Záleží na úhlu pohledu. Z hlediska platného státního předpisu, CAA-ZLP-049, o Způsobilosti pilotů kluzáků, platí jednoznačně: Má-li být kvalifikace GLD nebo TMG využívána pro lety s dalšími osobami na palubě, platí ustanovení 2.9.2.2, předpisu L 1, tj. nejméně 25 hodin samostatné letové doby v příslušné kategorii a 5 hodin samostatné letové doby na použitém typu. Samostatná letová doba v kategorii GLD se nezapočítává do kategorie TMG a naopak.
Jenže, většina aeroklubů létá pod provozovatelem AeČR, který upravuje pravidla svojí směrnicí P1: Do funkce velitele kluzáku s jinými osobami na palubě, může být ustaven pilot starší 18 let, který nalétal na kluzácích samostatně nejméně 25 hodin, z toho 5 hodin na použitém typu a na použitém typu kluzáku vykonal v posledních 90ti dnech nejméně 3 vzlety a přistání. Samostatná doba v kategorii kluzáky se nezapočítává do kategorie motorové kluzáky a naopak.
Je zvláštní, že oba předpisy používají množné číslo v případě dalších a jiných osob na palubě. V ČR jsou však větroně maximálně dvoumístné. A osoba další a osoba jiná? Tomu moc nerozumím, protože každá další osoba na palubě může být v průběhu letu jiná.
Předpis provozovatele je tvrdší. Rozumím mu. Stáří 18 let, spíše mládí, dává před zákony trestně-právní odpovědnost. To je správně. Státní předpis tedy teoreticky umožňuje šestnáctiletému pilotovi provést let s další osobou na palubě bez odpovědnosti trestně-právní za její zranění. Provozovatel, AeČR, se dále pojišťuje „nadstandardní“ praxí. V posledních 90 dnech mít v kožichu nejméně tři vzlety a přistání na použitém typu kluzáku. Stačí to ale obecně pro bezpečné a hezké provedení letu s další osobou na palubě?
Úhel pohledu je jasný. Pokud někdo provozuje vícemístný kluzák pro vlastní potřebu, může mu za letu s další nebo jinou osobou na palubě velet trestně nezodpovědný pilot s požadovanou praxí.
Za těch několik desítek sezón létání na větroních a po dávném dovršení plnoletosti mám několik zkušeností, které snad stojí za sdílení, a věřte mi, přikláním se spíše k tomu předpisu provozovatele, tedy AeČR. Proč?
Na provedení letů s další nebo jinou osobou na palubě si dávám záležet. Je to proto, že lidem, kteří občas přijdou, chci ukázat svět, který mne obohacuje tak dlouho, a nechci, aby měli negativní pocity z letu prostorem a bez motoru. Nejde tedy o předvedení toho, co umím. Nejde o létání pro obdiv žen a dívek. Jako staroch se nedám vyprovokovat k něčemu, co neumím nebo nesmím. Je to někdy těžké. A hlavně, pokaždé jiné. Posuďte sami.
Obrátil se na mne kdysi syn letitého přítele. Měl novou slečnu a k letectví tíhnul od dětství. Strejdo, říkal mi, moc bych chtěl, aby se jí to líbilo. Víš, pak budu snáze pochopen, když jdu na hory s padákem a tak. Slečna byla sympatická a vědomí svěřené odpovědnosti, které bych nejspíše před dovršením plnoletosti postrádal, mne vedlo k tomu, že jsme letěli velmi, ale opravdu velmi katolicky.
Výsledkem byl šestou minutu po vzletu stav nevolnosti v přední kabině, přerušení stoupání, hledání sáčku po kapsách, rychlé přistání jako do peřin. Dlouhé následné konejšení vzbouřeného organismu na zemi a pocit viny. Těhotná tehdy snad ještě nebyla, odpovědnost před přítelem velela nic nepokazit, ale tělesná dispozice další osoby na palubě prostě let nevstřebala. Překvapilo mne, jak prudce a rychle může lidský organismus reagovat. Nakonec se ale přece jenom vzali!
Jiná slečna. Letíme za účelem oslavy nějakých narozenin. Jak se tak souká na přední sedadlo, vyoperuje padákem konektor spojující mikrofony s rádiem. Startujeme, komunikaci okolního provozu slyším. Jsme v řízeném prostoru a vstupujeme do delegovaného prostoru, kde je povinnost ohlásit vstup. Vysílám, až se ze mne kouří, odpověď žádná. AFIS dle pravidel musí potvrdit vstup do delegovaného prostoru. Pak se ozve vlekař, ohlásí to za nás. A pak vidím ten nekonektorující konektor.
Sděluji slečně, co musíme udělat. Musíme bez oboustranného spojení přistát, neprodleně, na nejbližším vhodném letišti. Kbely to nejsou, i když jsou nejblíže, jsou to zase Letňany. A to letíme asi čtyři minuty. Děvče zpět na zem ale nechce, otáčí se po konektoru, a když ho za sebou zahlédne, snaží se vrátit vyvrácený na své místo. Já ve vleku trochu uvolňuji ramenní pásy, ale až na potřebné místo nedosáhnu. Ani náhodou. Odvázat se ve vleku však nepřipadá v úvahu. To by mne nenapadlo ani před plnoletostí, tedy doufám.
Ona nakonec konektor díky ohebnosti mladého těla spojí, jen nejde dorazit, aby držel sám. Zkouším spojení, a pokud její ruka drží konektor, vysíláme a dostáváme odpověď. Tak rozhoduji. Jestli ho udrží, než prostor zase opustíme, letíme dál. Tak chudinka sedí celá vykroucená, drží tu věc a my letíme. Přes to všechno cítím, že se let líbí a i při tom nepohodlí, které snad pochopila, letět chce. Osvobodím ji při vstupu do okruhu. Teprve poté snad z rozhledu a pohybu prostorem něco v klidu užívá. Mrzí mne výsledek, ale jinak než v příběhu prvním.
Přivedli dámu v nejlepších letech. Tedy mezi čtyřiceti a důchodem. Blondýnu. S natupírovanými žlutými vlasy a hustými. Je nějaký spěch. Kolega ji váže v kabině, já nevystoupil po posledním letu, vlečná najíždí. Zdvižená ruka u lana, ptám se, zda je připoutána. Po kladném přitakání zavírám kabinu. Lano se napíná, praporek bílý míří k zemi a jedeme.
Jenomže, jak jsem tu kabinu zavřel, ty natupírované jasně žluté vlasy na hlavě další osoby na palubě se nějak vlivem statické elektřiny vztyčily. Vyplnily celou kabinu k plexisklu a podívaná směrem kupředu pro mne skončila. Vidím slévající se drny dráhy bokem, citem vnímám nadlehčení Blaníka do výdrže, automaticky přivírám vztlakové klapky, ale vlečnou, tu opravdu nevidím. Vím jen, že na přerušení před sebe, kam ostatně nevidím vůbec, je pozdě. Co s tím?
Zkouším mírné vybočení, ale slunce, které máme šikmo zprava, vyplní žlutým odrazem zorné pole a jsem tam, kde být nechci. A oslněn. Letíme a netuším kam. Snad nějaká intuice, mimochodem, dáma žvatlá neustále cosi, moc nevnímám, co mi sděluje, jen nadšené výrazy, dáma mele stále a dost nahlas. I přes šum z rychlosti vnímám hladinu hluku, a když se v tom zmatku trochu orientuji, vykřiknu nějak dost neslušně. „Vlasy, nevidím dopředu!“
Zlomek času, jen šum Blaníka. Pak spásný pohyb rukou k hlavě, chvíle naděje, ruce vlasy tlačí k lebce, urovnávají a svět je zase hezký. Vidím. Co na to předpis, věk, tři starty za posledních 90 dní?
Plejáda letů s další osobou na palubě, za těch pár let pocity většinou pozitivní. I občasný večerní telefon o prožitcích za letu, nebo návrat na letiště s kamerou, přivedení dalších zájemců, nástup do podzimní teorie. Tak by to snad mělo fungovat. Až jednou.
Maminka se synem kolem patnácti. Kluk šikovný, trochu pihovatý, hubený, ale vítěz modelářské soutěže, kterou pořadatel dotoval letem s další osobou na palubě. Netušil jsem, který z kolegů bude mít tu čest, vyšlo to na mne. Povídáme si s maminkou, je ráda, že kluk má nějaký zájem, byla by ráda, kdyby to s letectvím myslel vážně. Rozumím. Ptám se jen, zdali mu nebývá špatně třeba v autobusu. No, nebývá.
Povídám si už jen s klukem. Je nadšený, obchází Blaníka, kouká na přístroje, obléká padák a kolega ho usazuje do kabiny. Slibuji mu, že po vypnutí je éro jeho, může řídit, vyzkoušet, zdali ho to opravdu baví. A když zjistí, že ano, může přijít do teorie.
Letíme. Komunikuje, vidím jen hlavu s ušima další osoby na palubě, které trošku odstávají, jeho reakce na upozornění, vypnutí, klesání vlečné, identifikaci Černého mostu … Ta komunikace je důležitá. Když lidé občas něco odpoví, vím, že jsou v pohodě. Když ale mlčí?
Po vypnutí mu předávám řízení. Nemůže nic zásadního pokazit, a i kdyby, přeperu ho. Letí, kývá kormidly, docela příjemně, a povídá stále, jak je to krásné. Z důvodu dodržení prostorů mu vnucuji zatáčku. Dělá ji sám, dle pokynů a velmi úspěšně. Rychlost drží. Náklon vnímá. Pochválím ho. Pak ale přestává mluvit. Z další osoby na palubě se stává osoba jiná. Hučím do něj, tak zase doleva, stejně, jako se ti to povedlo doprava a tak něco… Sedí strnule, vidím ho zezadu, nedívá se do zatáčky, mlčí, pak vidím, že mu nějak blednou, blednou, pak trochu modrají uši. Ty odstávající. Průšvih, máme 900 metrů nad zemí, další osoba, nyní jiná, má problém. Kolik času zbývá?
Zahajuji sestup. V kapse hledám vypnutý mobil. Aktivuji ho. Blaník, ten krásný stroj, klesá, ale chvíli k návratu na zem potřebuje. Dávám opuštění delegovaného prostoru, zařazení do okruhu a tak. Chlapec nereaguje. Je v klidu, jakési strnulosti, nemluví. Ani nijak neškodí, ale ta strnulost mne děsí. Urychluji sestup a vím, že máme opravdu problém. Ještě v průběhu malého okruhu mačkám na mobilu číslo záchranky. Pak ale zaváhám, raději vrtulník! Nebo rádiem vyžádat přes AFISáka rychlou? Přistání se blíží, nechávám telefon, musím sledovat protilehlý okruh a provoz na vstřícném kurzu po třetí zatáčce. Sedáme k partě kamarádů na ploše, kde je i jeho maminka. Co nejblíže k lidem.
Brzdím. Vylézám s padákem a snažím se zjistit stav toho kluka. Má modré uši, modré rty, jinak bledou barvu a sedí, nepřítomně kouká před sebe, na mávnutí a oslovení bez reakce. Odepínám mu pásy, přicházejí kolegové a maminka. Obracím se k ní a ta mne odzbrojuje naprosto geniálně: „Jo, to je ta arytmie, to znám, zvedneme mu nohy.“
Kamarádi pochopili rychle. Kluk se ocitá na ploše travnaté, s padákem na zádech, zvedáme mu nohy, hrneme krev do hlavy. Kouzelným proutkem, nejdříve rty, poněkud později uši, mění barvu z modra do růžova, hlava se začíná hýbat, maminka pleská chlapce do tváří. První reakce po oživení?„To byla nádhera…“
Telefon v ruce odkládám do kapsy. Představa aktivace záchranky, následný zájem televize Nova, přílet vrtulníku po informaci SARu, publicita letiště, našeho sportu, odpovědnost za kluka sympaťáka, vztek na maminku nad věcí arytmie, předpokládám, že srdeční, mne vede k dalším dvěma hodinám stráveným s šikovným klukem na letišti. Dvě hodiny sice bylo co ukazovat, nemohl jsem létat s kolegy ve výcviku, ale musel jsem se přesvědčit, že chlapec žije a žít po našem letu snad i bude. Přiznám se, že v šestnácti nebo sedmnácti letech bych právě tohle asi nevyřešil.
Není mým cílem nabádat kohokoli k nekázni. Ani si nemyslím, že občas s další osobou na palubě nelze provést v bezpečné výšce pád, ostrou zatáčku nebo vývrtku. To přece každý pilot umí. Jen by měl zvážit všechny okolnosti, tedy i možnou reakci člověka, který třeba netuší, co se děje, a hlavně nezná jeho zdravotní stav a odolnost proti plachtařské nemoci.
Jeden z mých minulých profesních šéfů přivedl na letiště manželku a povídá. Pořádně ji vyděs, ať z toho něco má. Paní byla zcela perfektní a řekl bych, nevyděsitelná. Den byl termicky aktivní, tak jsme po vypnutí navázali do stoupání, po dohodě zavrtali, popadali, ostře i mírně, znovu nastoupali. Skoro po hodině, kdy se jí líbilo všechno, včetně géček při vybírání vývrtek, usoudila, že je čas na střídání. Při sestupu mne žádala, abych totéž zopakoval s manželem, tedy mým chlebodárcem. Slíbil jsem snadno a zakončil let dvěma ostrými zatáčkami s přechodem z jedné do druhé. Nepřišlo mi divné, že paní do přistání mlčela.
Šéf nastoupil a letíme. Pár metrů nad zemí však dostáváme ve vleku ránu jako od katapultu. Nejdříve vlečná, potom my. Odpolední termika. Něco málo utlumím, ale cítím napětí na sedadle předním a trochu se bojím o ztrátu zaměstnání. Vezme to hrdinně, jen žádá o jemné zacházení. Sděluji mu, co chtěla paní manželka. Tak uvidíme časem, tím uzavírá etapu letu stejně jako na poradách. Létáme termiku, chvíli to řídí a taje. To je dobře. Vím a poznám, že se mu sepětí s živlem líbí. (Myslím živel termiku). Zhruba po stejné době jako manželka si řekne o předvedení toho, co jsem slíbil. Zopakuji základní sestavu včetně ostrých zatáček. Komunikuje až do přistání a je snad spokojen.
Kvapně se loučí, paní je trochu bledší než po přistání, a odjíždějí. Teprve po delším čase se mi svěřuje, že ty zatáčky byly znát až do večera, tedy u manželky. Jsem blb. Ale prošlo mi to. I když jsem i ve svém věku všechny okolnosti pečlivě nezvážil.
Létejte s dalšími osobami na palubě. Plachtění je tak krásné, že to lidé musí vědět. Čím více, tím lépe. Létejme tedy s lidmi, dalšími nebo jinými osobami na palubě, ale neděsme je!
