První let - Vzpomínka na staré časy

29.06.2009

Na kladenské aeroklubové letiště jsme často jezdívali coby školáci s kamarádem Jardou na kolech. Usadili jsme se na dřevěných lavičkách, pozorovali místní cvrkot a vedli učené řeči o létání.

Další díly seriálu "Vzpomínka na staré časy":

1. Letecké příhody, nehody, náhody a vůbec
2. Modýlky a nadzvuk
3. Tiché létání na trubkách
4. První let

Duralová letadýlka a super letiště

Stále mi bylo záhadou, jak se takové letadlo vlastně řídí. Věděl jsem sice, že na letadle jsou křidélka, výškovka a „kormidlo“, ale nebylo mi jasné, jestli se pro získání náklonu letadla musejí křidélka vychýlit a pak je držet vychýlená, jako třeba volant v autě při trvalé zatáčce, nebo jak to teda vlastně je. Kdybych tohle tajemství věděl, nebylo by v podstatě už nic, co bych o letadle nevěděl. Aspoň jsem si to tenkrát neochvějně myslel.

S Jardou jsme snili o tom, jaké to asi tak je, být v letadle a letět – ani jeden z nás totiž ještě nikdy ničím tehdy neletěl. Bohatě jsme si to vynahrazovali hračkami. Hráli jsme si se vším, co vypadalo aspoň přibližně jako letadlo. Sám jsem si dokonce vyráběl vlastní malinkatá letadýlka z duralových odřezků, které jsem usilovně vyhledával na různých skládkách. Pilkou na železo a pilníkem jsem během jednoho dne vyrobil až dvě dopravní letadélka z jednoho kusu hliníkové slitiny, až jsem měl docela slušnou letku, skoro to byly celé aerolinie.

Sestavoval jsem si vlastní typy nadzvukových i podzvukových letounů a vymýšlel pro ně letové řády i neexistující destinace. Jarda pochopitelně nezůstával pozadu a vymýšlel ještě rychlejší letadla, která shromažďoval v daleko lepších aeroliniích než já a pochopitelně jeho letadla létala do podstatně vzdálenějších destinací než ta moje, protože kam já se hrabal s doletem proti jeho strojům. Musel jsem ho trumfnout aspoň v lepším základním letišti, které jsem si vyrobil z papundeklu, plexisklových odřezků (budovy), černé barvy (asfaltové plochy), zeleného šmirglpapíru (travnaté plochy) a špendlíků s kulatou hlavičkou (osvětlovací stožáry).


Část letky vlastnoručně vydlabaných letadýlek z kousků duralu, posbíraných po skládkách. Nic podobného se tehdy koupit nedalo a tak jsme si museli vystačit s domácí výrobou. Zvlášť silný citový vztah měl autor k nadzvukovému dopravnímu stroji v popředí.

Na letišti parkovala všechna moje letadla, teda pokud zrovna v souladu s letovým řádem někde neletěla. Škoda, že tenkrát nebyly počítače a Flight Simulator, a že v lese rostla přeslička a černé uhlí bylo ještě hnědé. Jarda nemohl moje skvělé letiště vydýchat a postavil si letiště ještě větší a s více osvětlovacími stožáry. Nádrže na palivo, které jsem si udělal z malých kuliček, on nepotřeboval, protože jeho letadla měla tak malou spotřebu, že si po celou dobu své existence vystačila s nádržemi naplněnými ještě z fabriky.

Musel jsem přijít zase s něčím lepším. Propiskou jsem si nakreslil excelentní letové řády a udělal je v podobných knížečkách, jaké měly skutečné ČSA (tyto letové řády jsme pokoutně sháněli a měli je jako vzácný artefakt). Když Jarda viděl letové řády mých vlastních aerolinek, byl vzteky bez sebe a poprali jsme se. Pak si nakreslil své vlastní, ještě lepší letové řády a já byl vzteky bez sebe. Poprali jsme se. Pak jsme si vyhlásili válku a naše aerolinie proti sobě bojovaly ve vzdušných soubojích. Nevím už kdo tehdy tu válku vyhrál, jen si pamatuji, že po válce jsem si postavil větší a lepší letiště.

Jarda letěl...

Po jedněch prázdninách však hned 1. září přišel Jarda do školy a tvářil se naprosto triumfálně. Po chvilce vystupňovaného napětí a dramatické pauze mi oznámil: „Letěl jsem větroněm!“ (a mezi řádky zaznělo nevyřčené „a teď se podělej, ty nulo!“ V tom měl pravdu. Zatočila se mi hlava, zajiskřilo před očima a na úvod školního roku jsme se poprali. Asi týden jsme spolu nemluvili. Jarda se mnou nemluvil proto, že s nýmandem, který nikdy neletěl letadlem, bylo pod úroveň se bavit. Já s ním nemluvil ze vzteku. Když nám učitelka češtiny zadala obligátní slohovou úlohu Můj nejkrásnější prázdninový zážitek, popsal Jarda svůj let větroněm a k dovršení svého ego-libida mi to dal přečíst. Ovšem jen z bezpečné vzdálenosti, abych po tom nemohl skočit, roztrhat to na cimpr campr a přede všemi útržky papíru sníst.

Moje slohová práce obsahovala, ostatně jako každé prázdniny, popis pionýrského tábora, kde jsme chodili na houby, hráli celotáborovou hru, a který vyvrcholil závěrečným táborovým ohněm, u kterého jsme si zazpívali Bednu od whisky. Jímal mě nepříčetný, ale opravdu nepříčetný vztek, protože pionýrské tábory, známá to odkládárna dětí na prázdniny, byly pro mne něco jako Gulag. Při ranních rozcvičkách jsem civěl na modré nebe a sledoval vysoko letící letadla s kondenzačními čárami, a snažil se určit, co je to za typ. Protože jsem přitom obvykle zapomínal cvičit, odsuzovali mne oddíloví vedoucí k různým službám v kuchyni nebo jsem musel na hlídku, aby náš tábor nepřepadli imperialisté. Chtěl jsem být kosmonautem, abych odsud mohl odletět někam hodně daleko.

To jsem netušil, že za několik let budu na tábory jezdit sám jako vedoucí a že si tam jednou vezmu rogalo a několikrát paraglider, a že na to budu balit praktikantky a vedoucí dívčích oddílů. Vždycky se totiž někde najdou nějaké krasavice, mnohdy v počtu větším než malém, kterým stačí jen lehce ukázat létající vercajk (prosím, nehledat v tomto nějaké dvojsmysly) nebo aspoň pilotní průkaz. Nakonec, ten známý vtip vlastně není ani vtip: Baví se dvě ženy a jedna se ptá — „víš, jak se pozná pilot?“ Druhá žena zavrtí hlavou. „No sám ti to řekne.“

Když si jdete večer lehnout do chatičky či stanu, najdete ji ve své posteli jako bonus, v napůl rozepnuté košilce, rozpálenou a čekající nevšední zážitky, jako kdyby někdo, kdo se dokáže udržet aspoň pár vteřin ve vzduchu, byl zárukou nadstandardního postelového výkonu. Na pionýrském táboře, kde bylo všechno slyšet, a zvuk pronikal do všech chatiček, to bývalo opravdu dost zajímavé a po nocích nebyli slyšet jen cvrčci z vedlejší louky. Ale to je jiná kapitola…

Usedám do větroně

Mohlo mi být tak asi patnáct let, když mi táta u svého kolegy v práci domluvil návštěvu aeroklubového letiště. Kolega řečený Kostička měl letiště jako svůj druhý domov a létal tam jako plachtařský instruktor. Toho jarního dne se na letišti měly odehrávat imatrikulace, při kterých vzlétala postupně všechna letadla s jakýmisi inspektory na palubě, a tito inspektoři pak letadla schvalovali na další rok do provozu. Mimoto imatrikulací procházel také naviják pro větroně a při té příležitosti musel na špagátě táhnout plně obsazeného větroně L-13 Blaník. Řidičem větroně byl Kostička a mně nabídl, abych s ním letěl jako požadovaná zátěž. Prvně jsem viděl Blaníka zblízka. Bál jsem se letadla dotknout, tak to byla posvátná věc. Ze vzdálenosti asi padesáti metrů jsem opatrně nahlížel do kabiny a pozoroval, co tam všechno je.

„Co tu vejráš, jdi si vzít padák a letíme,“ zahudral Kostička a vyhnal mě k letadlu. „Ano, pane Kostičko, a jak se ten padák bere?“ Kostička povzdychl a oblékl mne do padáku. Vůbec jsem nevěděl, co bych s padákem dělal, kdyby letadlo začalo opravdu padat. Jedinou jeho funkcí, která mne napadla, byla možnost zabalení mé mrtvoly po dopadu na zem. Vlezl jsem do těsné kabiny a zaklínil nohy do nějakých šlapek na podlaze pod palubní deskou. „Vyndej ty nohy, jak to asi budu řídit?“ naznačoval mi Kostička, že můj přístup k letadlu má do profesionality ještě poněkud daleko. Nohy jsem pracně vyndal, ale nebylo mi moc jasné, k čemu je v bezmotorovém letadle brzda a plyn. Kostička mne zatím utáhl v sedačce pomocí popruhů a sám si vlezl dozadu. To jsem rád, že mě posadil dopředu, to je asi z protekce kvůli tátovi, pomyslel jsem si. Každého jiného by jistě posadil na zadní sedadlo. Byl jsem náležitě hrdý na to, že jsem dostal VIP sedadlo s dobrou vyhlídkou. Blaníkovský business-class. O tom by si spolužák Jarda mohl nechat leda tak jen zdát.

