Dnes je 16. července 2019

5:11 21:05

Kdo za to mohl?

11. 7. 2019 1 příspěvek Tento článek je součástí seriálu Zpovědi starého plachtaře

Další zpověď o tom, co mi kdysi prošlo, a zkušenost o tom, co už nemám dělat. Tak mi dovolte jeden červencový příběh, který jsem z velké části sám zavinil, ale vývoj řešil někdo jiný.

Měli jsme našeho oblíbeného Blaníka v nějaké větší revizi v jedné šikovné firmě v Kroměříži. Po zprávě, kterou přinesl kolega, jehož jméno nebudu publikovat, byl řešen problém, jak dostat éro do Havlíčkova Brodu, kde bylo velmi potřebné pro právě probíhající žákovské výcvikové soustředění. Jet s Patranem tak daleko se nám nechtělo. Navíc rizika dopravy po silnici jsou stále více na pováženou a hlavně v Brodě nebylo zcela vhodné auto. Tak pan kolega přišel s nápadem, že přeletí naši ultralehkou Sambu z Letňan do Brodu, ráno vyrazíme, Blaníka přeletíme a bude doma.

Jak slíbil, tak učinil. Ráno voláme do Kroměříže s nadějí, že se brzy vrátíme, ale je jakýsi problém s elektroinstalací, tak nám slibují, že až to odstraní, zavolají.

Byl horký červencový den a v předpovědích slibovali bouřky, spíše v odpoledních hodinách. Zahajujeme normální provoz, výcvikový, a tím jsem upoután v jediném schopném Blaníku asi do doby, kdy žaludek zpívá informaci, že se blíží poledne. Pohledem z kabiny sleduji vývoj kupovité oblačnosti, který mne znepokojuje. Z původně krásných kumulů vystřelují do výšky varovné prsty zkondenzované vodní páry. Vystřelují brzy a vysoko. Zatím je ale nebezpečí bouřek daleko, tak létáme.

Jako na zavolanou mne přichází zmíněný nejmenovaný pan kolega vystřídat, tak utíkám něco pojíst a popít, abych přežil. Po párku s chlebem si dávám relaxační kávu a vidím, že kolega ze startu urychleně odchází, přímo běží. Když se přiblížil, volá: „Všeho nech, letíme, je to hotové.“

Nedopité kávy je mi líto, ale Samba již běží nastartovaná, lano je v zavazadláku, tak dobíhám pro doklady, vážu se v kabině a jedeme.

Poledne začíná slibovat ty bouřky a spěch pana kolegy chápu. Uvelebím se na pravém sedadle Samby a po ohlášení dispečerovi dává kolega plný výkon a startujeme. Je to krása, jen to počasí, aby nám vydrželo. Nějakou navigační přípravou jsem se nezabýval, Kroměříž se zámkem znám, jak dlouho tam poletíme je jeho starost, tak se kochám. Kochám? Jen ty prsty kumulů přecházející do kovadlinek mne ruší. Na hodinkách je půl jedné.

Už teď mne mělo cosi varovat, ale nedošlo k tomu. Kolega je zkušený letec, jen se divím, že obrací listy v jakémsi atlasu, to jak postupujeme po trati, a s nadšením mi ukazuje ULL plochy, které míjíme a já je zjevně neznám, vypráví, jak a kdy tam byl a jaké to tam je. Když citlivým a vycvičeným pozadím začínám vnímat dobu letu, kouknu na hodinky. Jsme padesát minut na cestě.

Tak zase ty kovadliny, no, spíše přibývají a černají. Safra, už bychom tam měli být. Vyhlížím Kroměříž, ale je to ještě dobrých deset minut, než se orientuji. Vstup do zóny, radiová korespondence a mne náhle trefí zjištění: „Pane kolego (oslovil jsem jej familiárně, ale jak jsem předeslal, jmenovat ho nebudu), sakra, já s sebou nemám padák.“

Chvíli je ticho a pak otázka: „Mám se vrátit?“
Po hodině letu, s cílem na dohled, nevím. „Leť dál!“

A to byl ten základní omyl, tedy zcela a jednoznačně můj. Vyčítat kolegovi, že to mohl taky zkontrolovat, by bylo nefér. A že to není jediná věc, co mi chybí, zatím netuším. Tak tedy s blížícími se obavami o tom, co bude dál, hladce přistáváme v Kroměříži. Po zastavení se raději ptám, jestli po sundání sluchátek si mám nasadit tradiční čepici ČSA, která obletěla celý svět na hlavě kapitána Ládi, kterou mi při odchodu do důchodu věnoval. Odpověď je jednoznačná: „Aspoň tě poznají.“

Kolega jde do kanceláře přebírat dokumentaci a já prohlížím letadlo. Předletová prohlídka je v pořádku, tak unikám do dílny a svěřuji místním mechanikům, že mi cosi pro odlet chybí.

Pomohli a poznali mě.

Jeden naskočí na traktor, podá mi vlečné lano a jedeme na start. Pobíhám u křídla, když zastavuje. „Zapni si rádio, je to tu podmáčené, pojedeme po dráze a kdyby něco letělo…“

No a druhá věc, která mi chybí, je baterie do rádia. Rychle kývám a přemýšlím, co tedy jako budeme dělat v okamžicích příštích, když ty bouřky jsou na dohled.

Otáčíme Blaníka a traktorista sestupuje ze stroje. Vidí to neštěstí, přemýšlí, ale od hangáru přijíždí prudce Samba. Běžím za kolegou a přes chod motoru mu sděluji rozhodnutí. Poletím bez rádia. No, co mohl dělat, zapínáme lano.

Nejbližší bouřka sedící na východ od letiště černá a přisává vzduch. Startujeme, narychlo, ale vítr máme kolmo z boku. Za letištěm je obrovská stavby jakéhosi sila… Po vzletu nás to žene přímo na ni.

Bouře

Kolega neuhne. Osmdesát koní motoru nás relativně bezpečně přenese kousek kolem, točíme zatáčku na jihozápad a mě nastává pákování v neklidném vzduchu. Kolega je rozumný, stoupáme nad kopečky výše, abych měl v případě problému více času najít vhodnou plochu po utržení. Plochy poctivě vyhledávám, je mi jasné, že éro musíme dovézt v pořádku. Tak od louky k louce, od políčka k políčku, na lesy pozor, tuhle nevím, kam s tím. Lano drží, Samba táhne. Pak je chvilku klidněji, koukám, kde jsme. To v tu chvíli opravdu nevím, jen je mi trochu divné, že na kompasu visí zlověstné „S“.

Rád bych ho na to upozornil, ale není jak. Nevysílám, nepřijímám. Po období údivu začíná období nejistoty. Jsme snad stále ve volném prostoru? V dálce se rýsují paneláky. Co to může jenom být? Mapu mám, ale čas na navigování ne. Paneláky se blíží, kompas stále v divném rozpoložení. Samba se kývá, přičítám to poryvům, bouřky jsou všude.

Došlo ke změně kurzu a to tak, že náhle. Točíme ostrou pravou, stíhám. Kompas se uklidňuje na nadějnějších hodnotách, jsme 500 metrů nad terénem a na rychlosti 140 km/h. Jen nevím, kde. Směr větru se výrazně mění, to jak ty bouřky…

Jsme půl hodiny na cestě, tedy podle hodinek. Krajinu nepoznávám, jen tmavost západního směru naznačuje, že letíme proti studené frontě, na které je bouřkový pás. Takový tunel před námi, ale naštěstí jsem tak zaměstnán, že to neřeším a kolegovi ještě věřím.

Padesátá minuta převleku a hola. Vím, kde jsme. Vidím městečko Polná vpravo od nás, a to je do Brodu kousek. Před námi se odehrává úžasné divadlo. Blesky vodorovné, svislé, tma, světlo – no klasika. Do toho letíme?

Za Polnou začíná Samba zpomalovat. Je mi to divné, jde o minuty, ale opravdu. Rychlost letu je pod 90 km/h a mírně stoupáme. Dopředu tma, jih je ještě jakž takž, sever v pytli a východ? Tam nevidím.

Aha, bude diverze. Kam? Nejspíš do Jihlavy, tam je ještě vidět na zem. Co bych za to dal, kdyby opravdu odbočil. No, ne. Letíme dál do tunelu tmy. Dokonce jsem zmáčkl tlačítko radiostanice. Marně. Přestávám mu věřit.

Bezmocnost je kompenzována prací na páce. Vzduch klidný není. Brod se objevil těsně před clonou vody od západu. Vypínám, zrychluji a téměř současně se Sambou sedáme s výběhem co nejblíže k hangáru. Pot teče do očí, voda zatím nepadá.

Urychleně vetkneme Blaníka i Sambu do hangáru a čerti se začínají ženit…

„Pane kolego (tentokráte mé oslovení nebylo až zas tak familiární), kams to letěl po vzletu?“
„No, chyběl mi jeden list v atlasu a ty paneláky, to bylo Brno. Tuřany, kam jsem se ohlásil, nás odklonily doprava.“

Ještě dýchám zrychleně, venku opravdu leje.

„No, a co to zpomalení u Polné?“
„Víš, já jsem se nějak kochal.“

Odcházím s novou zkušeností, která mi prošla. O pár minut. Blaníka jsme dovezli, ale mě se po všech chybách, kterých jsem se dopustil, stále vtírá do mysli klasická moudrost neznámého letce.

„Nikdy nesedej do letadla s někým, kdo je odvážnější než Ty sám.“

Mohlo by vás zajímat

Karel Douda

Autor je dlouholetým instruktorem kluzáků v Aeroklubu Praha Letňany. Je držitelem kvalifikací GLD, FIG. Přes 5500 vzletů a 1 800 hodin ve vzduchu, z toho více jak 800 instruktorských. Své rozsáhlé letecké zkušenosti už 18 let předává mladé generaci a za tu dobu vychoval již řadu zkušených pilotů, instruktorů a mezi jinými také mistra republiky v bezmotorové akrobacii. Napsal knihu Plachtařský sklerotikon.



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Ten umí to a ten zas ono

11. 7. 2019 v 13:53 Tom

Vždycky jsem obdivoval vlekaře, kteří vytáhli větroň, po odpojení skluzem padali zpátky na letiště, zlína posadili  "v protisměru" okamžitě připraveni vytáhnout dalšího. Přpadně si v mezičase ještě stihli střihnout pár výkrutů. Pak jsem jednou jako pasažér seděl ve vlečné, která přetahovala větroň z Moravy ku Praze. Cestou jsme stihli narušit TMA/CTR Čáslavi a pak málem křižovali cestu Case na ILSu ve Kbelích. Letectví je je holt obor mnoha disciplín, někdo zvládá lépe některé, druhý zase jiné. Klobouk dolů přede všemi, kdo na profesionální úrovni zvládají všechno.

Odpovědět

Přidat komentář