Kluci, jaká byla vaše cesta k létání?
Oliver: Letadla mě už od dětství fascinovala. K letectví jsem se dostal skrze létání s drony a přístrojové potápění. Při potápění na Moravě jsme navštívili letecké muzeum v Kunovicích, kde jsem obdivoval legendární kluzák Blaník. Táta se mě zeptal, jestli bych si létání nechtěl vyzkoušet. Tato nabídka se nedala odmítnout a brzo poté jsem začal v 15 letech létat v letecké škole GAC Benešov. V 16 letech jsem úspěšně složil pilotní zkoušku a hned poté začal intenzivně trénovat bezmotorovou akrobacii. Za rok, tj. v 17 letech, jsem se zúčastnil MS ve Francii a stal se v kategorii Advanced nejmladším mistrem světa v historii akrobacie. Vždy jsem toužil létat v nejvyšší a nejnáročnější kategorii Unlimited. Naskytla se mi příležitost létat pod zkušeným trenérem, dvojitým mistrem světa v akrobacii, Janem Rozlivkou st. v Moravské Třebové. S jeho synem Jankem a Michalem Červeným, který letos nelétá z důvodu ukončování studia na vysoké škole, jsme vytvořili tým.
Letectví jsem si zvolil i jako obor studia, letos jsem odmaturoval na SOŠ civilního letectví, pokračovat budu na ČVUT – Fakulta strojní.
Jan: Jak už řekl Oliver, můj táta se celý život věnuje letectví, takže moje cesta k létání byla přirozená. Na letišti jsem už od mala trávil mnoho času. Akrobacie se mi líbila vždycky, když jsem při ní pozoroval tátu, takže volba byla jasná.
Do týmu se pak připojil Oliver, který vnesl do tréninků nový rozměr, je hodně cílevědomý a posouvá nás dál. Jsem za něj moc rád. Loni už létal Unlimited, já Advanced. Letos se, bohužel, mistrovství světa nekoná, ale jakmile bude, počítáme už oba se stejnou kategorií.
Nemáš, Janku, tendenci si k tátovi dovolit víc, než pokud by Tě trénoval někdo cizí?
Jan: Ne. Táta nás trénuje od začátku a bude i nadále, vyhovuje nám to. Řekl bych, že spolu máme nadstandardní a kamarádský vztah. Snažím se chovat pokorně vůči trenérskému slovu, ale možná to lépe posoudí Oliver.
Oliver: Vztah trenéra Honzy a jeho syna Janka je za mě velmi profesionální. Na letišti se berou spíše jako pilot a trenér. Tak to podle mě má být.
Na čem létáte?
Oliver: Na letounu polské výroby MDM-1 FOX vyrobeném v 90. letech. Je to jeden ze dvou kluzáků, které zvládnou nejtěžší akrobacii Unlimited. Umožňuje přetížení +9/-6 G. Díky takovému přetížení se dá zaletět doopravdy hodně pěkných figur. Pro srovnání – stíhací letoun Gripen vydrží shodně kladných, ale méně záporných než naše letadlo.
Jak se stavíte k motorové akrobacii?
Jan: Motorová i bezmotorová akrobacie se podle mě skvěle doplňují. Nemyslím si, že přestoupíme naplno na motorovou akrobacii a o bezmotorovou už nikdy nezavadíme. Naopak, bylo by super udržet oboje. Každý typ má svá specifika, ale jen díky jejich kombinaci se dá pilotáž vypilovat do nejlepší formy. Zkušenosti získané v bezmotorové akrobacii snad zužitkujeme i v motorové. Možná časem dáme víc energie motorové akrobacii, ale za mě je dobré umět létat s motorem i bez.
Oliver: Mám stejný názor. Říká se, že plachtaři cítí pohyby letadla nejlépe. To nám určitě pomůže i v motorové akrobacii.
Létáte někdo motorově?
Oliver: Létáme oba. Já v září 2024 dokončil pilotní zkoušku PPL a momentálně sbírám hodiny, abych mohl motorovým letadlem vlekat kluzáky. Příští rok bychom chtěli začít létat akrobacii na motorovém letadle. Uvidíme, zda se to povede.
Jan: Já ještě nemám pilotní zkoušku, teprve teď ji budu dodělávat.
Máte nějaký oblíbený a neoblíbený prvek?
Oliver: Asi jako pro většinu pilotů je naším neoblíbeným prvkem pád. Pilot začíná v horizontálním letu a následně převede letadlo do letu vertikálního. Na vertikále letadlo vytrácí dopřednou rychlost až do momentu, kdy začne couvat. Není to jednoduchý prvek, protože pilot musí dojít do vertikály naprosto srovnaný. Stačí pohnout nožním nebo ručním řízením o pár milimetrů špatným směrem a pád už spadne křivě nebo na opačnou stranu. Pády je nutné velmi intenzivně trénovat.
Nejvíce mě baví autorotace, kopané výkruty. Unlimited akrobacie je jich plná. Dostanete letadlo na svůj výkonnostní limit a uvedete ho do rotace kolem všech tří os.
Jan: S neoblíbeností pádů souhlasím. Sami závodníci je neradi zařazují do tajných sestav, které tvoří. Někdy stačí fakt málo, kopne do vás termika a celý pád se pokazí. Na mistrovství světa v Německu se mi přesně tohle stalo, padnul jsem na druhou stranu, takže bylo jasné, že se na předních příčkách už neumístím.
Autorotace mám taky rád. Kopáče, vývrtky, lomcováky, zkrátka když se letadlo točí.
Jak to chodí na závodech? Motoroví akrobati nepotřebují vlečnou a velký tým, vy ano.
Jan: Jezdíme my dva a táta jako trenér. Na závodech má organizátor vlastní vlečné a svůj tým. Za pomoci týmu řídí provoz a kontroluje hladký průběh závodů a hlavně bezpečnost. Kdyby každý závodník měl mít svůj tým, bylo by to velmi organizačně komplikované a mohly by vznikat problémy kvůli špatné domluvě.
Oliver: Bez vlečného letadla se neobejdeme. Vlečná nás vyvleče do takzvaného akrobatického boxu, kterým je pomyslná krychle o hraně 1 kilometr. Tento prostor je kvůli bezpečnosti umístěn 200 metrů nad povrchem země. V tomto boxu létáme. Vlečná nás vyvleče do výšky 1250 metrů nad letiště, kde se od vlečného letadla oddělíme a dolétneme k rozhodčím tak, aby nás dobře viděli. Zamáváním křídly signalizujeme začátek akrobacie. Je velmi důležité dodržovat výšky. Pokud překročíme spodní nebo horní výškovou hranici, jsou za to velké penalizace – 70 bodů, a to je v akrobacii strašně moc.
Jak se na závody přesouváte?
Jan: Jak kdy. Záleží na vzdálenosti. Pokud je to blízko od našeho domovského letiště v Moravské Třebové, snažíme se přeletět s vlečnou. Letadlo nemusíme rozkládat, což je výhoda. Když jde o delší trasu (např. do zahraničí), tam už se přelet nevyplatí a kluzák musíme rozložit, převézt a na místě znovu složit.
Oliver: Rád říkám, že letadla nejsou puzzle, přeprava je vždy riziková. Mohou vznikat oděrky a drobná poškození. Je tedy lepší letadlo přelétávat, když to jde.
Kdo z vás jste soutěživější?
Jan: Když jsem byl mladší, velmi rád jsem soutěžil i v každodenních aktivitách. Ve svých téměř 20 letech už bych řekl, že jsem vyrovnanější a klidnější.
Na závodech většinou ukazujete průměr ze svého tréninku. Třeba u běhu na vás působí okolí a dostanete ze sebe možná o něco víc, v akrobacii to ale takhle není. Naopak, funguje nervozita a když se snažíte moc, zpravidla něco pokazíte.
Oliver: Přehnaná soutěživost v našem sportu není většinou žádoucí. Lepší je se uklidnit, říct si, že jsem na svém domovském letišti a létám to, co pokaždé. Zůstat v klidu a létat si svoje.
Teď už budete stát proti sobě ve stejné kategorii a zároveň tvoříte tým. Jak tohle v sobě máte vyřešené?
Jan: Když jsem létal Advanced a Oliver Unlimited, každý se koukal na něco jiného, co sám nelétal. Teď trénujeme totéž a samotné nás to posouvá, protože sledujeme chyby u druhého, můžeme nad nimi přemýšlet, vidíme je z jiného úhlu pohledu. Myslím, že budeme fungovat dobře, i když vyhraje ten druhý. Ještě jsme to nezažili, uvidíme. Jsme tým a bez týmu nikdy mistra světa neuděláte, musíte spolupracovat.
Oliver: Dalo by se říct, že úspěch jednotlivce je vlastně úspěchem celého týmu.
Máte před závodem nějaké rituály?
Jan: Každý má své rituály. I proto je potřebné mít tým, právě ten umožňuje vytvořit ideální prostředí pro podání maximálního výkonu. Já už vím, jak funguje Oliver a naopak.
Oliver nemá rád, když jsou kolem něj cizí lidé a mluví na něj, takže se je snažím odklidit. On zase ví, že mně nevyhovuje úplná izolace, a tak se se mnou snaží mluvit, jako by se nic nedělo.
Ale že bychom měli rituály, které jsem u některých viděl, jako třeba políbit letadlo, to ne.
Oliver: Před letem rád poslouchám hudbu a hodně tzv. chodím sestavy. Janek v tu dobu připravuje letadlo, do kterého pak mohu jen sednout a letět. Totéž dělám já pro něj. Je důležité se před letem soustředit pouze na samotný let.
Do kolika let se podle vás dá létat akrobacie?
Oliver: Myslím, že na nejvyšší úrovni to jde zhruba do 45 let. pak už výkonnost závodníka podle mě klesá. Akrobacie jako taková se dá létat bez omezení.
Jan: V tom má Oliver pravdu. Často pozoruji, že vrcholoví akrobaté kolem 50 let odcházejí ze scény a předávají své zkušenosti mladším.
Jste teď mladá generace, která se učí od instruktorů a trenérů. Předpokládáte, že do budoucna to budete vy, kdo bude předávat zkušenosti dál?
Oliver: Mě to určitě láká. Připadá mi dokonce jako povinnost tento sport dál rozvíjet. Dnes někdo věnuje čas nám a je správné dělat totéž pro ostatní.
Jan: Souhlasím s Oliverem, i když tyhle myšlenky teď nemám, protože jsem sám v tréninku a jsem rád, pokud vůbec mám volný čas. Je mi ale jasné, že jakmile přijde možnost zkušenosti předávat, určitě mě to k tomu potáhne.
Létání je hodně časově i finančně náročné, zbývá vám prostor na jiné koníčky?
Oliver: Táta je mimo jiné technický potápěč, takže jsem podědil lásku k potápění, ať už v moři nebo tady v Česku. Bohužel mi na to moc času nezbývá. Rád cvičím, 4x týdně chodím do posilovny a snažím se udržovat ve formě, což je pro létání hodně důležité.
Jan: Létání je sice víkendová aktivita, ale na volnočasové aktivity už potom moc prostoru nezbývá. Snažím se věnovat přítelkyni a když mám chvilku, rád něco kreativně vytvářím, baví mě řemeslo. Proto pokračuji ve studiu designu pod Fakultou architektury na ČVUT.
Olivere, dotkl ses fyzické kondice, důležitá je i psychická, čím si pomáháte?
Oliver: Myslím, že fyzická aktivita pomáhá ve více aspektech, ať už je to disciplína, která je velmi důležitá při tréninku, nebo mentální zdraví. Fyzická připravenost je nutná s ohledem na přetížení. Akrobatický let je fyzicky i psychicky náročný. Proto je důležité dělat nějakou fyzickou aktivitu.
Jan: Já trochu dožívám ze svého mladistvého sportovního života. (smích) Je dobré se věnovat sportu kvůli všemu výše zmíněnému. Řídíme letadlo a nevypadá to, že bychom se přitom měli nějak potit nebo namáhat svaly, ale třeba na vnitřní stabilitu má akrobacie velký vliv. Všiml jsem si, že ze začátku, když mě táta ještě učil a letadlo tahal do nějakého prvku, fakt mi padala hlava, zatímco dnes už tohle nevnímám a nepřemýšlím nad tím.
Jak jste na tom se sponzory?
Oliver: Hlavní podpora přichází od rodiny. Dále nás podporuje aeroklub Moravská Třebová a Pardubický kraj.
Jan: Já to mám stejně. Věříme, že s časem a zkušenostmi se nám povede navázat spolupráci s dalšími sponzory.
Jak vnímáte možnost vystoupení na leteckých dnech?
Oliver: Pro nás jde o zábavu, odpočinek od soutěžního létání. Při něm celý den pilujeme sestavu, kdežto na leteckém dni létáme pro diváky a pro radost. Zařazujeme prvky, které nás opravdu baví, a navíc na takových akcích potkáváme skvělé lidi, kteří létají na dalších zajímavých strojích.
Jan: Moc si je užívám. Když létáte soutěžní akrobacii, jen čekáte na výsledky, což je jediná odezva, při které zjistíte, co bylo špatně a co dobře. Tady poprvé zažívám, že máme publikum, které zatleská, když se vystoupení povede. Nevadí, když nějaký prvek není úplně přesný, jde o to, aby byl na oblohu hezký pohled. Je fajn takhle pro radost létat a tím doplňovat závodění.
Oba létáte nejvyšší kategorii, kam vidíte možnost se posouvat?
Oliver: Máme v plánu létat nějakou dobu na kluzácích, příští rok se umístit ve Francii na MS na nejvyšších příčkách v kategorii Unlimited a do budoucna postoupit do motorové akrobacie a probojovat se také na špici.
Jan: Sice jsme se propracovali do nejvyšší kategorie, ovšem to neznamená, že již není kam se posouvat. Vždy je co zlepšovat a co pilovat.
