Dnes je 21. září 2019

6:47 19:03

Základna Tranquillity - II. Plány, sny a skutečnosti

14. 7. 2019

Plány a sny jsou jedna věc a realita pak druhá, často velmi odlišná… Druhý díl miniseriálu k výročí půlstoletí od chvíle, kdy člověk dobyl první cizí vesmírné těleso – Měsíc.

Motto: „Mohou přijít časy, kdy si lidé na Spojené státy, nebo dokonce na svět svých předků na vzdálené planetě Zemi vzpomenou právě jen kvůli projektu Apollo…“
Spisovatel a vizionář Arthur C. Clarke po ukončení lunárních expedic v roce 1972

Jak jsme už konstatovali v úvodním díle miniseriálu, ukončili Američané výsadky na Měsíci letem Apolla 17 v prosinci 1972. A znovu připomínám, že jeho velitel, Eugen Cernan, Čechoameričan, dopravil na Měsíc i československou vlajku! Můžeme s hrdostí konstatovat, že patříme k těm málo zemím světa, jejichž vlajka kdy na Měsíci byla.

Loučení s Měsícem: Gene Cernan salutuje v kráteru Taurus - Littrow / Foto NASA

Kdo zakázal lety na Lunu

Od Cernanova rozloučení z Měsícem zůstal náš souputník opuštěný. Konspirační teorie se nám snaží namluvit, že další lety a plány na vybudování stálé obyvatelné základny na jeho povrchu nám zarazila jakási mimozemská civilizace (ETI – Extraterrestrial intelligence). Havárie Apolla 13 cestou k Měsíci v dubnu 1970 měla být prvním vážným varováním. Nicméně při dalších čtyřech letech astronauty nic neohrozilo…

Ano, chodí světem sluchy, že byli na měsíčním povrchu kýmsi či čímsi sledováni, že viděli nějaká „UFO“, že lze na fotografiích pořízených v programu Apollo z lunární orbity nalézt i jakési umělé stavby, ale nikdo v NASA za toto tvrzení nedá veřejně ruku do ohně.

Údajné ruiny staveb na Měsící... / Foto z čínské družice Měsíce Čchang-e 2 z roku 2010

Je sice ověřitelné, že tehdejší vládci supervelmocí, John F. Kennedy a Nikita Sergejevič Chruščov, spolu jednali o americké nabídce na spolupráci při lunárních expedicích, údajně právě kvůli podezření z existence mimozemšťanů na Měsíci. Nicméně faktem zůstává, že Chruščov ani opakovanou nabídku nepřijal. Prý to Američany až zaskočilo. Chruščov zřejmě počítal s tím, že na Měsíci budou Sověti první a s případnými mimozemšťany se nějak domluví…

Nedávno zesnulý ruský kosmonaut Georgij Grečko (létal mj. na Saljutu 6 za návštěvy Vladimíra Remka) byl o existenci mimozemšťanů v naší sluneční soustavě přesvědčen, nicméně k údajným teoriím o kontaktech astronautů Apolla s ETI dodává: „Velmi dobře jsem se znal např. s Buzzem Aldrinem. Když jsem jednou neodolal a zeptal se na to, co je pravdy o jejich setkání s mimozemšťany, s údivem ode mne doslova odskočil na dva metry a pak se rozchechtal: I ty Georgii?“

Nechme ale dohadů a konspirací. Nenamlouvejme si, že kosmonautika 60. let nebyla především prestižní politickou záležitostí. Jestliže Sověti to USA natřeli v první fázi Sputnikem 1, Gagarinem a prvním automatem měkce dosednuvším na Luně (Luna 9), museli Američané ukázat svaly Sovětům tím, že dokáží být, nejlépe na Měsíci, jako první. I stalo se. Vycházejme z toho, že o vyškrtnutí Měsíce z kosmických plánů se zasloužila skutečnost mnohem prostší – nedostatek financí (USA mj. vedly vyčerpávající válku ve Vietnamu) a především ztráta motivace na obou stranách, byť Sověti s letem na Měsíc koketovali ještě počátkem 70. let.

Skvělé plány a drsná realita

V 60. létech, ještě před přistáním na Měsíci, se i v NASA všem zdálo, že dveře do vesmíru mají otevřená dokořán. Ambiciózní program AAP (The Apollo Applications Program), který počítal jak s plným využitím techniky Saturn-Apollo, ale i s podstatným rozvojem technologií kosmických letů, byl bohužel seškrtáván ještě předtím, než se Armstrongova noha dotkla měsíčního povrchu.

Představa velké orbitální stanice ředitele centra pilotovaných letů Manned Spacecraft Centre (dnes Lyndon B. Johnson Space Center) Roberta Gilrutha z roku 1968 / Reprofoto NASA

Na ústředí NASA vzniklo už v srpnu 1965 nové Oddělení programu aplikací Saturnu a Apolla, jehož ředitelem byl jmenován generálmajor David Jones. Plány vypracované v roce 1966 byly na tu dobu opravdu famózní a pokud by byly realizovány, byli bychom možná nejen na Měsíci či Marsu.

Především šlo o postupnou kolonizaci Měsíce a výstavbu velké orbitální stanice, jejíž plány se začaly rýsovat už od šedesátého roku. Ovšem na rozdíl od Gilruthovy představy, dostaly přednost návrhy jednodušší stanice na bázi posledního stupně rakety Saturn 5. Jako kompromisní projekt vznikl projekt Skylab, který byl vlastně jediným realizovaným počinem (mimo raketoplánu) z plánů AAP. Stanici v letech 1973-74 obývaly tři posádky a vytvořily nové rektory v délce pobytu ve vesmíru. Bohužel Skylab II se už nerealizoval… Přednost dostal raketoplán.

Vlevo představa Space Station (Boeing) z roku 1960, vpravo stanice Skylab z roku 1973, která byla velmi úspěšná / Foto NASA

Přitom NASA měla s Měsícem velké plány. Pracovní skupina Apollo X navrhnula už v polovině 60. let program Apollo Extension Series(AES), který mimo vybudování orbitální stanice pro 10 lidí předpokládal i rozvoj výzkumu Měsíce v projektech AES a následně LESA (Lunar Exploration System of Apollo) s využitím nosičů série Saturn 1b a Saturn 5. Konečným výsledkem měla být stálá stanice na Měsíci. Nejprve měl Saturn 5 dopravit na Měsíc upravený lunární modul s jakýmsi protiradiačním přístřeškem v podobě velitelské kabiny Apolla (LEM Shelter). Nákladní LEM Truck by pak přivezl zásoby, vědecké vybavení, a hlavně mobilní laboratoř s hermetickou sekcí.

Takto si mobilní laboratoř představoval Boeing... / Foto NASA/Boeing

Toto vše mělo tvořit zázemí pro výsadek dvou astronautů ve standardním LM (tzv. Lunární taxi) a jejich pobyt zpočátku do 14 dní. Program AES měl v zásadě plynule navázat cca roku 1973 na krátkodobé expedice Apollo. Při delších pobytech se pak uvažovalo i o přistání a pobytu tří mužů, kvůli výhledově nepříjemné dlouhodobé izolaci pilota velitelské sekce na oběžné dráze Měsíce.

Dopravní a obytný modul LLV projektu LESA. Vpravo schéma kruhové laboratorní a obytné části / Foto archiv NASA

Plány z roku 1966 pak v rámci programu LESA předpokládaly vybudování stálé lunární stanice počínaje rokem 1975. Například byl projektován velký nákladní modul (Lunar Landing Vehicle) o nosnosti cca 10 tun, který by dovolil pobyty tří astronautů po 90 dní. Další „nákladák“ jim měl dopravit obytné vozidlo MOLAB (hmotnost cca 12,5 tuny) a v další fázi LESA II by už na základně mohla trojice astronautů trávit až 180 dní. Energii by stanici dodával malý jaderný reaktor.

Prototyp MOLAB společnosti General Motors z let 1966 - 67. Projekt byl zastaven už roku 1968 / Foto NASA/GM

Apollo Extension Series také zahájila studie na meziplanetární mise, přičemž realitě nejblíže byl oblet planety Venuše zvaný Manned Venus Flyby s uvažovaným startem v roce 1973. Jako obytný a servisní modul měl být využit stupeň S-IVB rakety Saturn 5 a k němu připojená loď Apollo pro návrat na Zemi. V zásadě všechny projekty a plány AAP byly rušeny už v letech 1968 a 1969 a lety Apollo byly seškrtány o tři (viz lety Apollo 18, 19, 20).

AAP: 1973 - Apollo míří k Venuši... / Foto NASA

Ruský entuziasmus

„Počátkem 70. let, když doznívaly měsíční programy, jsem pracoval jako vědecký šéf týmu, který se zabýval otázkami konstrukce a výstavby lunární základny,“ vyprávěl mi sovětský kosmonaut Alexej Leonov. „Například jsme uvažovali o využití druhého stupně rakety N1 ke zřízení podzemních laboratoří a obytné sekce. Pomocí robotů by se tyto „moduly“ zahrabaly do měsíčního povrchu, aby byli kosmonauti chráněni před radiací. V roce 1974 už raketa N1 „dospěla“ (nové motory NK-33), a proto to bylo reálné,“ tvrdí Leonov.

"Podzemní" varianta sovětské lunární základny / Foto archiv Roskosmos

Faktem je, že už v konstrukční kanceláři Sergeje Koroljova se od roku 1963 (až do roku 1973) rozpracovávala stanice DLB (Долговременная лунная база) zvaná koroljovci Zvězda, ale známá spíše jako Barmingrad podle šéfkonstruktéra Vladimíra P. Barmina. Stanice, původně opravdu situovaná do podzemí Měsíce, později pak povrchová, modulární, měla poskytnout zázemí posádkám o čtyřech až dvanácti lidech, ve finální fázi III. se počítalo se směnami o trvání jednoho roku!

