Dnes je 23. září 2018

6:50 18:56

WGC 2018: Světová premiéra na výbornou

15. 8. 2018

Pomyslným nejdůležitějším letištěm plachtařského světa bylo po uplynulé tři týdny to v jihočeském Hosíně, které hostilo 35. FAI mistrovství světa kluzáků v „těžkých“ třídách 18 metrů, 20 metrů a ve třídě Open.

Původně přitom organizace mistrovství připadla středočeské Příbrami. Vzhledem k přetrvávajícím soudním sporům o některé pozemky zasahující do letištní plochy však bylo začátkem května rozhodnuto o přesunutí akce do Českých Budějovic, respektive na letiště v Hosíně, které bylo i díky bohaté historii pořádání řady soutěží a šampionátů více než schopno podobnou akci světového rozměru zaštítit.

A i podle reakcí největších jmen šampionátu lze soudit, že se jednalo o mistrovství po soutěžní i organizační stránce opravdu vydařené. To ale trochu předbíhám...

Nejlepší z nejlepších

Budík zvoní něco po šesté ráno. Do startu celého gridu v tu chvíli zbývá ještě přes šest hodin. Než se ale bezmála stovka letadel bude moci vlétnout do dnešní tratě, je toho potřeba ještě hodně připravit. Já se vydávám před letištní budovu, kde po celou dobu mistrovství vlaje 27 vlajek zúčastněných států spolu s vlajkou Aeroklubu České republiky a vlajkou Mezinárodní letecké federace FAI. Tedy, tak by to aspoň být mělo, bohužel vlajka FAI byla v minulých dnech odcizena. Už asi napotřetí.

Zanedlouho přijíždí v černém automobilu kamarád a kolega Jason. Jasona znám vlastně už asi šest let, když si mě omylem přidal na sociální síti, přičemž jsme tento omyl pro společnou zálibu v plachtění už tak nějak nechali být. Nyní se po těch šesti letech vůbec poprvé v životě setkáváme. Jason je tu jako pomocník týmu Jihoafrické republiky, jeho domovské země. Rychle se seznamuji s tváří známou dosud jen z fotek a vyrážíme spolu do severozápadní části letiště, ve které čeká na osm desítek přívěsů se shodným počtem větroňů spočívajících uvnitř. JS3 Rapture, kterou má Jason na starost, čeká naštěstí již složená venku, pouze oděná do přesně padnoucích bílých potahů.

JS3 Rapture

V rychlosti z potahů odstraňujeme vydatnou ranní rosu a Jason kontroluje, zda větroň v ceně menší rodinné vily přečkal noc bez úhony. Zvlášť důležitá je kontrola malého turbodmychadlového motoru, který se mezitím pomalu vyklápí z prostoru v zadní části centroplánu. Motor o tahu 350 N umožňuje pilotovi v případě nouze uletět až 250 kilometrů na rychlosti 200 km/h, případně stoupat rychlostí 2 m/s na rychlosti kolem 135 km/h. Jedná se o tak zvaný sustainer engine, tedy motor pro výdrž ve vzduchu, i přes zvýšenou cenu velmi populární volbu zvláště u lepších větroňů, u kterých je riskantní přistávat na neupravené plochy.

Motor ovšem znamená i více starostí, s Jasonem tak zjišťujeme, že zřejmě nesprávné dávkování dieselu, který malá turbína spaluje, zapříčinilo drobný únik pohonné hmoty do motoru a do izolovaného prostoru za kabinou, kam se turbínka sklápí. Trocha šikovné práce, zevrubná kontrola systémů a porada s kolegou ovšem problém rychle řeší a my se i s letadlem zapojeným za autem vydáváme k východní části letiště, odkud se dnes bude startovat. Na grid dorážíme jako jedni z prvních v naší 18m třídě, pro kolegu Oscara, mistra světa z Mafikengu z roku 2001, který s letadlem startovního čísla OG poletí, tak získáváme poměrně nevýhodnou pozici na konci startovního pole. Od mladého týmu pomocníků, který si mimochodem v průběhu mistrovství všichni velmi pochvalovali, ještě dostáváme na oslavu posledního dne mistrovství pozornost v podobě hromady sladkostí a rychle zase vyrážíme k letištní budově pro snídani a na předletový briefing.

