Premiéra s písní na rtech…

13.09.2011 5 příspěvků

"Je to píseň snadno zapamatovatelná a má libovolnou melodii. Valčík, polku, rock, folk. Zpívám si ji řadu let a pravdou je, že při každém letu." O své mantře jedinečným způsobem vypráví Karel Douda.

Stále opakované úkony v kabině, lety poměrně krátké, kdy se držím řízení při vzletu aerovlekem nebo navijákem a naši studenti a studentky již sami přistávají, horko a bezoblačné nebe, kdy, než se dá větroň do pohybu, je v kabině na omdlení, potom nastavená dlaň v otevřeném okénku za letu, vykoukané oči v tom světle a tak. To jsou pocity, které zůstávají.

Také zůstává ta spálená kůže, kam slunce dopadne, neustálá žízeň a trochu povzdech nad tím momentálním nepohodlím. Jenže, postup našich svěřenců v letových úlohách nějak kompenzuje to úsilí a přichází radost z toho, jak postupně procitají. To na zemi člověk nezažije! A o tu radost bych se rád tímto článkem podělil.

Po těch několika sezónách, kdy se snažím učit zájemce nejdříve řídit větroň a později plachtit, si říkám, že si nemusím snad sám již nic dokazovat. Vždycky je to podobné. Kolegové ve výcviku jsou nadšeni, pak trochu znejistí, posléze pochopí a začne jim to jít. Proto je dobré, že se s kolegy instruktory střídáme, je to dobré pro obě strany.

My si o těch svěřencích dost povídáme. Co jim šlo a co ne, jak reagovali a snažíme se vcítit do jejich povah, dynamiky, myšlení a konání. Pro nás je to důležité pro přežití, pro kolegy zase pro postup v úlohách. Nebavíme se před nimi, to se nehodí, ale víme…. Docela by mne zajímalo, co si oni a ony sdělují o nás. Možná je lepší, že to netušíme.

Pro člověka, který opravdu chce létat, přichází v průběhu výcviku mnoho premiér. To je na samostatné téma. Pro mne je důležitý předěl, že přijdou opět na letiště po seznamovacím letu, pak pochopí aerovlek, přestanou se bát, když provádějí vyrovnání při přistání, zvládnou první sólo.

Neméně podstatná je jejich sebereflexe po letech samostatných, kdy na sebe prásknou i to, co ze země nevidím. Posledním předělem je, že jdou samostatně někam dál, po složení zkoušky pilotní. To považuji za úspěch našeho snažení a smysl toho, co děláme. Přes to všechno, občas přijde něco, co překvapí. Tedy další premiéry?

„Zavíral oči při nácviku pádů,“ sděluje kolega. Nevěřím svým uším. Když něco řídím, musím vidět. Nezavírat oči, ale koukat, co se děje. Tahle informace od instruktora mne donutila k zamyšlení, nad čím vlastně zavírám oči já? No, tedy, je toho docela dost. Nad zbytečnými činnostmi, které mi někdo vnucuje, nad nepodstatnými chybami, které nenarušují naši bezpečnost, nad nepřízní počasí, s tím nic neuděláme.

Nad čím ale oči valím? Nad lidskou arogancí moci, naivitou rozumných, nepřizpůsobivostí zkušených a bezohledností. To mne zdvihá ze zdánlivého klidu, to mne točí, točí, to je opravdu špatně.

„Víš, ona to už docela umí, jen občas tam jsou poklesy rychlosti v zatáčkách. Jen občas, ale pořád ji to nemohu odnaučit. Jak se na něco jiného soustředí, je to tam. Co s ní budeme dělat? Nechceš se s ní zase svézt?“ Slova kolegy… No, svezu se s ní a rád.

Letíme normální výcvikový let. Kolega je na navijákových úlohách, ale je nás zatím pro naviják málo. Požádal tedy o zopakování zatáček, těch není nikdy dost, ale pokud možno v termice, aby po drahém vleku čas co nejlépe využil. No, zatáčet umí, to vím, to poznám, letadlo letí, kam je potřeba, kulička sedí, rozptyl rychlostí do 5 km/h. Dost dobře. Letět ale znova musí, aby neměl přestávky. Tak sleduji plechové nebe a čekám na prohřátí vzduchu, aby to někde začalo stoupat.

Létáme nahoru, dolů, s dalšími adepty, dokola a stále. Po poledni teploty stoupají, cítím to na krku, který mne začíná pálit, a taky trochu v řízení, které nejdříve nízko, potom výše nutí strojníka vyrovnávat termické facky. A je to tady, půlmetříky, metříky, jen netuším na okruzích z aerovleku, kam nás vynesou.

Kolega, zájemce o opakování zatáček, nastupuje po mé výzvě a současném upozornění, že to živne, ale netuším, zda se v tom již udržíme. Nastupuje v naději, že vzduch ponese.

Kdykoli si ve výcviku vyžádám řízení, abychom nastoupali, riskuji ostudu, že stoupák nenajdu. To je realita. Dnes ve vleku cítím stoupáček 300 metrů nad zemí. Nevypínám, jsme nízko. Vlekař Martin nemá žádné kondenzační hladiny, označující stoupáky, tak hledá nad terénem. Když nám 600 metrů nad zemí vyběhne vário na 4 metry, rychlost sedí, vypínám s pomyšlením: karty jsou rozdány, buď a nebo.

Držíme se stále ve stejné výšce. Výsledkem našeho snažení je nula integrovaná. Kdykoli vário vykazuje kladné hodnoty, snažím se to dostředit. Zatím marně. Chce to bezmeznou trpělivost. Jenže, co je to za výcvikový let, kdy svěřenec, kochající se krajem pod námi, kouká, oči nezavírá, ale já vím, že když ho nechám létat ty zatáčky, z výsledné nuly nejspíše vypadneme.

Protahujeme se nad zástavbu. Tam je naděje na vyšší prohřátí a hurá – máme půlmetr až metr. Co nejlépe se snažím éro usadit do stoupání a o sto metrů výše předávám řízení v dle mého názoru ustředěném stoupání. Chvíli se zabývám ochlazováním té kůže, když pohled na životodárný budík, variometr, naznačuje, že kolega drží metr, metr a půl na celý kruh. Jak to dělá? Nebo to konečně zesílilo? Musím se asi ještě moc učit

Jenže o dalších sto metrů výše už ty hodnoty v zatáčkách nevidím. Nerad, ale říkám si o řízení. Klesáme, klesáme, hledám podle zákalů proti slunci, pak podle tmavších polí, zase podle zástavby a nic. To jsem nechtěl, měl si to raději pokazit sám. Vytahuji poslední trumf z rukávu a vyzývám Termosku slibem večerní oběti v podobě kořalky. Nejdříve nic moc, ale po druhé výzvě se stoupání dostavuje, takže opět předávám řízení…

Tak tedy letíme nakonec let termický, kdy občas stoupáme, občas klesáme. Vím, že když se vyskytne stoupák jeden, musí jich být někde kolem více. Jen netuším, v čisté, kde. Celkový výsledek je ale relativně uspokojivý, stihli jsme půl hodiny zatáček i zařazení do okruhu z prostoru, okruh celý a krásné přistání, kdy jsem se ani nebál, jen ta kůže pálila jako čert. No, potrénování zatáček mezi nízkými skoky se snad zdařilo. Otázkou zůstává, co s tou obětí božstvu. Nesmím na to večer zapomenout, opravdu to snad nějak a někdy funguje?

Tady není ani arogance, zbytečná činnost, nepřizpůsobivost zkušených… Tady je něco jako náhoda, úcta, pokora.  I když si to nechci stále připustit… Ta kořalka v noci raději byla!

A další horký letový den, co tady dělám? Letím s dcerou v ranním oleji, kdy mne veze vlastní dítě prvně téměř samostatně, v klidném vzduchu, reaguje na vývoj situace, jen při přistání se trochu domáhá asistence. Pak několik výcvikových letů a navečer opět v oleji jedno přezkoušení na opravdové první sólo. Té, co ji ta rychlost v zatáčkách nějak zlobila.

Právě s touhle kolegyňkou jsem dlouho neletěl. Tak informací od instruktorů nepohrdám. Povídáme si jazykem, kterému rozumíme.  Nebudu s ním unavovat. Co vím, to vím, zeptal jsem se, návrh na přezkoušení vzešel od kolegy, kterému zcela důvěřuji, a zbytek je na přítomné slečně. Tak uvidíme. Celkem víc nic!

Tak mne veze letkyně, přítelkyně mého přítele, objektivita vztahů musí jít stranou, objektivita bezpečnosti dopředu. Děvče na sólovém přezkoušení nezavdá zásadní příčinu k nedůvěře. Nebojím se při vývrtkách, pádech, ostrých zatáčkách. Trošku se divím v zatáčkách do předem stanovených směrů. To si stíháme vysvětlit za letu. N nedotáčet a tak…

Řadíme se do okruhu a výšky je trochu víc než potřebujeme. Správně volí vyčkávací a vyklesávací zatáčku někde v prostoru druhé zatáčky okruhu. Kochám se krajem nasvíceným nízkým sluncem, vím, co jí řeknu po přistání, svět je jednoznačně kladný, let krásný.

Jenže v průběhu té zatáčky nějak přichází drobná nedůvěra v podobě poklesu rychlosti. Malému, ale následuje i v zatáčce další. Letadlo v podvečerním klidu moc neklesá, v zatáčce další však dochází k poklesu opakovanému. Tak se tedy učíme, spolu, jenom už jednu starou leteckou píseň. Jednoduchou pro zapamatování, důležitou pro letcův a letkyňí život.

Je to píseň snadno zapamatovatelná a má libovolnou melodii. Valčík, polku, rock, folk. To je na dynamice letu. Má libovolnou melodii a text?  Rychlost, rychlost, rychlosttt, rychlosttt a pro nečesky hovořící skórosť. speed, kvalt, fofr… Zpívám si ji řadu let a pravdou je, že při každém letu.

Píšeme administrativu po přezkoušení a já vím, že teď už snad napořád umí tu písničku a že jsem tu dnes v tom horku, nepohodlí, žízni, s trochou hladu a spálen sluncem nebyl úplně zbytečně.

První sólo, samostatný let, jsme na spojení. Z toho, co vidím a mohu posoudit, je na jedničku. Přistání učebnicové. Blahopřejeme, Markéto!

Výcvikové létání není pohodlné, laciné, jednoduché ani snadné. Pro obě osoby v kokpitu. Je však tím, co ti, kteří něco málo vědí nebo tuší, předávají těm, kteří chtějí, ale ještě nevědí nebo ještě netuší. Vážení letci, buďme v tomto ohledu vzájemně kolegiální. Stav, kdy na palubě nevznikne vzájemná důvěra mezi tušícími a chtějícími, vede ty chtějící jinam, než by měli zamířit. Zpívejte si proto s námi, s vašimi instruktory, tu starou píseň. Zpívejte si ji ve svém rytmu, ten je na vás. Zpívejte naši píseň a hlavně, létejme!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Gratulace

13.09.2011 v 14:39 JC

Market, gratuluji k solu ;) j.

Odpovědět

Premiera...

14.09.2011 v 11:09 Honza Jurek

Bezvadny clanek, a i ja gratuluji Marketko. Ja budu muset pockat s popisovanim nadherneho pocitu otce v kabine se synem az v jedne s poslednich kapitol

Odpovědět

Markéta

15.09.2011 v 20:45 autor

jen..., než článek vyšel, Markéta zvládla osnovou stanovená sóla vleková, snad i část navijákových. Jdeme k pilotkám? Letos!!!!!

Odpovědět

Instruktorovy obavy

03.10.2011 v 18:09 Marcela Fialková

Karle, myslím, že ty opravdu nemusíš mít obavy, jak o tobě ve tvé nepřítomnosti žáci mluví. Jsem si jistá, že jen v dobrém :-)

Odpovědět

Obavy

01.11.2011 v 18:31 Karel

Ahoj Marcelo, kde bereš tu jistotu, a to jsme spolu ještě neletěli ... Jsem ale rád, že ses ozvala.

Odpovědět

Přidat komentář