektivu vhodně pomáhat, tím nemyslím jenom dobře zvládat letová cvičení, tito jedinci by se měli ocitat pod naším dohledem. Pokud v pokročilejším stádiu letecké praxe nezvlčí, mezi nimi bychom měli nové instruktory hledat. Pak jsou tu tací, kteří dokázali, že jsou opravdu v plachtění dobří. Výkony, umístěním na soutěžích, organizací létání i pro ostatní. Tito by měli dostat příležitost své zkušenosti předávat. I za cenu přemluvení!
Pak je tady nezbytná administrativa. To nikoho nebaví. Zařadit žáčka do systému je o administrativě. V podmínkách ATO nesnadné ani obohacující. Stojí to ale za pokus s tím něco dělat. Máme-li ale adepta na výcvik instruktorský, je s ním práce významně zajímavější. To proto, že už neuteče.
V době hladu velkých společností po pilotech je ale naší povinností nezapomenout na plachtaře a královskou disciplínu létání, kádr pro výběr nadějných do kanceláře s nejlepším výhledem. Tady to nějak začíná a bohužel i někdy končí. Instruktoři SPL, máme v rukou novou generaci často nezletilých. Nepruďte, nementorujte, učte létat. To potřebujeme. Otisk tenisek v žebrech žáčka je, jak se zdá, vlivem pozitivním a nezapomenutelným. Těm nezapomenutelným metodám by bylo potřeba upravit osnovy škol a výcvikových zařízení. Osnovy máme, přístup není ničím blokován. Je to na nás, instruktorech.
Jednou, v noci, jdu z klubovny aeroklubu na vzduch zapálit Spartu. Je klidná, hvězdnatá noc, tak koukám po obloze, je trochu zima, ale vlastně blaze. Vidím hvězdy, slyším kroky z parkoviště. Postava dlouhá, batoh na zádech a poněkud povědomá. S příchodem na světlo identifikovatelná. Tomáš.
Kapitán velkého letadla, náš absolvent, kamarád, přišel po delším čase. Vítačka a dotaz, co tady dělá? Neví hned, ale jde za námi. To mne hřeje. Když při jeho přijímání do plachtařského výcviku byla kontaktována jeho maminka, aby potvrdila souhlas s výcvikem nezletilého, říkala – je mu 14, nepočkáme ještě rok? Nějak jsem zabral a požádal ji, ať nám ho na letišti nechá, uvidíme. A viděli jsme, Odlétal výcvik, začal motorovat, pokračoval a dnes se tím živí. Byl to opravdu jeho boj, ale my jsme ho trochu připravili. Je to zase jeho boj, musel makat, ale vrací se za námi. Proč?
Byl a je plachtařem.
Pan Kobík přispěl svými obrázky k výcviku nových plachtařů a snad o tom ani nevěděl. Někteří z nich se povznesli k jiným cílům, ale spjatým s letectvím. Za to mu patří po mnoha letech obrovské poděkování.
Františku, děkujeme. Chybíte nám.