Herní mód: Capture the flag

Briefing začíná zástupce FAI a prezident poroty Rick Sheppe s informacemi ohledně pokračujícího vyšetřování odcizení vlajky FAI. Jako obvykle jsou mezi podezřelými reprezentace Velké Británie, Austrálie a Jihoafrické republiky. Rick prezentuje fotky získané na sociálních sítích, na kterých je vlajka zcela jasně viditelná v kufru auta jednoho z Australských reprezentantů, jako i na stanu reprezentace Velké Británie. Nakonec oznamuje, že po dohodě s FAI umožní provoz a prohlašuje sobotu za 12. letový den. Nebude se tak naštěstí opakovat scénář z pátku, kdy muselo být létání přerušeno právě kvůli „absenci vlajky". Pro pochybovače, že by snad byl neletový den kvůli celodenním vydatným dešťům, jste na omylu – bez vlajky to určitě nejde!

Že by snad vlajky ukradla Británie nebo Austrálie?
Že by snad Austrálie? Nebo dokonce Velká Británie? / Fotky z facebooku jihoafrického týmu (Nebo snad...?)

Na takřka každoroční tradici kradení vlajky jsem se samozřejmě ptám i Jasona, hlavně ve spojení s označením jeho týmu za jednoho z hlavních podezřelých. „No to bude asi poroto, že to většinou krademe my. Pak ti tu vlajku ukážu…", dozvídám se.

Hlavní součástí briefingu je ovšem samozřejmě prezentace tratí všech tříd pro daný den, pro každou jsou přitom prezentovány dvě možné varianty, ze kterých je později hlavně s ohledem na vyvíjející se meteorologickou situaci vybrána ta vhodnější. Spolu se 112 soutěžícími piloty se dozvídáme v silně jihočeské angličtině víc o počasí, načež všechny týmy vyráží do kempu na vlastní porady ohledně dnešní strategie.

Turbo Štefan

Start je naplánován na 10.30 našeho času, s přibývajícím časem a nepřibývajícími termickými proudy je však starat několikrát odložen až na finální jednu hodinu odpolední. Já mezitím obíhám každý kout letiště a fotím, nejčastěji pravděpodobně hlavní hvězdy tohoto mistrovství, vlečné v podobě čtyř Z-137T Turbo Čmeláků (Agro Turbo). Těm asistují ještě dva „normální“ Čmeláci, na ty ovšem zvláště od pilotů těžších větroňů neslyším příliš chvály. V porovnání s Turbo Čmeláky, nebo jak jim tu většina zahraničních účastníků říká, „The Beast" (tedy s „Bestiemi"), je však srovnání poměrně těžké. Vzlet vypadá asi jako jízda výtahem, klesání a přistání jako jízda výtahem dolů.

Při čekání na rozhodnutí o startu se zastavuji u slovenského pilota jednoho z Turbo Čmeláků. Z-137t je jedno z mých oblíbených československých letadel, do té doby jsem ale i kvůli jejich nevelkému počtu na českém nebi žádné neviděl. Kolega mě okamžitě pouští do kabiny, když pak konečně přijde informace o startu, ještě se na chvíli zdržím a poslouchám startovací proceduru srdce Bestie, Waltru M601.

Z-137T

Pomocníci, závodníci i vlečné letouny, všichni jsou na svých místech. Od severní strany dráhy nás sleduje několik desítek přihlížejících. Jde se na to. Po další hodinu a půl se před námi střídá hned několik druhů Čmeláků, převážně ale těch turbovrtulových, které stíhají za dobu jednoho vleku Z-37 odvlekat minimálně dva další větroně. Celý proces tak trochu připomíná masivní spřádací stroj. Náš spřádací stroj je ovšem složen ze 103 letadel. Rádio tak prakticky neutichá, jak se pomocníci snaží udržet bezpečný a plynulý provoz. Několik předních řad je vždy nasycenou vůní (případně zápachem, jak chcete) leteckého petroleje z kompresorů Turbo Čmeláků.

Jako první vyráží ve 14:06 na trať dnešního AAT třída 18m, krátce za ní třída 20m a s velkým odstupem v 14.40 pak i Open class. Dvě a půl hodiny do přistání celého pole využívám pro krátkou sprchu, ještě kratší spánek a konečně i oběd, během kterého zjišťuji, že kromě nudlí po sečuánku mě jaksi pálí i moje ruce, kterým jsem uprostřed vzrušujícího řízeného leteckého zmatku na poledním slunci jako již tradičně příliš nevěnoval pozornost.

Stačím se stavit ještě za kolegou Jasonem, který ve speciálním kontejneru jihoafrického týmu dovezeném lodí až z jeho domoviny hlídá s pomocí online trackingu postup všech soutěžících, jako i vyvíjející se počasí. Veškeré potřebné informace pak sděluje přes rádio svým kolegům ve vzduchu.

Závod je u konce

Po líných dvou a půl hodinách zahlédnu z okna první větroň, rychle se zvedám a s foťákem běžím k začátku dráhy 24. V rámci tak velkého závodu, jakým je mistrovství světa, se samozřejmě v jednu chvíli blíží k prahu dráhy klidně i sedm větroňů, mnohdy o rozpětích přesahujících 25 metrů. Naštěstí díky důmyslnému plánování tratí, tak zvanému doletovému kruhu, který nutí závodníky přestat soutěžit už několik kilometrů od letiště a vysoké profesionalitě nejlepších světových plachtařů, se vše daří bez jakéhokoliv problému. Více než hodinu dlouhou přistávací proceduru třech těžkých tříd opět sleduje několik desítek diváků. Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že hned několik z nich uplynulé tři týdny ovlivnily natolik, že se už nyní rozhodli také začít s létáním.

Dokluz z disciplíny

Větroně se postupně skládají na travnatou i asfaltovou dráhu hosínského letiště, zatímco já jsem mezitím už na cestě zpátky k letištní budově. Tam s překvapením zjišťuji, že zatímco tak třetina startovního pole ještě ani nepřistála, několik desítek kluzáků je již dávno rozložených a schovaných v přívěsech. Netrvá to ani dvě hodiny a mistrovství světa v plachtění se proměňuje v louku plnou desítek přívěsů připravených k odjezdu. Je dolétáno, máme výsledky!

Večer ještě pomáhám jihoafrickému týmu, který mě už asi oficiálně adoptoval, s úklidem týmového příbytku a hlavně i vedle stojícího bílého lodního kontejneru s jihoafrickou vlajkou a modrým nápisem „Jonker Sailplanes", ve kterém zpátky do Pretorie pocestuje hned pět větroňů JS3 a JS1. Po třech náročných týdnech, jednom tréninkovém a dvou soutěžních, jsou samozřejmě všichni nanejvýš rádi, že se mohou trochu odreagovat na závěrečném večírku, mimochodem doprovázeného naprosto výtečným pohoštěním.

Seznamuji se ještě s několika zajímavými lidmi, mimo jiné i se zřejmě nejúspěšnějším plachtařem všech dob, pouze letos již podruhé světovým šampionem, Polákem Sebastianem Kawou, kterého později sledujeme naprosto zběsile tančit se skupinou adolescentních pomocníků Makarenu. Budiž, závody na té nejvyšší světové úrovni jsou samozřejmě opravdu náročné. A to přitom jak pro účastníky, tak i co do organizace. A tím se samozřejmě dostáváme k závěrečné kapitole, totiž shrnutí celého šampionátu a samozřejmě i výsledkům.

Organizátoři skvěle, reprezentanti ještě lépe

Pokud smím vycházet ze zkušenosti získané během posledních dvou dnů soutěže, během kterých jsem v Hosíně pobýval, musel bych ze všeho vyzdvihnout skvělou a úžasně přátelskou atmosféru jak mezi závodníky, tak i organizátory, pomocníky, diváy a všemi skupinami vzájemně. Celkem dvanáct letových dní ze čtrnácti možných totiž značí, že se co do počasí podařilo letošní šampionát načasovat naprosto perfektně, což se samozřejmě odrazilo i v celkové náladě všech zúčastněných, zvláště pak v poslední den závodu, kdy byla atmosféra závodů už podstatně uvolněnější.

Moje slova pak jen potvrzují samotní soutěžící, kteří si kromě opravdu povedeného a „rychlého" počasí, pochvalují hlavně skvěle zvládnutou a bezproblémovou organizaci, za což pořadatelům opravu patří obdiv i vzhledem k tomu, že bylo o Hosínu jakožto o dějišti 35. FAI WGC rozhodnuto teprve tři měsíc před samotným konáním šampionátu.

Celých čtrnáct, potažmo jednadvacet dní, asi nejlépe shrnují slova jednoho z jihoafrických pilotů, Uyse Jonkera: „Myslím, že to byl pravděpodobně nejlepší ročník, s nejlepší náladou, plný energie, plný úsměvů a humoru... Způsob, jakým se organizátoři s pořádáním porovnali, byl naprosto skvělý. Navíc jsme měli jedny z nejlepších meteorologických podmínek, jaké kdy byly, možná se tomu vyrovná jedině Uvalde (USA, Texas, pozn. red.) z roku 2012. Takže si zkrátka myslím, že opakovat takové mistrovství bude těžké." A to i přesto, že se jihoafrickým pilotům na soutěži zrovna příliš nedařilo. Samotný Uys Jonker skončil v své kategorii Open až na dvanáctém z jednatřiceti míst, přičemž celkově nejlepším byl Oscar Goudriann na devátém místě v 18m třídě.

Ceny pro vítěze

O to lépe se však dařilo našim, českým zástupcům. V 18m třídě se Roman Mraček a Tomáš Suchánek, oba na Ventusu 3, umístili na šestém, potažmo sedmém místě. Celkovými vítězi třídy 18 m se pak stali Rakušan Wolfgang Janowitsch taktéž s Ventusem 3 na místě prvním, Mario Kiesseling z Německa na místě druhém a Jean-Denis Barrois reprezentující na letadle JS 3 Francii hned za nimi na místě třetím.

Ještě lepšího výsledku ovšem dosáhl Petr Tichý ze Zbraslavic, který si s EB 29 doletěl pro třetí místo ve třídě Open. Před ním už byli jenom dva Němci, oba taktéž s EB 29, Felipe Levin a nový mistr světa Michael Sommer, který s 10 662 body získal nejvyšší skóre celého mistrovství.

Nedosáhl na něj ani Sebastian Kawa, který si s 10 600 body zajistil vedle vítězství v 15 m kategorii v polském Ostrówu Wielkopolském letos již druhý titul světového šampiona. V jeho kariéře již jedenáctý (pokud pomineme tři tituly z World Grand Prix Gliding Championship). Ve třídě 20m dvoumístných větroňů přitom získal titul společně s kolegou Christophem Matkowskim a to na stroji ASG 32 Mi. S velkým odstupem za nimi pak bili Britové Jones a Coppin s Arcusem T a Finové Sorri a Lehto s Arcusem M na místě třetím. Nejlepší česká dvojice Lesinger, Grula skončila desátá.

To vše spolu s patnáctým místem Petra Krejčiříka ve třídě Open zajistilo dostatek bodů na to, aby se Český tým umístil v silné mezinárodní konkurenci na skvělém třetím místě těsně za týmem Francie na místě druhém a suverénními Němci, kteří se stali týmovými šampiony.

Petr Tichý na stupních vítězů
Petr Tichý na stupních vítězů

Na shledanou v Stendal-Borstel

Na závěr by se kromě týmu Jihoafrické republiky, který se mi na ty dva dny stal díky úžasně přátelským lidem tak trochu druhou vlastí, slušelo poděkovat samozřejmě především organizátorům, jmenovitě Tomáši Rendlovi, Luďku Klugerovi a Janě Rendlové, bez kterých by se soutěž nevyvedla tak skvěle, jak všichni účastníci naznačují. Skvělou práci samozřejmě odvedli i všichni zmiňovaní pomocníci i vlekaři a jejich nezkrotné Bestie, které se po celé dva týdny šampionátu staly opravdu vděčným tématem letecké diskuze.

Německo, jsi na řadě!

Mohlo by vás zajímat

Michael Černes

Student Fakulty Strojní ČVUT, s létáním má zkušenosti jako držitel licence SPL. Novinářská práce je pro něj jak formou brigády, tak samozřejmě i zábavou, i když se jí do budoucna alespoň zatím zaobírat neplánuje. Na stránkách Aerowebu se soustředí hlavně na témata spojená s vojenským letectvím, budoucností letecké dopravy a v poslední době také s aktuálním vývojem v kosmonautice. 



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář