Dnes je 21. května 2019

5:07 20:49

S Turboletem do Indie: Pátá etapa Ahmadábád-Dillí

18. 12. 2012 1 příspěvek

Poslední etapa přeletu dodávacího letu zákazníkovi, pár postřehů z indického hlavního města a pak domů Boeingem 747 německé Lufthansy.

Indové uctívají posvátné krávy, ale ani další zvířata nepřijdou zkrátka. Holubi a jiní ptáci jsou uvnitř odbavovací budovy, jednoho jsme dokonce objevili nahoře v řídící věži, choval se, jako by mu to tam patřilo. Řekl bych dokonce, že ta zvířata o tom, že je nikdo nebude odnikud vyhánět, dokonce ví. Na okraji stojánky ahmadábádského letiště jsou soustředěny pojízdné schody, vozíky, plošiny a ostatní letištní zařízení pro větší letadla, které okupují supi a orli v počtu několika desítek kusů, po ploše občas uvidíte líně přecházet toulavého psa. Ti ptáci mi mimoděk připomínají trpělivě vyčkávající supy v blízkosti pohřebního ústavu ve filmu Limonádový Joe.

Zatím za pomoci pilotů společnosti Archana, kteří nás tu očekávají, vyplňujeme asi dvanáctistránkový dotazník indického celního úřadu. Zatím se mne nikdo ve světě nepokoušel vyptávat, na takové detaily, jako třeba zda mám hodinky, řetízek na krku a ostatní šperky, kamery, kalkulačky, jaký je typ, ale i jméno našeho letadla, musím přesně spočítat a zaznamenat, kolik máme peněz a podobně. Jarda nás sice strašil, že celní odbavení v Indii je příšerný zážitek, ale zatím to jde. Pak už jen čekáme na pasové odbavení - Immigration.

Mezitím na druhém konci odbavovací plochy, pod věží, zaroluje po přistání Beechcraft 1900 v černofialových barvách společnosti Guiarat Airways. V tom zbarvení, jak byl pro ně původně nastříkán letoun, který dnes vezeme do Dillí. Vím velice dobře, jaký je rozdíl mezi těmito letadly v těžších provozních podmínkách, přičemž Beechcraft je o hodně dražší. Marně přemýšlím, co (anebo kdo) vedlo společnost k tomu, že zrušila objednávku na L-410 a koupila Beech…

Předchozí díly:

1.
Kunovice-Larnaka
2.
Přešlapujeme v Larnace
3.
Larnaka-Dubaj
4.
Dubaj-Ahmadábád
Nejprve se dozvíme, že máme čekat nahoře na věži, potom zase v příletové hale. Nepříliš uklizeno, pro nás nezvyklý pach, také už zmínění holubi a další ptáci. Zaměstnanců je všude dost. Tam, kde všude na světě bude stačit jeden, tu jsou minimálně tři. Jsou tu dvě děvčata v jakýchsi pseudoleteckých uniformách, která se celý den zabývají tím, že nosí letové plány z přízemí na věž.

Na věži postává bosý děda, a když už ten holub dispečerovi skoro chodí po hlavě, otevře dveře na ochoz, aby mohl vyletět. Samozřejmě nevyletí ale – snad byste si nemysleli, že by na něj v tomto směru snad někdo naléhal nebo vyvíjel nějaký nátlak, to probůh ne. Další člověk se zabývá tím, že z ochozu cosi dlátem vysekává ze zdi u klimatizačního aparátu. Při tom všem mi vnitřní vybavení a technika připomíná někdejší, v roce 1985 zrušenou starou řídící věž z roku 1953 na letišti v Kunovicích. No, možná bychom v něčem tu naši starou dobrou věž urazili…

Řídící letového provozu ve službě je si viditelně vědom svého výsadního postavení, kdykoliv promluví do rádia, nebo se k tomu snad jen chystá, ostatní zmlknou a nábožně sledují svého „boha“. Má tu mladšího asistenta, který bere telefony, vyřizuje povolení a takovou tu obyčejnou dispečerskou práci, ale je vidět, že do rádia by si nedovolil promluvit ani omylem. Už jenom pro to, že sám velký Air Traffic Controller sluchátka nikdy ve službě neodkládá, maximálně si je spustí do polohy na krku. Ať mi můj šéf promine, začali jsme mu říkat „místní šakal“. (Později se dozvíme, že právě on byl za tím, že jsme imigrační úředníky očekávali na nesprávném místě.)

Ochrana letiště, vojáci ve světle hnědých polních uniformách, má flinty, které musely být staré už v první světové. Škoda, že se na žádném indickém letišti nesmí fotografovat, byly by to pěkné obrázky. Během čekání máme dost času je pozorovat, stojíme s Jardou na ochozu věže a hledíme dolů. Začíná jakýsi ruch, od města přijedou dvě tři rozhrkaná auta a dvě kapotované tříkolky (indická specialita). Vypadá to, že něco přiletí. Po asi čtvrthodince přistane „malý“ Airbus A320, ze kterého necelá desítka lidí vystoupí a dalších několik nastoupí. Odhadujeme to na nějakou „okružní“ linku, která postupně obletí několik regionálních letišť.

Čekání na Immigration se protáhlo skoro na pět hodin a počáteční vztek už vystřídala bezmoc a apatie. Smutně vzpomínáme na Karáčí, kde jsme čekali jen tři hodiny. Pasový úředník přijel z města a čekal nás v hale, zatímco my podle instrukcí sedíme na věži. Když jsme přišli do haly, byl už úředník zase pryč. Ne, že by to byl jediný úředník Immigration na letišti, ale jako jediný měl razítko. Postupně jsme převáděni z místnosti do místnosti, pak z odletové haly do příletové. Když už skoro vzteky nemohu ani mluvit, objeví se konečně úředník, ale zase nejsou klíče od místnosti, kde má odbavení proběhnout. Nakonec Immigration vyvinou na indické poměry nebývalou iniciativu a vstřícnost, když orazítkování našich pasů proběhne v přistaveném autobusu.

Konečně je v našich pasech „kýžené“ razítko a můžeme pokračovat do Nového Dillí. Jsme unaveni, nejen tou spoustou hodin, co jsme „na nohou“, ale i z té typické indické byrokracie. Například letový plán, jehož formulář je stejný všude ve světě (podle mezinárodních předpisů ICAO) je v Indii doplněn dalším místem pro razítka a potvrzení, bez kterých si v této zemi ani neškrtnete. Meteorologická služba, celníci, pasový úředník, ochrana letiště, lékař a další instituce zde každá umístí třícentimetrové kulaté razítko a podpis. Než to všechno oběháte, jsou skoro dvě hodiny pryč. Ještě že je to první a zároveň poslední indický letový plán, který na této cestě potřebujeme.

Později, už doma, jsem se v novinách dočetl, že indický prezident rozpustil vládu v tomto indickém státě Guiarat, protože se poslanci v parlamentu porvali. Možná by toho tady měl rozpustit víc…

Pro poslední razítko do letového plánu šel jeden z indických pilotů a my postáváme kolem letadla. Opodál leží toulavý pes s nepřirozeně dlouhýma nohama a zvedne se, když nás uvidí. Naprosto přesně stejné jsou „aerodromnyje sabaki“, které můžete uvidět na skoro každém letišti v bývalém „sojuzu“.

Původní představa byla, že Jarda s oběma piloty provede dvě-tři přiblížení ILS v Ahmadábádu a pak se poletí do Dillí. Částečně proto, že už je velmi pozdě, ale také z důvodu, že místní „šakal“ chtěl na ten výcvik podávat další letový plán, což by znamenalo další spoustu času a razítek, se nakonec letí pouze přímo Dillí. Přezkoušen tedy bude pouze šéfpilot Mehta.

Nedlouho po vzletu se začne stmívat, v dálce na severu jsou vidět vysoké bouřkové mraky, občas i blesky, které prosvěcují soumrak. Abychom si to úplně vychutnali, jsme odkloněni na jinou letovou cestu, protože ta plánovaná není mezinárodní (jestli je to normální „buzerace“ nebo pomsta toho místního dispečera, už asi nezjistíme). Že už nyní letíme jako vnitrostátní let, nám není nic platné, stojí nás to skoro třicet minut navíc.

Ve výšce nad tři tisíce metrů je už přijatelná teplota, okamžitě usínám v propocené košili a za dvacet minut mne probudí cvakání vlastních zubů. Tak si obleču bundu a stavím se za Jardovu sedačku.

