Dnes je 23. března 2019

5:57 18:19

Letec Vilém Stanovský

11. 2. 2008

VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, A VÍM, CO JSTE VYKONAL, řekl dne 11. 11. 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z přítomných několika desítek veteránů z 1. a 2. světové války, před kterým se de Gaulle ten den zastavil a se kterým promluvil.

Pro mnoho z nás to jméno dnes ale už bohužel nic neznamená. A to je škoda, protože je za ním skryt příběh, který stojí za to znát. Příběh člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“ jako málokdo, pro kterého vlastenectví nebyl jen prázdný pojem. Člověk, který ani v gestapáckých a komunistických vězeních nezradil své ideály. Příběh výborného pilota a v neposlední řadě i člověka, který se významnou měrou zasloužil o vybudování leteckého muzea ve Kbelích. Kdo to tedy byl, ten generál Vilém Stanovský?

Vilém Stanovský se narodil 27.března 1896 v Moravské Ostravě. Po dvou třídách měšťanky se vyučil truhlářem. Jako mnoho jiných v té době pak odešel z domova „na zkušenou“ do světa. Ten svět pro něj byla Paříž, ta doba byl počátek r. 1914. Hranice tehdy byly spíše jen čáry na mapách, volný pohyb po Evropě nemuseli tehdejší politici složitě domlouvat v Shengenu či jinde, svobodu pohybu a právo každého evropana na volné cestování po celé Evropě brali všichni tehdy jako naprostou samozřejmost.

Mladý Vilém se rychle začlenil do české komunity v Paříži. Scházel se se svými krajany například v restauracích Senna v Palais Royal a Américan na bulváru Capucines, nebo v ševcovské dílně pana Zahrádky na dvoře domu v Rue Buffault. Bylo mu osmnáct let, ale o svém češství a svém postoji ke své národní identitě měl již jasno. Nic to nedokumentuje lépe, než zachovaná fotografie, na které je Vilém Stanovský v čele průvodu dne 26. července 1914 při manifestaci Čechů proti rakouské monarchii po vyhlášení války Rakouskem Srbsku. Pro milovníky přesných dat, bylo to týden předtím, než vypukla první světová válka i pro Francii, týden před tím, než Německo vyhlásilo válku Francii a překročilo její hranice! Referovali o tom pařížské noviny EXCELSIOR a uveřejnili onu dnes již historickou fotografii. V postranní chodbě Palais Royal je dodnes pamětní deska s česko-francouzským textem hlásajícím, že tito manifestanti odjeli potom jako dobrovolníci do Bayonne, kde vytvořili v 1. pluku Cizinecké legie rotu prvního novodobého českého vojska, zvanou NAZDAR.


Aero Ab-11 při pozemní přípravě 1926 - přefoto vystavené fotografie z muzea ve Kbelích

Všichni tito dobrovolníci pak odjeli na frontu 1.světové války a tam bojovali – a umírali. Vilém Stanovský však rozhodně nebyl žádný nazdárek. To, že dokázal ve zničujících bojích první moderní války v historii lidstva od jejího počátku bojovat a přežít, svědčí sice o velké dávce štěstí, ale také umu, odvaze a osobní statečnosti. Bojoval jako pěšák při francouzské ofenzívě v Champagni, v zákopech u Arrasu, na Sommě, na Aisně a u pověstnéhoVerdunu. Poprvé byl raněn u vesnice Neuville St. Vaast, kde je dnes jediný samostatný čsl. vojenský hřbitov ve Francii a kde jsou dnes pohřbeni i Stanovského druzi z roty Nazdar. Stanovský prošel krutými boji a přežil jako jeden z mála z roty Nazdar, která byla celá zničena (z celkem cca 600 vojáků – Čechů dobrovolníků, kteří prošli touto jednotkou, jich přežilo včetně zraněných cca 50).

Rok 1915 pro další život Stanovského znamenal rozhodující impuls. Na frontě se setkal s generálem M. R. Štefánikem. Ten hledal mezi Čechy dobrovolníky k výcviku na piloty, kteří by bojovali v české eskadře pod jeho velením. Podle jeho představ měla například za pomoci letáků provádět propagandu za nepřátelskými liniemi v oblasti srbské fronty, a podobně. Někdy počátkem září 1915 zajel M.R.Štefánik k náhradnímu tělesu Cizinecké legie v Lyonu mezi československé dobrovolníky, kteří se po zranění u Artois nebo Champagni vrátili do své garnizóny a kde v té době byl i Vilém Stanovský. Na jeho návštěvu později pan Stanovský vzpomínal: „Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M.R.Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili.“ Přihlásilo se asi 50 dobrovolníků. Francouzské vojenské úřady ale s jejich povoláním do pilotních škol otálely a mnoho žadatelů mezitím odjelo na frontu. Až 18.12.1915 bylo prvních šest čs.dobrovolníků přijato k francouzskému letectvu. Vývoj válečné situace však plány na samostatnou českou letku zmařil. Všichni čeští piloti byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.


Mapka letu Stanovského v r. 1926 na Ab-11 zveřejněná v dobových novinách.

Seržant Vilém Stanovský se také přihlásil a měl více štěstí, neboť po doléčení svých zranění byl v srpnu 1917 povolán do letecké školy v Dijonu. Později prošel pilotní školou i v Miramas, vysokou leteckou školou v Pau (kde na jaře 1918 létal na dvoumístných Nieuportech XII a jednomístných Nieuportech XXI), školou pro vzdušnou střelbu v Casau a školou pro bitevní letce v Perthesu. Na rozdíl od svých druhů, kteří procházeli urychleným výcvikem v roce 1916, absolvoval již důkladný pilotní výcvik podle nových francouzských výcvikových osnov odvozených z válečných zkušenností francouzského letectva. Pak bojoval již jako stihač a létal nad bojišti ve Flandrech. Tam byl také sestřelen, dokázal však ještě nouzově přistát. Následky zranění páteře z této nehody ho však provázely celý život
.
Po skončení 1.světové války a vzniku Československa Vilém Stanovský zůstal aktivním vojákem – letcem a přímo se zúčastnil na budování československého vojenského letectva. V r. 1919 dostal hodnost poručíka a stal se prvním velitelem československého leteckého oddílu ve Francii v Istres, o rok později byl již kapitánem a velel pilotní škole a letišti v Praze. V roce 1922 se stal jako štábní kapitán velitelem leteckého učiliště na nejstarším letišti v Československu v Chebu, a zároveň se stal velitelem všech pilotních a leteckých škol čs. vojenského letectva. V roce 1923 jej nahradil další držitel řádu "Čestné legie" pplk. Bedřich Starý, který učilišti velel až do roku 1929.


zleva: mechanik Šimek, pilot Stanovský, konstruktér Husník před letadlem Ab-11 L-BUCD "Modrý pták" v r. 1926.

V r. 1923 vedl Stanovský letecký doprovod prezidenta T.G.Masaryka při jeho návštěvě Francie. V r. 1925 velel skupinovému letu Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Přihlásil se do dalšího leteckého kursu pro důstojníky ve Versailles. Začal dohánět i své nedostatečné vzdělání (měl jen dvě třídy měšťanky) a svojí velkou vůlí tento nedostatek velmi rychle překonal. Ač sám učitel létání, dokázal se učit velmi intenzivně i on, a nakonec se z něj stal i znalec velké francouzské literatury. Byl zván na čaje na Hrad a často s ním president Masaryk konzultoval různé otázky okolo letectví v Československu.

Ale Vilém Stanovský byl především letec s neklidnou duší, což dokázal názorně v r. 1926. Tehdy  uskutečnil se svým mechanikem Františkem Šimkem v letadle Aero Ab-11 (přezdívaném „Modrý pták“, jeho rekonstruovaná podoba je vystavena v leteckém muzeu ve Kbelích) etapový dálkový let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou, kterým se proslavil i mimo Československo. Napsal o něm knížku  Na českém letadle ve světě. Uletěl celkem 15 tisíc kilometrů. Je neuvěřitelné, že v neznámých zemích často letěl bez map či jen podle jednoduchých náčrtků získaných od místních pilotů, v nejlepším případě podle turistických map. Stačil mu kompas a hodinky. V Portugalsku zažil nouzové přistání do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý rovinný plácek měl tak 20 metrů. Letadlo značně utrpělo, ale letcům se nic nestalo. Po opravě v místních leteckých dílnách pokračoval Stanovský dál. Při mezipřistání v Maroku se setkal se svými spolubojovníky z 1.světové války z Cizinecké legie z tzv. Marocké divize. Dalšímu nouzovému přistání neunikl v Řecku, ale ani tam ho nic nezastavilo. Svým letem udělal velikou reklamu nejen sobě, ale tehdy ve světě téměř neznámé Československé republice, i letadlu z továrny Aero (Finsko později zakoupilo celou serii těchto strojů). Po návratu ho na letišti ve Kbelích čekalo triumfální přivítání. Jen příjezd slavných amerických herců Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové do Prahy, jej vytlačil z předních stránek novin.


Vilém Stanovský u přídě svého SPADu-VII ve Francii v roce 1917.

Po příletu z dálkového letu se také Vilém Stanovský oženil, vzal si dceru publicistky Marie Čelakovské, Ludmilu Čelakovskou, pravnučku básníka F. L. Čelakovského, akademickou malířku. Měli spolu dvě děti, syna a dceru. Stanovský dál „vojančil“,  jako major působil ve Vajnorech, Nitře a v Piešťanech jako velitel leteckých útvarů a od r. 1929 učil na velitelské škole v Praze. Od listopadu 1930 v hodnosti podplukovníka velel v Praze leteckému pluku a v r. 1937 se stal plukovníkem. Začal vydávat i odborný letecký časopis „Letecké rozhledy“.

Velmi zajímavou leteckou etapou jeho života bylo období, kdy poprvé musel svléknout uniformu. Byl totiž vybrán jako velitel tajné akce – převzetí ruských bombardérů SB-2 (u nás označované jako B-71) v samotném Sovětském Svazu. Pro první část těchto letadel odjel jako velitel skupiny 12ti českých pilotů do Ruska v říjnu 1937. Cestra byla přísně tajná, všichni museli jet v civilu. S letadly se seznámili v hangárech a v učebnách, později se na ně přeškolili i ve vzduchu. Ale letadla nebyla připravena na přelet, takže se v prosinci vrátili z Moskvy bez nich. Prvá dvě letadla přeletěli do Prahy až na druhý pokus v únoru 1938. Další pak v březnu z Kyjeva. Postupně byl do dubna 1938 jeho 6.letecký pluk vybaven těmito moderními bombardéry a on opět intenzivně létal jako učitel.  Jeho pluk byl připraven bránit republiku před Hitlerem a nebylo jeho vinou, že k tomu nedostal příležitost.


Osmnáctiletý Stanovský v buřince a s hůlkou v čele protirakouské demonstrace v Paříži dne 26.7.1914

Po nacistické okupaci se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Těsně před svým plánovaným útěkem do Francie byl zatčen Gestapem při pokusu o únik zahradou své vily na Barrandově. Byl postupně vězněn na Pankráci, na Špilberku a konce války se dočkal v koncentračním táboře v Dachau. Pouze tři Češi přežili své přidělení v trestním oddíle koncentráku (z blíže neurčeného počtu cca několika set Čechů, kteří se do tohoto trestního oddílu v Dachau dostali) a on byl jedním z nich. Svou přirozenou autoritu dokázal uplatnit i v těchto extrémních podmínkách a pomohl zachránit život celé řadě francouzských spoluvězňů, čímž se stal v jejich očích doslova legendou. V r. 1946 mu maršál de Lattre de Tassigni předal stuhu komandéra Čestné legie a válečný kříž s palmovou ratolestí za pomoc francouzským vězňům v nacistických žalářích. Sám vězněm koncentračních táborů s návratem nežádoucím dokázal díky své autoritě a dokonalé znalosti francouzského jazyka zachránit mnoho životů často i zajatých velmi významných odbojových francouzských vůdců.


Generál Stanovský v r. 1946 při inspekci

V říjnu 1945 je Vilém Stanovský povýšen do hodnosti brigádního generála a o rok později jmenován přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. Zůstává ve funkci ještě po únoru 1948, ale vyžaduje si oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Jeho osud je tedy zpečetěn, zejména když odmítá nabídku vstupu do KSČ. Proto je v r. 1951 propuštěn z armády a začíná jej sledovat StB. Ještě tři roky po „vítězném únoru“ se jej však komunisté neodvážili z ministerstva dopravy odvolat, až v roce 1952 pomocí provokatéra - agenta StB záminku k zatčení našli. Byl jím jeden z jeho blízkých spolupracovníků, a ten mu „nabídl pomoc“ při přípravě na útěk do zahraničí. Generál váhal, ale nakonec se nechal přesvědčit. Na cestě ve vlaku ke hranicím jej STB zatkla. Byl obviněn ze špionáže ve prospěch Francie a první výslech ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni trval 84 hodin! Následovalo odsouzení k trestu odnětí svobody na 17 let. Tráví je v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově. Po svém propuštění na amnestii v r. 1960 konstatoval, že „…komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ Jaké to pro něj asi muselo být, vyrovnat se se skutečností, že jej věznili Češi, za které bojoval už v zákopech a na palubách letadel první světové války, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát.


Stanovský jako pěšák (zcela vpravo) na frontě někdy v r. 1915.

Když Francie v r. 1965 vzpomínala 50. výročí bitvy u Arrasu, tak se těchto oslav nemohl jako výslovně pozvaný host Francouzskou republikou zúčastnit, protože mu komunisté nedali pas s odůvodněním, že jeho případ nejvyšší soud ještě nepřešetřil. (Ten jej však vůbec tehdy nešetřil). Generál Stanovský to (zcela oprávněně) nesl jako nespravedlnost a křivdu. Dodejme, že stačil na francouzském velvyslanectví v Praze přijmout medaili Vieilles tiges – vyznamenání pro první vojenské piloty francouzských letadel a také medaili města Paříže, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu.

