Dnes je 20. ledna 2019

7:51 16:35

První byl Gagarin – Prolog

16. 3. 2011 12 příspěvků

Blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu se Standou Kuželem vydali v krátkém seriálu po stopách této události.

Je krásné slunečné ráno. Středa 12. dubna 1961, 11:07 středoasijského času, 9:07 moskevského času, 6:07 světového času a 7:07 středoevropského času. Na rampě č. 1, dnes zvané „Gagarinovská“, hřmí motory rakety R7, tehdy nejmohutnější na světě. Dostane jméno podle kosmické lodi – Vostok. Zhruba tak za hodinu od této chvíle zná celý svět jméno prvního člověka, který se podíval do vesmíru: Jurij Alexejevič Gagarin. Je mu pouhých 27 let…

Po 108 minutách kosmického letu, po jediném obletu rodné planety, přistává v oranžovém skafandru na padáku, nedaleko ohořelé koule Vostoku poblíže Saratova. Osud ho zavál do míst, kde se před pár lety na cvičném letounu saratovského aeroklubu poprvé vznesl do vzduchu. Nikdo netuší, že měl vlastně velké štěstí – motorová sekce se od přistávací kabiny neoddělila tak, jak měla, vychýlila jeho kabinu z plánované dráhy, ale nakonec ji žár při průletu atmosférou od koule s kosmonautem upálil.

Domníváme se, že blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu vydali v krátkém seriálu po stopách této události. A možná těm, kteří už zapomněli, nebo to nezažili, těm, kteří ani možná nevědí, kdo byl Jurij Gagarin, poodhrnuli oponu událostí, které 12. dubnu 1961 předcházely, či po něm následovaly. A možná nakoukneme i do dosud tmavých koutů historie kosmonautiky.

„Dobrý den, majore Gagaríne, tak jsme se konečně dočkali…,“ zpívá už odpoledne v československém rozhlase Gustav Brom. Frenetické nadšení zaplavilo celý svět. Po 12. dubnu 1961 se Gagarin stal symbolem doby a chloubou sovětského systému. Nehledě na to, byl a zůstal miláčkem lidí celého světa, květiny a medaile se na něj hrnou všude, kam se podívá. Nejprve – tak nějak samozřejmě – do Prahy…

Zaprodanci ďábla

Pro Gagarina byla jeho cesta do kosmické lodě dosti přímá. Aeroklub v Saratově, vojenské letecké učiliště, stíhací pilot – kosmonaut. Možná byl dítě štěstěny.

Pro inženýra Sergeje Pavloviče Koroljova, od roku 1946 hlavního konstruktéra raket s dlouhým doletem, byl ale let do vesmíru smyslem života. Totéž tvrdil jeho konkurent na druhém břehu Atlantiku, někdejší konstruktér Hitlerovy „odvetné zbraně,“ první bojové kapalinové rakety A4, známé spíše jako V-2, Wernher von Braun.

Svým způsobem se oba upsali ďáblu – von Braun stavěl rakety pro německé fašisty, se kterými pak bombardoval Londýn a dokonce obléknul uniformu SS. Nicméně prý od počátku toužil jen po letu na Měsíc. Pravda, jeho rakety tam pak dopravily první astronauty. A V-2 se stala pramátí jak řady dalších amerických, tak sovětských bojových raket.

Učil se na ní i Koroljov. Chtěl letět na Mars? Na Měsíc? Ano. Toužil po tom od předválečných let ve skupině nadšenců GIRD, své plány spřádal i v sibiřském lágru po roce 1938, či ve vězeňských konstrukčních kancelářích, tzv. šaraškách za války, kde se ostatně potkal s řadou vynikajících konstruktérů a techniků. V létě 1945 z něj mávnutím proutku udělali plukovníka a poslali jej do von Braunova Peenemünde. Projevil se nejen jako technický, ale i organizační talent, a tak byl už v r. 1946 jmenován hlavním konstruktérem.

Koroljovovu konstrukční kancelář (KB) začlenili do výzkumného ústavu NII 88, který vzniknul z dělostřelecké továrny v Podlipkách-Kaliningradu na jižním okraji Moskvy. Posléze to byl „jeho“ ústav. A zřejmě ani on netrpěl výčitkami svědomí, když se všemi svými silami, s lidmi spřízněných duší, snažil pro vojáky vyvinout strategický nosič atomových bomb. Vlastně z toho byl jakýsi výměnný obchod: já vám dám mezikontinentální balistickou střelu – vy mně dovolte vyslat do vesmíru družice a pak člověka.

Jistě, mohl být odsuzován za to, že (podobně jako řada ostatních leteckých či raketových geniů) pracoval až do úmoru pro režim, který jej vlastně odsoudil k smrti. Ale režim se změnil, SSSR neexistuje a společnost doposud čerpá dividendy tohoto obrovského vědecko-technického vzepětí.
Ale nezapomínejte, tehdy „zuřila“ tzv. studená válka…

Jak říká někdejší první náměstek hlavního konstruktéra, dnes téměř stoletý akademik Boris Čertok, „v dobách Studené války není agresora. Je to jako při sousedské hádce – vinny jsou obě strany. Problém byl v tom, že zmlknout a rozejít se po svém jako sousedé dokáží ambiciózní velmoci jen s velkými obtížemi.

A teď si vezměte, že v 50. letech americké letectvo narušovalo naše hranice ne méně než tisíckrát. Hovoří o tom nedávno odtajněné dokumenty. Několikrát dokonce v rámci cvičení celé svazy amerických strategických bombardérů nalétaly na SSSR a otáčely se teprve u hranic. Mír visel na vlásku.

Sovětský svaz tehdy neměl tak mohutné letectvo, speciálně bombardovací. A tak zvolil pro USA nečekanou, dnes řekněme nesymetrickou odpověď – rakety. Před nimi ztrácelo americké letectvo svoji převahu. Začátkem šedesátých let dokonce mohl Nikita Chruščov strašit Američany slovy: „My sekáme rakety jako párky…“

Cesta k IBM

Na rozdíl od Američanů musí Sergej Koroljov v SSSR, rozvráceném válkou, vybudovat průmyslovou základnu pro rakety doslova od začátku. Nejprve okopírovat V-2, pak stavět vlastní rakety. Tak to chtěl ostatně i Stalin.

Inženýr-konstruktér a později kosmonaut Georgij Grečko vzpomínal na jedno z prvních setkání raketčíků s „vožděm“: „Referoval i Koroljov a hovořil i o možnosti použít rakety k vědeckým účelům.“ Stalin reagoval: „Výborně, R-1(kopie V-2) jste zvládli, na R-2 pracujete a projektujte R-3 s dlouhým doletem. Na ostatní zapomeňte. Je potřeba se soustředit na to, co potřebujeme v nejbližší budoucnosti…“

Konstruktér Igor Baženov ale potvrzuje, že „Sergej Pavlovič Koroljov velmi dobře chápal, že k vypuštění družice je potřeba zkonstruovat mohutnou raketu. Na druhé straně už při konstrukci bojových raket se uvažovalo o jejich využití jako družicových nosičů.“

Sovětská ekonomika byla válečnou ekonomikou. Dokonce i sovětské těstoviny – makarony – měly „kalibr 7,62“ – ráže nábojů do Kalašnikovova samopalu. V případě potřeby bylo možné automaty upravit na výrobu patron. Bylo tedy samozřejmé, že i rakety vznikaly pro vojenské účely. Ale cesta k pozdějšímu slavnému nosiči R7/Vostok byla dosti trnitá. O nějakém výzkumu vesmíru v podstatě nikdo nechtěl ani slyšet, a to nejen mezi politiky či vojáky, ale ani v kruzích akademie věd.

Když se v červnu 1947 konala vědecká konference dělostřelecké akademie, kde raketový konstruktér Michajl Klavdějevič Tichonravov, jinak náměstek ředitele vojenského výzkumného ústavu NII-4 v Bolševu u Moskvy, prezentoval své práce na téma umělé družice Země, vyvolal referát nemálo ironických poznámek a úšklebků. „Soudruh Tichonravov je fantasta, zřejmě nemá nic jiného na práci…“

Tichonravov se rozčílil, ale ve chvíli, kdy se chtěl pustit do hádky, k němu přistoupil starý známý – Sergej Koroljov. „Rád bych si s vámi vážně promluvil…“ Znali se už od předválečných let. A zase se dali dohromady.

Dcera M. K. Tichonravova Natálie konstatuje: „Ano, vysmívali se mu, přezdívali mu fantasta, snílek… Jedním z mála, kdo ho bral vážně, byl Koroljov. Protože měl stejné nápady…“

V polovině padesátých let se rodí první ruská mezikontinentální balistická střela R7. V té době už pracuje Tichnoravov pro Koroljova a je to právě on, kdo přichází s ideou vícestupňové rakety. Nebyly s nimi zkušenosti ani v USA, teprve se sbírají, vyhodnocují. Tichonravov navrhl centrální blok (stupeň), k jehož jádru se po stranách přimontují bloky prvního stupně. A to byl základ pro mezikontinentální raketu R-7.

To už ale Tichonravov i Koroljov mají tichý souhlas ministra vojenského průmyslu (pozdějšího ministra obrany) Dmitrije Ustinova, který měl rakety na starosti, a získávají pro ideu družice i místopředsedu akademie věd, Mstislava Keldyše. Později se raketové lobby podaří protlačit Keldyše až na místo prezidenta AV SSSR.

Koroljov a jeho tým zkonstruovali celou řadu raketových střel, ale právě R7, později známá jako Vostok a ještě později jako Sojuz se stala jeho životním dílem, odkazem budoucím pokolením. Měla dopravovat atomové bomby nad Spojené státy. Stala se nejpoužívanějším kosmickým nosičem.

První sovětské rakety vznikaly na bázi V-2. Ale ty nedokázaly zabezpečit obranu SSSR. R2 – dolet 600 km, R5 až 1 300 km. Vše to byly bojové rakety různého určení, ale odvozené z V-2. Kdežto  R7, „semjorka“, to byla originální zcela nová konstrukce… Vše na ní bylo poprvé.

Cesta ke družici

Koroljov v té době zaštiťuje v NII 88 nejen konstrukci IBM R7, ale celé řady dalších střel. Postupně však jejich vývoj diverzifikuje, vznikají další konstrukční kanceláře, ale on zůstává jakýmsi nevoleným předsedou Rady hlavních konstruktérů, kterou vytváří. Ta hraje v počátcích kosmonautiky i dosti významnou roli.

16. září 1955 byl pod patronací Koroljova uskutečněn poprvé ve světové historii úspěšný start rakety z ponorky… Pojmenovali ji R-11 a dosti své konstruktéry potrápila.

V té době je jistý Jurij Alexejevič Gagarin v prvním ročníku orenburského leteckého učiliště.

Navíc – první raketová střelnice zvaná Kapustin jar ve stepích u Stalingradu už svými parametry novým raketám nevyhovuje, a tak vojenští experti míří do odlehlých končin Asie. Počínaje r. 1955 míří na železniční zastávku Tjuratam v Kazachstánu v předpolí pouště Kyzylkum desítky a stovky vlaků. Souběžné osidlování tzv. celiny, neobdělané půdy v této republice, je kamufláží, aby se Američani hned nedopátrali, že se staví raketová základna. Rozbíhá se obrovská stavba.

Kazašská step – to je monotónní žlutá rovina, velbloudi, ovce a suchá tráva. Za dva roky vyroste ve stepi raketová základna, celé město známé později jako Leninsk a řada speciálních staveb. Nebude na žádné mapě světa 30 let. Vojáci jej budou nazývat komplex vědecko-výzkumného polygonu No 5. Civilisté ho ale budou znát jako kosmodrom Bajkonur. Jedno i druhé je ale spojeno s jedinou raketou – střelou R-7, která se stala životním dílem Sergeje Koroljova.

Chruščov a Koroljov

První tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov novým zbrojním systémům, zejména pak raketám, přímo fandil, ale ještě je neviděl. Referuje mu o nich „strýček Dima“ – ministr vojenského průmyslu Dmitrij Fjodorovič Ustanov.

28. února 1956 čekají v OKB-1 vysokou státní návštěvu – má přijet Chruščov! Koroljov ví, že slova jako Sputnik či let na Měsíc pořád znějí jako fantastika, ale právě proto je mu třeba Chruščovovy podpory.

Konstrukční hala ohromí návštěvu svými rozměry – a Chruščov uvidí na výrobní lince něco podobného ohromné tužce. Je to jedno z největších tajemství SSSR – nosič atomových bomb, raketa R5. Na stěně haly visí mapa Evropy, stejná, jako visí ve školních třídách. S jedním důležitým detailem, pro který nese nápis „Přísně tajné“. Jsou na ní nakresleny kružnice, které vyznačují dolet nejmodernější rakety.

Koroljov informuje Chruščova: „Dolet R5 je 1 200–1 300 km. Jestli ji přisuneme až k hranicím, můžeme ještě zasáhnout Londýn a Paříž, možná ještě Španělsko.“ „ A nelze dolet ještě prodloužit?“ ptá se Chruščov. „Nemůžeme rakety stavět hned u hranic, aby to nedopadlo jako s Němci v jedenačtyřicátém…“ „U téhle ne. Na to budeme mít úplně jinou, novou raketu,“ konstatuje hlavní konstruktér.

Vešli do druhé haly. Tam byla jen jedna raketa. Ale její rozměry Chruščova ohromily. Tak nějak mu připomněla kremelskou Spaského věž s orlojem. Byla to maketa R-7. Při poslechu plánovaných parametrů Chruščov vzrušením až zčervenal.

Koroljov opět sype data z rukávu: „Dolet nejméně 8 000 km, zasáhne libovolné místo v USA. Rychlost, 25 tisíc km/h, nosnost 6 tun – plně dostatečná k tomu, aby unesla velkou vodíkovou bombu.“ (menší ještě neuměli dělat, jedna taková se ostatně rovnala desítkám atomových, nesených bombardéry USAF)

„A když mírně snížíme hmotnost nákladu, můžeme vynést na oběžnou dráhu umělou družici…“ Lidé kolem Chruščova poslouchali a mlčeli. Nikdo pořádně nevěděl, co to je umělá družice Země, nikdo z nich netušil, k čemu může být nějaký sputnik dobrý.

Tehdy vytáhl Koroljov svůj nejtěžší kalibr: „Vždyť Američani, Nikito Sergejeviči, chtějí vypustit satelit o velikosti grapefruitu. A my, my můžeme vypustit sputnik nejen mnohem větší, ale i dříve, než USA. A náklady na družici si vyžádají už jen maličkost – raketu přeci už máme… Tedy – budeme mít,“ opravil se.

Chruščovovi se myšlenka soutěže s Američany zalíbila, ale trvá na svém: „Ale nejdříve musíme mít mezikontinentální balistickou raketu s bombou. Potřebujeme ji jako sůl, jako vzduch…“„Američani dělají chybu, soudruhu Chruščove,“ říká ještě hlavní konstruktér. „Vyvíjí raketu speciálně pro satelit.  Zbytečně vyhazují miliony. A nám stačí vyměnit bojovou hlavici – za družici.“„Charašo, dělejte jak myslíte,“ řekne Chruščov bezelstně. Pak se vzpamatoval. „Ale nejdříve raketu s bombou…“

Koroljov v duchu jásá! Cesta do vesmíru se otevírá! Ostatně, práce na družici alespoň v teoretické rovině se už u Tichnoravova rozbíhají. Pravda, raketa zatím není, ale bude!

„Chruščov, byť nebyl bez chyb, musel odrážet útoky opozice nejen v ÚV KSSS, ale především generality, která viděla jen to, že jim ‚krademe‘ bojové rakety pro nějaké družice, které pro vojáky nemají žádný přínos,“ vzpomíná Boris Čertok.  „A Chruščov posléze prohlásil, že z hlediska strategického a politického jsou pro SSSR možná daleko víc přínosnější úspěchy v kosmu než úspěchy bojových balistických raket.“

Pravda, v té době, kdy se tato návštěva, v mnohém určující pro osudy nejen sovětské, ale světové kosmonautiky, odehrála, ještě ani jeden z účastníků nedokázal docenit, jak propagandistický průvan sputnik a kosmonaut způsobí.

A nikdo netušil, jaká bude reakce Spojených států amerických. V té době ostatně byl von Braun ještě odstavený od důležitých zbrojních úkolů, dovolili mu jen vylepšovat jeho V-2 do podoby střely Redstone a vykládat v televizi své fantazie o letu do vesmíru, na Měsíc či Mars. Čas ukázal, že jej americká vojenská a politická elita těžce podcenila…

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

rakety

16. 3. 2011 v 16:26 Honza

Článek pěkný, jen na soudruha Gagarina jsem už poněkud alergický, neboť mě v dětství pronásledoval od první třídy z nástěnek a v dubnu zejména. Naštěstí o dvacet let později pak přišel Ronald Reagan a sovětům přepracoval s raketami plány. Je ale obdivuhodné, co Rusové dokázali v těch podmínkách vytvořit a co ještě dokáží. Vždyť SU-30 a další jsou letadla s neskutečnými parametry. Na druhou stranu, když řídí A320 na sibiřskou tajgou malý kluk... i to je Rusko.

Odpovědět

Pro mne to byl velký den!

16. 3. 2011 v 17:33 Zbyněk

Moc pěkný článeček!Pro mne je dvanáctý duben 1961 odjakživa velkým dnem.A to pro to , že od malička mi jej moje maminka spojovala s tím , že když si mne vezla z porodnice vyletěl Gagarin.Možná i tímhle připomínáním od malička mi kosmická technika a zejména CDELANO B CCCP nebyla cizí.Jako technikou lapený jsem vždycky obdivoval jejich bytelné konstrukce vzniklé za úplně jiných podmínek, zejména pracovních.V tomhle jsou Rusové jiní.Tam kde my stále říkáme já, oni říkají my.A mají svoji hrdost .Asi to udělali dobře, protože jejich konstrukce, mírně inovované přežily i úžasně chytré americké raketoplány a dnes budou hlavním nosným prostředkem pro celý svět než se najdou peníze na něco ,,moderního". Těším se na další pokračování.

Odpovědět

CCCP

17. 3. 2011 v 9:05 robo

pripojuji se, opravdu hezky clanek. Je to pravda, rusko a rusove jsou jini, ale dokazali toho v letectvi a kosmonautice opravdu hodne. TU-104, 144, a vlastne i vsechny podivuhodne stroje v muzeu Monino a kdovikde jinde jsou toho jasnym dukazem. Jen mi vrta hlavou jedna vec, kterou jsem se nekde doslechl a zajimalo by mne jestli na tom muze byt byt trocha pravdy. Gagarin byl prvni ktery do kosmu letel, nebo byl prvni ktery se vratil. Zajimaji mne opravdu seriozni uvahy. Dekuji

Odpovědět

RE: CCCP

17. 3. 2011 v 10:49 baks4c

Všechno jsou spekulace, pokud by existovaly seriózní informace, jak si představuješ, byly by už dávno publikovány. Ke spekulacím zavdalo příčinu Gagarinovo líčení průběhu letu na tiskové konferenci, které neodpovídalo skutečnosti. Možná let proběhl jak měl, a Gagarin jen mlžil na příkaz sovětského vedení, které bylo posedlé utajováním absolutně všeho. Údajně se ale v časopise Aviation Week (což je seriózní médium) spekulovalo o tom, že prvním kosmonautem nebyl Gagarin, ale syn konstruktéra Iljušina. Při tvrdém přistání se ale zranil, a tak byl veřejnosti jako kosmonaut představen náhradník Gagarin. Méně pravděpodobnou spekulací bylo, že Vostok letěl prázdný kvůli obavě o kosmonautův život (ze života jednoho kosmonauta by si rusové nic nedělali - "nas mnógo"). Velmi pravděpodobné ale je, že jeho smrtelná nehoda nebyla náhodná. Gagarin nedokázal ustát několikaletý stres a psychický tlak, kterému byl jako celebrita vystaven (což není divu, je to přirozené zvláště u člověka, který celý dosavadní život prožil v ústraní), začal pít a chovat se nepřístojně. (Jak těžké bylo ustát náhlou životní změnu, popisoval např. i Vladimír Remek, jehož popularita se narozdíl od Gagarina omezila jen na naši republiku) Gagarinova smrt podpořila zpětně spekulace o jeho letu. Logicky se nabízí hypotéza, že byl zlikvidován, aby ve slabé chvíli neprozradil pravdu o svém letu. Možná je ale všechno jen informační šum, vyprovokovaný sovětskou paranoiou v utajování. To už se ale nikdy nedozvíme.

Odpovědět

RE: CCCP

17. 3. 2011 v 10:59 Chorche

No podle konspirátorů vůbec Gagarin do vesmíru neletěl, popřípadě že tam letěl podruhý a zůstal tam (a letecká nehoda byla fingovaná), popřípadě že letecká nehoda při který zemřel byla zinscenovaná jako jeho odstranění, atd. atd. Je to stejný jako s teoriema o tom, že amíci nikdy neletěli na měsíc a nebo teorie o misi Apola 19 (20), která měla na měsíci zkoumat vrak UFO...

Odpovědět

@robo

17. 3. 2011 v 11:01 Darek

Cas od casu ze objevi "novinky" o tom, ze pred Gagarinem letel nekdo jiny a nevratil se, nebo treba byl zranen behem pristani na cinskem uzemi (spojovano se jmenem Vladimir Iljusin). Nejsou ale zadne dukazy, ktere by tomu nasvedcovaly, ani v ruskych dokumentech ani u Americanu, kteri monitorovali kazdy rusky start. Nekteri zas tvrdi, ze Gagarin vubec neletel do vesmiru (treba madarsky "novinar" Istvan Nemere). V serioznich knihach jsou o tom zminky jako o vymyslech milovniku konspiracnich teorii.

Odpovědět

17. 3. 2011 v 11:40 Jirka

V roce 1961 američani nebyli schopni starty z Bajkonuru monitorovat. Až o pár let později.J.

Odpovědět

diky

17. 3. 2011 v 12:32 robo

diky za infosky, je to velice zajimave, sam jsem to takhle nejak cele slysel

Odpovědět

výborně

17. 3. 2011 v 18:32 vaclav

Všichni mlží a zatajují informace, nicméně kilogramy, tuny a počty oběhů na oběžné dráze jsou jasně prokazatelné. Takže sověti byli první jak v družicí, tak v kabině. A možná, že jsou první doposud ?

Odpovědět

@Jirka

20. 3. 2011 v 22:37 Darek

Monitorovali radiokorespondenci. Spatne jsem se vyjadril.

Odpovědět

RE: RE: CCCP

22. 3. 2011 v 1:24 Autor

Díky za zajímavou diskusi. Jen na okraj - k tomu, zda byl opravdu první (byl!) se dostaneme. A pokud jde o jeho smrt, dodnes se i v serizním tisku vedou úvahy, jak to vlastně bylo. Ale veřím Alexeji Leonovovi, že to byla neš´tastná náhoda. Viz pokračování... xy StK

Odpovědět

rakety, náboženství, politika

28. 3. 2011 v 10:00 Josef

Článek výborný, až na pár zbytečných narážek. V době vyslání "Sputnika" jsem byl v Turecku a slyšel jsem od muslimů, že to není pravda, protože Allah by to nedovolil. V Praze jsem zažil neopakovatelnou atmosféru při návštěvě Gagarina. Díky úspěchům SSSR (a nejen v kosmu), jeho autorita ve světě a v politice rostla a povzbudila rozpad koloniáního systému, ale také vnitřní mobilizaci kapitalizmu ve vyspělých zemích. Chruščov, oslepen úspěchy, vyhlásil heslo "dohonit a předhonit" kapitalistický svět. Nevzal v úvahu skutečné možnosti obou soustav a východní blok tento velký souboj prohrál. První vstup do vesmíru bude navždy prvním a patří SSSR. Proto byl v těch dobách vzorem i v jiných oblastech.

Odpovědět

Přidat komentář