Dnes je 19. června 2019

4:52 21:15

Zvítězili nad vesmírem IV: Chlapi pro první linii

28. 7. 2013

V programu Mercury NASA plánovala šest suborbitálních letů ve variantě Mercury/Redstone a šest orbitálních letů pomocí mezikontinentální rakety Atlas. Přičemž ve vzduchu v tu dobu visela otázka, zda po ukončení programu Mercury budou ještě nějaké kosmické lety pokračovat…

Ano, v letech 1957-58, kdy zárodky programu vznikaly, bylo hlavním úkolem zjistit, zda vůbec může člověk v kosmickém prostoru existovat a o nějakém Měsíci snil v USA snad jen nějaký bláznivý Němec jménem Wernher von Braun. Nicméně 5. října 1958 v USA oficiálně zahájili přípravy k letu člověka v kosmické lodi, kdežto sovětská strana přípravy k pilotovanému kosmickému letu nikdy oficiálně neoznámila. Teprve při zkušebních letech „kosmických korábů“ připustila i oficiální propaganda, že SSSR hodlá člověka vyslat do kosmu také…

Kosmická ruleta

Kabina Mercury byla vlastně prvním pokusem o konstrukci pilotované kosmické lodě. Sověti, pod vedením Sergeje Koroljova, totiž adaptovali na „kosmický koráb“ Vostok rozpracovaný projekt fotografického špiona s návratovou kabinou – OD-2. Původně totiž i Hlavní konstruktér Koroljov, uvažoval o prvním letu člověka (pozor – též pouze po balistické dráze!) někdy kolem roku 1964. Ohlášení programu Mercury Američany jen podstatně urychlilo sovětský kosmický program…

V USA byl v oněch prvopočátcích let do vesmíru chápán spíše jako experiment, pro který ovšem (zatím) chybělo jakékoliv jiné než politické ospravedlnění. Když Rusové měli první družici – my musíme mít prvního astronauta! A první vybraní piloti z legendární sedmičky byli do NASA na tři roky pouze „zapůjčeni“ letectvem a námořnictvem. Takže pánové Walter „Wally“ Schirra, Donald „Deke“ Slayton, John Glenn, Scott Carpenter, Alan Shepard, Virgil „Gus“ Grissom a Gordon Cooper nastoupili do služby u NASA 2. dubna 1959 s tím, že 1. duba 1962 budou zpátky u svých mateřských vojenských útvarů (chtělo by se zvolat „apríl!“). Do té doby totiž mělo být v programu Mercury odlétáno všech 12 plánovaných kosmických letů – přitom každý z astronautů měl letět jednou jen po balistické křivce s pomocí rakety Redstone (ony suborbitální „žabí skoky“) a jednou – díky silnějšímu Atlasu, několikrát oblétnout Zemi.

Realita však plány měnila velmi zásadně. A to nejen tím, že první byl na oběžné dráze kolem Země Jurij Gagarin…

K prvním letům Mercury totiž vedla cesta dosti trnitá. Zejména v počátcích amerického kosmického programu rakety startovaly – a padaly. Na rozdíl od SSSR často v přímém televizním přenosu. A naštěstí bez lidí.

Jak později (viz např. film Tragické okamžiky při dobývání vesmíru) vzpomínal známý letový ředitel Gene Kranz „…bylo to nejnebezpečnější období kosmonautiky – protože tehdejší rakety byly nespolehlivé. Například jsme přišli o Mercury-Atlas 1 (Atlas MA-1 29. 7. 1960) tři mise před Johnem Glennem. A problémy se vyskytly i při dalších pilotovaných letech. Technika byla tehdy velmi primitivní…“


Ani Atlasy se nevyhnuly haváriím...

A tehdejší šéf pilotovaných letů Glynn Lunney dodává: „Už jsme byli téměř připraveni podniknout let na Měsíc, přinejmenším už jsme mohli připravovat zprávy do novin, ale technika, kterou jsme tehdy měli k dispozici, byla takříkajíc ‚křehká‘, a…poměrně nespolehlivá. Žádné velké úspěchy se opravdu nekonaly…“

Když v červnu 1963 NASA oznámila ukončení programu Mercury po pouhých čtyřech (!) orbitálních letech, zveřejnila zároveň čtyřiačtyřicetistránkovou zprávu, která se vlastně stala drsnou obžalobou dodavatelských firem. Na projektu zaštítěném slovutnou společností McDonnell Aircraft Corporation pracovalo celkem 12 tzv. hlavních dodavatelů, 75 velkých subdodavatelů a 7 200 (!) menších firem, které častým nedodržením technologických postupů nejenže zavinily údajně až dvaadvacetiměsíční zpoždění programu, ale kabiny putovaly k technikům NASA s celou řadou závad, z nichž velké množství bylo dílem obyčejného lidského šlendriánu.

Například při prvních zkušebních letech (naštěstí bez posádky) televizní kamery odhalily, jak v beztížném stavu po kabině volně poletují hromádky hadrů, odřezky drátů, šrouby či svorky. Při inspekci před startem Glenna (a to šlo už o třetí pilotovaný let!) bylo na několika místech objeveno vadné elektrické spojení, čímž by se staly nefunkčními některé záložní aparatury, které měl astronaut k dispozici pro mimořádné případy. Těsně před startem Waltera Schirry zase museli vyměnit až 14 akumulátorů. A ještě při předstartovní kontrole Cooperovy kabiny (čtvrtý a poslední orbitální let!) nalezli inspektoři celkem 720 závad, z nichž 526 bylo možné připsat přímo na vrub nedostatečné kvality výroby…


John Glenn si v rámci předletové přípravy prověřuje svoji loď

Jestliže jsme tedy konstatovali, že Sověti se svými Vostoky a Voschody měli obrovskou kliku, že se všichni kosmonauti úspěšně vrátili na Zemi, platí to samé pro americký projekt Mercury. Astronauti a kosmonauti v této době „pravěku“ kosmických letů i konstruktéři jejich raket a lodí prostě hráli nebezpečnou – chce se napsat tzv. „ruskou“ – ruletu. Věděli o tom a s vědomím toho šli do obrovského rizika.

Muži v pixlách

„Starý kůň“ (jak raketu Redstone přezdívali američtí raketoví odborníci, protože byla von Braunem přímo odvozena od jeho válečné V-2) dosloužil v červenci 1961 balistickým skokem Virgila Grissoma. Jednak bylo po letech Gagarina a Titova (17 obletů kolem Země, srpen 1961) jasné, že člověk může absolvovat i delší lety kolem rodné planety bez většího zdravotního rizika – a za druhé už byla raketa Atlas schopna operačního nasazení v kosmonautice (jako strategická střela už sloužila…).

Pravda, neměla zatím dobré renomé. Sami astronauti a lidé na Cape Canaveral jí přezdívali „plynový balon.“ Tento výrobek firmy Convair byl zajímavý svým konstrukčním řešením – nádrže paliva a okysličovadla totiž zároveň tvořily tenké stěny trupu nosiče. Při nešetrném zacházení se raketa mohla zhroutit vlastní vahou…

Traduje se, že Wernher von Braun se před startem Glenna ušklíbnul: „On na tomhle křápu opravdu poletí? Měl by být vyznamenán už jen proto, že na jeho vrcholku sedí, natož aby odstartoval.“ Nicméně NASA už program Mercury přehodnotila a škrtla balistické (suborbitální) lety pomocí Redstone, kterých – jak víme – mělo být šest. A lepší raketa nebyla k dispozici, vývoj Titanu, který pak sloužil v programu Gemini, ještě zdaleka nebyl hotov.

John Glenn se stal prvním skutečným americkým astronautem vlastně náhodou. Byl prostě třetí v pořadí.

Tři kosmonauti první linie, Gus Grissom, John Glenn a Alan Shepard, kteří nejlépe splňovali kritéria kosmického letu, byli vybráni už v lednu 1961. A koncem dubna byl potvrzen jako jednička Alan Shepard. Ostatně, že Shepard poletí jako první, se neoficiálně vědělo předem – byl prostě nejlepší. V té době se v zásadě žádný rozdíl mezi suborbitálním a orbitálním kosmickým letem nedělal (dnes se nabízí suborbitální lety tzv. kosmickým turistům – viz např. Virgin Galactic s jeho SpaceShipTwo – za nějakých 200 tisíc dolarů). Ambiciózní Glenn se tehdy snažil, co mohl, aby byl prvním on a umravnilo ho teprve nejvyšší vedení NASA pohrůžkou, že by nemusel letět vůbec…


Původní trojice pro Mercury/Redstone – Glen, Grissom, Shepard

Ironií osudu se tak stalo, že Shepard byl sice prvním Američanem, který ochutnal stav beztíže, ale tím, kdo obletěl jako první z nich Zeměkouli, se stal právě Glenn, jediný příslušník námořní pěchoty mezi první sedmičkou astronautů. Ještě před svým startem do kosmu už byl veřejnosti znám – v roce 1957 uskutečnil první přelet USA z Los Angeles do New Yorku nadzvukovou rychlostí. A jako člen „Sedmičky Mercury“ se poměrně brzy stal oblíbencem amerického tisku.

Dnes bychom řekli, že si uměl vytvořit dobrý mediální obraz správného amerického hocha. Stejně jako Jurij Gagarin byl ideálním představitelem „mladého budovatele komunismu“, byl John Glenn takřka ideálním „Američanem“. Pro NASA to sice nebylo tak podstatné, jako tomu bylo v SSSR, ale kdyby bylo, těžko by vybrala někoho lepšího…

V listopadu 1961 byla na Cape Canaveral dopravena nosná raketa Atlas 109-D pro první orbitální let  MA-6 a posléze i kabina Friendship 7 Johna Glenna. Ale už 7. prosince byl let, původně plánovaný na 19. prosince, poprvé odložen: pro problémy s chladícím a orientačním systémem „kapsle,“ jak se kabinám Mercury říkalo.

Mimochodem – astronautům se označení jejich kabiny jako „capsule“ hrubě nelíbilo – posměváčci (a byli mezi nimi i velmi známí piloti, např. Chuck Yeager) o nich hovořili jako o „man-in-can“ – chlapech v plechovkách. Proto prosazovali termín Space Ship – kosmická loď.


Věčný čekatel John Glenn před startem: Tak dnes?

Vraťme se ale ke Glennovi. Jeho start byl neustále odkládán – celkem desetkrát – a tak si v tisku vysloužil titul „věčný čekatel“. 16. ledna 1962 byl start skrečován kvůli problémům s nádržemi Atlasu, 21. ledna kvůli počasí, sejně jako 27. ledna, kdy byl odpískán v T-minus 29 minut. 30. ledna začaly opět problémy s raketou Atlas a 1. února oznamuje NASA, že Glenn pro problémy s palivovými nádržemi rakety neodstartuje před 13. únorem. 14. února opět stálo v cestě počasí a tak dále…

Glennovi, který ve většině z těchto pokusů o start seděl hodiny a hodiny připoutaný v křesle své kabiny Friendship 7, už navrhovali, že může být vyměněn svým náhradníkem (tehdy ještě Donaldem Slaytonem), pokud by mu věčné čekání pocuchalo nervy. Ale to odmítal – nervy měl fakt ze železa.


Atlas MA-6 s Johnem Glennem startuje...


Horké chvilky v chladném kosmu

Raketa Atlas s kosmickou lodí Friendship 7 se konečně zvedla ze startovací rampy na jedenáctý pokus – 20. února 1962, téměř rok po Gagarinovi. Po navedení na oběžnou dráhu se Glenn ohlásil slovy „Zero G and I feel fine!“, což znamenalo, že gravitace je nulová a že se v beztížném stavu cítí dobře. Zlobila ho „jen“ termoregulace v lodi, což často trápilo i jeho následovníky (včetně regulace teploty ve skafandrech).

Program letu počítal s fotografováním v infračervené a ultrafialové oblasti spektra, Glenn měl zaznamenat i svá pozorování zemského povrchu pouhým okem, měl studovat meteorologické jevy v atmosféře přes žlutý filtr a rovněž měl otestovat větší dávku kosmické stravy. Zdálo se tedy, že půjde o příjemný výlet, při kterém astronaut třikrát obletí Zemi a posune program Mercury zase o něco dále. Z tohoto plánu však nebylo splněno téměř nic.

Už na prvním obletu zachytili v řídícím středisku na Zemi telemetrický signál o uvolnění ochranného tepelného štítu lodi. Pokud by to bylo pravda, Friendship 7 by se při přistávání změnila i s Johnem v meteor… Mezi řízením letu, ústředím NASA ve Virginii a výrobcem kabiny McDonnell Aircraft se začaly žhavit linky.

A nikdo se nehrnul, aby to Glennovi oznámil. Ten se zatím kochal pohledem na rodnou planetu, vyzkoušel ruční řízení a pozoroval jakési podivné „světlušky“, které se rojily okolo jeho lodi (později se ukázalo, že to byly zbytky paliva z RCS trysek). To ale řídící středisko, kde s ním udržoval spojení jako tzv. „capcom“ Al Shepard, příliš nevzrušovalo. Problém byl jiný a daleko ožehavější.

Zatímco dole řešili, co a jak mají Glennovi sdělit, na oběžné dráze se při druhém a třetím obletu začaly zádrhele množit. Porouchalo se zařízení automatické stabilizace kabiny a Glenn musel přejít na ruční řízení (vzpomeňme, jak si to astronauti museli na konstruktérech vydupat). Další nepříjemnou závadou bylo zvýšení teploty v kabině až na 41 °C. „Při druhém a třetím obletu jsem strávil devět desetin doby tím, že jsem se musel plně soustředit na ruční systém řízení lodi," vzpomínal astronaut po přistání.

Největším nebezpečím byl ale uvolněný tepelný štít. Na jednom z pultů řídícího střediska totiž blikala kontrolka, označená jako „Segment 51“. Tedy kontrolka přístroje, monitorujícího přistávací systém. Technici to logicky pochopili jako hlášení o tom, že štít, který měl odpadnout až těsně před přistáním, se uvolnil už na oběžné dráze či v průběhu oddělení lodi od nosné rakety. Následky byly jasné a vyděšená směna v řídícím středisku měla propocená nejen záda. Na palubu pak posílali jakoby nevinné dotazy, které nezapadaly do běžné rutiny.

První opatrný signál vyslal Glennovi capcom ze sledovací lodi v Indickém oceánu. Nejprve Glenna žádal, aby se ujistil, zda je spínač brzdícího kompletu včetně štítu v poloze „vypnuto“. Glenn odsouhlasil, že ano a zatím v klidu se věnoval pozorování Země. Když byl nad Austrálií, ozval se kolega Gordon Cooper: „Poslyš Johne, je spínač přistávacího kompletu v poloze vypnuto?“ Glenn to opět potvrdil. „Tak OK. Chtěli to vědět v řídícím středisku,“ snažil se Cooper Glenna nevyděsit. Ovšem za toto tajnůstkaření všem Glenn po přistání pěkně vyčinil, prý byl dost naštvaný. A tak se v řídícím středisku dohodli s astronauty, že jim budou příště říkat vše hned a na rovinu.


Glenn za letu v kabině Friendship 7

Po horečných konzultacích bylo na Zemi konečně nalezeno řešení. Tedy – není nad improvizaci, že. Ta se ostatně při kosmických letech Američanům osvědčila. Tři pevné pásy, kterými jsou připoutány brzdicí rakety, obepínají rovněž kryt a přidržují ho. Dokud tam jsou, bude tam držet i ochranný štít… Původně ale měly být odstřeleny ihned po brzdícím manévru a nikdo netušil, do jaké míry je tato varianta přistání bezpečná. Nicméně – naděje umírá poslední.

Při třetím obletu, když Friendship 7 letěla nad východní částí Tichého oceánu, při přeletu další sledovací stanice, dole konečně přiznali barvu: „Doporučujeme, abys nechal brzdící rakety na místě během celého sestupu.“ „Je pro to nějaký důvod?“ otázal se Glenn, který už něco tušil. Dostalo se mu tak konečně vysvětlení celé záležitosti. „Pokud by štít odpadl ze svého místa, byl bych při vstupu do atmosféry zpopelněný,“ uvědomil si.

Upravil posléze Friendship 7 do správné přistávací polohy – tedy tupým „dnem“ proti směru letu – a v určený čas, někde nad Havají, stiskl tlačítko zážehu retroraket. Zároveň musel ručně zatáhnout periskop a ve správný moment stisknout i tlačítko 0,05 G override, kterým dal pokyn automatice nebrat na vědomí hlášení o přetížení 0,05 G. To by totiž za normálních okolností znamenalo odhození balíku brzdících raket.


Upínací pásy přidržovaly tři brzdící rakety na dně tepelného štítu...

Wally Schirra, který seděl jako capcom v kalifornském Point Arguello ještě naposledy Glennovi zopakoval: „Myslíme si, že můžeš nechat brzdící rakety připevněné ke kabině minimálně do chvíle, než budeš nad Texasem. Neměl by s tím být žádný problém…“ „Chápu,“ reagoval suše Glenn. Friendship 7 se vnořil do hustých vrstev atmosféry a Glenn jen sledoval ohňostroj za tenkou slupkou beryliových plechů, které mimo štít chránily kabinu před seškvařením. Uvnitř začalo být velmi horko a plameny zahltily průzory. Pak zaslechl ránu za svými zády…

„Cítil jsem, že se na tupém konci kabiny, za mými zády, něco uvolnilo. Slyšel jsem pořádnou ránu,“ vzpomínal pak po návratu. „Bylo jasné, že se něco trhá na okraji kabiny. Najednou jsem spatřil jeden z pásů, které držely brzdící rakety na místě, jak vlaje kolem okna… Hořící sedmi- až osmipalcové kusy se trhaly a svištěly kolem průzoru… Tohle byla těžká chvíle. Ale věděl jsem, že jestli se to opravdu stane, hodně rychle bude po všem a já s tím stejně nemůžu nic dělat. Tak jsem dělal dál to, co bylo třeba – udržoval jsem kabinu pod kontrolou a čekal jsem…“

V těchto momentech už nemohl Glenn průběh přistání nijak ovlivnit. Ostatně, v této fázi jsou všichni astro/kosmonauti takříkajíc v rukou Božích dodnes.

„Potil jsem se odshora až dolů. Když jsem spatřil odletovat kusy brzdicích raket, napadlo mne, zda se skutečně ten ochranný beryliový štít neuvolnil. Když se to tak vezme dohromady, mohl to být velmi ošklivý den…"


Teď se už může usmívat, je opět na Zemi - tedy, na letadlové lodi Randolph

Nemenší napětí vládlo na Zemi, v řídícím středisku zejména. Pobledlé tváře lidí jen potvrzovaly nervozitu – žije Glenn, nebo už…? Ještě nebyli zvyklí na tzv. black-out, tedy dlouhé přerušení radiospojení vznikající plasmou obklopující loď při průletu atmosférou. Na volání capcoma Sheparda nepřicházela žádná odpověď. Každou další sekundou ticha rostlo neblahé tušení – první Američan na oběžné dráze se stal také první obětí kosmonautiky…

„Slyším vás jasně a čistě! Jak jste na tom vy?“ ozvalo se náhle v reproduktorech či sluchátkách. John Glenn! Žije! Celé řídící středisko vybuchlo radostí. „Slyšíme tě výborně! Jak se cítíš?“ odechl si i Shepard. „Můj stav je dobrý. Hochu, byl to ale pořádný meteor!“ zažertoval si Glenn mokrý až na kůži.

Kabina Friendship 7 dopadla 20. února 1962 do Atlanitku v 19:43:02 UTC po letu, trvajícím 4 hodiny, 55 minut a 23 sekund, 60 km od vypočteného místa přistání. Ale už po necelých 20 minutách se vedle kosmické kabiny objevil torpédoborec Noa následovaný vrtulníky z letadlové lodi Randolph, které vyzvedly prvního skutečného amerického astronauta na pevnou palubu. Ani John Glenn ještě netušil, jakou slávu si svým letem vydobyl.


John Glenn s manželkou Annie Margaret (v červeném) a prezidentem Kennedym (zády)

Šťastný konec kosmické mise prvního Američana, který třikrát oblétl Zemi a přistával za dramatických okolností, zachránil prestiž NASA (kterou chtěl prezident John Kennedy po svém nástupu do funkce zrušit!) i Spojených států amerických jako takových.

Jistě, lety lodí Mercury poznamenávaly neustálé problémy, ze kterých astronauti často vyvázli jen díky vydupanému ručnímu řízení a své pilotní rutině. Ještě při čtvrtém – nejdelším a posledním 22hodinovém orbitálním letu Gordona Coopera se objevilo několik závad, které přímo ohrožovaly zdraví a život astronauta. Po celý let musel např. po čtvrthodinách regulovat klimatizaci skafandru, takže se vůbec nevyspal. Automatický systém, který navádí kabinu na sestupnou dráhu, začal pracovat v okamžiku, kdy měl před sebou ještě tři oblety. Při předposledním, 21. obletu, vysadila i dodávka elektřiny do automatického systému řízení. „Situace byla úplně jasná: orientovat kabinu tak, aby bylo možno uvést v činnost brzdicí rakety a řídit obtížný návrat z kosmického prostoru – to vše záviselo od tohoto okamžiku pouze na mně," vzpomínal pak Cooper.

„Men-in-can“ ovšem přezevšechno prokázali, že je možné ve vesmíru létat a pracovat. A samotné „kapsle“ Mercury se staly odrazovým můstkem k tomu, aby sedm let po startu Glenna mohl jiný americký hoch, Niel Armstrong, prohlásit z měsíčního povrchu: „Houstone, zde základna Tranquillity. Orel přistál!“

Mohlo by vás zajímat

Témata

Vesmír Historie


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář