Dnes je 17. prosince 2018

7:56 16:00

Vladimír Remek: 40 let od startu do vesmíru

1. 3. 2018 8 příspěvků

Už zítra tomu budou rovné čtyři dekády od chvíle, co se za hranice atmosféry vydal první člověk nepocházející z USA či SSSR. Připomeňme si, jaké byly okolnosti letu Vladimíra Remka.

Sedíme napjatě v rozhlasovém studiu a na linkách máme propíchnutý kosmodrom Bajkonur. Souhrou náhod se do vtíravé, melodické hudby ozývají předstartovní pokyny řídícího střediska. Úplně cítíme, jak mohutná raketa oddychuje své kyslíkové páry a chystá se ke odrazit do kosmických výšin. A na oběžné dráze kolem Země pracují na družicové stanici Saljut 6 už 83. den kosmonauti Jurij Romaněnko a Georgij Grečko…

Vladimír Remek, 1978
Vladimír Remek, 1978 / Foto archiv autora

Netrpělivost narůstá. Rozhlas narušuje své normální vysílací schéma a do hudebního mixu čas od času vypustí headline: „Čekáme na zvláštní zprávu z kosmodromu Bajkonur.“

Ano, čekáme, ale podle tehdejších pravidel vlastně nemáme o ničem vědět. A Sověti zase asi neví, že máme na sluchátcích řídící středisko (CUP) i konverzaci s kosmickou lodí.

Ozývá se odpočítávání.
„Zenity! Pětiminutová hotovost!“ hlásí CUP.
„Já Zenit jedna,“ ozývá se velitel kosmické lodi Sojuz 28 Alexej Gubarev, „prověrka systémů a vybavení lodi zakončena…“
Nad ztichlým Bajkonurem čekajícím na historický start zní náhle melancholický ženský alt, zpívající o naději, odvaze a loučení před dlouhou cestou.
„Zenity, jak se cítíte?“ ozývá se muž pod šifrou Dvacátý.
„Zenit jedna, vše v pořádku, vše probíhá normálně,“ hlásí klidným hlasem Gubarev, který už ve vesmíru pobýval.
„Zenit dva, vše v pořádku, cítím se dobře,“ ozve se palubní inženýr Vladimír Remek.
Dvacátý: „Nu což, přeji vám úspěšný start a navedení na dráhu.“
Čas odkapává poslední minuty před startem. Minuty? Ne, už vteřiny.

Operátor: „Pohotovost jedna minuta!“
Píseň zesílí, jako by chtěla přehlušit narůstající hukot kolem rakety. A pak, jako když utne, melodie utichne. Jako kdyby se utrhnul pásek.
A pak to přijde!
„Ključ na start!“
„Gotovy, ključ na start,“ odpovídá operátor řídicímu letu.
Otočením klíče se odevzdává poslední etapa předstartovních operací automatice. Ty se zmocní systémů rakety, aby je uvedly v život. Obvody, které zajišťují současný zážeh všech motorů prvního a druhého stupně rakety Sojuz, jsou zapojeny.
„Proťažka 1,“ zní do ticha. Probíhá předposlední kontrola rakety.
„Produvka,“ slyší kosmonauti ve sluchátkách. Dusík proplachuje veškerá potrubí i spalovací komory motorů.
„Ključ na drenaž.“ A Gubarev opakuje: „Ključ na drenaž.“
Operátor: „Na drenaž vyšli...“
„Proťažka dva!“
„Otchodit zapravočnaja mačta...“
„Trochu to tady cuklo,“ ozve se česky Remek. „Nějaký kovový zvuk...“

Zbývá necelých 20 sekund.
„Zažiganije, odošla kabelmačta...“ Motory se zapalují a vychrlí snopy plamenů.
Remek: „Bylo to slyšet!“ a jeho hlas zaniká v narůstajícím rachotu motorů.
„Predvaitělnaja!“ Pět sekund do startu.
V tu chvíli někdo na Bajkonuru odpojí rozhlasové linky a my ztrácíme nit. Odstartoval?
Ale děj běží dál i bez nás, jen my teď musíme čekat na TASS.
„Promežutočnaja!“ Padesátimetrový prst rakety mizí v oblacích dýmu.
„Glavnaja, padjóm!“
Start!

V tomto okamžiku převyšuje tah motorů rakety hmotnost celého tělesa a raketa se pozvolna, jako by se nerada loučila se Zemí, zvedá ze startovací rampy.

Je 2. března 1978, 16 hodin 28 sekund středoevropského času. Na palubě kosmické lodi Sojuz 28 startuje do kosmu první mezinárodní posádka v historii kosmonautiky. A Československo se za pár minut stane třetí zemí světa, která vyslala do vesmíru svého kosmonauta – devětadvacetiletého stíhacího pilota Vladimíra Remka.

*

Jak vidno, bude tomu zítra už 40 let, co od 2. do 10. března 1978 kroužil kolem Země v kosmické lodi Sojuz 28 a na družicové stanici Saljut 6 československý občan. Souhra náhod, snad i politických, chtěla tomu, aby se stal prvním člověkem ve vesmíru z jiného státu než ze Sovětského svazu či USA.

Prosím, pamatujte si to. Bez ohledu na peripetie, kterými tehdejší Československo za oněch 40 let prošlo, zůstává Vladimír Remek prvním kosmonautem z třetí země světa. A Evropská kosmická agentura (ESA) jej označuje za prvního Evropana ve vesmíru.

Proč právě Čechoslovák

Šeptanda dodnes tvrdí, že toto prvenství mělo být jakousi náplastí za srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy deset let před tím, v roce 1968. Myslím, že to pravda není.

Velkou roli v rozhodování zřejmě sehrála aktivita československé vědecké obce, která se velmi brzy zapojila do kosmického výzkumu – jak jinak než tehdy Sověty otevřeného programu Interkosmos. Díky lidem, jako je např. Dr. Boris Valníček z Astronomického ústavu AV (sluneční fyzika) nebo Ing. Pavel Tříska kdysi z Geofyzikálního ústavu (výzkum ionosféry – po roce 1990 se přesunul do Ústavu fyziky atmosféry), či profesor MUDr. Milan Praslička (biologické experimenty, biosputniky) z Přírodovědecké fakulty UPJŠ v Košicích (1923-1985) a mnozí další, mělo tehdejší Československo 40% podíl na kosmickém výzkumu (tj. přístroje a aparatury téměř na každé družici). Účastnilo se i dalších mezinárodních experimentů, např. programu VEGA – sledování Halleyovy komety, pokusů na biologických družicích Kosmos a jako jediná země Interkosmu (včetně SSSR!) jsme dokázali zkonstruovat a vyslat do vesmíru nehermetizované satelity pro výzkum magnetosféry a ionosféry Magion 1 až 5.

Je myslím dobré si takto připomenout, proč jsme si jako třetí země na světě svého kosmonauta opravdu zasloužili.

Nehermetizovaný patnáctikilový subsatelit Magion 1 startoval až po Remkovi, v říjnu 1978
Nehermetizovaný patnáctikilový subsatelit Magion 1 startoval až po Remkovi, v říjnu 1978 (foto autor)

Vezměme to ale popořadě. V první polovině roku 1976 nabídl tehdejší Sovětský svaz zemím podílejícím se na výzkumu vesmíru v rámci programu Interkosmos účast na pilotovaných kosmických letech. Pro mnohé to byla nabídka překvapivá, byť byla v první fázi směrována pouze do Československa, Polska a tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Lze říci, že byl i u nás v naprostém utajení zahájen v červnu téhož roku výběr kandidátů na kosmický let – a jak jinak než podle sovětského vzoru – z řad pilotů nadzvukových stíhaček. Zdá se, že počet nalétaných hodin příliš nerozhodoval, podmínkou byl věk 25-35 let a pochopitelně železné zdraví. V první vlně bylo proseto na 179 pilotů a záhy se výběr zúžil na 24.

Oldřich Pelčák na ty dny vzpomíná takto: „Bylo to vůbec zajímavé. Vždyť my jsme se s Remkem a dalšími (o kterých bude ještě řeč) počátkem června 1976 právě vrátili ze studií v ruském Moninu (na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina), plánovali jsme nějakou tu dovolenou a čekali na zařazení k útvarům. A najednou rozkaz: šup do Prešova, tak zvaně na přeškolení na novou verzi MiGů. Na vojně řekneš ‚provedu‘ a jedeš, že… Bylo nám to divné, proč do Prešova na přeškolení, když to obvykle probíhalo jinde, např. v Přerově. Nejdříve jsme mysleli, že půjde o nové mašiny, MiGy 23, ale stále nás ubývalo, až nás zbylo osm. A řekli jsme si – to není jenom tak, jdeme se celá parta vyfotit. A šli jsem skutečně k fotografovi. To už jsme ale něco tušili. Když jsem viděl tu sestavu, která se tam sešla, pochopil jsem, že šlo o utajení výběru kandidátů na kosmonauta. Celé to přeškolení byla totiž kamufláž pro veřejnost od velitele letectva. A pro jistotu nás uklidili až na Slovensko, aby se to nerozkřiklo.“

Vzácné prešovské foto semifinalistů výběru na kosmonauta z června/července 1976. Chybí jen mjr. František Pavlík a kpt. Michal Vondroušek
Vzácné prešovské foto semifinalistů výběru na kosmonauta z června/července 1976. Chybí jen mjr. František Pavlík a kpt. Michal Vondroušek / Foto Archiv O. Pelčáka

Ano, k sedmi pilotům zvěčněným na prešovském snímku je třeba připočítat další, ale faktem je, že osmička nejlepších, která posléze prošla přísnými zdravotními prohlídkami v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, měla trochu jiné složení. Do posledního předkola postoupili tito muži: major František Pavlík (absolvent VLA Monino), poručík Ing. Ladislav Klíma (velitel roje 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku), poručík Štefan Gombík (starší pilot 11. stíhacího leteckého pluku), nadporučík Vladimír Remek (absolvent VLA Monino), nadporučík Ing. Pavol Bialoň (inspektor vzdušné střelby 9. stíhacího leteckého pluku), poručík Ing. Ján Hašan (pilot 8. stíhacího leteckého pluku), major Oldřich Pelčák (absolvent VLA Monino) a kapitán Michael Vondroušek (absolvent VLA Monino).

Hlavní slovo v konečném výběru však měli Sověti. V říjnu 1976 přiletěl do Prahy spolu s dalšími specialisty lékař-kosmonaut Vasilij Grigorjevič Lazarev (Sojuz 12). Všech osm bylo uznáno schopnými a kupodivu další výběr ponechala komise na českých kolezích. Resumé: „Pošlete k nám jenom čtyři mládence.“

A tak plukovník MUDr. Antonín Dvořák, jinak to předseda stálé lékařské komise, odletěl 10. listopadu do Moskvy se čtveřicí Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek.

Listopad 1976, před odletem do Moskvy. Zleva doprava: V. Remek, O. Pelčák, zástupce velitele letectva generál Pravoslav Kalický, velitel čs. letectva generálporučík Jozef Remek, M. Vodroušek a L. Klíma
Listopad 1976, před odletem do Moskvy. Zleva doprava: V. Remek, O. Pelčák, zástupce velitele letectva generál Pravoslav Kalický, velitel čs. letectva generálporučík Jozef Remek, M. Vodroušek a L. Klíma / Foto archiv O. Pelčáka

Tam se tato čtveřice opět dostala do rukou ruských lékařů. Jak známo, zůstali jen dva: Oldřich Pelčák a Vladimír Remek. Kolotoč osudu nakonec rozhodl, že se do vesmíru podíval právě Vladimír Remek.
Zůstává ale i dnes poněkud nejasné, jakými cestami se rozhodlo, kdo poletí a kdo zůstane na Zemi. S odstupem času je těžko hodnotit pro a proti. Zůstaneme-li u důvodů roku 1978, byli podle Sovětů Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší.

„Velkou předností Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z kandidátů byl nejlepší,“ hodnotil jej tehdy plukovník MUDr. Antonín Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl nejlepší. Rovněž intelektuálně stál na špici. Byl odolný proti zátěžím a proti dráždění vestibulárního aparátu. Měl však nadváhu a trpěl vazomotorickou rýmou. Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. Měl velmi dobré psychické vlastnosti. Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný. Ale jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“

Říká se také, že v závěrečné fázi přípravy měl Pelčákův velitel Nikolaj Rukavišnikov problémy kvůli nemocné matce, a proto poněkud povolil ve finální přípravě. Faktem ale zůstává, že posádky se o tom, která poletí, dozvěděly až na Bajkonuru, pár dní před startem. Což nebylo u Sovětů neobvyklé.

Ovšem bylo tu jedno ale… Rozhodovalo se nejenom v Moskvě, ale i v Praze.

„Pravda, šeptanda říká, že letěl Remek proto, že jsme byli Československo a Remek měl otce Slováka a matku Češku – byl tedy takové federální dítě. Tak dostal přednost, abychom se se Slováky nehádali, že. Ale to jsou takové teorie. Já si myslím, že to bylo stejně nějak jinak…" říká ještě dnes Pelčák. Pozor! Tady se vždy v dohadech, proč ten nebo onen letěl či neletěl, pouštíme na tenký led. Mám na mysli snad nerozšířenější spekulativní teorii: generálporučík Jozef Remek byl tehdy velitelem čs. letectva, a protože protekce vždy fungovala, tak se na nejvyšších místech zřejmě rozhodlo, že poletí jeho syn Vladimír…

Ovšem jako první letovou posádku preferovala Alexeje Gubareva a Remka i sovětská strana.
Vždy, alespoň oficiálně, tvrdila, že posádka Remek-Gubarev přeci jen měla lepší výsledky v přípravě než Pelčák s Rukavišnikovem. A i mě osobně kdysi generál Vladimír Šatalov s úsměvem řekl: „Víte, jediným problémem vašeho kosmonauta bylo, že měl tatínka generála. Proto si mohli lidé myslet, že letěl z protekce…“

Čs. výprava na astronautickém kongresu v Dubrovníku v říjnu 1978: zprava lékař doc. Josef Dvořák, prof. Rudolf Pešek, specialista na mimozemské civilizace, Dr. Václav Bumba (t. č. ředitel AU ČSAV), Vladimír Remek a autor
Čs. výprava na astronautickém kongresu v Dubrovníku v říjnu 1978: zprava lékař doc. Josef Dvořák, prof. Rudolf Pešek, specialista na mimozemské civilizace, Dr. Václav Bumba (t. č. ředitel AU ČSAV), Vladimír Remek a autor / Foto archiv autora

Per aspera ad astra

Dnes, po čtyřiceti letech, máme stále jen jednoho jediného kosmonauta, Vladimíra Remka. Slováci si start svého čistě slovenského – Ivana Belly – zaplatili. Ke smůle Oldřicha Pelčáka se náhradníci tzv. interkosmonautů přes všelijaké sliby už do vesmíru (až na jedinou výjimku, bulharského A. Alexandrova) – do vesmíru nepodívali.

Po rozpadu Sovětského svazu se ruská kosmonautika orientovala na spolupráci v pilotovaných letech především na Spojené státy a evropské země ESA a decentně řečeno – zkomercializovala se. Po rozdělení Československa jsme jak v České, tak i Slovenské republice promarnili ve výzkumu vesmíru řadu šancí. Lidský potenciál tu byl.

Navíc v 90. letech jsme měli šanci poslat do kosmu dalšího, tedy českého kosmonauta v rámci odepsání části ruského dluhu. Slováci toho využili. Bohužel, podobně jako v někdejším SSSR zacházíme s perfektně připravenými lidmi, toužícími překonávat nemožné, i tzv. kosmonauty-kandidáty, velmi lehkomyslně.

Ještě na přelomu 80. a 90. let jsme měli velmi dobře našlápnuto stát se významným technologickým partnerem nejen ruské, ale i evropské kosmonautiky (viz rentgenová optika či připravovaný krystalizátor pro evropský modul ISS Columbus dr. Barty, univerzální servisní koncepce minisateltů z GFÚ), naše přístroje se dostaly i na palubu amerických raketoplánů, ale odpovědná ministerstva tak nějak ztrácela zájem, ubývaly finance a posléze i zahraniční granty.

Jen díky odhodlanosti hrstky lidí kolem doc. Ing. Jana Koláře se podařilo vytvořit Českou kosmickou kancelář a stát se posléze řádným členem European Space Agency. Ano, vyrostly hi-tech firmy, podílíme se na několika evropských projektech, ale je to – s prominutím – paběrkování proti minulosti.

Poněkud smutná bilance po čtyřiceti letech od startu Vladimíra Remka. Platí ještě okřídlené „Per aspera ad astra?“

Mohlo by vás zajímat

Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (Kosmonautika za oponou, Kosmonauti Nula, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.


Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Pohled zpátky.

25. 3. 2018 v 16:05 Jenda Zima

Já bych si dovolil připomenout takovou maličkost, kterou ne každý chce slyšet. Pominul jaké časy to byly, v tom mají lidi pravdu. Ale naši vědci a inženýři udělali v kosmonautice obrovský kus práce. V programu interkosmos jsme byli jako mimosovetske státy první.  V programu jsme byli  mezi prvnimi uz v sedesatych letech. Po deseti letech bylo  45 procent pristroju , technologickeho a vědeckého vybavení lodí a stanic od nás z Československa. Byli jsme první malá země, která měla svého kosmonauta. Na minulé politiky bez odkaslani v jednom kuse nadávám, ale kéž by ti dnešní uměli mít takové skvělé vize, jako tomu u nás bylo kdysi.

Odpovědět

RE: Pohled zpátky.

27. 3. 2018 v 7:57 Vasek

Ted se tedy dostavame od letectvi k politice:) Souhlasim, ze v padesatych a castecne v sedesatych letech jsme jeste vyrabeli svetove zbozi (motorky, traktory, i pristroje). Myslim ale, ze to nebylo diky vizim rezimu/politice, ale dedictvi prvni repupliky, potazmo i nemeckeho prumyslu v tehdejsi CSR. Komunisti to jen nerozprasili tak rychle jako ostatni oblasti. V RVHP jsme pochopitelne hrali prim podle hesla jednooky mezi slepymi... V osmdesatych letech jsme ale bohuzel porad vyrabeli techniku padesatych let (motorky, traktory i tu elektroniku :) ). A v devadesatych letech se to bohuzel naplno ukazalo. Nastesti sem opet zacal prichazet nemecky prumysl (alespon obcas). Takze si myslim, ze za tu nasi soucasnou technickou malost nemuzou politici po sametove revoluci, ale 40 let diktatury.

Odpovědět

RE: RE: Pohled zpátky.

31. 3. 2018 v 20:57 D-0679

Pane Vášku,

žádám vás o omluvu  ke všem které jste svým příspevkem urazil. Ano, soudruzi ničili naši zem, byli neschopní, ale to je káždý moci chtivý člověk. Stejně jako dnešní politici.

Urazil jste pamatku spousty lidí, kteří byť někdy s omezenými prostředky dokazali vytvořit díla světové úrovně. Jako důkaz nepravdivosti vašich tvrzení uvedu: Družice MAGION, motory DV-2 a M602, letoun L-610, lokomotiva Škoda 85E. To vše jsou velmi dobré dobové výrobky. 

S bezbřehým kapitálem umí tvořit kde kdo, ale s omezenými možnostmí teprve vinikne tvořivý duch a to je to podstatne co je potřeba ocenit.

Odpovědět

RE: RE: RE: Pohled zpátky.

4. 4. 2018 v 7:23 Vasek

Ja tedy doufam, ze jste se neurazil, protoze ja chtel popichnout (popripade urazit) jen komunisty a ty, kteri z toho profitovali :). Ja osobne znam sedesata leta jen z doslechu, rozum jsem zacal sbirat v osmdesatych. To, co se u nas povazovalo za "pocitace" v dobe, kdy se prodaval na zapade Intel x86 za par dolaru na me dost zapusobilo. Takze i pres vsechny "neuveritelny uspechy socialistickeho Ceskoslovenska" si trvam na svem hodnoceni minulosti, proc jsme dnes tam kde jsme (Coz neni nutne "v haji", ale jen "trosku pozadu" za svetovou spickou). A, budoucnost vidim optimisticky, pokud si ovsem opet nezavrem cestu na zapad, napriklad plakanim nad tim co nam ti zli Americani a Nemci ukradli, z toho co jsme tady za socialismu vybudovali. :)

Odpovědět

ČSR a raketoplán BURAN

1. 4. 2018 v 20:37 Mav

Málokdo ví, že přistávací systém  ( anténa s spolu s řídícím počítačem a programem ) raketoplánu BURAN byl vyvinut v naší republice. A pokud se nemýlím, první a poslední plně automatické přistání RAKETOPLÁNU na světě bylo úspěšné. Toto je fakt, který nikdo nemůže popřít, a na tento výsledek můžeme být hrdí!

V Tesle Liberec jsme vyráběli CHÁPÉČKA, s přesnými motorky kompletně vyráběnými u nás v Liberci s rotačním vinutím, zalitým v pryskyřici, které byly na měření nebezpečných látek 10x výkonější, než americké. Ještě mám jeden doma, pěkně se s ním vrtají díry do plošňáků.

První věcí, kterou udělali američané po koupi jistého ústavu v areálu VÚ Běchovice bylo, že si odvezli výrobní dokumentaci tankového laserového zaměřovacího systému KLADIVO, vyvinutý u nás, který byl přenější o 12% než ruský a o 8 % než americký.  Tým rozpustili.

Pamatuji si, s jakým utajením byly v roce 1986 dovezeny v noci do Mariánských Lázní renovované T65-ky s tímto zaměřovacím systémem.

Radiolokátor Věra a posléze Tamara, jak mi sdělili kluci od obsluhy, byl schopen podle charakteristik přijímaného šumu detekovat, jaká posádka s letounem letí - každý pilot jinak hýbe kormidly...

A k těmto výsledkům jsme žádné Němce nepotřebovali, milý Watsone....

PS.: Nikdy jsem nebyl komunista, nesnášel jsem ty hlupáky, protože nám spoustu výborných projektů zničili a jenom otravovali neschopnými rozhodnutími.

Vím jednu věc - dokud si jako národ nezačneme opečovávat naše objevy a vynálezy tak jako Němci a Američané, nikdy je v životní úrovni nedoženeme, své výrobky si musíme prodávat sami, tak jsko to dělají skvělí kluci z Brna, se svými mikroskopy, které ve velké míře prodává Intel při výrobě procesorů, a také za ně pěkně klukům do Brna Platí hezké sumy, milý Watsone...., a o tom toje......

Odpovědět

Prosím o opravu. Děkuji Vám.

2. 4. 2018 v 1:35 Mav

Vím jednu věc - dokud si jako národ nezačneme opečovávat naše objevy a vynálezy tak, jako Němci a Američané, nikdy je v životní úrovni nedoženeme, své výrobky si musíme prodávat sami, tak jako to dnes dělají skvělí kluci z Brna se svými mikroskopy, které m.j. ve velké míře používá Intel při výrobě svých procesorů, a také za ně klukům do Brna platí hezké hezké sumy, milý Watsone....., a o tom to je.

Odpovědět

RE: Prosím o opravu. Děkuji Vám.

4. 4. 2018 v 7:39 Vasek

Mily Sherloku (kdyz ja jsem Watson :) Je velice jednoduche svest nas soucasny stav na to, ze nam nekdo neco ukradl. Je to mnohem jednoduzsi, nez si priznat ze jsme 40 let zaspali. Je to takove "ceske". Vzdyt my prece nemuzem za okupaci Hitlerem (zapad nas zradil), nemuzem za vyhnani druheho nejpocetnejsiho CS naroda po valce, (to byla spravedliva odplata), nemuzem za komunisty (prestoze Klema vyhral v roce 1946 jeste svobodne volby ), Za sociku jsme byli na spici a po revoluci nas opet okradli ze zapadu. Ne a ne a ne! Ja to tak nevidim. Ja chci koukat do budoucna a budoucnost je na zapade, ktery neni zly. A pokud se k nemu budem tocit zady, tak zase jen nase skoda.

S temi objevy a patenty souhlasim, je treba je chranit, ale taky se musi umet prodavat, a hlavne je musime MIT. L-610 tady byl zminen jako svetovy vyrobek, ale v te dobe litaly Boeingy s FMS a ACARSem

 

Odpovědět

40 let peripetii

6. 6. 2018 v 14:51 tomass

myslím, že by si většina Čechoslováků ty "peripetie" raději odpustila a žila 40 let v demokratické společnosti i za cenu toho, že by naš kosmonaut byl třeba dvacátý  

Odpovědět

Přidat komentář