Sovětské plány ovšem sahaly ještě dál – ve „vojenské“ verzi měl Barmingrad sloužit mj. i jako vojenské velitelství, pro které se užíval název Kolumbus. Nicméně šlo v zásadě o jedno a to samé, jen vybavení modulů se mohlo lišit. Vojákům se tehdy Měsíc zdál nezranitelným velitelským místem v případě atomové války, a to nejen kvůli vzdálenosti od bojiště, ale i proto, že na Měsíci není atmosféra, a tudíž neexistuje ani ničící tlaková vlna atomového výbuchu. Dokonce se měla projektovat lunární obrněná bojová vozidla a´la tanky pro případ, že by nepřítel byl aktivní i na Měsíci.

Nemylme se, podobné plány měli i američtí generálové, což po létech potvrdil i celosvětově populární astronom Carl Sagan, jehož svého času přizvali ke spolupráci. Americká armáda ale od podobných plánů ustoupila dříve než Sověti.

Finální podoba Barmingradu o devíti modulech včetně dvou vědeckých laboratoří, technologického a medicínského mofulu / Foto archiv Roskosmos

Podle vzpomínek zástupce hlavního konstruktéra v Barminově konstrukci GSKB „Specmaš“ Ing. Alexandra Jegorova, který osobně rozpracovával návrhy prvních obydlených základen na Měsíci, využili sovětští vědci a konstruktéři zkušeností z budování stálých polárních stanic. Výstavba stálé obydlené základny měla začít vysláním několika „lunobusů“ sloužících též jako úkryt pro posádku po prvních 30 dnů. Na vybraném místě měli tito kosmonauti-stavitelé vybudovat z válcovitých modulů, postupně dopravovaných ze Země, dlouhodobou stanici, která měla zabezpečit komfortní životní podmínky, srovnatelné se Zemí.

Sovětský "Lunobus" z poloviny 60. let. Jako přívěs mohla být připojena elektrárna na bázi izotopového reaktoru či vrtná souprava / Foto archiv Roskosmos

Obytné části systému zajištění životních podmínek pro posádku měly pracovat na bázi uzavřeného cyklu (tzv. bezodpadové hospodářství): regenerace vody, regenerace ovzduší, pěstování plodin ve speciálním skleníku k doplnění jídelníčku kosmonautů apod.

Tyto velkolepé plány měly být realizovány ještě v druhé polovině 70. let, kdy chtěla sovětská strana tímto způsobem trumfnout krátkodobé návštěvy amerických lodí Apollo na Měsíci a byly z finančních důvodů zastaveny až kolem roku 1974. Podle Jegorova byl původní rozpočet výstavby Barmingradu cca 18 miliard dolarů, ale její permanentní provoz by si vyžádal miliard až 80. A to si nemohl Sovětský svaz dovolit… Nota bene, když opadl zájem vojáků, kteří vsadili na orbitální stanice Almas/Saljut.

Funkční maketa modulu Zvězda (Kolumbus) / Foto Roskosmos

Lze ale říci, že projekty takového rozsahu nikdy nemizí zcela. Podobně jako v USA tak i v SSSR práce v omezeném rozsahu pokračovaly i nadále. V případě „Kolumbu“ existoval např. poblíž Taškentu polygon, jehož terén se podobal měsíčnímu povrchu. Právě tam byla vybudována pobočka Konstrukční kanceláře, která zde chystala zkoušky připravovaných modulů stálé měsíční základny.

Ze stejných důvodů skončily i plány na pilotované meziplanetární výpravy, na které ale Rusové tlačili mnohem více než Američani. První, dosti nereálný termín letu na Mars, byl stanoven na únor 1974. Posádka: Oleg Makarov, Jevgenjij Chrunov, Valentin Lebeděv, Vasilij Lazarev.

Tak měl vypadat ruský přistávací / návratový modul MPK, model 1969 / Foto archiv Roskosmos

Projekt MEK (Marsianskij Expedicionyj Korabl) byl dlouho považován za reálnou a prestižní záležitost a měl být ruskou odpovědí na americký Apollo Application Program. Sestava lodi připomínala 75 m dlouhou jehlu s odstíněným termoemisním atomovým reaktorem se zvýšeným výkonem 15 MW. Předstartovní hmotnost na LEO měla dosáhnout 150 tun, což by si vyžádalo tak dva starty modernizované N1.

Počet členů posádky se ustálil na čtyřech. Meziplanetární orbitální komplex MOK o průměru 4,1 m, délce 23 m a hmotnosti cca 40 t měl poskytnout jisté pohodlí posádce o čtyřech lidech. Lander MPK (Marsianskij Pasadočnyj Korabl) pro tři kosmonauty měl průměr 11 m, výšku 8,5 m a dosahoval hmotnosti 20 t.

I tento projekt nakonec zůstal na úrovni pokročilé studie.

A pamětníci, jako jeden z konstruktérů, Vladimír Bugrov, konstatují: realizace byla pouze v silách Koroljova. Jen on by dostal N1 do vesmíru a posádku na Mars!

Američani mohou zase vzdychat: kdybychom dali na Wernhera von Brauna…

Mohlo by vás zajímat

Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (Kosmonautika za oponou, Kosmonauti Nula, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.


Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář