Hevíz 2025: český tým mezi vlky a obrácená vlajka

Blackout

Probouzím se.  Kde to jsem? Aha, v letadle, co to dělám? Jo, letím,  Sakra, já letím! Co udělat pro přežití? Co pro záchranu sestavy? Jak dále? Jak dlouho jsem se nekonal?  (pocity pilota po blackoutu - kniha vzdušné opojení - Šára-Kobrle)

Z-50: hodná dáma po padesátce

Na letišti přistává Zlín Z-50. Letadlo, které poprvé vzlétlo před padesáti lety a pořád má co říct. Piloti akrobati si na něj často vzpomenou – první sólo, první překruty, zvraty,  první pády. Hodné éro, které „mlaskne“, když se mu odlepí proudnice, a při překrutu si nahoře samo šlápne na kormidlo. Pohodové, vyvážené, čitelné.

Když mě do něj kdysi pouštěl instruktor Jirka Duras, říkal: „Ve vzduchu se o tebe nebojím. Hlavně si pohlídej přistání.“ Měl pravdu – ve vzduchu je Z-50 úžasná.

Vedle mě teď stojí Richard Ponížil – testovací pilot těchto strojů, bývalý reprezentant, dnes už čerstvě v důchodu. Tentokrát ne v kokpitu, ale s blokem rozhodčího. Dívá se na Z-50, která kdysi předběhla dobu, a možná přemýšlí, jak se za ta léta změnila soutěžní akrobacie.

Když Unlimited není, Advanced je vrchol

Rok 2025 je v akrobacii zvláštní – světová soutěž pro kategorii Unlimited se letos nekoná. Piloti, kteří normálně létají ty nejtěžší a nejtvrdší sestavy, tak zamířili do „nižší“ kategorie Advanced. Na startovní listině kvůli tomu vedle sebe stojí jména z USA, Rumunska a dalších velmocí, čímž soutěž rázem získává úplně jinou úroveň.

Jak vlastně takové klání funguje? Akrobaté se hodnotí podle přesnosti, s jakou dokážou zaletět předepsané manévry. To všechno musí předvést v přesně vymezeném akrobatickém boxu, kde platí přísná pravidla. Nejprve se letí povinná sestava připravená předem. Pak přichází na řadu tajná sestava: každý tým nebo pilot navrhne figuru a z nich se sestaví celá soutěžní sekvence. Tu pak musí všichni odletět – a ukázat rozhodčím, co v nich je.

Trénink: okresky, kradený jablka a boj o box

Mám auto naložené k prasknutí a jedu do maďarského Hevízu po okreskách — dálniční známku ušetřím, jsem lakomej a tak trochu šetřím i nervy. Je září, zastavuju mezi vesnicemi a nenápadně si „přivlastňuju“ pár jablek u silnice (nutriční doplněk pro pilota, tvrdím to se ctí). V hotelu řeším ubytování, seznamuji se s manažerem a domlouváme, kdo kdy přiletí. Maďaři mají organizaci dobře zmáknutou, ale první opravdové drama se odehrává u rozdělování tréninkových slotů v boxu.
Box si musíš „osahat“ — zapamatovat orientační body, zmapovat, kde je horizont, když si při tlačení v rohu zakryješ výhled a musíš reagovat nacvičeně. 

První slot: nervy v 8:40 h

Na svůj první tréninkový slot jdu hned po Maksymovi, mladém Polákovi, který se pustil do závodění naplno a poctivě trénuje. Jednou z něj bude velký pilot, tím jsem si jistej. Organizátor otevírá letiště v osm, já mám být ve vzduchu v 8:40 h. Letadlo přivezl Sami – ptám se: „Kolik je v křídlech?“ Odpověď: „Tak pět litrů, to ráno vypustíš hned.“

Realita? Třicet. A protože Extra má zakázáno létat s palivem v přeletových nádržích (rozlámaly by se), musel jsem koukat, jak to líně kape ven. Minuty mizely a s nimi i moje šance na trénink. Byl jsem pěkně vytočenej – první slot je k nezaplacení a já ho kvůli pomalému vypouštění odepsal.

Naštěstí booking systém fungoval, takže jsem ulovil místo odpoledne. Uff. Bylo to těsně, ale aspoň jsem se svezl a rozhlédl.

Zkoumání postů rozhodčích: 100 metrů, co dělá mistra světa

V akrobacii rozhodují detaily. Mezi špičkou jsou rozdíly v řádu desetin bodu, takže i to, odkud na vás rozhodčí koukají, může rozhodnout o medaili.

Jedeme proto obhlédnout posty. Východní stanoviště je nacpané k boxu na samou hranu – tam bude nutné sestavu předvádět o kus dál, jinak se chyby zvětší jak pod lupou. Bavíme se o sto metrech, ale právě těch sto metrů může udělat rozdíl mezi potleskem a facepalmem.

Západní post je naopak dál, jenže má zakrytý horizont. Odhad výšky bude peklo. Špičkové týmy to chápou rychle – jejich trenéři už při tréninku nutí piloty létat průlety přesně po osách boxu v příslušné výšce. Tím si nakoukají pohled od rozhodčích. Pak mohou přizpůsobovat sestavu tak, aby ji rozhodčí dobře viděli a hodnotili. 

Já neslušně poslouchám jejich radiovou komunikaci a sleduju, jak to řeší. Fajn, mám plán. Vím, co s tím.

Tým dorazil na poslední chvíli

Počasí si zahrálo na šéfa logistiky a zbytek týmu pustilo do Hevízu až poslední den tréninku. Strhla se mela o poslední sloty, nervy tekly proudem, ale nakonec jsme kluky do boxu dostali, aby si aspoň na pár minut osahali prostor. Lepší než nic.

V Intermediate máme čtyři piloty a stejně tolik i v Advanced. To číslo není náhoda – čtyři jsou takové magické minimum. Proč? Všichni letí naplno, dokud jeden nezalítne průšvih a nesklidí nulu nebo mizernou známku. Do týmového výsledku se počítají tři nejlepší – a v tu chvíli se strategie mění. Zbylí tři začnou létat víc na jistotu, protože vědí, že právě jejich výsledek může tým podržet. Čtvrtý pilot je vlastně pojistka. Bez pojistky v téhle hře moc dlouho nepřežijete.

122,250: místo rádia spíš cestopis

Každý závodní pilot ve vzduchu má svého „anděla strážného“ na zemi – trenéra, nebo v soutěži hlavního rozhodčího. Komunikace probíhá na vyhrazené frekvenci. Ta není na tlachání, ale na přežití. Občas jde o zlomky vteřin  – třeba když se pilot žene přímo do hejna ptáků.

Pořadatel pro nás vyjednal frekvenci 122,250. Sterilní, čistá, určená jen pro soutěžní hlášky. Jenže místo toho se z ní stal rozhlasový pořad Krásy Balatonu, vysílaný s českým komentářem. „Hele, já se přeřadím doleva, to je nádhera!“ No, nádhera to možná byla, ale pro Francouze vedle nás to byl důvod ke stížnosti: frekvence nepoužitelná.

Domluvil jsem s pořadatelem, ať hlavně neuvádí národnost a jen to označí za „nežádoucí ruch“. A na Facebook jsem poslal dostatečně jasný vzkaz: pánové a dámy, jestli chcete rozebírat výhledy, dělejte to na kecací frekvenci, ne na soutěžní.

Začátek soutěže: čepice, fotka a nechci být první

Oficiální zahájení, startovní čísla rozdaná, fotka na památku a čepice k tomu – soutěž začala. Jenže na soutěži nikdo nechce letět jako první. Proč? Protože první pilot je vždycky tak trochu pokusný králík.

Sice máme warm-up piloty, kteří létají schválně s chybami, aby si rozhodčí otestovali oči a tužky. Jenže i tak se všichni shodnou: kdo jde naostro jako první, má to nejtěžší. Rozhodčí si kalibrují standard právě na něm. A to je role, o kterou se nikdo moc nepere.

Povinná sestava: automat v hlavě, prázdno po přistání

Povinná sestava. V pravidlech je možnost odletět prvních pět prvků nanečisto. V Čechách to neděláme – zdržuje to, a tady je navíc 70 soutěžících. Takže jsme kývli, že to vynecháme, a jde se rovnou na věc.

Lezu do boxu, v hlavě se míchají roky tréninku, utracený peníze a tisíce hodin, co tenhle sport žere. Teď je potřeba to vmáčknout do pár minut. Začínám safety figurou – rychle měřím, kam mě snáší vítr. Dobře, vím, kam posadit první figuru. To bývá nejtěžší: odhadnout začátek.

Řítím se do boxu čtyři sta kilometrů v hodině, stavím linku na pětačtyřicet proti větru a rozjíždím první výkrut. Přesně v tu chvíli přepínám hlavu na autopilota. Podvědomí tahá za páky, vědomí si jen hraje: kde se protáhnout, kde naopak zkrátit, co rozhodčím ukázat, co zakrýt. Někdy se mě lidi ptají, jaký je akrobatický let. Říkám jim, že je to jako se sexem – můžete o tom mluvit hodiny, ale dokud to nezažijete, stejně nepochopíte.

