Dnes je 21. září 2019

6:47 19:03

Základna Tranquillity - I. Proti proudu času

8. 7. 2019

Za necelé dva týdny oslavíme půlstoletí od chvíle, kdy člověk pokořil první, a rovněž dosud jediné cizí vesmírné těleso - Měsíc. Stopami Neila Armstronga začíná první díl minisérie věnované tomuto výročí.

Motto: „Je to jen malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo...“
Neil Alden Armstrong, první člověk na Měsíci, 21. července 1969

Z těch slov tehdy až příjemně mrazilo. První člověk na Měsíci! Jsme opravdu kosmická civilizace, jsme na jiném nebeském tělese! A je to jenom začátek!

Ach ano, velký skok pro lidstvo… I ten první pozemšťan na jiném kosmickém tělese, pilot s nervy se železa, původem z malého městečka Wapakoneta ve státě Ohio, v to opravdu věřil. Neil Armstrong jistě netušil, že se až do své smrti 25. srpna 2012 nedočká pokračování jím a jeho kolegy z osádky Apolla 11 Buzzem Aldrinem a Michaelem Collinsem započatého grandiózního díla – kolonizace Měsíce a, jak jsme doufali, i blízkých planet.

Je to až neuvěřitelné, že od chvíle, kdy se jeho nohy poprvé v historii lidstva dotkly měsíčního prachu, uplyne za dva týdny už dlouhých 50 let. A od prosince 1972, kdy se jako poslední pozemšťan loučil s naším souputníkem Eugen Cernan, velitel Apolla 17, je Měsíc opuštěný.

Jak dlouho ještě? ptáme se po padesáti letech…

Posádka Apolla 11: zleva Neil Armstrong, Michael Collins, Buzz Aldrin. Z této trojice už bohužel nebude slavit 50. výročí přistání na Měsíci právě Neil Armstrong…
Posádka Apolla 11: zleva Neil Armstrong, Michael Collins, Buzz Aldrin. Z této trojice už bohužel nebude slavit 50. výročí přistání na Měsíci právě Neil Armstrong… / Foto NASA

Červenec 1969

Vydejme se nyní proti proudu času a než se nám překulí v textu oněch 50 let do současnosti, staňme se těmi šesti sty miliony lidí, kteří tehdy, v červenci 1969, sledovali v přímém přenosu přistání lunárního modulu Eagle výpravy Apolla 11 na lunárním povrchu.

Jsem znovu v tzv. operativním studiu Československého rozhlasu v Praze a je mi 23 let… Je večer, 20. července 1969. Kolem čtverhranného pultu s mikrofony nebylo volného místa. Se sluchátky na uších, kde přijímáme přes Hlas Ameriky konverzaci Houston–Apollo 11 se u černobílé obrazovky přenosného televizoru tísní komentátor Jan Petránek, redaktor Ivo Budil, odborník na mimozemské civilizace profesor Rudolf Pešek, specialista na kosmickou medicínu doc. MUDr. Josef Dvořák, astronom dr. Jiří Mrázek… Možná tam byli i další, ale zde má paměť končí. Mám uši a oči pro něco jiného…

Eagle nad Měsícem
Eagle nad Měsícem / Foto NASA

Podivný, čtvernohý a na první pohled neforemný pavouk se pomalu snáší do šedivého měsíčního prachu. Je to přistávací, tzv. lunární modul (LM) Eagle a v jeho těsné kabině stojí ve skafandrech dva muži: Velitel Neil Armstrong a pilot LM Edwin „Buzz“ Aldrin. Lunárnímu modulu nyní zbývá palivo asi na 90 sekund letu a dvacetisekundová rezerva. A LM dělí od povrchu Měsíce tak 30 metrů. Armstrong snižuje rychlost klesání na hodnoty, srovnatelné s rychlostí osobního výtahu. Napětí s námi vibruje, ale Petránkův hlas je při popisu této historické události podivuhodně klidný.

A my, stejně tak jako lidí v řídicím středisku v texaském Houstonu, stejně jako těch 600 milionů pozemšťanů přilepených na obrazovky televizorů, slyšíme zhruba po 102 hodinách a 42 minutách letu z kosmické dáli slova lidí.

Aldrin: „18 metrů, 0,7 dolů, 0,6 dopředu, 0,6 dopředu.“
Houston: „60 sekund! 15 metrů… teď 10.“
LM začíná jemně couvat, Armstrong se to snaží vyrovnat, Eagle ale stále jemně uhýbá do strany. Nemá už ale čas na větší korekce.
Houston: „Třicet sekund.“

Na Zemi, v Houstonu, je napětí k prasknutí. „Co tam ti dva dělají? Ať už s tím konečně praští!“ nervuje se i letový ředitel Gene Kranz a buší v rozčilení pěstí do stolu.

Houston: „Patnáct…“
CAPCOMovi udržujícímu spojení s LM, Charliemu Dukeovi, zamrznula slova v hrdle.
Aldrin: „Kontrolka CONTACT.“
Eagle dosedá zcela jemně na všechny čtyři na povrch Měsíce.
Teprve pak Armstrong hlási: „Motor vypnutý.“
Aldrin: „ACA zablokované, řízení brzdicího motoru vypnuté, pojistka motoru vypnuta, je tam 413…“

Je 20. července 1969, 15 hodin a 17 minut Houstonského letního času, tedy 21 hodin a 17 minut středoevropského času.
Houston: „Registrujeme, že jste přistáli, Eagle.“
Následuje chvíle úplného ticha a pak se ozve klidný Armstrongův hlas: „Houstone! Zde základna Tranqullity, Eagle přistál!“

Lunární modul na povrchu Měsíce
Lunární modul na povrchu Měsíce / Foto NASA

Kdyby bylo napětí hmotné, jeho odpadnutí by zřejmě způsobilo na Zemi malé zemětřesení. Jsme na Měsíci!

A zatímco na oběžné dráze kolem stříbrného disku čekal v mateřské lodi symbolicky nazvané Columbia ten třetí z posádky, který na Měsíc nemohl, pilot Michael Collins, ti dva dole se netrpělivě chystali k prvnímu kroku člověka na jiném nebeském tělese. Celý svět mimo SSSR a Číny sedí u rádiových či televizních přijímačů a – jedno, je-li tam noc či den – čeká. Čeká na to, až se otevře průlez lunárního modulu a z ní se vynoří postava ve skafandru…

V Praze je časné ráno a my čekáme také.

Pravda, původní plán mise počítal s třemi hodinami po přistání na kontrolu systémů LM a s následujícím čtyřhodinovým odpočinkem. Ale vysvětlete to těm dvěma, Neilovi a Buzzovi, že ještě nemají pokořit Lunu svými šlápotami! Jim se ale vůbec, vůbec nechce spát!

V Houstonu to tuší, a tak když Neil Armstrong požádá o povolení předčasného výstupu, čeká na kladnou odpověď jen okamžik.

Je časné ráno 21. července 1969, po třetí hodině a ručička hodin ve studiu se pomalu blíží ke čtyřce.  V tu chvíli jdeme zase do vysílání. Pravda, já se k mikrofonu moc nedostanu, jsem tu spíše proto, abych běhal k dálnopisu pro agenturní zprávy. Ale jsem u toho! Pak to přijde…

„A nyní vystoupím na povrch,“ slyšíme na Zemi docela jasně a mrazí nás v zádech. Drže se pravou rukou žebříčku, Armstrong pomalu, pomaloučku pokládá levou nohu na povrch Měsíce.

„Jsem u spodku žebříku. Patky opěr LM se zabořily do povrchu jen asi tři až pět centimetrů, přestože povrch vypadá jako velmi, velmi jemně zrnitý, zvlášť když se k němu pořádně přiblížíte. Je to skoro prach. Buď jak buď, je velmi jemný. Teď se chystám poodejít od LM…“

Je 21. července 1969, 3 hodiny 56 minut 20 vteřin středoevropského času. Neil Armstrong se právě jako první pozemšťan dotknul povrchu Měsíce.

Pak pronese onu větu, která je navždy zapsána v análech historie této civilizace: „Je to jen malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo…“

„Najednou jsem si uvědomil, že ten malý krásný modrý hrášek, co vidím, je planeta Země. Přesto jsem si nepřipadal jako obr, ale naopak velmi, velmi malý.“ První člověk na Měsíci, Neil Alden Armstrong při pohledu na 400 tisíc km vzdálenou rodnou planetu.

Gagarin – hozená rukavice

Od okamžiku, kdy Armstrong pronesl tato jeho nejznámější slova, uplyne za dva týdny dlouhých 50 let. A 47 roků na našem souputníku nestanula lidská noha. Nicméně v letech 1969-1972 na něm pobývalo dvanáct mužů, vesměs Američanů. Mohlo jich být více, Apollo 13 nedoletělo, a nakonec byl celý projekt ukončen letem Apolla 17 v prosinci 1972. Od té doby, co se Eugen Cernan jako poslední vrátil z lunární expedice (mj. i s československou vlajkou) zpět na Zemi, už na měsíční povrch nikdo nevkročil.

Závody o dosažení Měsíce, které v zásadě v květnu 1961 vyhlásil mladý americký prezident John F. Kennedy jako odpověď na sovětské počáteční úspěchy v pilotovaných kosmických letech, Spojené státy na celé čáře vyhrály. Kennedy se výsadku na Měsíc bohužel nedočkal, jeho život ukončily výstřely v texaském Dallasu 22. listopadu 1963. Nicméně byl to on, jehož odkaz si americká kosmonautika nesla dlouhá léta. A zůstává nezvratným faktem, že projekt Apollo zůstává – nehledě na dobu, ve které se zrodil – největším výbojem moderního lidstva, srovnatelným snad jen s Kolumbovou plavbou a objevením Ameriky.

Ano, od Kennedyho to bylo především politické gesto, které mělo pozvednout morálku Američanů, kteří počínaje prvním Sputnikem a konče lety kosmických lodí Vostok utrpěli dokonalý šok z možností sovětské raketové techniky. Na druhou stranu přinesl obrovské množství technologických a vědeckých poznatků, které mnohanásobně „zaplatily“ těch 25 miliard (tehdejších) dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu téměř 200 mld. USD) a jejichž výdobytků dnes užíváme. Nezapomeňme ale, že doba takovým gestům přála.

O letu na Měsíc snilo totiž mnoho osvícených hlav po staletí. Představy byly různé, od cestování pomocí hejna hus či balonem až po obrovský dělostřelecký náboj vypálený z Floridy z kanonu Columbia (sic!) v románu Ze Země na Měsíc Julesa Verna. Ovšem v USA se už po úspěšných startech prvních sovětských družic rozhořela velká a věcná diskuse kolem kosmického programu a ta nakonec 1. října 1958 vyústila ve vznik NASA, Národního úřadu pro letectví a kosmický prostor. Na rozdíl od Sovětského svazu, šlo v USA o civilní organizaci, která dostala do vínku koordinaci a řízení mírového kosmického výzkumu.

Mimochodem, mezi těmi, které tehdejší prezident Eisenhower pověřil řízením součásti NASA – vědecko-technického střediska Marshall Space Center – byl Dr. Wernher von Braun. Muž, který za války dokázal postavit první velkou raketu poháněnou kapalnými PHM a snil o letu na Mars. Pravda, jeho V2 tehdy mířily spíše na Londýn než do vesmíru. Ale von Braunův velký okamžik měl teprve přijít. Pod ochrannými křídly USA postavil nejsilnější raketu světa – Saturn 5.

Hrdý konstruktér a jeho raketa
Hrdý konstruktér a jeho raketa / Foto NASA

V druhé polovině padesátých let se už i v Americe otevřeně hovořilo o možnosti vyslat do vesmíru člověka. A tak 5. října 1958, rok po vypuštění první umělé družice Země, sovětského Sputniku, Spojené státy oficiálně ohlásily přípravy k letu člověka v kosmické lodi, projekt Mercury. A už koncem roku 1959 zveřejnil NASA ambiciózní desetiletý plán kosmického výzkumu, který mj. zahrnoval vytvoření stálé kosmické stanice s posádkou, oblet pilotované kosmické lodi kolem Měsíce v létech 1966-1968 a přistání lidí na Měsíci začátkem 70. let.

Už v červenci 1960, tedy v době, kdy ještě člověk ani neokusil beztížný stav, prohlásil na konferenci průmyslníků zástupce NASA, že po Mercury, prvním americkém programu pilotovaných kosmických lodí, bude následovat program Apollo, v němž se mají uskutečnit lety třímístné kabiny kolem Země a kolem Měsíce. O několik měsíců později pak oznámil vedoucí střediska pro pilotované lodi George Low, že vytvořil studijní skupinu, která se zabývá přistáním člověka na Měsíci. Ovšem tehdy to nebralo moc lidí vážně. Skutečný impulz NASA dostala teprve s inaugurací Kennedyho a o letech na Měsíc se přestalo šeptat.

Pak přišel šok: 12. dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok za 108 minut Zeměkouli a americká kongresová lobby považovala za zcela jisté, že Sověti přistanou na Měsíci k padesátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce (1967!). Pokud Američané nechtěli hrát „druhé housle“, museli něco udělat. Týden po Gagarinově letu ztroskotala invaze na Kubu, kterou Američané podporovali. Další mezinárodní ostuda! Leckdo se domnívá, že i fiasko v zátoce Sviní bylo výrazným impulsem k realizaci programu Man on the Moon – Muž na Měsíci.

A tak 25. května 1961, po úspěšném balistickém letu Alana Sheparda, vystoupil Kennedy před Kongresem s touto výzvou: „Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Rozhodli jsme se letět na Měsíc v tomto desetiletí a vykonat další skutky ne proto, že jsou snadné, ale proto, že jsou obtížné.“

Soustrojí zvané NASA se rozjelo na plné obrátky. Projekt jednomístných kabin Mercury ještě jen dotahoval Sověty, ale programem Gemini, jakýmsi mezistupněm na cestě k Měsíci, kde se dvojice astronautů naučily obcovat s vesmírem, už sovětskou kosmonautiku totálně převálcovala.

Postupně krystalizovala definitivní představa letu na našeho souputníka a von Braun dokázal už v roce 1967 postavit na rampu svůj legendární nosič Saturn 5.

Wernher von Braun a John Fitzgerald Kennedy: Až tam poletíme…
Wernher von Braun a John Fitzgerald
Kennedy: Až tam poletíme… / Foto NASA

Sověti byli americkým nástupem zaskočeni. Na projektu lunární expedice sice tým Sergeje Koroljova v OKB-I pololegálně pracoval záhy po startu Gagarina, ale časově byl tento cíl kladen někam k počátku sedmdesátých let. Navíc projekt těžkého nosiče pod šifrou N1 vzniká pod zástěrkou jiných projektů, např. vojenské orbitální stanice o hmotnosti kolem 50 tun apod. Ale teprve v dubnu 1964, kdy Američani začali získávat zkušenosti ve dvojmístných kabinách Gemini, se podařilo definitivně přesvědčit tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSSS Nikitu Chruščova o nutnosti letět na Měsíc.

Sergej N. Chruščov, jeho syn, který v té době (1957-65) pracoval v konstrukční kanceláři dalšího z raketčíků Vladimíra Čelomeje jako zástupce vedoucího oddělení, vzpomíná: „Předběžný souhlas pro vývoj rakety N1 dostal Koroljov v únoru roku 1962. Lunární program byl ale kompletně schválen až v dubnu 1964, na zasedání rady obrany SSSR…“

A pak dodává: „Kdyby nám Američani nehodili rukavici a nevyhlásili závody o dobytí Měsíce, můj otec a sovětské vedení by se nikdy nerozhodlo věnovat tak obrovské peníze na lunární program. Nikita Sergejevič nebyl ochoten za Lunu ‚platit‘. Považoval za účelnější tyto velké peníze investovat do zlepšení životní úrovně lidí, zemědělství, tedy ekonomiky, protože se nedostávalo ani obilí, ani masa atd. A za let na Měsíc by se utratily takové miliardy!“

„Lunyj korabl“ L3 míří k Měsíci – v představě ilustrátora
„Lunyj korabl“ L3 míří k Měsíci – v představě ilustrátora / Ilustrace Roskosmos

Později se ukázalo, že sovětský projekt Luna byl hrubě podfinancován. A Koroljovova konstrukční kancelář měla problémy nejen s vývojem lunární lodě (dnes známé jako Sojuz), či přistávacím modulem LK („Lunyj korabl“ pouze pro jednoho člověka!), ale především s nosnou raketou N1 (Nositěl pěrvij). Rozmíška dvou geniálních konstruktérů Sergeje Koroljova a (motoráře) Valentina Gluška vedla k vývoji hroznu 30 malých motorů prvního stupně NK-15 konstruktéra Kuzněcova. Synchronizace práce těchto motorů se pak ukázala nad síly řídicícho systému zvaného KORD. Plánovanou nosnost měla N1 98 tun na LEO, tedy asi o 25 % nižší než Saturn 5, a proto mohla na Měsíc dopravit jen jednoho kosmonauta.

Projekt byl dokončován až po smrti Sergeje Koroljova a s totálním neúspěchem. Čtyři starty, čtyři havárie.

Srovnání amerického (vlevo) a sovětského lunárního modulu. Sovětský byl menší a jen pro jednoho kosmonauta
Srovnání amerického (vlevo) a sovětského lunárního modulu. Sovětský byl menší a jen pro jednoho kosmonauta

Navíc Sověti od sebe oddělili jako dva samostatné projekty oblet Měsíce raketou Proton konstruktéra Vladimíra Čelomeje a přistání na Měsíci, kterému šéfoval Koroljov (do smrti v lednu 1966). A Čelomej spolu s Gluškem připravovali projekt rakety UR 700/900 odvozený od Protonu, rakety, která by podle Chruščova juniora mohla sovětské kosmonauty dopravit na Měsíc dříve než Američani.

Roztříštěnost lunárních projektů a posléze nedostatek finančních prostředků pak zásadně přispěly k sovětské prohře v závodech o Měsíc.

Porovnejte – Saturn 5 vlevo, N1 vpravo… Čelomejův projekt rakety UR 700 a 900 (pro Mars) zůstal jen na papíře (realizovaný Proton uprostřed)
Porovnejte – Saturn 5 vlevo, N1 vpravo… Čelomejův projekt rakety UR 700 a 900 (pro Mars) zůstal jen na papíře (realizovaný Proton uprostřed)

Pravda, teoreticky mohli Sověti jako první Měsíc alespoň obletět v lodi L-1 – což byl vlastně Sojuz bez orbitálního modulu. V automatické verzi jako Zondy startují k Měsíci, ale jak v březnu, tak v dubnu a v červenci 1968 kabiny při návratu havarují. Teprve další loď Zond 5, vypuštěná 14. září 1968, oblétává Měsíc a vrací se na Zemi. Je to celkově devátý pokus. Ale kvůli poruše orientace nepřistává na sovětském území, končí ve vlnách Indického oceánu.

„Zond 5 přivezl od Měsíce nádherné snímky Země… nádherné,“ vzpomíná Alexej Leonov, kosmonaut, který byl jmenován do první „obletové“ posádky spolu s Olegem Makarovem.

„Ale to nešikovné přistání… No to je špatné! nechalo se slyšet načálstvo. Chce to ještě další zkoušky! No, všichni se podělali,“ dodává tvrdě.

„Ale při variantě pilotovaného letu by se toto stát nemohlo! My bychom to zvládli! Jsem přesvědčen, kdyby Sergej Pavlovič Koroljov žil, obletěli bychom Měsíc o půl roku dříve než Američani pod velením Bormana v Apollu 8.

Nevím, čeho se pořád báli,“ stýská si i dnes Leonov. „My jsme byli připraveni. Jenomže byrokrati odkládali start tak dlouho, až byl Borman se svými hochy v prosinci 1968 u Měsíce dřív. Potřebovali jsme alespoň ten oblet, protože jsme si uvědomovali, že přistát na Měsíci před Američany se nám už nepodaří. Ano, mohli jsme dokázat alespoň ten oblet! A to, na rozdíl od přistání, realizovat šlo…“

Posádka Apolla 11 (zleva) Buzz Aldrin, Michael Collins a Neil Armstrong s prezidentem Obamou ve dnech 40. výroční přistání na Měsíci
Posádka Apolla 11 (zleva) Buzz Aldrin, Michael Collins a Neil Armstrong s prezidentem Obamou ve dnech 40. výroční přistání na Měsíci / Foto NASA

Pro sovětské veterány kosmických letů z éry závodu o Měsíc je americké vítězné tažení v programu Apollo stále otevřenou ranou. Pro americké veterány letů na Měsíc je zase trpkým údělem ukončení lunárních expedic Apollem 17 na sklonku roku 1972.

Přitom plány NASA v druhé polovině 60. let vypadaly tak nádherně a ambiciózně! Tak zvaný program AAP – Apollo Applications Program – koncipovaný už v roce 1965 předpokládal vytvoření velké orbitální stanice, dlouhodobé výpravy člověka na Měsíc až po vybudování permanentní lunární stanice, vývoj raketoplánu, let k Venuši a výhledově i přistání člověka na Marsu, které mělo být vyvrcholením celého úsilí kolem roku 1982.

V zásadě bylo vše ještě v průběhu 60. let skrečováno. Zůstala jen orbitální stanice a raketoplán.

A vlastně – ještě touha po návratu na Měsíc…

Mohlo by vás zajímat

Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (Kosmonautika za oponou, Kosmonauti Nula, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.


Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář