Dnes je 19. června 2019

4:52 21:15

První byl Gagarin - Závody ve vesmíru

31. 3. 2011 4 příspěvky

V třetí části se podíváme do zákulisí začátků kosmických závodů, které způsobilo vypuštění první družice – Sputniku 1.

Domníváme se, že blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu vydali v krátkém seriálu po stopách této události. A možná těm, kteří už zapomněli, nebo to nezažili, těm, kteří ani možná nevědí, kdo byl Jurij Gagarin, poodhrnuli oponu událostí, které 12. dubnu 1961 předcházely, či po něm následovaly. A možná nakoukneme i do dosud tmavých koutů historie kosmonautiky.

Díly seriálu První byl Gagarin:
1. Prolog
2. Cesta ke Sputniku

Svět se probouzel do nového dne. A dozvěděl se s překvapením, že se probudil do nové epochy, epochy dobývání kosmického prostoru. V USA nejprve zavládla panika. Média začala šílet, rozšířila se fáma, že Rusové vypustili na oběžnou dráhu atomovou bombu. Následuje dementi, ovšem stále ještě málo lidí si uvědomuje dosah skutečnosti, že kolem Země létá umělé těleso.

I prezident USA Dwight Eisenhower se na tiskové konferenci ve Washingtonu snaží situaci bagatelizovat, ale musí přiznat, že Sověti mají v jistém směru náskok… Tedy v raketové technice.

Na polygonu Tjuratam zatím oslavovali, nicméně netušili, jakou senzaci Sputnik vyvolá. Netušil to nejen osnovatel celé události Sergej Pavlovič Koroljov, ale ani nikdo z politického vedení SSSR. Stresy ale Sputnik vyvolával i v Moskvě…

Igor Kirillov, hlasatel začínající sovětské televize později vzpomínal: „V moskevské televizi, v ústřední redakci zpravodajství, jsme dostali informaci, že máme čekat pokyn k vysílání důležité, závažné zprávy. Víte, v těch letech jsme se dost báli atomové války. Věděli jsme, že Američani se k ní připravují a že my se připravujeme na ně. A v první chvíli tato hláška vzbudila u všech velké obavy – snad už tu není ten strašný moment – válka!

Pak jsme obdrželi další upozornění TASS, které ale bylo klidněji formulované a poněkud nás – ne zcela – uklidnilo. Když konečně ta zpráva, kterou jsem já, tehdy vlastně nováček pak přečetl, přišla, všem nám spadl kámen ze srdce a měli jsme obrovskou radost…“


Igor Kirillov po padesáti letech vzpomíná

Sovětská televize tehdy dělala své první krůčky, takže naprostá většina lidí se o takové události dozvídala z rádia nebo novin… I na polygonu s napětím čekali, co napíší noviny. Ale Pravda přinesla jen dvousloupcovou zprávu – nejen redakce netušila, jaký vichr způsobí osmdesátikilová koule svým pípáním v zahraničních médiích.

Konstruktér Sputniku Oleg Ivanovskij se naopak vyděsil, když zprávu četl: „Když jsem druhý den otevřel noviny, hledal jsem zprávu TASS. A málem se mi udělalo zle. Proč? Víte, do té doby byla naše veškerá činnost přísně utajovaná. A mě polilo horko, když jsem viděl, jak se poprvé otevřeně, celému světu oznamovalo, že byla zkonstruována a vypuštěna mohutnou raketou taková věc, jako je družice Země, jaká je hmotnost, oběžná dráha, jaké jsou frekvence vysílačů… Máma moja! Jak je to možné? divili jsme se. Nás ale nikdo nejmenoval…“


Antény pátrají po signálech

Radiostanice po celém světě přerušovaly vysílání, aby si každý mohl poslechnout to „píp, píp, píp“. Vlastně nic jiného než ony vysílačky na Sputniku 1 nebylo, a jak vzpomíná Boris Čertok, byly tak jednoduché, že se daly sestavit ze stavebnice pro radioamatéry. V zásadě ale nešlo ani tak o přístrojové vybavení – ale spíše o to, že hmotnost Sputniku 1 vysoko převyšovala možnosti tehdejší raketové techniky USA, což zamotalo hlavu nejen americké generalitě. Ta v něm viděla Damoklův meč odplaty v podobě atomové bomby. I tehdejší britský premiér Harold Macmillan vyžadoval od svého tajemníka dennodenní svodky o letu Sputniku.

Od plamínku k plamenům

První tajemník ÚV KSSS Chruščov byl ze třetího na čtvrtého října v ukrajinském Kyjevě, kde se zúčastnil manévrů tankového pluku s ukázkou překonávání Dněpru novými tanky T-54 a T-55. Jak vzpomíná jeho syn, Sergej N. Chruščov, který jej doprovázel, očekával jakýsi telefonát z polygonu Tjuratam. Po cvičení pak se sovětskými generály prodiskutoval osud (stále nesmírně populárního vítěze nad Hitlerem) ministra obrany maršála Georgije Žukova, který byl podezírán z přípravy spiknutí s cílem uchvátit moc a zajistil si jejich podporu pro jeho odvolání.

„Večer pak otec povečeřel s ukrajinskými předáky. Já jsem seděl až na konci stolu a jejich hovoru jsem nevěnoval pozornost,“ vzpomíná dále Sergej. „Všichni byli unavení, ale můj otec nijak nespěchal spát. Kolem půlnoci se otevřely dveře a tajemník otce vyzval, aby si převzal telefonní hovor. Když se vrátil, usmíval se a oznámil: ‚Odpálení Sputniku bylo úspěšné.‘“

Chruščov mladší pak vzpomíná, proč se této události zpočátku nevěnovala větší pozornost: „Vypuštění Sputniku se dostalo na přední stránku Pravdy, ale jen tak tak. Zpráva zaujímala asi tolik místa jako Žukovova návštěva v Jugoslávii a byla umístěna v méně významné pozici. Neobjevily se palcové titulky ani nadšené komentáře. Hlavní článek na titulní straně měl název „Příprava na zimu – neodkladná záležitost.“

Důvod byl prostý. Řada lidí včetně mého otce se domnívala, že úspěch Sputniku je přirozený, že krok za krokem překonáváme Američany. Vždyť jsme to přeci byli my, ne Američané, kdo spustil první atomovou elektrárnu na světě. Sovětské MiGy v 50. letech držely světové rekordy a sovětský Tu-104 byl prvním reaktivním a nejvýkonnějším dopravním letadlem své třídy. Takže Sputnik nás tak moc nepřekvapil…“


Sergej N. Chruščov, syn někdejšího sovětského premiéra Nikity Chruščova, je nyní význačným členem Institutu Thomase Watsona Jr. na Brown University v USA

Zato světový tisk a rozhlasové i televizní stanice z toho udělaly senzaci. Rozebíraly tuto událost ještě několik týdnů, zveřejňovaly se seznamy měst, nad kterými v tolik a tolik hodin družice poletí a bude vidět. Sledování „letící hvězdičky“ na noční obloze bylo totiž oblíbenou kratochvílí tisíců lidí.

Barmani nabízeli koktejly Sputnik, dámy od Paříže přes Tokio až po New York nosily účesy a´la Sputnik (hlavně s dlouhými jehlicemi „antén“), dokonce i chlapečci dostávali jméno Sputnik… Francouzský renomovaný týdeník Paris Match konstatoval: Zhroutilo se dogma o technické převaze Spojených států!


Frčely účesy a´la Sputnik

Nadšení, které ovládlo svět, tak překvapilo i sovětské vedení včetně Nikity Chruščova, který před časem tak blahosklonně řekl Koroljovovi – „Tak si ten sputnik vystřelte!“ Chruščovovi to ale tentokráte zapalovalo rychle, a tak to v Moskvě posléze oslavili ohňostrojem. Došlo i na oslavné a populární články o výzkumu kosmu, z nichž některé byly podepsány „profesor Sergejev“, což byl pseudonym Hlavního konstruktéra.

První umělá družice Země se dostala na protáhlou eliptickou oběžnou dráhu s apogeem 900 a perigeem 230 km, tedy níže než se počítalo. Nikde ve svodkách se neuvádělo, že Sputnik se dostal na orbitu jen tak-tak.  Jak napsal ve svých vzpomínkách k 50. výročí jeho startu akademik Boris Čertok, „…několik systémů rakety nepracovalo správně a došlo ke snížení tahu jednoho z hlavních motorů, když selhalo turbočerpadlo kerosinu. U libovolné dnešní rakety by to znamenalo krach celého plánovaného programu letu družice, protože jsou naváděny na přesně vybraná místa a dráhy. Náš Sputnik 1 tam konkurenci neměl a bylo vlastně jedno, na jakou dráhu se dostal.“
Sputnik 1 pracoval na dráze 92 dní.


Všichni chtěli vidět Sputnik, i američtí vědci

Euforii postupně propadlo celé sovětské vedení, ale Chruščov zůstával podle Čertoka poměrně střízlivý. Nicméně několik dní na to, co pochopil obrovský propagandistický význam Sputniku, si pozval do Moskvy Koroljova s akademikem Keldyšem.

„Vykládal cosi o tom, že teprve teď pochopil, že Koroljov není jen fantasta a že Sputnik slavil nebývalý úspěch. Nicméně se blíží 7. listopad a lid si zaslouží další podobný dárek k výročí Říjnové revoluce (VŘSR). Koroljov se zamyslel,“ píše Čertok.

„Vedle sedící Anastas Mikojan (dlouholetý člen politbyra už od Stalinových dob), navrhnul vypustit další podobný sputnik, který by z vesmíru přehrával světu Internacionálu. Chruščov se rozčílil: Dej pokoj se svou Internacionálou, Sputnik není flašinet! A v tu chvíli Koroljov navrhnul vypustit do kosmu psa…“

To samozřejmě Chruščova nadchnulo a bral to jako hotovou věc. „Výborně, tak vypustíme psa!“ „Dobře, pokusím se,“ odpověděl Koroljov, i když věděl, že za měsíc raketu ani družici nevyrobí. „Co to znamená ‚pokusím se‘?“ nepochopil Chruščov. „Už jsme se domluvili, ne? Psa potřebujeme ke 40. výročí VŘSR!“


Boris Čertok, jeden z mála žijících pamětníků

USA se snaží sovětský úspěch co nejdříve smazat a pokusí se vypustit svoji družici Vanguard. Pravda, ozývaly se hlasy, že projekt Vanguard je velmi riskantním podnikem už jen proto, že raketa sama nebyla nikdy vyzkoušena. Obavy se potvrdily, když 6. prosince 1957 raketa s „grapefruitovou“ družicí Vanguard explodovala jen metr nad startovací rampou. Jediné, co přežije, je katapultovaný satelit, který začne pár desítek metrů od rampy vysílat. Ze Země…


Neúspěšná raketa Vanguard

Prezident Eisenhower dává konečně zelenou i projektu Orbiter Wernhera von Brauna, satelitu Explorer. Navíc byla ona sovětská kosmická „facka“ podnětem k obrovským investicím do základního i aplikovaného výzkumu a k reorganizaci školství. Eisenhower se jakoby na konci svého druhého funkčního období vzpamatoval, možná se v něm znovu probudil generálský instinkt, který mu dovolil realizovat vylodění spojenců v Normandii (1944), a tak přiměl vládní a vojenské kruhy, univerzity i průmysl, aby přestaly podceňovat Sovětský svaz a začaly pozorně sledovat vývoj jeho vědy a techniky.

Wernher von Braun a jeho tým urychleně adaptují Redstone na Juno 1C, a ta konečně prvního února 1958 (31. ledna 1958 v 3:48 UTC) vynáší na oběžnou dráhu Explorer 1. Útěchou Američanům může být fakt, že hned prvnímu Exploreru se podařilo díky vědeckým přístrojům Dr. Van Allena objevit tzv. radiační pásy kolem Země. Dnes – Van Allenovy pásy.


Raketa Jupiter / Juno 1C vynáší Explorer 1

To už ale od 3. listopadu 1957 létá kolem Země Sputnik 2 se psíkem Lajkou.

Dva dny před tím dostal Gagarin důstojnické nárameníky se zlatou hvězdou poručíka letectva. Je nesmírně šťastný – nedávno se oženil a stal se důstojníkem! O nějakém vesmíru vůbec nepřemýšlí.

Od Lajky ke „Kosmickým korábům“

Koroljov původně s letem psa hned v druhé družici nepočítal. Ale když to Chruščovovi navrhoval, věděl, o čem mluví. Pokusní psi v SSSR a opičky makak rhesus či šimpanzové v USA byly mimo žab, mušek a podobné „havěti“ prvními živými tvory, kteří se podívali za hranice zemské atmosféry.
Koroljov je vypouštěl v tzv. vědeckých raketách (většinou R2, vylepšená V-2) od r. 1951. První živé tvory, opičky, ale v upravených V-2 vystřelili Američané už v letech 1948-50. Ani jedna pokus nepřežila.

Rusové měli štěstí, první cestovatelé, psíci psi Cigan a Dězik, svůj let 29. ledna 1951 do výšky kolem sta kilometrů přežili a v hermetickém kontejneru se vrátili na padáku na Zem. Pravda, Dězik o týden později při dalším letu zahynul i se svou spolucestující fenkou Lisou. Cigan ale úspěšně absolvoval další let a pak už spokojeně žil několik roků v rodině u akademika Anatolije Blagonravova.

Dohromady od roku 1951 do roku 1962 proběhlo 29 „psích letů“ do stratosferických výšek 100-150 km. Osm z nich skončilo smrtí zvířat kvůli dehermetizaci kabiny, poruchám padáku, či dalším technickým problémům. Nicméně právě tito toulaví psíci, zvaní v Rusku „dvorňaška“, které pracovníci Ústavu lékařsko-biologických problémů odchytávali po ulicích Moskvy, prošlapávali cestu do vesmíru Gagarinovi a jeho následovníkům.


Sputnik 2 pro Lajku

Kvůli omezeným rozměrům hermetických kabin byli vybíráni psi o váze 6-7 kg ve věku od dvou do šesti let. V naprosté většině to byly fenky, protože pro ně bylo jednodušší vyrábět kabiny a „skafandry.“ Při močení totiž nemusí zvedat nohy…  Mezi další kritéria patřilo černobílé zbarvení a chytrý výraz.

Dvorňaška známá pod jménem Lajka, která startovala onoho 3. listopadu 1957, vešla do historie jako první živý tvor kroužící kolem Země. Družice sama byla sice kvalitativním technickým skokem, ale fenka byla předem obětována. Nikdo tehdy ještě neuměl vracet živé tvory z oběžné dráhy a pro Lajku byla připravena „milosrdná smrt“ po pěti dnech letu. Nicméně, po dlouhou dobu se oficiální zprávy o konci Lajky různily.


Lajka ve své kabině při výcviku

Teprve v roce 2002 na Mezinárodním astronautickém kongresu v americkém Houstonu doktor Dimitrij Malašenkov z moskevského Ústavu lékařsko-biologických problémů ukončil téměř půlstoletí trvající spekulace o Lajčině osudu.

Podle Malašenkova ukazovaly během startu lékařské senzory upevněné na těle Lajky až trojnásobné hodnoty než v klidu, a i když se po dosáhnutí stavu beztíže puls vrátil do normálu, trvalo to třikrát déle než po tréninku na centrifuze, což svědčí o velkém stresu, kterým trpěla. Kromě toho už krátce po startu nefungovala správně termoregulace. Po pěti až sedmi hodinách letu už nebyly ze Země zaznamenány žádné známky života na palubě a při čtvrtém obletu bylo jisté, že Lajka zemřela na následky přehřátí a stresu.

Nicméně, Sovětský svaz tehdy slavil další obrovský triumf, neboť americké rakety s družicemi zatím jen bouchaly a padaly.


Tichonravov a Koroljov – ti za to mohli...

Třetí sovětská družice startovala 15. května 1958 a její hmotnost opět ohromila – 1327 kilogramů! Byla to komplexní geofyzikální laboratoř určená pro studium magnetosféry. Byl to onen objekt „D“, se kterým původně Koroljov, Keldyš a spol. počítali jako s prvním satelitem.

Zahraniční tisk, znalý amerického projektu Mercury, do útrob Sputniku 3 už maloval křeslo s kosmonautem. Omyl. Teprve o rok později startuje těžký Sputnik 4 s hmotností kolem 4 tun, aby vzápětí byl přejmenován na „Kosmický koráb“. Ano, šlo o prototyp budoucí kosmické lodě Vostok, nicméně s návratem se ještě nepočítalo.

Teprve Sputnik 5 vešel do dějin. 29. srpna 1960 vynesl na oběžnou dráhu fenky Strelku a Bělku. Kromě nich tam bylo přímo ZOO – cca 12 myší, hmyz, rostliny, semena atd. Kosmický koráb uskutečnil 17 obletů kolem Země a také přistání proběhlo hladce. Pobyt Strelky a Bělky v kosmu trval 25 hodin a ukázal, že živé organismy mohou přežít všechny nástrahy kosmického letu. Psíci se stali hrdiny a miláčky veřejnosti, a dokonce den po přistání byli představeni novinářům na tiskové konferenci TASS v Moskvě. Strelka a Bělka se už do kosmu nepodívaly, staly se maskotem a dožily v Ústavu lékařsko-biologických problémů.

Nicméně Strelka po sobě zanechala množství potomků. A tak jedno z jejích štěňat jménem Pušok  neváhal sovětský vůdce Nikita Chruščov osobně věnovat manželce amerického prezidenta Jacqueline Kennedyové a jejich dětem. Ruská „dvorňaška“ se mezi ušlechtilými rasami v Bílém domě skutečně vyjímala, nicméně se stala miláčkem dětí.


První kosmičtí cestovatelé – Strelka a Bělka

To už se ale chystali na cestu do kosmu nejen psíci, ale i první lidé. Blížil se rok 1961.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

skvele

31. 3. 2011 v 8:32 Ondrej

Mam moc rad tenhle Vas serial clanku! Tesim se na dalsi a dekuji!

Odpovědět

Nadhera, ty detaily jsem nevedel

31. 3. 2011 v 16:50 Karel

Četl jsem Pacnera i mnoho dalších autorů v češtině, ruštině a angličtině, ale takhle krásně napsané shrnutí i se zajímavými detaily jsem nikde neviděl. Díky, doufám budete pokračovat.

Odpovědět

Díky

31. 3. 2011 v 23:50 Johny

Díky za skvěle napsané články - je to přesně ta správná směsice faktů a informací ,,ze zákulisí", která dělá vaše články tak čtivými. Jen tak dál !!

Odpovědět

RE: Nadhera, ty detaily jsem nevedel

6. 4. 2011 v 22:12 SK

Díky, to potěší :o)

Odpovědět

Přidat komentář