Po přistání mám v hlavě úplný prázdno. Trenér se mě ptá: „Tak co?“ A já netuším. Jen další a další figura, kterou jsem proletěl.

Překvapil jsem i rozhodčí. Jedna dvojice začala bodovat až šestý prvek, když pochopili že  netrénuju. Nu, i to se stane.

Sleduju naše i soupeře. Rozhodčí se občas sekli v hodnocení – nestává se to často, ale stát se může. Luděk Prda, kolega pod trenérem Romainem Fhalem, letěl pěkně, jen závěrečné výkruty do kruhu mu nesedly. Už si představuju, jak se to bude doma komentovat.

Je to čistokrevný „Advance“. Jenže tahle kategorie je letos plná i pilotů z Unlimited. Nejméně polovina startovní listiny jsou chlapi, co normálně létají o ligu výš. To je sakra znát.

Zadávání figur: akrobatické šachy

Briefing. Sedím s Mírou Černým, máme to už za ty roky zaběhané. Domlouváme si strategii: půjdeme sestavu stavět do obtížna, nebo ji radši zjednodušíme? Pořadí zadávání se losuje a pravidla jsou jasná – žádné opakování figur ani rotací. Jenže právě to dává prostor k malé „partyzánštině“. Občas jde zadat figuru, která nám sice sama o sobě nic moc nepřidá, ale zkomplikuje život soupeřům. Šachy ve vzduchu.

Tentokrát jdeme pátí. Kluci chtějí vyšoupnout půlkopáč. Protože ho skoro všichni točí jen na jednu stranu, vkládám před něj čtyři osminky, které jsou výhodnější na jednu stranu. Znamená to, že ti nejlepší budou muset kopnout tam, kde to bolí. Hezká pastička. Kolega z Číny asi nepochopil princip, a místo toho nasadil jen fyzicky těžkou figuru. No dobře, to už nezměníme.

Odjíždím na hotel, prosím kluky z Future Vehicles o pomoc – potřebuju se soustředit nejen na tým, ale i na samotnou sestavu, kterou musíme odevzdat. V hlavě mi běží desítky kombinací: počasí, pozice rozhodčích, schopnosti pilotů, možnosti letadel. Honza Jílek mi kreslí návrhy a já se v noci hrabu v papírech jak ve špatně míchaném puzzle.

Nakonec vybírám sestavu, kterou paradoxně navrhli soupeři – prostorově to zvládli lépe. Ale daň? Po šesti zataženích na 8G následuje pět zatlačení na -10G. Tak fyzicky brutální sestavu jsem snad ještě neletěl. A půjčený stroj nemá ani pořádné pásy. Prověrka těla i hlavy.

Vidím, jak ji letí Adam Ondrejka ve svém unlimited speciálu. Lepší posez, víc síly, a je vidět, že mu to sedlo. Po přistání vyskočil z letadla a ještě pořád „letěl“ – rukama ve vzduchu předváděl figury, jak to tam nasypal. A jeho 15. místo? V téhle konkurenci sakra dobrý výsledek.

Druhá tajná

Stejný proces jako u předchozí sestavy, jen tentokrát s možností vyšších koeficientů. Zadáváme figuru, kterou si kluci dobrovolně dali už do povinně-volné sestavy – lepší držet se něčeho, co už mají nalétáno.

Předchozí sestava spoustu pilotů překvapila, takže teď někteří ubírají na fyzické obtížnosti. Já stavím naši sestavu s Future Vehicles týmem a posílám ji pořadatelům. Mezitím létají Intermediate, já se jim věnuju – a občas si přechodím tu, kterou jsem si vybral.

Brazilci vybrali pěkně dlouhou figuru. Doufám jen, že za ni nedostanu špatnou známku z prostoru.
A pak ta vybraná sestava: na papíře skoro proti všem pravidlům stavění, rozházená, tvrdá. Jenže počasí nám přálo – slabý boční vítr, skoro žádný čelní –  prostorově to nakonec vyšlo líp, než jsem čekal.

Briefuju ji na box, v hotelu si lepím papírky na koberec. Rozhodčí na koš a šlapu sestavu po pokoji. Šlapání je mentální příprava – představuju si, jak letím, kde je slunce, kam mě snese vítr, které oblouky se budu protahovat, kde se přiblížím a kam se posunu. Uklízečce se omlouvám. 

Před startem mě trenér utahuje do letadla tak, až brblá, že zdeformuje konstrukci. „Táhni, a nekecej,“ říkám mu. Potřebuju být se strojem jeden celek, obléknout si ho.

Pak už to jede. V sestavě si nadávám, křičím, chválím, počítám, odhaduju, upřesňuju… hlava maká na plné obrátky, tělo jen následuje.

Výsledek? Deváté místo. Nejlepší individuální umístění. Jsem v top 10 na světě. Ne proto, že by to byla nejkrásnější sestava mého života, ale protože jsem to celé udržel pohromadě. A ten pocit? Jo – sakra dobrej.

https://www.civa-results.com/2025/WAAC_25/single_R003s03.htm

Celkový výsledek :

Intermediate: boj na cizím hřišti

Intermediate kategorie. Tihle kluci létají na tom nejlepším, co má aeroklub k dispozici – Z-50 a Su-29. Honza Sobotka doma soutěží v Advanced a v bezmotorové dokonce v Unlimited. Teď se nechal ukecat, aby šel do Intermediate. Ještě jednou mu za to děkuju. V téhle kategorii má totiž aspoň reálnou šanci.

Od doby, co padly limity na typ letadel v nižších kategoriích, se z Intermediate stal závod speciálů. Státy v honbě na medaile posílají i do „nižších“ tříd to nejsilnější, co mají. Podívejte se na výsledky: 330SC, dlouhodobě odladěné s francouzskou reprezentací. Dominují už roky.

Na MS jsme se připravovali od ledna. Dělal jsem online povídání o tom, jak stavím sestavu – proč dávám prvky právě tam, kde rozhodčí nejlíp vidí. Ne pohodlnou sestavu, ale takovou, za kterou dají body. A přesně takovou jsme potřebovali. Honza si ji odletěl s klidem a odvezl deváté místo. 76 %. Hned za rumunskou mašinérií, kde mají hromadu Exter, placené trenéry a dotované lety. V podstatě Svazarm. A my?

Pro Honzu to byl tvrdý střet s realitou, ale bojoval statečně. Domácí příprava se vyplatila a ve vzduchu jel jako stroj. 

Kluci na padesátkách se pohybovali kolem středu tabulky. Z-50 je pořád krásné éro, ale vývoj skončil před padesáti lety. Na světové klání už prostě nestačí.

Nováček Lukáš byl nervózní – a přítomnost táty mu spíš přitížila. Kolem roj rad, dobře míněných a často úplně protichůdných. V tu chvíli mi v hlavě naskakuje stará pravda: akrobat si musí dobře vybrat trenéra. Někoho, komu věří. V Čechách pobíhá mnoho lidí, co se kdysi na něčem převrátili nebo zavrtali, ale ono se všechno vyvíjí. Kritéria jsou tvrdší, stroje silnější, soutěže drsnější. Pokud aktivně nechodí na soutěže, rady z doby jejich létání už dneska často nefungují.

Pak přijde střet s realitou. Pilot si říká: „Proč nevyhrávám, když mě trenér chválí?“ A tak se nakonec naučí neposlouchat. Jenže lidská hlava neumí neposlouchat. Řekněte: „Nemyslete na palec pravé ruky.“  A co se vám vybaví? Přesně. Proto mají akrobati svoje rituály. Sérii maličkostí, na jejichž konci je perfektní let. Často to začíná úplně banálně – třeba zavázáním bot.

Lukáš zatím žádný rituál nemá. Nechává všechno působit, nasává atmosféru. Ale bude si ho muset najít. Protože bez něj se z nervózního nováčka nikdy nestane jistý pilot.

Intermediate – figury, rybička a strom navíc

Lukáš se zastavil u mě na pokoji. Probíráme figury – co je povolené, co ne, jaká je vlastně struktura pravidel. A víte co? Je fajn si to takhle osvěžit. Když musím odpovídat na zvídavé otázky, vlastně si tím celý systém projdu znova i já.

Přemýšlím, co přihodit za figuru, se kterou budou mít 330SC problémy, zatímco Zlín ji zvládne s přehledem. A hele – rybička, dvakrát 45° dolů. Extry jsou zvyklé na dlouhé linky, tak je snad tímhle připravíme o výšku. Tak jo, do tajné dáme rybičku. V té chvíli ještě nevím, že kvůli téhle figuře nás budou později svolávat.

Děláme sestavy: Míra kreslí Zlíny, já Suchoje. První tajnou letí kluci parádně. Kompaktně, jedna figura jako druhá, rozdíly minimální. Bereme 11., 13. a 15. místo –  v týmech to znamená stříbro. Suchoj je přece jen výkonější než padesátka, takže Honza mohl letět kompaktněji a za pozici dostal asi o 25 bodů víc než Tomáš.

Druhá tajná. Znovu rybička, znovu sestavy. Jsou o něco obtížnější, ale kdo chce být mistr světa, musí tohle dávat levou zadní. Intermediate letí odpoledne, skoro k večeru. V tabulce jsou mezi týmy rozdíly tak malé, že jedna špatná figura může rozhodnout. Tlak na preciznost je obrovský.

Den se ukončuje dřív, Maďarsko chce ukázat, že motorsport myslí vážně. Dostáváme přednášku: kolik letadlo spotřebuje kyslíku, kolik vyrobí CO₂ a kolik stromů je potřeba zasadit, aby se to vyrovnalo. A tak jdeme po vzpomínce na ty, co už tu s námi nejsou, sázet stromy. Jestli pojedete někdy do Hevízu na letiště, těsně před odbočkou doprava je alej – osm stromů zasazených českými reprezentanty v roce 2025.

Přichází večer a nuda. Kluci, co zrovna nelítali, trochu strhli Maďarům pípu – vyvěsili na ni ceduli „nefunkční“ a bylo.

Jenže v noci přichází SMS: ráno všichni zástupci států na letiště, důležité hlasování. To nevěstí nic dobrého. Obvykle to znamená, že se mění pravidla. A když se zástupci shodnou, je to závazné. Hlavou mi běží, jestli se někdo nechystá anulovat celou sestavu, aby se zachránil nulující tým. Tohle už jsme od ruské reprezentace zažili.

Sondoval jsem u Rumunů a jejich odpověď mě potěšila: „Hele, neblbni. My jsme pro sport. Je čas létat, tak létejme.“ Uff.

Ráno na briefingu se ukázalo, že jde „jen“ o administrativní chybu. Jedna odevzdaná sestava byla překreslená ručně a prohodily se rotace. Chyba, která by se neměla stávat – ale férovost boje tím neutrpěla. Souhlasili jsme, že je to v pohodě. Stejně tak všichni ostatní.

Honzův let: dech zadržený v boxu

Honza měl letět už včera. Měl připravenou sestavu – každý pohyb, každý pohled, všechno pod dohledem, vycizelované do detailu. Jenže pak přesunuli rozhodčí a on musel všechno přešlapávat znovu. Když se konečně zdálo, že to klapne, přehodili mu let na druhý den ráno.

A vítr? Zase jinak.

Ráno vstávám dřív, na jeho let chci být na místě. Sleduju warm-up piloty, odhaduju vítr, ptám se ostatních, kam to snáší. Poslední potvrzení, že všechno je tak, jak jsme si snad stokrát řekli. A pak už Honza nastupuje do sestavy.

Nabrání rychlosti, zamávání, ostrá vertikála, určitě tam má osm géček. Na lince razantně zlomí do pomalého oblouku a vykrouží čistou kružnici – přesně, jak ho jeho trenér vodí. Následují čtvrtky. Dýchám, jako bych seděl vedle něj. Vlastně tam jsem.

Zatahuje oblouk, sbírá energii na kopaný výkrut. Pak stroj urve do autorotace a zarazí ji nohou. Odpočítávám osminky, zadržuju dech, držím se v těch vysokých géčkách s ním. Vývrtka, pozice, kontrola… až do závěrečného odmávání.

Uf. Parádní let. Šesté místo v Intermediate. Nejlepší výsledek našich v téhle kategorii vůbec.

Je dolétáno

Soutěž skončila. Freestyle na závěr pořadatel zrušil, ale místo něj uspořádal airshow.  Protože potřeboval vyplnit program, obrátil se na nás – na „létající cirkus historických letadel“.

A tak se nad maďarským nebem naposledy toho týdne vznášela Extra 330SX, Suchoj a starý dobrý Zlín Z-50. Symbolické rozloučení: minulost, současnost i budoucnost soutěžní akrobacie vedle sebe v jedné obloze.

Výsledky :

Teamové výsledky :

Na závěr, při vyhlášení vítězů, šli naši kluci na pódium. Organizátor ale spletl vlajku a vyvěsil ji vzhůru nohama. Všude je to jasný signál: prosba o pomoc.

Na okamžik jsem přemýšlel, jestli tam doběhnout a požádat je, ať ji otočí. Ale pak mi došlo, že to možná vlastně není omyl. Možná je to přesně ten vzkaz, který má zaznít. Protože česká motorová akrobacie tu pomoc opravdu potřebuje.

Kdyby se příště našel někdo, kdo těmhle dvěma klukům pomůže třeba aspoň s bílými botami, které mají všichni ostatní… bylo by to skvělé. Oni dali všechno do tréninku. Díky.

Veškeré použité fotografie: archiv účastníků MS