Teprve v r. 1967 dostal pas a mohl odletět do Francie. Přiletěl caravellou, jejíž šéfpilot jej přivítal na palubě, podal mu hlášení a požádal jej, aby spolu s ním letadlo řídil. Při přeletu francouzské hranice se k nim připojila jako doprovod letka francouzských stíhaček, což je pocta prokazovaná pouze letcům, kteří mají řád komandéra Čestné legie. Ani v samotné Francii jich mnoho nebylo … A pod Vítězným obloukem k němu při přehlídce přistoupil generál de Gaulle, potřásl mu rukou a řekl ono legendární: VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, A VÍM, CO JSTE VYKONAL.


Stanovský - oficiální foto z konce dvacátých let minulého století

Místo epilogu:

Když se po sedmi letech a sedmi měsících věznění se roce 1960 vrátil generál Stanovský na svobodu, dostal důchod 213,-Kčs měsíčně. „Podařilo“ se mu pak po delší době získat zaměstnání jako pomocný dělník u lisu, lisoval kolíčky na prádlo. A bojoval tvrdohlavě o svoji rehabilitaci. Psal jeden dopis za druhým, nedal se odbýt, na zamítnutí psal odvolání, psal presidentovi republiky i Nejvyššímu soudu. Poukazoval na manipulaci a nedostatek důkazů svého obvinění, požadoval úplnou rehabilitaci. Dotklo se ho, že byl odsouzen jako vlastizrádce a špion, on, první legionář a bojovník za tuhle republiku v dobách, kdy ještě o ní nikdo nevěděl. A nehodlal to komunistům jen tak nechat projít.

A letadla miloval dál. Dokonce tak, že se stal předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie Vojenského muzea. Významnou měrou se zasloužil o vznik leteckého muzea ve Kbelích, svými kontakty, osobními známostmi a erudicí získal pro tuto expozici obrovské množství unikátních exponátů a dokázal pro jeho vznik nadchnout mnoho různých osobností. Dalo by se říci, že mezi starými letadly omládl.


SPAD-VII, letoun, na kterém Stanovský bojoval v 1.sv.v. (v muzeu ve Kbelích).

S komunistickou mocí ale bojoval svoji papírovou vojnu dál. Jeho tvrdošíjnost přinesla ovoce. V roce 1969 Vyšší vojenský soud v Příbrami konečně v plném rozsahu rozsudek proti Vilému Stanovském zrušil a zprostil generála veškeré viny. Ale ani pak nebyl konec, komunistický prokurátor si vyhradil právo vyjádření se v zákonné lhůtě. Ta „zákonná lhůta“ se protáhla do června 1972, kdy byl generál definitivně a oficiálně plně rehabilitován. O měsíc později, 11.července 1972, generál Vilém Stanovský zemřel.

Majetek Viléma Stanovského propadl dvakrát. Poprvé jej zabavilo Gestapo, podruhé komunisti při jeho odsouzení. Nikdy nebyl jeho rodině navrácen. Žaloba dcery Evy Jonášové na vydání vily na Barrandově ukradené komunistickým režimem, byla po roce 1989 zamítnuta.

Jak jinak než s úctou lze vzpomínat na muže, jemuž byla vlast více než jeho život. Ta však jemu neprojevila ani zdaleka tolik vděku, kolik on pro ni odvahy. Až v roce 2000 byl prezidentem Havlem generál Stanovský alespoň in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva III.třídy . Zápis v seznamu vyznamenaných zní:
divizní generál letectva Vilém Stanovský, in memoriam, vojenská skupina, lll. třída, 2000.


Replika Aero Ab-11 L-BUCD v dobovém provedení s původním originálním motorem, vystavená v letecké expozici vojenského muzea ve Kbelích.

Generál Vilém Stanovský je nositelem těchto vyznamenání a medailí: Rytířského kříže Čestné legie, Francouzské pamětní medaile, Francouzského válečného kříže, Důstojnického kříže Čestné legie, Verdunské medaile, Stuhy komandéra Čestné legie, Francouzského válečného kříže 1939-1945 s palmovou ratolestí, Medaile Vielles tiges, Medaile de la Ville de Paris, Československého válečného kříže 1939, Československé revoluční medaile, Medaile vítězství, Československé medaile za chrabrost 1946, Československé medaile za zásluhy 1946, Řádem bílého lva III.třídy.

Ing.Ivo Pujman, člen správní rady Nadačního fondu Viléma Stanovského Ostrava a bývalý pracovník leteckého muzea ve kbelích
Článek byl sepsán mimo jiné s využitím knihy „Generál Stanovský, letec a gentleman“ od Otto Janky a různých pramenů uveřejněných na internetu.


Generál Stanovský někdy v 60.letech po návratu z komunistického vězení.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář