Dnes je 23. února 2019

6:56 17:35

Moře Klidu V - Spojenci a raketová kořist část 2.

27. 6. 2009 1 příspěvek

Prvotní šok ze setkání s německou raketovou technikou si Rusové odbyli již v Polsku, díky spolupráci polského odboje s britskou rozvědkou. Pokračuje hon za kořistí, ale hlavně za technikou, technickými plány a mozky. Za mozky, které mají spolupracovat…

Zázraky z Peenemünde

Sověti sice sbírají „kořist“ kde se dá, ale především jim jde o elektronické aparatury a strojní zařízení. Čertokova trofejní skupina pod velením generála Petrova po nich pátrá v okolí Berlína od poloviny dubna a v patách za postupujícími vojáky maršála Žukova zajišťují laboratoře a výrobu takových firem jako jsou Siemens, Telefunken, Blaupunkt, Lorencz, AEG, Hartmann & Braun, Rode-Schwarz či Karl-Zeis.

Nicméně podplukovníka Čertoka nejvíce zajímají součástky pro reaktivní střely V-1 a V-2, jako jsou např. gyroskopy, stabilizátory letů pro V-1, elektronické naváděcí aparatury, inerciální plošiny ( ukořistili celé 2 kusy!), letecké a pozemní radary FUG (letecké zaměřovací radary sovětské letectvo za 2. světové války vůbec nemělo), ale i takové prosté záležitosti jako jsou konektory – tzv. „štekry.“
 „Teprve po válce jsme ocenili“ – píše ve svých pamětech Boris Čertok –  „jakou ohromnou technickou roli v letecké a raketové technice hrají zdánlivě tak prosté součástky, jako je konektor! Němci strávili léta nad vývojem technologie vynikajících kabelových konektorů a v raketové technice používali standardní ploché konektory LIST od dvou do třiceti kontaktů. My jsme potřebovali tři roky, abychom dokázali něco v podobné kvalitě vyrobit… Nicméně v prvních letech našeho osvojování raketové techniky nám způsobily spoustu nepříjemností.“

A Čertok si s odstupem padesáti let neodpustí komentář: „Německé firmy pracovaly nad množstvím technických problémů ze své iniciativy, bez očekávání povelů „se shora“ , nečekaly na posvěcení nějakých „Narkomů“ a „Gosplanů“, bez kterých u nás (v SSSR)  nesměla ani jedna fabrika cokoliv vyrábět.  Rovněž v tom byla silná stránka německého přístrojového a radiotechnického průmyslu…
Například – když jsme si po válce začali osvojovat (a kopírovat) techniku V-2, a vyvíjeli své vlastní, nové rakety, ukázalo se, že taková v průmyslu dávno používaná maličkost, jako je elektrické mnohokontaktové relé, umí v SSSR vyrobit pouze jeden jediný závod – a to leningradská „Krasnaja zarja“. V Německu jen firma Telefunken měla tři podobné závody a nejméně v dalších dvou je vyráběla společnost Siemens…“

Major Čertok 1945

V té době byl Čertok jeden z mála lidí v Německu, kteří také něco věděli o německé raketovém programu a který měl možnost seznámit se s V-2 alespoň díky jejím troskám, vyzvednutým z bažin řeky Bug ve východním Polsku, kde měli Němci výcvikový polygon poblíže města Blizna.
Nicméně skupina generála Petrova měla jiné úkoly a množství ukořistěného materiálu se muselo vyexpedovat do Moskvy a příslušných vědeckých ústavů. Čertok si dělal starosti, zda příslušné bedny dorazily i do jeho mateřského ústavu NII-1 (dorazily – ale ne všechny…) a tato činnost mu neumožnila vydat se do Peenemünde dříve, než prvního června.
 
Tam už působila skupina odborníků z nově vzniklé „Ústřední konstrukční kanceláře č. l“ (CKB 1), kterou dostal pod velení generál Andrej I. Sokolov, zástupce velitele dělostřelectva a zplnomocněnec pro zavádění raketometů „Kaťuša“ do výzbroje. Tito „dělostřelci“ se rekrutovali z lidí, kteří se buď podíleli na vývoji reaktivních „gardových“ minometů, a nebo u „kaťuší“ sloužili. Nicméně tato netypická „trofejní“ skupina, jejíž jádro tvořili inženýři – raketčíci Jurij A. Pobědonoscev,  Lev J. Boguslavskij, Vladimír P. Barmin a Michail S. Rjazanskij, přilétá do Berlína až 24. května. Dostávají uniformy a důstojnické epolety, nicméně jsou pod „dozorem“ fronťáků, kterým velí Sokolovův pobočník, podplukovník Georgij Alexandrovič Ťulin.

Zatím v Peenemünde hospodaří vojáci jednotky majora Vasiljeva z 2. běloruského frontu. Pravda,  důstojníci byli včas informováni o významu a poslání tohoto německého raketového střediska. I tak ale podle Čertoka panovaly obavy, aby prostí vojáci, kteří vůbec neměli představu o tom, jakou cenu mají pro odborníky přístroje v laboratořích, ale i každý kus papíru, ve svatém nadšení z vítězství nedokonali dílo zkázy tam, kde to nestihli zničit britské bombardéry či sami Němci.
Sokolov zavedl v Peenemünde náležitou disciplínu včetně organizace průzkumných prací a ochrany odborníků a dosáhl mimo jiné i toho, že na Usedom  jsou postupně posíláni i další letečtí a raketoví odborníci.

Záhy přibývá do Berlína i oddíl plukovníka Genricha N. Abramoviče z NII-1 v němž nalezneme další budoucí hvězdy sovětského raketového vývoje jako byl např. Arvid Pallo či Alexej M. Isajev, kteří se vydali do Peenemünde už koncem května. Konstatují, že většina zařízení je v troskách, ale např. motorové zkušební standy a rampy, či řídící stanoviště v bunkrech (často nepoškozených) i tak působí impozantně a lze z nich ledacos vyčíst.
Nicméně alespoň v něčem má Isajev a jeho skupinka štěstí – při prohrabávání kdejaké hromady sutin a odpadů naleznou v kůlně na dřevo, kam si kdosi odběhnul „na malou“ zbytky nějaké dokumentace svázané v provlhlých deskách s razítkem «Streng Geheim» - Přísně tajné.
Kolektivní letmá analýza konstatovala, že jde o rozpracovaný projekt raketového orbitálního bombardéru ing. Sängera…
Čertok se podrobnosti o tomto projektu dozvěděl v Berlíně přímo od ohromeného a zároveň myšlenkou orbitálního letounu nadšeného Isajeva ihned po jeho návratu z Peenemünde.

„Dovedeš si to představit?“ pološeptem vykládal Isajev, „to je letoun! Jeho čertovský motor jej vynese do výšky 300 – 400 kilometrů a on pak jako žabka po vodě poskakuje atmosférou, aby se vynořil nad New Yorkem a shodil svůj náklad! Ohromný nápad!“
Nicméně v tomto momentě se „raketčíci“ (po zkušenosti s utajováním trosek V-2 od Blizny) domluvili, že generálu Sokolovovi nic hlásit nebudou. A tak jednoho z nadějných spolupracovníků Isajeva posadili do letadla a poslali rovnou do Moskvy se spiskem «Streng Geheim» schovaným pod kabátem. Kurýr jej předal přímo šéfovi NII-1 generálu Bolchovitnikovovi, který jej nechal ihned přeložit a dal prostudovat dalším odborníkům.
Předválečné práce ing. Eugena Sängera, „Rakušana“ narozeného ovšem v české Přísečnici, (viz např. Raketenflugtechnik) byly v SSSR dobře známy a tak odborníky mimo smělost celé ideje spíše udivily perfektní propočty možností raketového letounu včetně aerodynamiky nadzvukového letu v atmosféře či mimo ni i návrh raketového motoru o tahu 100 tun, který byl pro většinu odborníků v r. 1944, kdy studie vznikala, něčím nepředstavitelným…
Není divu. Jak vzpomíná Boris Čertok, společně s motoráři ústavu RNII dokázali Isajev a spol vyvinout kapalinový raketový motor o tahu 1,5 tuny a doufali, že do roka dosáhne tahu až 3 tuny. V roce 1944 ovšem Němci vyráběli motor pro V-2 o tahu do 30 tun a Sänger uvažoval s motorem o tahu 100 tun!

Spojenci v úžasu

BLIZNA

Jak už jsme naznačili, prvotní šok ze setkání s německou raketovou technikou si už Rusové odbyli v Polsku díky spolupráci polského odboje s britskou rozvědkou. Po náletech na Peenemünde v srpnu 1943 velení wehrmachtu rozhodlo zřídit raketovou střelnici na východě Polska, v místech dělostřeleckého polygonu Haidelager u Blizny, což je v rozvodí řek Visla, Vislečka a San, nedaleko města Deblica...
Ve vesnicích Blizna a Pustkov se rozložila 444 zkušební baterie V-2, která první start uskutečnila už 5. listopadu 1943. Střelecký sektor: Blizna – severo-severo-východ k břehům řeky Bug – oblast Sidlice-Sarnaky, cca 500 km od Blizny.

Základna 444 baterie v Polsku

Celý polygon byl vybudován v lesích (cca 60 km od Dukly) a tudíž dobře maskován proti leteckému průzkumu. Navíc, jak se ukázalo, bylo na 2000 vězňů, využitých k výstavbě, popraveno, aby nemohli mluvit…
Nebylo to ale moc platné. Výroba v Mittlewerke Dora už jela naplno, ale rakety byly velmi nespolehlivé ať už úmyslnými sabotážemi vězňů nebo nedokonalostí a nespolehlivostí jednotlivých součástí. Pouze 10 – 12 procent startů bylo plně úspěšných. Velmi často V-2 explodovaly jen několik metrů až kilometrů od rampy a velké problémy měly vzhledem k k nedokonalým či vadným řídícím systémům i za letu po balistické křivce (s podobnými problémy se potkávali i Američani či Sověti při poválečných testech německých V-2). Podobně se dařilo i letounovým střelám F-103 V-1. Jejich trosky byly tedy roztroušeny po širém okolí a tak už záhy polští odbojáři ukořistili celou zachovalou střelu V-1 (a zřejmě ne jednu, protože jeden exemplář Britové poslali i do Moskvy) a letecky ji dopravili do Londýna. Britové navíc získali zachovalé V-1 a také zbytky V-2 od Švédů, na jejichž území střely „zabloudily“. Poláci v okolí Debice a povodí Bugu nalezli rovněž zbytky trosek raket V-2 a tak britský premiér Winston Churchil požádal v červnu 1944 přímo Stalina, aby Rusové, jejichž vojáci v té době mířili na Varšavu, věnovali tomuto prostoru zvýšenou pozornost a umožnili též britským odborníkům tuto střelnici, kterou Němci používali ještě počátkem června, prozkoumat.

Od 13. července si Stalin s Churchillem vyměnili asi 6 telegramů ohledně účasti britských expertů, kteří nakonec povolení dostali – ale ne tak brzy, jak požadoval britský premiér.

Britové v Blizně

Pravdou je, že ještě v červenci, kdy byl polygon Blizna asi 50 km před linií fronty, sovětští odborníci pracující v NII-1 neměli o existenci raketové střelnice v Polsku ani tušení, natož aby měli nějakou představu o samotné raketě A4/V-2. Poláci se Sověty v zásadě nespolupracovali a sovětská vojenská rozvědka tyto informace – pokud je měla – tutlala. Na druhé straně „řiditelné granáty“, jak byly zpočátku německé rakety ruskými dělostřeleckými specialisty označovány, nebudily příslušný zájem vojáků.  Rozruch nastal až po intenzivním zájmu Churchila o rakety, který projevil v telegramech Stalinovi. Ten pak nařídil komisaři (ministrovi) leteckého průmyslu Šachurinovi, aby vyslal do oblasti Blizny skupinu vojáků a odborníků. 
Nakonec se na polygon vypravila „expedice“ vojenské rozvědky podřízená generálu Serovovi, do níž byly začleněni i před rokem jmenovaný ředitel NII generál letectva Pjotr Fjodorov a raketoví specialisté Jurij Pobědonoscev, Nikolaj Piljugin, Michail Tichonravov, dále N. G. Černyšev, M. A. Šektman, R. E. Sorokin a několik dalších techniků, kteří se podíleli na vývoji „kaťuší“.
Velitel 60. armády, která byla součástí 1. Ukrajinského frontu, generál Kuročkin,  dostal za úkol zabezpečit prostor střelince a usnadnit skupině Fjodorova (který měl „ bumašku“ podepsanou přímo Stalinem) její činnost. 

Mapa polygonu Blizna v Polsku

Odborníci z NII-1 dorazili k šedesáté armádě pátého srpna, den před obsazením Blizny. Sovětská rozvědka však hlásila, že jednotky SS, které ji usilovně bránily, před ústupem ničí, co se dá. Druhý den už byl polygon obsazen Sověty a s vojáky dorazili i fjodorovci. Moc toho však nenašli.
444. baterie V-2 byla v zásadě bez ztrát přesunuta do oblasti Lutychu, odkud pak provedla první bojový výstřel – na Paříž. Tři dny po té zahájila pravidelné ostřelování Londýna…
 
Tichonravov vzpomínal, že Angličané přijeli do Blizny až týden po jejich skupině, která se snažila prostor polygonu „vyčistit“ před jejich příjezdem. Britové si ale na rozdíl od Rusů přivezli velmi přesné mapy, na kterých byly zakresleny nejen koordináty startovacích ramp či míst, ale přímo i mnoho bodů dopadů raket, což sovětští pátrači neměli. Polský odboj předal tyto přesné údaje jen Britům, kdežto sovětským odborníkům pomáhali pouze jednotlivci. Sověti proto jezdili po polygonu s „anglickou“ mapou v rukách a Tichonravov pak potvrdil kolegům, že ani jednou nelhala…
Jak píše Čertok ve svých pamětech, Churchilova žádost Stalinovi o britskou spoluúčast na průzkumu polygonu Blizna měla rozhodující vliv na další činnost sovětských raketových výzkumníků.
„Kdyby nebylo onoho dopisu Stalinovi,“ konstatuje Čertok, „naše jednotky by vítězoslavně prošli přes tyto lesy a močály, aniž bychom se něco podrobnějšího dozvěděli o tom, čím se zde Němci zabývali. 
S pomocí Angličanů byly brzy objeveny různé trosky raket a díky tomu jsme se poprvé setkali s A4.
Pravda, v té době jsme toto označení ještě neznali…“
Britští odborníci, vedení plukovníkem Terence R. B. Saundersem, se zajímali především o zbytky radiových aparatur a řídících systémů raket a spolu s dalšími nálezy je zabalili do čtyř beden, které poslali do Moskvy, odkud měli být expedovány do Londýna. Čertok, Piljugin a dva další inženýři dostali příkaz, aby v noci před jejich leteckým transportem odjeli do Choroševských kasáren, bedny podrobili kontrole a zjistili, co britská skupina nasbírala.
Čertok další podrobnosti neuvádí, nicméně pravdou je, že ony bedny nikdy do Londýna nedorazily, ztratily se někde během přepravy. I když zde můžeme udělat velký otazník, nikdo z odborníků NII-1 si ale ani dnes nevzpomíná, že by se tyto materiály v ústavu objevily.

Ovšem největší a nejzajímavější nález učinili Rusové s Angličany na břehu řeky Bug, kde se na jednom místě zřítila A4 tak šikovně, že část se spalovací komorou a zbytky nádrží zůstaly zabořené do bláta a tudíž zachovány. Něco takového tam užaslí spojenečtí odborníci viděli poprvé. Také toto místo měli podle Tichonravova Angličané zanesené v mapě.

Motor A4 v Bugu

Jiný příběh však líčí vzpomínky důstojníka od Kaťuší Georgije Dyjadina, který velel skupině lehce raněných vojáků, jenž byli velením uvolněni k pátrání po zbytcích raket v povodí Bugu, v prostoru Sarnaki. Jednomu z nich se přitížilo a vyhledal místního polského lékaře,  který byl napojen na odboj.
Jeho členové, Marian Korszik a Zygmunt Nepokoj pak skupinu ruských a anglických expertů zavedli na místo, kde na břehu řeky ležela celá spalovací komora rakety V-2. Dyjadin pak přivolal členy vojenské rozvědky 60. armády a po fotografickém zdokumentování byly zbytky rakety expedovány do Moskvy.

Motor V2 v Bugu

Ať už to bylo tak či tak, faktem zůstává, že Angličané se spokojili s fotodokumentací a celý nález skončil spolu s další „kořistí“ jako „přísně tajný“ v jedné ze zasedacích místností ústavu NII-1. Paradoxně jej první dny NKVD hlídalo i před dalšími odborníky ústavu a do sálu směl jen ředitel ústavu Fjodorov a jeho zástupce generál Bolchovitnikov.
Jak konstatuje Čertok, dokonce tam nesměli ani Tichonravov s Pobědonoscevem, kteří u nálezu „tajné německé zbraně“  v Polsku byli. Snad i díky Bolchovitnikovovi, který byl jakýmsi patronem raketčíků, se tento idiotský přístup kontrášů podařilo brzy změnit a postupně byl sál zpřístupněn odborníkům.
„V první skupině byli např. Alexej Isajev, Nikolaj Piljugin či Vladimír Mišin a někteří další. Když jsem já vešel do sálu,“ vzpomíná Boris Čertok, „uviděl jsem rezavo-černou rouru, ze které trčely nohy Isajeva. Hlavou prolezl skrz trysku do spalovací komory a za svitu baterky zkoumal podrobnosti.
Vedle seděl očividně rozrušený Bolchovitnikov. Co to je?  zeptal jsem se.“
„To je něco, co vlastně nemůže existovat…“
„Kapalinový raketový motor takových rozměrů,“ uzavírá Čertok tuto epizodu, „jsme si totiž nedokázali ani představit…“

Skupina konstruktérů, ve které byl mimo Čertoka i Isajev, Mišin, Piljugin, Tichonravov a Voskresenskij dostala za úkol odvodit z trosek celkovou podobu německé rakety, principy jejího řízení, výkonnost a shrnout její hlavní charakteristiky. V době, kdy sovětští odborníci už pracovali v Německu, v Peenemünde, později v Nordhausenu či Bleicherode a ukořistili asi 20 kompletních raket (oproti desítkám kompletů odvezených i z Nordhausenu Američany), se přesvědčili, že jejich odhad charakteristik A4 z trosek, které měli k dispozici z Blizny, byl velmi blízký tomu, s čím se pak setkali.

Takto, tak trochu v křečích, se rodila budoucnost sovětské raketové techniky a kosmonautiky.
Sergej Pavlovič Koroljev, muž který tomu pak dá řád a ohromnou autoritu, je v té době ještě spolu s Gluškem a dalšími ve vězeňské konstrukční kanceláři (tzv. šaražce“) v Kazani. A o ničem ještě nemají tušení. Jejich chvíle teprve přijde.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Méně známé raketové zbraně

1. 2. 2011 v 17:17 L. Půlpitel

Zajímavý článek. Týká se těch nejznámějších raketových zbraní. Ruská armáda však odvezla (v rámci dohody mezi vládou ČSR a SSSR z 31.3.1945) z Československa méně známé raketové zbraně vyráběné pro Němce, např. 38 cm RAG. Existuje literatura, kde je zmínka o těchto zbraních a o jejich využití v SSSR? Za odpověď předem děkuji Luděk Půlpitel

Odpovědět

Přidat komentář