Ty bouřky pak zažijeme v těsné blízkosti Dillí, provoz u letiště je dost hustý, ale podobně jako v Řecku řízený většinou procedurálně, bez použití sekundárního radaru. Postupně klesáme, snažíme se vyhnout těm nejhrozivějším mrakům, jak to jen lze poznat na našem palubním radaru. Čím dále se blížíme k letišti, pozorujeme záblesková výstražná světla ostatních letadel, která odlétávají, nebo se přibližují k letišti. Vzdálenosti od nás mi připadají příliš malé i na radarový rozstup (10 km), neřkuli na rozstup podle DME, raději nad tím nepřemýšlet.

12. listopadu 1996, po více jak dvou měsících od tohoto dne, se v Indii právě v blízkosti Dillí udála srážka Boeingu 747 saudskoarabské společnosti s kazašským Iljušinem 76. Katastrofu sice pravděpodobně zavinila posádka některého z těchto letadel, při použití sekundárního radaru však mohl řídící minimálně včas obě letadla varovat.

Po více jak třech hodinách letu přistáváme v Novém Dillí a vypadá to, že náš úkol je splněn.

Je devět hodin večer místního času, stojíme na mezinárodní platformě ve tmě a čekáme. Po kolikáté už dnes… Před chvilkou celníci zapečetili letadlo a odjeli, mezitím se však zjistilo, že zítra je svátek a není šance, že by nás pustili k letadlu na předání. Tak se bude předávat teď, nejprve ale musíme chvilku počkat na dalšího celníka, který to zase rozpečetí. Byl to nesporně dobrý nápad až na to, že se ta chvilka protáhla na bezmála dvě hodiny, v závěru čekání ještě začalo drobně pršet.

Po přerolování k hangáru společnosti teprve začíná předávání letadla a dokumentace. U letadla pak proběhne cosi, co se dá odhadnout jako náboženský obřad, či vítání letadla do rodiny (Archana je rodinná firma). „Nos“ čtyřistadesítky je posypán červeným práškem, dívky v sárí zpívají nějaké tlumené melancholické písně, chairman (otec šéfa firmy) prstem do prášku na letadle maluje hákové kříže, což v tomto případě neznamená fašistický znak, ale je to jeden z indických kultovních symbolů. Drobný déšť účastníkům obřadu viditelně nevadí. Pak to ještě dívky posypou lupínky květů (jako v kterémsi filmu Eddiemu Murphymu pod nohy) a stroj může být zatažen do hangáru.

Je už kolem půlnoci, ale ještě nejedeme. Pavel předává dokumentaci a to je další horor. Například – dle dokumentace a deníku letadla je naprosto zřejmé, že letadlo je nové a z dokumentace se dá přesně vyčíst počet nalétaných hodin. Indové ale požadují zvláštní papír s prohlášením, že letadlo je nové. Takových zbytečností požadují hned několik. Nepadá to na „hlavu“ jen společnosti, případně technika, který se jmenuje Mody, za řadou těchto požadavků je indický letecký úřad DGCA, který si zřejmě usmyslel, že čím více bude papírů a potvrzení, tím větší bezpečnost bude zajištěna (viz také odstavec o letových plánech a jejich potvrzování). Úplně nakonec ještě požaduje palubní deník letadla, který však my musíme dovézt domů.

Už je toho moc, už ztrácím nervy, ale Pavel je nakonec přesvědčil, ať si udělají kopie na xeroxu. Dobrý nápad, ale zatracený přístroj zpočátku nefunguje, jak by měl, tak to zase chvilku trvá, než techniku přivedou k rozumu. Mezitím už přestalo pršet, už je i přistaven minimikrobus Suzuki, do kterého se s našimi zavazadly jakž takž vejdeme. Už sedíme, ale řidič zřejmě dostal příkaz, že než vyjede, má se jít zeptat Modyho, jestli už opravdu může jet.

Konečně už jedeme. Nikoliv ale do hotelu, ale jen na druhou stranu vnitrostátní odbavovací budovy ke kanceláři společnosti Archana, kde se všechno přeloží do snad nejmenšího automobilu, jaký se v Dillí našel. Tentokrát už je to horší. Kromě našich osobních zavazadel ještě vezeme také baňku s kyperským brandy, kterou jsme si v Larnace usmysleli dopravit domů.

Protože zavazadlový prostor je směšné velikosti, většinu zavazadel máme na kolenou, což činí obzvláště zajímavým každé projetí díry ve vozovce. Moc si ale nestěžujeme, mohlo to být horší, taky by nám mohli přistavit tu kapotovanou tříkolku… Řidič zásadně brzdí před malými dírami, zatímco větší projíždí bez povšimnutí. Těžce zkoušená péra auta sténají a v krajních polohách nám většinou cvaknou zuby.

Od letiště vede dvouproudová silnice s dělícím pásem, jezdí se samozřejmě vlevo, pokud možno středem. Předjíždí se podle potřeby vpravo, nebo vlevo, potkávací světla nám připadají jako naše parkovačky, blinkry jako zbytečnost. Už i drobný déšť je nad síly stěrače tohoto malého automobilu. Pouliční osvětlení také nic moc, skoro jako v Londýně při náletu, není divu, že posvátnou krávu, stojící strnule uprostřed silnice, zpozoruje řidič na poslední chvíli. Mineme její roh o několik centimetrů, sotva se však pohne.

Livrejovaný vrátný otevírá úslužně dveře našeho auta, jakoby to byl Rolls-Royce, nosiči v hotelu se skoro perou o naše zavazadla, navzdory tomu, že je už hodně po jedné hodině v noci. Ani nemáme drobné rupie, abychom jim jejich úsilí zaplatili. Hotelové přihlašovací lístky jsou zcela v intencích indických zvyklostí, jsme proto rádi, když je podle našich pasů náš šofér - zaměstnanec Archany, vypíše sám.

Únava už ale překonala všechny hranice (jsme už skoro dvacet hodin na nohou), a tak sedíme na „Room No.222“ a přemýšlíme, zda se nám vlastně opravdu chce spát... Už jsme v tomto směru překonali tolik krizí a časových pásem, že už je nám to všechno jedno. Jako vynikající sedativum se však v této situaci osvědčila naše nerozlučná Jarošovská 12° Bingo, zbytky zásob tohoto moku jsme dokázali dopravit až sem. Jak říkají sportovci – nejlepší iontový nápoj je pivo…

Před sobotním polednem by nás z postele zřejmě nedostal ani státní převrat. Pak přece jen váhavě vstanu a rozhrnu těžký závěs a otvírám okno. Horký a vlhký vzduch indického hlavního města vniká do klimatizovaného pokoje a já jsem poprvé spatřil Nové Dillí ve dne. Jako převážná část všeho v Indii působí poněkud neuspořádaně, u některých domů nepoznáte, zda jsou rozestavěné, opuštěné, připravené k demolici, nebo to všechno dohromady. Ve městě, které je postaveno prakticky na rovině, je řada hinduistických chrámů a dalších význačných budov, které vyčnívají z ostatní, převážně nižší zástavby.

Po silnicích kromě aut jezdí spousta motocyklů, skútrů, motorových tříkolek, uvidíte tu bicyklové rikši i obyčejná jízdní kola. Všechny tyto dopravní prostředky se navzájem proplétají po celé šířce vozovky a na tu hrůzu je jen velmi málo kolizí (alespoň se mi to tak zdálo). Posvátné krávy nejsou všude, ale tam kde jsou, nikdo si jich nevšímá. Také ostatní zvířata mohou počítat s veškerou ohleduplností. Jarda Novák mi vypráví zážitek z tohoto hotelu před dvěma lety, kdy chytil na pokoji živou myš a chtěl pokojskou vylekat. Dal jí zvířátko do ruky, ona nehnula brvou, výtahem sjela do přízemí a myš vypustila do přírody…

Snídáme v hotelové restauraci – káva, chicken salad, zatímco ostatní hosté se už chystají k obědu. Ve dvanáct už je tu Mody a jedeme do sídla firmy k poslednímu jednání s Bhartiyou. Firma Archana sídlí v suterénu rodinné vily Bhartiyových, odkud se do privátních prostor jezdí výtahem. Napřed musíme počkat, vedení má poradu, pak už předáváme poslední papíry a dokumenty. Abychom nemuseli jezdit do kanceláře Lufthansy, naše letenky do Vídně se vyřídí přes rezervační systém Archany. Konečně máme v rukou letenky, které jsme od první rezervace museli už třikrát přeobjednat.

Počasí připomíná náš červen, bouřka s vydatným deštěm střídá chvilky ostrého slunečního svitu. Protože indické ulice nějakou zvláštní čistotou nevynikají, chuť na procházku městem mezi kalužemi špinavé vody nás brzo přejde. Zůstáváme proto v hotelu, nakonec, v odpočinku máme co dohánět.

Večer se objeví naši kluci mechanici Pavel Křivánek a Vašek Bukovský a u Pavla (Blažka) na pokoji posedíme do pozdních hodin nočních v družném rozhovoru, kdy padnou poslední zásoby piva a ostatního alkoholu. S mechaniky je servisní mechanik-motorář Karel Myška pražské Waltrovky, který už týden po příletu čeká v hotelu, až mu firma vyřídí vstup na letiště. Indická byrokracie je neprůstřelná. Naše loučení je pak poněkud hlučnější, ale „sekuriťáci“, kteří jsou tu na každém patře, zachovávají anglickou zdvořilost.

Neděle už je jenom ve znamení přípravy na cesty domů, cestovní horečka nás přepadá bez výjimky. Podle původních plánů už jsme vlastně měli být týden doma. Jarda, který tu před dvěma lety strávil dva měsíce, nás provádí po všech hotelových prostorách, včetně bazénu, holičství a já nevím čeho. V suterénu je řada krámků se suvenýry, nechceme snad ani nic koupit, jen se podívat. Dá nám však mnoho práce se pak odtud vykličkovat bez toho, abychom jim dali vydělat, nakonec alespoň koupíme pár pohlednic. Jardu někteří prodavači znají od té doby a jsou víc než neodbytní, samozřejmě ve vší slušnosti.

V jedenáct večer zaplatíme hotel a jedem na letiště. Indické taxíky (podobně jako v Londýně) jsou tvarově archaická vozidla, jejichž vznik byste zařadili do poloviny čtyřicátých let. Navzdory tomu se prý tu ještě donedávna vyráběly. Shodou okolností na nás vyšel automobil s nepříliš velkým přebytkem motorického výkonu, není proto divu, že nás cestou několikrát předjede indická rodinka na skútru.

Asi čtyřletá holčička stojí vpředu a „pomáhá“ tatínkovi řídit, maminka v sárí vzadu v bočním posezu. Pokud má rodina ještě jedno menší dítě, bývá obvykle vmáčknuto mezi oba dospělé. Při představě, co by se dělo byť při malé kolizi s ostatními vozidly, se nám poněkud ježí vlasy. Indické rodince to viditelně nevadí, holčička má zakloněnou hlavu, zavřené oči a blaženě si nechává čerstvým vzduchem ofoukávat obličej.

Odbavení na letišti jsem po zkušenostech z Ahmadábádu očekával komplikovanější, jsme však příjemně překvapeni. Do „našeho“ Boeingu 747-230B, linky Lufthansa LH-761 (poznávací značka D-ABZD, výrobní číslo 24307/639 „Kiel“) nastoupíme něco po druhé hodině ranní (je 9. září 1996), s mírným zpožděním startujeme před třetí (indický čas je 3,5 hodiny „na východ“ od našeho).

Jen, co se kola odlepí od země, nastavujeme na hodinkách nedočkavě náš letní čas. Turistická třída Jumbo Jetu je víc jak nepohodlná, příruční zavazadla, která se nevejdou do uzavíratelných skříněk nad hlavami, skončí pod našimi nohami, včetně oné baňky s kyperským koňakem. Ale pocit, že už konečně letíte domů, dává sílu vydržet.

Ve Frankfurtu máme přípoj „malým“ Airbusem A320 (linka LH 3430, poznávací značka letadla D-AIPB, A-320-221, výrobní číslo 70 „Heidelberg“) do Vídně, to už je skoro doma. Mladičké stewardky pod vedením zkušené instruktorky kontrolují, zda jsou všichni cestující připoutání. Jedna z nich nevidí můj upínací pás, a tak mne upozorňuje, abych se zapnul. Oběma rukama zvedám břicho, které překrývá předpisově upnutý pás, a stewardka se stydí a moc se omlouvá, zatímco kolegové se mohou potrhat smíchy…

Do Vídně na letiště pro nás přijel Franta Bobek se služební Felicií ze servisu a už uháníme domů. Za Břeclaví nám to nedá a zastavíme se v motorestu U Husára. Něco pojíme (Jarda ne, má dietu), vypijeme pivo a hurá k domovu. Skoro na samý konec, když už nás Franta rozváží do našich domovů, převrhne se v Mařaticích v zatáčce s dunivým bouchnutím ten náš kyperský demižonek vzadu v kufru Felicie. Naštěstí ale vydržel.

Nazítří do práce a rovnýma nohama do příprav na letecký den u příležitosti 60. výročí letecké výroby v Kunovicích. Ale to už by byla jiná kapitola…

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Prima počtení

18. 12. 2012 v 13:34 VaPch

Díky za příjemnou a čtivou sérii článků :)

Odpovědět

Přidat komentář