Že vám to už nic neříká? Inu, stalo se to v minulém století, před 50 lety, když ještě existoval Sovětský svaz, což byla velmoc, která zahájila kosmickou éru, avšak prohrála se Spojenými státy závody o přistání lidí na Měsíci (viz: Apollo 11, červenec 1969).
Posádky lodí tvořili kosmonauti Alexej Archipovič Leonov a Valerij Nikolajevič Kubasov (Sojuz 19), a astronauti Thomas Patten Stafford, Vance Devoe Brand a Donald Kent Slayton (Apollo). Tento kosmický let oficiálně zvaný Apollo-Sojuz Test Project (ASTP) znamenal naprosto zásadní průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru. A to se prosím stalo uprostřed tzv. Studené války...
Jistě, mezinárodní situace je dnes v mnohém jiná, což ale na významu tohoto letu nic nemění. Na jeho odkaz dnes navazují lety mezinárodních posádek na Mezinárodní kosmickou stanici, byť je bereme jako běžnou věc. Rusové létají v amerických lodích Crew Dragon, Američané na revanš startují k ISS v modernizovaných Sojuzech. V první polovině sedmdesátých let minulého století si nikdo nic podobného nedovedl ani představit. Proto šlo o natolik průkopnický čin, že o něm rozhodovali nejvyšší státníci obou tehdejších supervelmocí.
Pionýrská léta kosmonautiky
Realita kosmických letů v tehdejší době byla poměrně drsná. Sověti měli se svými loděmi Sojuz (původně určených k lunárním expedicím) dost problémů. Připomeňme jen havárii hned prvního Sojuzu s kosmonautem Komarovem, který se zabil při přistání v téměř neovladatelné lodi (duben 1967) či smrt udušením tří kosmonautů (Dobrovolskyj, Vokov, Pacajev) při dekompresi kabiny při přistání Sojuzu 11 v červnu 1971. Mimochodem šlo o záložní posádku, velitelem původní, tzv. základní posádky Kubasov/Kolondin byl Alexej Leonov, ta však neodstartovala pro zdánlivé plicní onemocnění Kubasova. A tak si zřejmě oba aktéři budoucího společného letu s Apollem zachránili život...
Sojuzy pak prošly zásadní rekonstrukcí, počet kosmonautů se snížil na dva a při startu a přistání museli mít na sobě skafandry.
Mezitím v polovině dubna 1970 havaruje při letu k Měsíci loď Apollo 13, když v tzv. servisním modulu Apolla explodoval energetický zdroj, tzv. palivový článek, jež z vodíku a kyslíku vyráběl elektřinu a vodu. Astronauti nemají dostatek energie ani kyslíku a mohou se vrátit na Zemi jen díky ještě připojenému lunárnímu modulu Akvárius – ale až po obletu Měsíce. Díky obrovskému úsilí a fantastické improvizaci pracovníků řídícího střediska a odborníků na Zemi se podařilo posádku zachránit. Nicméně tato katastrofa, byť se šťastným koncem, se stala vážným mementem – kosmické mocnosti, i kdyby chtěly, nemají šanci záchranou akci v kosmu podniknout.
A tak už pouhý týden po návratu Apolla 13, to jest 24. dubna, se v New Yorku schází tehdejší ředitel NASA dr. Thomas O. Paine a akademik Anatolij Blagonravov, oficiálně předseda komise pro výzkumu a využití vesmíru sovětské Akademie věd. Musely přijít takovéto nehody, aby obě mocnosti dospěly k rozhovorům o možnostech spolupráce v kosmonautice, především pak o otázkách možnosti vzájemné záchrany.
Už v květnu 1972 pak nejvyšší představitelé USA (prezident Nixon) a SSSR (premier Kosigin), podepsali dohodu o vzájemné spolupráci při výzkumu vesmíru. Nejpodstatnější částí pak byl plán na společný let kosmických lodí. V Sovětském svazu dostal zkratku EPAS – Experimentalnyj poljot Apollon–Sojuz, v USA Apollo–Soyuz Test Project (ASTP).
Samozřejmě to nebylo jednoduché – byly potřebné určité úpravy lodí. Například byl nutný tzv. přechodový tunel, umožňující přechod z jedné lodě do druhé, vyvinutý pak v USA. Ten ostatně vyneslo Apollo (jeho nosič Saturn 1B byl silnější než ruský Sojuz) a na jeho volném konci byl nově zkonstruovaný tzv. androgynní spojovací uzel, kompatibilní s obdobným na lodi Sojuz, připomínající květinu se třemi velkými okvětními plátky. Spojovací zařízení, které se dosud používalo na sovětských a amerických kosmických plavidlech bylo jednodušší – zastávalo buď aktivní nebo pasivní roli. Například sojuzy, které létaly s posádkou na stanice Saljut měly tzv. aktivní uzel s vysunovací záchytnou tyčí, stanice pak uzel pasivní s otvorem pro záchyt zámkové tyče (viz foto).
Androgynní spojovací uzel byl univerzální – aktivně pasivní. Ten jako součást přechodového tunelu pak vyřešil všechny technické problémy, včetně adaptace člověka na odlišnou atmosféru v lodích (americké kabiny používaly jak známo čistý kyslík, zatímco Sověti dávali přednost směsi kyslíku a dusíku blízké normálnímu vzduchu).
Tvrdá příprava
Technické úpravy lodí byly zřejmě jednodušší než adaptace lidí na obou stranách oceánu. Kosmonauti, technici a pracovníci řídících středisek, zejména pak jejich letoví ředitelé museli zvládnout jazyk a technologii druhé strany. Navíc padlo rozhodnutí, že posádky nebudou při letu komunikovat v rodném jazyce, ale naopak – Rusové musí hovořit anglicky a Američani rusky! Byla to velmi rozumná pojistka proti nedorozumění v případě užití slangových výrazů, v čemž vynikal zejména Tom Stafford se svou oklahomštinou.
Ke společné teoretické i praktické přípravě se kosmonauti s astronauty sešli celkem šestkrát – třikrát v Moskvě a ve Hvězdném, třikrát v USA, v Houstonu. A navštěvovali se navzájem i s rodinami. Co bylo velmi důležité – že se poznali velmi důkladně. Naučili se nejen spolupracovat, ale i odpočívat a pak jim už ve vesmíru stačila k porozumění pouhá gesta.
Co všem Američany překvapilo, bylo poměrně primitivní vybavení výcvikového střediska i kosmické lodě, o řídícím středisku (tehdy ještě v krymské Jevpatorii) nemluvě. Američani proto pomohli Sovětům vybudovat a vybavit výpočetní technikou a´la Houston adekvátní řídící středisko – tzv. Cetr upravlenija poljotom – CUP v Kaliningradu (dnes Koroljovo) u Moskvy, které bylo uvedeno do provozu více jak rok před samotným letem Sojuz-Apollo (listopad 1973).
V rámci příprav na samotný společný let ale držela Černého Petra sovětská strana. Problémy lodí Sojuz i po modifikaci na dvoumístné pokračovaly i při letech na stanice Saljut 3 a 4, když selhávala automatika spojovacího manévru.
I proto v prosinci 1974 startoval Sojuz 16 s kosmonauty Anatolijem Filipčenkem a Nikolajem Rukavišnikovem, kteří prověřili modifikovanou kosmickou loď, a především nově zkontrolovaný androgynní spojovací mechanismus. Kromě toho tento šestidenní let otestoval snad nejdůležitější část projektu – spolupráci sovětského a amerického pozemního řídícího střediska. Dopadlo to dobře – americká oficiální místa byla také spokojena.
Do toho ovšem přišel havarijní start kosmonautů Lazareva a Makarova v tehdy neoznačovaném Sojuzu 18a na Saljut 4, když přestal pracovat druhý raketový stupeň. Třetí stupeň se tak oddělil předčasně a let byl automaticky přerušen. Kabina se s oběma kosmonauty se naštěstí včas oddělila a po obrovském přetížení kosmonautů nouzově přistála 22 minut po startu v pohoří Altaj, jihozápadně od vesnice Gorno-Altajsk, kousek od Čínských hranic...
Reputaci napravil až oficiální Sojuz 18 s Pjotrem Klimukem a civilistou Vitalijem Sevastjanovem, kteří pak pracovali dva měsíce, do 26. července 1975 na stanici Saljut 4. Tedy i v době, kdy probíhal let Sojuz-Apollo. Pravda, i to poněkud znervóznilo americkou stranu, která si nebyla jistá, zda sověti zvládnou řídit dva odlišné kosmické lety. Saljut 4 tak byl řízen ze starého CUPu v Jevpatorii na Krymu, společný let pak už z moderního střediska v Kaliningradu.
Jako oloupané vejce
Pak nastal ten dlouho očekávaný den. Jako první odstartoval 15. července 1975 ve 13:20 SLEČ z kosmodromu Bajkonur sovětský Sojuz 19. Apollo startovalo o pár hodin později – ve 20:50 SLEČ raketou Saturn 1B, což byla slabší verze lunárního Saturnu 5. Apollo startovalo jako druhé proto, že pokud by se sovětský start náhodou nezdařil, vyčkali by Američani na start záložní posádky Filipčenko-Rukavišnikov v připravené druhé raketě. Kosmickou loď Apollo, určenou především k dopravě astronautů k Měsíci, už měli opravdu poslední...
A svět už byl vzhůru nohama a přilepen na obrazovkách televizorů či reproduktorech rozhlasových přijímačů. Vždyť poprvé v historii sovětská televize vysílala přímý přenos ze startu kosmické lodě!
A přiznávám, jsem rád, že jsem tehdy byl u toho. Jako reportér Československého rozhlasu jsem spolu s doc. Ing. Janem Kolářem, pozdějším zakladatelem České kosmické kanceláře (2003) a iniciátorem našeho řádného členství v European Space Agency (2008) komentoval tuto historickou událost z moskevského Ostankina.
Jako rozhlasoví reportéři jsme měli s Janem Kolářem k dispozici mimo osobního technika nepříliš zvukově izolovanou kabinu (nalepenou na řadu vedlejších kukaní konkurenčních radiostanic) se soupravou dvojích sluchátek, televizní obraz z CUPU a Houstonu, mikrofon a 2 zvukové kanály (které jsme mohli manuálně přepínat) - do sovětského CUPu a amerického Houstonu. Tudíž jsme měli přehled, co se kde děje a režírovali jsme si sami i podkres rozhovorů kosmonautů a komunikaci řídících středisek.
Samotný spojovací manévr byl zahájen ve čtvrtek 17. července 1975 v 17:09:12 SLEČ asi 1100 km od břehů Portugalska a dokončen byl v 17:12:30 hodin.
“Zaměřujeme se," hlásil Stafford, který pilotuje Apollo. “Přibližuji se k Sojuzu," slyšíme ve sluchátkách.
Leonov: “Jen prosím nezapomeň na sílu vašeho motoru."
Stafford se směje: “O.K. Rychlost zatím 0,5 m za sekundu. Vzdálenost menší než pět metrů. Teď tři metry … jeden metr… Kontakt!"
“Zachycení," hlásil Leonov.
“ Povedlo se nám to. Výborně!"
„O.K. druzja!“
“Sojuz a Apollo si teď potřásají rukama," radostně komentuje situaci Alexej Leonov.
“Souhlas," jásá velitel Apolla Stafford.
Spojení tedy proběhlo úspěšně, v 17 hod. 12 minut a 30 vteřin SLEČ, dokonce o šest minut dříve, než se plánovalo. To ale nikomu nemohlo kazit náladu a vyslanci obou zemí se začali připravovat na vzájemné návštěvy a experimenty.
Šlo to hladce, jako oloupané vejce, prohlásil později Leonov.
Ve 20 hodin 13 minut našeho času Leonov otevírá dveře Sojuzu a první mezinárodní schůzka na orbitální dráze začíná... Velitelé lodí si vyměňují oficiální suvenýry – vlaječky, scelují plaketu, z níž každá loď nesla polovinu a radují se ze splnění základního úkolu: historické spojení různorodých kosmických lodí je realitou!
Televizní přenosy, palubní tiskové konference, pozdravy státníků (Leonida Brežněva a prezidenta G. Forda), několik vědeckých experimentů, to vše čekalo na kosmonauty. A trochu času zbylo i na kanadské žertíky. Když Leonov s Kubasovem hostili Američany na palubě Sojuzu svojí kosmickou krmí – nabídli jim i tubu s nápisem "VODKA". To americké přátele přeci jen zarazilo, neboť alkohol na kosmické lodi měli přísně zakázaný – a takováto nabídka byla hóódně daleko od plánovaných experimentů. Tedy, s obavami ochutnali a pravda, obsah byl trochu jiný – byť typicky ruský. Tuby obsahovaly – boršč...
Sojuz a Apollo zůstaly v pevném spojení do 19. července – ale americká loď se oddělila jen kvůli provedení experimentu "Umělé zatmění slunce." Odpojení a opětovnou „stykovku“ si tak lodě zopakovaly. Definitivně se posádky rozloučily až po dalším experimentu po 16 hodině SLEČ. Nejdříve se vrací na pevninu Sojuz. K přistání došlo 21. července 1975 v 11:50 SLEČ nedaleko kazašského města Arkalyk. Apollo přistálo mnohem později – 24. července 1975 poblíž Havajských ostrovů.
Reminiscence
Společný let sovětské a americké kosmické lodi prostě byla událost světového významu a v Moskvě a v texaském Houstonu se sešly desítky novinářů a reportérů z celého světa, kteří ji měli přiblížit čtenářům či posluchačům rozhlasů či televizí.
Spolu doc. Ing. Janem Kolářem, se kterým jsme reportovali tuto událost pro Československý rozhlas, byli v Moskvě za československá média ještě Karel Pacner (Mladá fronta) a Jiří Kroulík (Letectví & Kosmonautika). Poznamenávám to mj. proto, že se nás ruští kolegové ptali, koho máme v Houstonu. Po pravdě jsme museli přiznat, že – nikoho. Což zpravidla vyvolalo jisté překvapení. Ale tak to tenkráte i v rádiu chodilo…
Nicméně jsme podlehli vzrušující atmosféře, která zde v Ostankinu a na tiskových brífincích v hotelu Inturist panovala a vlastně jsme se až divili, jak daleko šla tehdy sovětská strana s otevřeností informací. K dispozici jsme měli dokonce Press kitt se všemi podrobnostmi o kosmických lodích a jejich nosičích, i letový program.
Snad jako první zahraniční novináři jsme mohli za doprovodu kosmonautů Nikolajeva a Popoviče navštívit Hvězdné městečko, sál s trenažéry či řídící středisko. Na tiskových besedách nám byli "předhozeni" členové záložních posádek kosmonauti Filipčenko a Rukavišnikov a další kosmonauti včetně ředitele projektu Alexeje Jelisejeva či šéfa kosmonautů generála Vladimíra Šatalova. Zajímaví lidé amerického střihu byli letoví ředitelé Vadim Kravec a Viktor Blagov a stejně tak další lidé (mimo už létající kosmonauty), kteří často byli v oné době utajovanými osobnostmi.
Dnes se to asi čtenářům zdá podivné, ale před padesáti lety byla prostě jiná doba. Téměř vše, co jsme viděli a slyšeli bylo po létech utajování informací kolem sovětské kosmonautiky vzrušující a nové.
Kosmos stvrzuje přátelství
Jak už bylo naznačeno, mezi kosmonauty a astronauty letových posádek se vytvořila pevná osobní pouta. Ta byla pro nadcházející expedici možná důležitější než perfektní znalost jiné kosmické techniky. A co bylo neméně důležité – schopnost vybraných mužů přizpůsobit se kultuře jiného národa.
Pomyslíte si – v kosmu to nijak jinak nejde – na správných úkonech jednoho závisí život ostatních. Může to být dnes pro někoho udivující, ale tato přátelská pouta, posvěcená vesmírem, vydržela desítky let. Až do konce života všech účastníků projektu. Zejména Leonov a Stafford se, přes různé politické peripetie, stali nerozlučnou dvojicí. Jen dodávám, že Stafford ještě stihnul pronést smuteční projev na pohřbu Leonova (říjen 2019) než se sám vydal na poslední cestu.
Bohužel, dnešních dnů se dožil jen jeden ze jmenovaných. Nejstarší z nich, Dolnald Slayton odešel 3. června 1993, Valerij Kubasov 19. února 2014, Alexej Leonov 11. října 2019, Tom Stafford 18. března 2024. 50. výročí společného letu by snad měl oslavit Vance Brand (94 let).
Historický kosmický let Sojuzu a Apolla z roku 1975 možná vytěsnily následující události. Ale položil základy k letům mezinárodních kosmických posádek, když prvním interkosmonautem a vlastně prvním Evropanem v kosmu se stal náš Vladimír Remek. Pravda, ihned po společném letu Sojuz-Apollo se uvažovalo o dalších podobných akcích, například o spojení amerického raketoplánu s družicovou stanicí Saljut. Ale vpád Sovětů do Afganistanu, „Hvězdné války“ prezidenta Reagana i další události s sebou přinesly ochlazení i v oblasti kosmické spolupráce tehdejšího SSSR a USA. A tak se další spojení amerického kosmického plavidla – raketoplánu Atlantis, tentokráte s ruskou orbitální stanice MIR, uskutečnilo až po dlouhých dvaceti letech v roce 1995, pár let po rozpadu SSSR.
Pak přišla úzká spolupráce na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, kdy se ruský bázový modul Zvezda stal 12. července 2000 základem ISS. To opět otevřelo do široka dveře k letům mezinárodních, pravda nejdříve rusko-amerických posádek. Po ukončení letů amerických raketoplánů po roce 2011 létali Američani dlouhých 10 let do kosmu jen na ruských Sojuzech, než byl r. 2020 certifikován k pilotovaným letům Crew Dragon společnosti SpaceX.
A dnes? Na ISS běžně pobývají astronauti z několika zemí světa, včetně tzv. komerčních astronautů v rámci letů společnosti Axiom Space, jako například v současné době při misi Axiom-4 pod velením americké veteránky Peggy Whitson Ind Shubhanshu Shukla, Polák Sławosz Uznański-Wiśniewski a Maďar Tibor Kapu. A snad se při příští misi Axiomu dočká startu i náš kandidát Aleš Svoboda.
Lze říci, že i jemu otevřel dveře do vesmíru kosmický let Sojuz-Apollo.
