První sólo – Vzpomínka na staré časy

28.12.2009 1 příspěvek

První sólo je tak výrazným předělem v životě, že se dá srovnávat jen s narozením, prvním milostným zážitkem, maturitou, promocí, svatbou a smrtí. Patří mezi pět či šest nejvýznamnějších dní v životě. Nikdy se na něj nezapomíná, a pokud ano, měl by se dotyčnému nechat sníst pilotní průkaz...

Z naší elementárky jsme byli dva, kteří jsme uzráli jako hrušky na první samostatný let v kluzáku L-13 Blaník. Šárka Chocholová a já. V „Zápisníku letov pilota klzákov“, který doma schraňuji jako vzácnou památku na tahle léta, mám zapsáno datum 30. 10.1983: Potvrdenie schopnosti k samostatnému lietaniu typu L-13.

Díky tomu si mohu vzpomenout na to slavné datum uprostřed podzimu 1983. Byla neděle, na obloze skoro jasno a ráno byla snad dokonce mlha, to už nevím. Šárka přišla na letiště klidná, ale já byl rozklepaný jako sulc. Jakmile se dopolední kouřmo rozplynulo a udělalo se hezké počasí, vytahali jsme Blaníky z hangáru a dotlačili jsme je na dolní konec letiště, protože dráha v užívání byla na ten den 13. Naším instruktorem, který měl rozhodnout, zda nás pustí samostatně do luftu, byl Drahomír Křenek, řečený (bůhvíproč) Ondra.


Zalétli jsme přezkušovací let, při kterém jsem se trémou málem zhroutil. Ondra měl sice nějaké připomínky, ale na sólo mne pustil. To se obvykle dělá tak, že instruktor během celého přezkušovacího letu prudí, aby si žák myslel, že není hoden života a počítal s tím, že ihned po přistání bude násilně vytažen z kabiny, postaven před náběžku a odstřelen jako podčlověk, určený do kafilérky. Tudíž jakmile se letoun po přistání zastaví a položí křídlo do trávy, zůstává žák provinile sedět a čeká, co se na něho zezadu od instruktora ještě snese za nadávky a výtky.

„No, tak hele,“ pravil Ondra, „měls tam špatnou rychlost mezi druhou a třetí zatáčkou, výšku sis taky moc nekontroloval, na navijáku ses odklonil s osy, rozpočet na přistání se nedá vůbec komentovat a proč jsi tam vůbec dával ty klapky, když jsme byli krátcí?“

Ne, nedostanu jednu kulku, ale celou dávku ze samopalu, pomyslel jsem si. Nebo mne dají do té kafilérky zaživa. Jsem muž určený k likvidaci. „No ale vcelku to nebylo tak špatný. Takže tu zůstaň sedět, já lezu ven,“ sdělil mi na závěr svého projevu Ondra.

A to jako proč tady mám zůstat? To mám jako domácí vězení? Šoupnou Blaníka na kraj dráhy a já za trest budu muset zůstat sedět uvnitř a čumět, zatímco ostatní se budou moci účastnit běžného letištního života a radovánek? Budu tady muset být i přes noc, anebo nás s Blaníkem dají do hangáru?

Trvalo ještě asi půl minuty, než jsem pochopil, že mám s Blaníkem samostatně letět, a to by s instruktorem na palubě nešlo, takže to je důvod, proč instruktor vystupuje. Mně to fakt nedocvaklo, protože jsem byl vystrašený z instruktorova rozčilování na celém okruhu, a neprohlédl jsem, že je to jen taková divadelní hra.

Jenže když mi došlo, že mám opravdu, ale opravdu letět v letadle zcela opuštěný a sám, polila mne hrůza ještě větší. Toto letadlo mi svěřil pracující lid a já mu jej mám po skončení okruhu vrátit neporušené a bez závad! Čímž jsem si zdaleka nebyl tak jist. Spíš jsem předpokládal, že po vypnutí na navijáku poletím pořád rovně, neschopen jakékoli činnosti.

Dráha 13 míří rovnou na ruzyňské letiště, takže by to byla zábava ještě peprnější. Ostatně, asi bych nebyl první, kdo by přistál s Blaníkem na Ruzyni. Traduje se historka, jak tam přistála jakási plachtařka, protože si prý myslela, že ta velká betonová runway patří letišti Mnichovo Hradiště. Podle toho, co jsem kde zaslechl, soudím, že pravděpodobnost téhle historky hraničí s jistotou. Škoda, že jsem při tom svém sólu nakonec přece jen letěl po kladenském levém okruhu dráhy 13, protože kdybych sednul na Ruzyni, mohl jsem vstoupit do dějin československého letectví jako další z plachtařských hrdinů. A ještě bych si mohl myslet, že se instruktor rozčiluje zase jen naoko, že je to jen taková sranda. Sám sebe si představuji přibližně jako Otíka z filmu „Vesničko má, středisková“. Jak odklopím kryt kabiny, a (v rádiovce) vystupuji ven a bezelstně se křením na první partičku ruzyňské letištní ostrahy, která mne přijede zatknout, a divím se, že mi nepodávají ruce ke gratulaci k prvnímu sólu, ale že v nich mají připravená taková podivná želízka, která mi bůhvíproč zacvakávají na má zápěstí.


Naštěstí to bylo všechno daleko příznivější. Instruktor Ondra vystoupil z letadla, kolem kterého postávali borci z elementárky o rok starší, a udělovali mi rady, jak to mám zaletět a co mne vlastně čeká. Byl jsem v takovém transu, že všechny ty dobře míněné rady mi šly jedním uchem dovnitř a všemi ostatními otvory ven. Napětí zesílilo, když někdo zvenčí zavřel kabinu, čímž mne izoloval od zbytku normálního světa. Zacvakly klíče tažného lana a já se mdlým hlasem snažil přežvýkat úkony před vzletem — akorát asi jiného letadla, protože to, co jsem drmolil, nemělo s Blaníkem vůbec nic společného. Možná to ani nebyly žádné úkony, klidně je možné, že jsem mlel citáty z Kámasútry.

Když jsem takto pěkně připravil letoun ke vzletu, dal jsem rukou pokyn k tomu, aby někdo zdvihl křídlo ze země a aby se máchlo terčem. Navijákař napnul lana, která práskla o bok Blaníka a já jsem se strašně lekl. Srdce se rozpumpovalo a krev rozproudila, fakt výborný status pár vteřin před vzletem. Najednou se letadlo rozjelo a akcelerovalo mnohem rychleji, než s instruktorem na palubě. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem to řídil nebo ne. Blaník se prostě ladným obloukem vznesl a strmě stoupal k výšinám. Při vypnutí jsem měl výšku o sto metrů vyšší, než předtím při přezkušovacím letu. Cítil jsem, jak je letadlo lehčí a jak jinak reaguje na řízení. Musel jsem si všechno vyzkoušet. Šlapal jsem do šlapek a kvrdlal kniplem, co to jako udělá. Letadlo se trpělivě a malinko vychylovalo sem a tam, ale jinak letělo mravně. Ze země, odkud mne jistě pozorně sledovaly instruktorovy oči, nesmělo být nic poznat.

Po první zatáčce jsem si Blaníka vyvážil a ostatní už šlo tak nějak samo. Všechno se dařilo, nikde žádný problém. Po třetí zatáčce jsem způsobně vyndal a zajistil vztlakové klapky (dneska se prý už nezajišťují, ale tenkrát se to dělalo), po čtvrté jsem povytáhl brzdicí klapky a řídil jimi sestup z oběžné dráhy na dráhu přistávací.
Hjůstne, tentokrát to bylo bez problémů. Přistál jsem u téčka a hned jsem měl letět druhé sólo. V mezidobí mezi vzletem a přistáním prvního sóla jsem dospěl v muže. Totiž, dospěl jsem v Nadpilota. Uvědomil jsem si, že jsem nejlepší borec všech dob, vynikající pilot, hrdina a vůbec Pan Někdo, komu leží u nohou celý svět a kdo je bezmezně obdivován. Podle toho také dopadl následující let.


Suverénně a už beze strachu jsem odstartoval a nasadil na okruh. Jsem teda sakra dobrý, když to tak hezky letí, to je jasné, o tom žádná. Třetí zatáčku jsem udělal poněkud daleko, protože mne zaujala pískovna za letištěm a chtěl jsem si ji prohlédnout. Měl jsem jasno — když je letadlo tak lehké a tak snadno letí, mám větší zásobu výšky a mohu proto zaletět trochu větší okruh. Slovo „trochu“ ale nebylo úplně v souladu se zdravým rozumem. Zaletěl jsem sakra daleko. Když jsem se dostatečně nabažil pohledu na pískovnu, otočil jsem k letišti, ale, ehm, to bylo jaksi daleko.

Krucipísek, jak tam teď doletím? Ale ono to nějak půjde. Jako správný inteligent jsem vzájemně propojil třetí a čtvrtou zatáčku a zešikma se přibližoval k přistávací dráze. Později jsem letadlo srovnal do osy, aby to nevypadalo tak blbě, a silou myšlenek se snažil vyrobit aspoň trochu vztlaku a ubrat špetku odporu. Nešlo mi to ale dost dobře.

Navíc jsem polemizoval sám se sebou, jestli mám vyndat ty brzdicí klapky, aby instruktor neřval, anebo jestli je mám nechat zavřené, aby instruktor neřval. Avšak začínalo mi svítat, že v této fázi už je jasné, že instruktor bude řvát, ať udělám cokoli. Přes kabinu jsem si promítal úhlojevné přepony nad všemi odvěsnami, dělil a odmocňoval, řešil rychlostní poláru vzhledem k dokluzu a výsledkem mého hard-core computingu bylo mrazivé zjištění, že nemohu přistát jinde než na silnici, přetínající spodní část kladenského letiště.

Zkrátit to už nešlo a prodloužit teprve ne. Čelo se orosilo, nohy ztuhly a zrak zakalil. Příště si s sebou vezmu pádlo, abych letadlu přes tu zatracenou silnici nějak pomohl! Jednou na letišti kdosi rozvíjel úvahy, že když ryba mrská ocáskem a to ji pohání, že bychom mohli rychle přitahovat a potlačovat knipl, čímž bychom mrskali výškovkou a taky by nás to pohánělo. Dokonce ten dotyčný spočítal, že u Blaníka by to chtělo mrskat frekvencí asi 130x za sekundu, abychom letěli vodorovně.

Jenže teď jsem žádnou odvahu mrskat výškovkou nenašel, ačkoliv věřím, že v tomto stressu bych snad dokázal zamrskat i těch 130. Ale co, silnice byla zrovna prázdná, tak to nějak zvládnu. Stejně nic jiného dělat nemůžu.

Jak jsem se tak blížil k bodu dotyku, co čert nechtěl — z obou stran znenadání něco vyjelo. Zprava traktor, zleva housenkovitý autobus Ikarus (panebože, ještě ke všemu tohle jméno!). Znovu jsem řešil početní úlohu s rychlostmi nás všech, úhly a průsečíky, no a co myslíte? Výsledkem této soustavy rovnic byl jediný bod v časoprostoru.

Jinými slovy, řidič traktoru, autobusu i Blaníku se sejdou všichni tři ve stejný čas na stejném místě. Jedinou záchranou by bylo, kdyby se traktorista a autobusák podívali do strany a pochopili, že to letadlo letí přímo do nich, takže by zašlápli brzdu a nechali by letadlo proletět. Jenže nemůžete chtít po řidičích, aby rychle rozpoznali, že letadlo nemá motor, brzdy a žádnou možnost úhybného manévru.
Ještě že jsem v téže chvíli nemusel poslouchat, co asi říká instruktor, který to všechno pozoroval ze startoviště. To musely být megabajty silných slov!

Když už jsem byl těsně před silnicí, dostal jsem svoji denní dávku štěstí. Autobus i traktor se totiž ještě nemíjely, ale měly mezi sebou škvíru asi třiceti metrů. Tou jsem proletěl a dotkl se přitom podvozkem asfaltu a trochu odrazil, takže jsem zase malým obloukem vystoupal do dvoumetrové výšky, abych konečně vzápětí přistál daleko před téčkem. Při průletu silnicí jsem se bleskově rozhlédl vlevo a vpravo, abych zjistil, jestli řachnu konci křídel o vozidla, ale postřehl jsem pouze vyděšené obličeje obou řidičů, kteří zřejmě už v tom okamžiku zadupli brzdy.

Když Blaník zastavil, zůstal jsem sedět pod ochranným krytem kabiny. Výraz „ochranný“ je zcela namístě; od téčka se k letadlu zlověstně blížila skupina plachtařů v čele s instruktorem. Pohled na něho neveštil vůbec nic dobrého. Kdyby kabina větroně měla zevnitř nějaký zámek, rychle bych se tam zalígroval a nejspíš bych tam seděl dodnes, než by se instruktor trochu uklidnil.

Ale nějak se ty naše emoce zvládly a téhož večera jsme byli se Šárkou, která obě svá sóla zvládla poněkud úspěšněji, po zásluze odměněni plachtařským rituálem, totiž: uchopeni ostatními, odneseni pod pumpu, zaliti ledovou říjnovou vodou, politi vyjetým olejem, posypáni prachem a pískem a vycpáni kopřivami. Moje hlava byla už z dřívějška vycpána pilinami, takže tento krok si mohlo kolokvium spoluletců již jako irelevantní ušetřit.


Autor při přípravě na let

Protože jsem na letiště chodil asi 5 km pěšky, i tehdy, v neděli 30. října 1983 za teploty kolem nuly, jsem kráčel jako vodník z letiště domů a dodnes se divím, že mne nezatkla Veřejná bezpečnost jako nějakého pobudu, který spadl někde do žumpy a pak se vyválel ve vyjetém oleji a v prachu. Kdybych jim totiž vysvětloval, že jsem pilot, museli by mne ještě ke všemu zavřít do blázince.

A co vaše první sólo?

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

První sólo

11.12.2010 v 12:59 Josef Mokrý

Úžasný, při popisu přezkoušení,nadávání instruktora a pocitů před samotným sólem mně vytanuly úplně stejný vzpomínky, v mém případě na 12.září 1992. Díky za Vaše články. Pepa Mokrý

Odpovědět

Přidat komentář