Traktor přitáhl lana a řidič traktoru posloužil jako veškerá pozemní obsluha. Zapnul lana do bočních zámků, poodešel ke konci křídla, jednou rukou jej zvednul ze země, druhou vztyčil kulatý terč a nastalo napjaté vyčkávání, co bude. Najednou lana práskla prudkou ránou o boky větroně. Strašně jsem se lekl a hned mě napadlo se zachránit pomocí toho padáku. Chmatal jsem po rukojeti, ale naštěstí ji nemohl nikde nahmatat. „Co tam blbneš?“ ptal se nervózně Kostička ze zadního sedadla. „Ale nic, jen tak si to tu prohlížím,“ zahlazoval jsem stopy po své nervozitě. Nahmatal jsem rukojeť a pevně ji svíral.


Na sklonku teoretické přípravy v elementárce, asi v březnu 1983.

Větroň se prudce rozjel. Lano nebylo úplně rovně, ale do velkého oblouku. Shrnovalo trávu před námi do strany a zároveň táhlo větroň poněkud mimo osu dráhy. V chodidlech jsem cítil, jak se pohybují šlapky nožního řízení a mezi nohama se rázně pohyboval knipl. V mžiku jsme se vznesli a já užasl nad strašlivým hukotem, který se rozléhal v kajutě — vždycky jsem si myslíval, že větroň létá úplně potichu. Aspoň to říkali vždycky v televizi při Leteckém dni s Květy. Komentoval to vždycky spíkr jménem Soldán a byl to voják z povolání. Nikdy jsem se nedozvěděl, jakým způsobem by bojoval, kdyby došlo nedejpámbu k válce. Nejspíš by protivníka ukomentoval k smrti. Anebo by stál někde na tribuně a komentoval by průběh boje. Tenhle spíkr tedy vždycky zdůrazňoval krásu tichého letu a já mu pokaždé věřil. Až nyní se mi rozkryla pravda! Větroň za letu řve jako potrefená sviňka. Hučí jako Niagara. Kvílí a sviští, bučí a burácí, zkrátka z „krásy tichého letu“ si vyškrtněte slovo „tichého“ a budete v reálu.

Užasle jsem se díval nalevo i napravo. Přes příď nic vidět nebylo, stoupali jsme v úhlu snad 90° nebo i větším, aspoň jsem o tom byl v tu chvíli přesvědčený. Krajina kolem nás se propadala níž a níž, jak jsme na laně navijáku stoupali na horní hranici atmosféry. Prvně v životě jsem letěl. Zanedbatelný krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro jednoho člověka.

...a už jsem skoro pilot

Větroň se už skoro narovnal a bylo vidět i přes jeho nos dopředu na horizont. Byl krásný jarní den, za námi slunce padalo k západu a my se odpojili z lana po vzletu na dráze 13. Zatočila se mi hlava. Ne z výšky, ale z nezvyklých pohybů té naší vzdušné kanoe. Po vypnutí Kostička sklonil větroň do klouzavého letu a levou zatáčkou jsme se vydali na okruh. Přesně jsem rozeznával všechno, co jsem znal z dosavadních pohybů po zemi. Viděl jsem i naše sídliště a přesně jsem v něm rozpoznal náš panelák. Překvapila mne poloha i rozloha nádraží a rozdělovské věžáky taky byly tak nějak jinde, než bych čekal.

Otočili jsme druhou zatáčku a slunce teď stálo přímo proti nám. Kostička na mne něco mluvil, ale v hukotu jsem ho vůbec neslyšel. Okouzleně jsem zíral na krajinu kolem a nic jiného nevnímal. Kromě hukotu. Dokončili jsme už téměř celý okruh a nasadili na finále. Po silnici, přetínající travnatou dráhu, jezdila auta a autobusy. Až jsem se musel zasmát jinému vnímání jejich velikosti i rychlosti. Jako by to byly hračky na dálkové ovládání. Přelétli jsme silnici a dosedli k levému okraji dráhy. Zbývalo ještě jedno lano, to však už letěl s Kostičkou někdo jiný. I tak jsem byl plný zážitků. Bylo rozhodnuto – na podzim půjdu do zdejší elementárky a stanu se řidičem větroně. Potom ze mne bude postupně řidič Zlinu 226, Zlinu 42, L-200 Morava, Turboletu, IL-14, Tu-134 a když budu moc hodný, budu létat i na IL-62 a na sklonku kariéry si budu tykat s Vladimírem Remkem.

To už jsem studoval v prváku na novostrašeckém gymnáziu, kam chodil také můj spolužák ze základky Jarda. Druhý den jsem přišel do třídy a s Jardou jsem se vůbec nebavil. Protože jednak jsem včera letěl větroněm, a jednak jím budu létat i nadále a bude ze mne letec kosmonaut. Ostatním spolužákům jsem pak detailně popisoval, jak se s takovým složitým letadlem vlastně létá a jak dokonalý musí být každý pilot, například já, který už pilotem skoro jsem.

Odpoledne jsme se pak s Jardou poprali.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář