Dnes je 25. září 2018

6:53 18:54

Tunguzský rébus po 110 letech – 3. část

11. 7. 2018

Nad sibiřskou tajgou se v roce 1908 odehrálo něco, co neumíme vysvětlit. A tak tomu raději říkáme Tunguzský meteorit. Závěrečný díl minisérie k připomínce záhady, která nemá řešení ani po 110 letech.

Čas od času se objeví v médiích senzační odhalení, obvykle s názvem jako Záhada tunguzského meteoritu s konečnou platností vyřešena a předhazují se nám různá, více či méně různorodá tvrzení, ale všechna „vědecky dokazující“, co mohl tzv. meteorit být: jádro komety, zbloudilý asteroid, černá díra, laserový paprsek nesoucí poselství mimozemšťanů a tak dále.

Dokonce prý existuje studie NASA z 90. let minulého století (samozřejmě protažená počítači) hovořící o mimozemské sondě, která havarovala právě nad Tunguzkou (což je ovšem jedna z prosazovaných teorií i v Rusku). Ale pozor! Zde založená na jakýchsi troskách lodě, obíhajících v rámci kosmického smetí kolem Země a sebraných raketoplánem Atlantis v květnu 1993. Trosky měly pocházet z „hvězdoletu“, který sondu k Zemi vyslal, a když havarovala, po marném čekání se sám dezintegroval – v roce 1961!

Problém je ovšem v tom, že Atlantis v květnu roku 1993 do vesmíru nestartoval, dokonce ani jiný raketoplán (8. dubna to byl Discovery, 26. dubna Columbia a až 21. června Endeavour).

Pravda, existenci takovéto studie se mi nepodařilo potvrdit a byť se zdá být nesmyslná včetně dlouholeté (neviditelné!) existence hvězdoletu zvaného „Černý princ“ na dráze kolem Země, dokáže podobně jako Kazancevova teorie vysvětlit všechny okolnosti a následky tehdejší události. Mnoho příznivců má také teorie, podle níž za explozí stály pokusy vynálezce Nikoly Tesly, který právě tehdy provozoval záhadné pokusy na své obrovské a´la vysílací stanici Wardenclyffe.

Nikola Tesla a jeho Wardenclyffe
Nikola Tesla a jeho Wardenclyffe

Z čeho vycházejí? Archivy nám uchovaly dopis, který v srpnu 1914 Nikola Tesla adresoval tehdejšímu prezidentu USA W. Wilsonovi: „Pane prezidente, před šesti lety jsem na vrcholku věže v newyorském Shorehamu, známém nedůvěřivému světu jako Wardenclyff, provedl tajný pokus, který, jak jsem doufal, může ochránit tuto velkou zemi a zabránit státům, aby znovu okusily hrůzy války. Peklo, které se nedávno rozpoutalo v mé rodné zemi, nyní zachvacuje celou Evropu, a nyní, kdy Vám tento dopis píši, ohrožuje celý svět. Mou snahou v červnu 1908 bylo zničit část arktické tundry na západ od Pearyho expedice, a tak bezpečně vyzkoušet účinky mého světelného paprsku. Byl jsem šokován a pln obav, když jsem obdržel několik zpráv od tohoto neohroženého muže, ve kterých opakovaně prohlašoval, že žádná exploze viděna nebyla. Novinové články, které vám posílám, mi přišly do rukou několik měsíců po tom, co jsem svůj pokus považoval za naprostý neúspěch. Náhle se můj pohled na celý experiment změnil, nemohu o celé věci mlčet. Abych řekl pravdu, pane, několik let po události v tunguzské tundře jsem se styděl za svůj výzkum i za sebe samého. A jen velké štěstí zabránilo, aby má tvrdohlavost způsobila největší ztráty na životech v dějinách lidstva, a to rukou jediného člověka…“

Na tuto teorii prý dnes věří i velká část obyvatel dnešní Vanavary. A tím by šla celá záležitost uzavřít. Nicméně teorie „Tesla“ se nadále řadí mezi spekulativní, byť, jak se zdá, se sám Tesla domníval, že výboj z jeho věže udeřil do tajgy u Vanavary. Je tu totiž ještě jiné vysvětlení…

Manévrující „meteorit“

Lze říci, že obě hlavní teorie, kometární i jaderně-kosmická, si stojí 1 : 1. Ale oficiální věda se raději, tak jako v mnoha dalších podobných případech, staví na pozici tak zvaně střízlivé, nefantastické hypotézy. Podobně jako s tzv. Sfigou či pyramidami na Marsu nechce brát v úvahu, že Země, či její blízké okolí, už bylo konfrontováno s mimozemskými bytostmi. To si raději vymýšlejme jiné, vědecky „přijatelnější“ hypotézy, když už nechceme souhlasit s kometou.

Vědeckému světu se katastrofa jeví optimálně takto: při průletu atmosférou se neznámé těleso o velikosti cca 50 metrů v průměru prudce zahřálo a ve výši 15-5 km se prudce vypařilo. Při rychlosti 30-50 km za sekundu se pak podle propočtů při „výbuchu“ mohlo naráz uvolnit tolik energie, kolik odpovídá 40 megatunám TNT. Tím je také vysvětlena rázová vlna i magnetické anomálie, světelné i teplené efekty, které jsou nepopiratelné. Veškerá hmota prý přešla do stavu jemné disperze a oblak mikroskopických částic se měl snést severozápadně od epicentra.

Skutečně – ve vrstvách lišejníků pocházejících z roku 1908 se našly mikroskopické kovové a silikátové kuličky od bezbarvých po zelenkavé. V některých z nich byly dokonce objeveny bublinky plynů či miniaturní diamanty.

Ovšem tzv. „zelená keramika“ se nachází i v oblasti první atomové střelnice, v americkém Alamogordo, v Novém Mexiku.

O čem svědčí tzv. zelená keramika z povodí Tunguzky?
O čem svědčí tzv. zelená keramika z povodí Tunguzky?

Je tu ovšem ještě jedno důležité tvrzení, podepřené fakty: tunguzský meteorit nebyl meteoritem. Ani kometou. Těleso přeci manévrovalo! A žádné přírodní těleso neumí změnit směr letové dráhy. Že by těleso umělé? V roce 1908 sotva vzlétala první letadla  takže pozemské určitě nebylo.

Problém je v tom, že nejen staří Evenkové, ale i školení a zkušení pozorovatelé popisují směr letu tunguzského tělesa různě. Už ředitel irkutské observatoře A. V. Vozněsenskij udával směr letu od jihu k severu. I. S. Astapovič na základě shrnu¬tých výpovědí zase od jihozápadu na severovýchod.
Dnes se má za to, že objekt se blížil v azimutu o 115 stupních, přičemž sestoupil na horizont pod vstupním úhlem přibližně 35 stupňů. Poté pokračoval severozápadním směrem, až se zdálo, že zmizí na obzoru. Když objekt sestoupal nad oblastí Podkamenné Tunguzky do výšky kolem devíti kilometrů, došlo ke gigantickému uvolnění energie, připomínající explozi. Okolní lesy pak hořely celé týdny! Došlo k devastaci plochy o více jak 2 000 kilometrech čtverečních a vlivem celosvětové cirkulace vzduchu pak byl popel roznesen prakticky do všech částí planety.

Skutečně měnilo ono těleso směr letu? Anebo bylo přelétávajících těles víc, jak teoretizují odpůrci katastrofy jaderně-kosmické? Několik odborníků v oblasti balistiky, kteří nedávno znovu fenomén na půdě tzv. „Akademie bezpečnosti“ Ruské federace zkoumali, došlo k závěru, že těleso těsně před explozí prolétávalo z východu na západ! Navíc – podle matematických simulací je patrné, že těleso letělo na kometu či meteorit příliš pomalu, a dokonce v poslední fází letu zpomalovalo. Je to vůbec možné? Průlet meteoritu atmosférou je totiž obvykle velice krátký, v řádu vteřin, a meteorit letí velmi rychle (mezi 5 a 25 km/s) po přímce v určitém stejném úhlu k zemskému povrchu. Což je v přímém rozporu s výše uvedeným!

Z výpovědí pamětníků a souhrnu pozorování lze tak vyvodit, že objekt zpočátku přilétal od jihu, ale nad řekou Kežmou (215 km od epicentra) se obrátil k východu. Ještě jeden manévr pak provedl nad Preobraženskem, kdy se obrátil opět k severozápadu. Není asi třeba příliš zdůrazňovat, že meteority ani komety nic takového nedokáží. A tak se můžeme znovu a znovu – i po 110 letech – ptát: co se tedy vlastně 30. června 1908 nad Podkamennou Tunguzkou stalo?

Kdyby těleso dopadlo na Prahu, vypálilo by vše v okruhu 25 km – včetně Kladna, Neratovic, Úval, Berouna či Mníšku pod Brdy…

Co se řítí do tajgy?
Co se řítí do tajgy?

Záhady sibiřské tajgy

Sibiřská tajga zřejmě po staletí skrývá tajemství, na která jsme, jak se zdá, i v „kosmickém“ věku krátcí.

Například podle ruského vědce Jurije Lavbina ochránila planetu Zemi před nukleární katastrofou neznámá mimozemská civilizace. Expedice, kterou známý záhadolog do oblasti Tunguzky vedl, našla v tajze „něco“, co je silně podobné na součásti mimozemské techniky.

„To, co jsme chtěli, naši odborníci našli,“ konstatuje Lavbin.

Podle něj mimozemšťany instalované skryté zařízení sestřelilo řítící se těleso dříve, než mohlo dopadnout na Zemi, a tím planetu ochránilo před totální zkázou. Veřejně pak svou teorii dokládá i nálezem krystalů křemene se zvláštními malbami, které prý není možné vytvořit pomocí dnes existujících technologií. Vědce zejména překvapily testy, které na tabulkách prováděli. Například se do některých z nich pokusili laserovým paprskem, který běžně řeže kovové předměty na kusy, vyrýt podobné ornamenty, které na nich byly. Jenže na kamenech byly z laserového paprsku jen těžko viditelné škrábance, žádné tvarované rýhy!

Jurij Lavbin není – jak už víme – se svou teorií o zásahu mimozemšťanů sám. Některé, tzv. „konspirativní teorie“ dokonce hovoří o tom, že Země je z nějakých důvodů místem střetu mimozemských civilizací.

S již citovaným Valerijem Uvarovem, ředitelem departamentu výzkumů UFO, paleovědy a paleotechnologie Národní bezpečnostní akademie věd Ruska, se Lavbin neshoduje pouze v tom, zda šlo o přírodní kosmické těleso – tedy meteorit či kometu, anebo cizí hvězdolet. Uvarov, který věnoval více než 15 let života ufologii a výzkumu dědictví starověkých civilizací totiž předpokládá, že šlo o asteroid, který byl – a zde už pánové ke shodě docházejí – sestřelen jistým energetickým zařízením mimozemského původu, které má za úkol chránit naši planetu před katastrofou a zánikem naší civilizace.

„My víme, co katastrofu v červnu 1908 způsobilo,“ tvrdil Uvarov už v citovaném interview z února 2003 pro britský UFO magazín Grahama W. Birdsalla. „Byla to planetka, asteroid, který byl zničen ... takříkajíc řízenou střelou. Tuto ‚střelu‘ vypustilo v tajze fyzicky přítomné zařízení. Nevíme, kdo ho vybudoval, ale je tu, bylo zřízeno před pradávnými časy a je umístěno na Sibiři, několik set kilometrů severně od Tunguzky. Dnes už mohu říci, že naše bádání odhalila více než jen zmíněnou explozi v Tunguzce. Například toto zařízení sestřelilo meteorit mezi 24. a 25. zářím 2002. Američané tuto explozi také zaznamenali.“ (viz New Scientist vol. 178, vydání 2399–14. června 2003).

Valerij Uvarov – ví skutečně, že nás chrání mimozemšťané?
Valerij Uvarov – ví skutečně, že nás
chrání mimozemšťané?

Dále v rozhovoru pro časopis Sputnik ze srpna 2017 Uvarov tvrdí, že mimozemšťané pohybující se v naší sluneční soustavě (a dokonce mezi námi na Zemi!?), jsou naladěni vůči obyvatelům Země přátelsky, a proto na Sibiři zřídili speciální komplex protimeteoritní a protiasteroidní ochrany Země. Přitom chrání nás, Zemi a sebe sami…

Uvarov zde operuje i tajemnou planetou Nibiru (také zvané Phaeton), obývanou těmi, kdo kdysi žili na Marsu. Ti údajně přežili hroznou katastrofu a odešli na planetu za Sluncem, o které například vypraví staré egyptské kroniky a sumerské texty.

Z výše uvedeného vyplývá tato závislost: Narazí-li znovu jednou nějaký velký planetoid na Zemi a způsobí globální katastrofu, vyšinutí z oběžné dráhy, pak planeta, jež se nachází na vůči nám protilehlé oběžné dráze Země, ale schována za Sluncem, začne také velmi pravděpodobně ztrácet svoji orbitu. Právě proto prý kontroluji naši sousedé „Sibiřské zařízení“ na odchýlení velkých asteroidů: je to pro ně životně důležité!

Domnívám se, že v tomto případě ale Uvarov mlží. Že něco jako „energetické“ zdroje v oblasti zvané Uljuju Čerkěčech (Údolí smrti) existuje, se, jak uvidíme dále, zdá potvrzeno. A ví-li Uvarov a jeho tým, o co jde, nesmí to prozradit a vypráví báje o planetě Nibiru. Pozemské meziplanetární sondy se už mnohokráte dostaly na oběžné dráhy za Sluncem a žádnou planetu, pohybující se synchronně po stejné orbitě jako Země, nezpozorovaly. Pravda, existenci mimozemšťanů v okolí naší planety ještě nikdo oficiálně nepotvrdil, ani nevetoval.

Tajemství povodí řeky Ojguldach

Vraťme se ale nyní k eposům Olonkho, o kterých jsme se zmínili už v prvním díle naší minisérie. Připomeňme, že vyprávějí báji o třech vždy po sobě jdoucích návštěvách „nebeských poslů“. Jejich vznik lze datovat až do 8. či 9. století našeho letopočtu.

Už jsme se zmiňovali, že podle jedněch z nich vždy jako první přilétal Niurgun Bootur, několik dekád po jeho příletu se objevil Kiun Erbiie, ohlašující příchod Uot Usumu Tong Duurai. Tedy tři poslové z vesmíru po sobě?

Eposy po stovky let předávali Evenkové v ústním podání z generace na generaci, přičemž přednášející používali zvláštní techniky melodického přednesu (tzv. kylyhak), které zaručily, že obsah nebyl zkreslen. Mimochodem – existují záznamy! S jejich nahráváním – údajně na gramofonové desky – a překlady do ruštiny začali ruští literární vědci už ve 20. a 30. letech minulého století. Panuje ovšem přesvědčení, že zaznamenané eposy představují jen nepatrný zlomek jejich skutečného rozsahu, zatímco zbytek se díky civilizačním změnám nenávratně zkresluje a ztrácí.

Co je ovšem nejzajímavější, že některé z těchto eposů vyprávějí, že na území severozápadního Jakutska leží podivné „Uljuju Čerkěčech“ s prastarými podzemními objekty z kovu. Kdo do nich vstoupí, zahyne. A současně varují, že na Sibiř přijde zkáza z nebes. Taková, jejíž popisy jsou nápadně podobné tunguzské katastrofě…

Ojguldach – „Kotlová“ řeka
Ojguldach – „Kotlová“ řeka

Pojďme tedy k věci: na sibiřské poměry nedaleko od povodí Tunguzky, podél pravého břehu horního toku řeky Viljuj, se táhne oblast, které se Evenkové ještě dnes raději vyhýbají. Právě jí se říká Uljuju Čerkěčech – Údolí smrti.

Zde, v kraji gigantických polomů a bažin, rozervaných bloků skal, se nacházejí podivné kovové objekty neznámého původu zvané Ojguld – „kotle“, většinou už zapadlé pod zemský povrch, jak se bořily do rozmrzající půdy. Jejich podzemní výskyt dnes signalizují kružnice s „čočkou uprostřed“ a rostlinstva odlišená barvou v daném místě.

Pamětníci připomínají, že v předválečných dobách, kdy tyto „kotle“ ještě částečně vyčnívaly nad povrch, se do některých dalo vjet i na sobu, do jiných se lezlo užším hrdlem na vrchu nádoby.

Mezikruží focené z výšky, označující utopený „kotel“ - viz film„Plavba do Údolí smrti
Mezikruží focené z výšky, označující utopený „kotel“ - viz film Plavba do Údolí smrti

Kde se tady „kotle“ vzaly? A proč?

Podle ústních legend zdejších domorodců se jednou Tunguzové ocitli v neproniknutelné mlze. Rozpoutal se uragán, země se zatřásla a z nebe padaly blesky. Jakmile všechno utichlo a mlha opadla, před překvapenými pastevci se odkryl neobvyklý obraz: uprostřed vystouplého kopce byla nějaká zvláštní konstrukce, jejíž povrch se výrazně leskl. Záře byla viditelná i do vzdálenosti několika dnů cesty.

Nešlo náhodou o „přistání“ mimozemšťanů a instalaci „kotlů“?

Mimochodem, ještě z roku 1936 je v Jakutsku dochovaný záznam geologa, který se tenkrát na březích „Kotlové“ řeky Ojguldach pomocí popisu místních stařešinů dostal k jednomu obzvlášť velkému kotli. Zaznamenal, jak nalezl ze země vystupující hladkou kovovou polokouli v barvě mědi, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Stěny byly tlusté 2 cm, kov neznámého složení a fantastické tvrdosti. Podle odhadu z celé kopule vystupovala nad zemí pouze jedna pětina celé její velikosti.

Do některých „kotlů“ bylo možné vjet i na sobu… (kresba pamětníka – viz film Plavba do Údolí smrti)
Do některých „kotlů“ bylo možné vjet i na sobu… (kresba pamětníka – viz film Plavba do Údolí smrti)

Jak uvádějí další badatelé z posledních desetiletí minulého století, zprávy o existenci kotlů či polokoulí jsou dochovány nejen v ústní tradici, ale i v místních názvech. Například v oblasti horního toku řeky Viljuj se do ní vlévá menší říčka s názvem Algyj Timirbit, což znamená „Velký kotel utonul“. Podle místních obyvatel kolem řeky Viljuj se mělo nacházet více obrovitých kotlů zhotovených z bronzu. Mnohé menší říčky mají stále v názvu slovo „olgujdach“, což znamená kotel či kotlový.

Podrobný popis „kotlů“ v Údolí smrti přinesl i jistý Michail Koreckij z Vladivostoku, který tamní místa navštívil celkem třikrát. Poprvé s otcem, když mu bylo deset roků (v roce 1933), podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947. V kotli dokonce několikrát nocovali, protože tam bylo i v zimě teplo (až 40 stupňů Celsia). Některým lidem ale pak vypadávaly vlasy a trpěli vyrážkami.

Celá oblast tzv. Údolí smrti je stěží dostupná pro bahnitou půdu s neprostupnými rostlinami. V minulostí se na tomto území pohybovali kočovní Evenkové a ještě do roku 1936 s nimi obchodoval kupec Savvinov. Ovšem jakmile byl vládními kruhy přinucen tuto živnost ukončit, i původní obyvatelé, Evenkové, byli z důvodu přežití nuceni z území odejít.

Existují tvrzení, že Savvinovova vnučka si vyprávěla, jak ji děda – ještě jako malé děvčátko – jednou při cestách za Evenky zavedl k nevelké zploštělé červené kopuli. Vchod dovnitř připomínal ulitu šneka, kruhovými závity směroval dolů, kde bylo množství kovových místností. Tam také jednu noc přespali. Jde ovšem jen o legendu. Proč?

Nedávno (2013) zesnulý záhadolog Ivan Mackerle, jeden z iniciátorů plavby do Údolí smrti
Nedávno (2013) zesnulý záhadolog Ivan Mackerle, jeden z iniciátorů plavby do Údolí smrti

Do těchto míst se vypravila i česká expedice „Siberia 2006“ záhadologů Ivana Mackerleho, jeho syna Dannyho a jejich přátel. Než se vydala, jak je v oblasti obvyklé a nejschůdnější, po místních řekách do Údolí smrti, sešla se i ze Savvinovem, kterému už bylo 105 let. Ukázalo se, že bývalý kupec vnučku vůbec nemá a žádný kotel na vlastní oči neviděl. Nicméně mu o nich vyprávěl jeho otec. Hovory s místními obyvateli ale pomohli expedici správně nasměrovat i učinit si představu, co takový kotel může skrývat.

Ivan Mackerle vzpomínal: „Proplouvali jsme strašidelnou, mrtvou krajinou s holými, polámanými, či vyvrácenými stromy. Provázel nás místní průvodce, Sláva Pastuchov, materialistický člověk, který legendám nevěřil a s námi jel proto, aby si zalovil ryby, střílel kachny, a hlavně nám pomohl v tajze přežít… Ovšem i ten se tam cítil špatně a pospíchal pryč.“

V těžkém, často neprostupném terénu bylo obtížné se pohybovat, a tak k pátrání po mezikružích označujících utopený „kotel“ nasadila expedice paraglider. Když nalezli první, překvapil je sníh, ale stejně se Jiří Skupien a Pavel Štěpán vydali s holemi na průzkum vzniklého kruhového jezírka o průměru asi padesát metrů.

„Pavel vystoupil na sníh na mezikruží a holemi zkoušel půdu pod sebou, zda to není zrádná bažina. Hůl ale narazila pod sněhem a tenkou vrstvou bahna na něco tvrdého a hladkého. Byl to jenom led? Opatrně postupoval až do středu kruhu a stanul před zatopeným otvorem. Skoro třímetrová tyč tam zmizela pod vodou. Na čem to proboha stál? Pramen vody by přece ledové mezikruží rozpustil. Až teprve příští den nás napadlo, zda to nebyl obrovský kotel dnes už zcela utopený ve zmrzlé půdě,“ popisuje situaci Mackerle.

Expedice nakonec díky vzdušnému průzkumu Pavla Štěpána z paraglideru ještě jeden utopený „kotel“ skutečně pod rezavými kruhy močálu objevila. Šlo o „kruh“ o rozměru cca 150 m s čočkou o průměru asi 40 m uprostřed.

Sníh v červnu (!) dokázal Pavlovi Štěpánovi zakrýt prvním nalezené místo s „kotlem“
Sníh v červnu (!) dokázal Pavlovi Štěpánovi zakrýt první nalezené místo s „kotlem“

Bohužel, dovnitř se nedostali. I proto, že se Ivanovi Mackerlemu, který měl kardiostimulátor, udělalo zle. Jakmile ale oblast nuceně opustili, jeho zdravotní stav se rapidně zlepšil. Nebyl to další důkaz o „energetických“ zdrojích ukrytých v močálech řeky Ojguldach, které kardiostimulátor zmátly?

Měl jsem možnost s panem Mackerlem o této expedici hovořit. Přesto, že pro nedokonalé vybavení expedice existenci kotlů nezvratnými fakty nepotvrdili, o jejich existenci byl nadále přesvědčen. I když si možná místní „pamětníci“ leccos přibájili…

Co je také velmi zajímavé: v roce 2007 se v ruské televizi mihly dvě tři reportáže z expedice do okolí „Kotlové řeky“, doprovázené dokonce televizním štábem. Ale pak náhle jako když utne. To, když účastníci oznamovali, že kýžený objekt nalezli a že se chystají vlézt dovnitř…

Náčrtek „raketového“ sila v „kotli“ podle vyprávění Evenků – viz film Plavba do Údolí smrti
Náčrtek „raketového“ sila v „kotli“ podle vyprávění Evenků – viz film Plavba do Údolí smrti

Proč asi? Kresby, které podle vyprávění místních lidí pořídila česká expedice (viz expediční film Plavba do Údolí smrti) totiž velmi připomínají jakási raketová sila, nebo ústí energetických zbraní. Zdálo by se, že se kruh uzavírá. „Kotle“ mohou být kryty pro energetické zbraně mimozemšťanů. A Valerij Uvarov tvrdí, že jeho lidé mají lokalizovaný podzemní zdroj obrovské energie, který aktivuje zbraňové systémy vždy, když hrozí Zemi nebezpečí.

„Musím to říct úplně na rovinu,“ konstatuje Uvarov v rozhovoru pro výše citovaný UFO magazín: „Toto zařízení má vlastní silový zdroj, zdroj energie. Lokalizovali jsme ho. A bylo to v období konfliktu v dřívější Jugoslávii, když jsme u něj poprvé zaznamenali zvýšenou produkci energie. I pro nás je to neuvěřitelné, ale dnes už víme, že toto zařízení skutečně reaguje na sociální otřesy a konflikty. Součástí našeho výzkumu je i pátrání ve starověkých záznamech a archivech, a tam jsme narazili na texty ‚Echutin Apposs Alanhor‘ [sic!]. Říkáme jim Alanhor a jsou přinejmenším 4 000 let staré. Popisují toto zařízení, i to, co dělá, ve vědeckých termínech… Máme co do činění s technologií – velice vzdálenou té naší – co dokáže věci, které prostě neumíme,“ dodává Uvarov.

„Kotle“ mohou být součástí obranného systému vybudovaného… Kým? Mimozemskou nebo prastarou civilizací? Neznámými ochránci Země? Proč kolem nich stále existuje spousta nezodpovězených otázek? Proč je nikdo s příslušným vědeckým vybavením neprozkoumal? Že by „vojenské tajemství“?

Čeljabinsk 2013

A nyní zpozorněte! V rozhovoru pro Sputnik 2017 Uvarov mj. tvrdí, že „právě toto zařízení zničilo nejen tunguzský meteorit 30. června 1908, ale sestřelilo i meteorit nad Čeljabinskem 15. ledna 2013.“

15. 2. 2013: Padesát TNT míří na Čeljabinsk…
15. 2. 2013: Padesát TNT míří na Čeljabinsk…

Připomeňme si, co se 15. února před pěti lety nad ruským Čeljabinskem odehrálo. Tak zvaný meteorit, který ráno 15. února 2013 zazářil nad tímto velkým, téměř dvoumilionovým městem, byl velmi jasný, velký bolid a jeho průlet až do dopadu byl díky mnoha pozorovatelům, vybavených přinejmenším kamerami v autech či mobilních telefonech, velmi dobře zdokumentován. Světelnou stopu bolidu zaznamenala i meteorologická družice Meteosat 9.

Při vstupu do atmosféry nad jižním Uralem vážil kolem 12 000 tun a průměr měl kolem 20 metrů, a stal se tak největším zaznamenaným objektem, který zasáhl Zemi od námi nyní vzpomínaného „Tunguzského meteoritu“ v červnu 1908.

Došlo k silnému výbuchu odpovídajícímu až 500 kilotunám TNT, který uvolnil stovky tun úlomků a prachu šířících se rychle do celé atmosféry. Tlaková vlna vyrazila okna tisíců budov do vzdálenosti až 100 km a přes tisíc lidí utrpělo zranění nejčastěji od padajících skleněných střepů. Později byly nalezeny na zem dopadlé meteority, z nich největší z jezera Čebarkul měl hmotnost přes 570 kg… Exploze tak uvolnila nejméně třicetkrát větší energii než výbuch atomové bomby nad Hirošimou v roce 1945 – dosáhla 500 kilotun TNT (hirošimská bomba „jen“ 15 kilotun TNT). Pokud by tato energie plně zasáhla jedenapůlmilionový Čeljabinsk, bylo by město vymazáno ze zemského povrchu. Jenže – těleso se naštěstí rozpadlo… Nebo bylo sestřeleno, jak tvrdí Uvarov?

„Střela“ nebo plasmový výboj míří do tělesa Čeljabinského bolidu…
„Střela“ nebo plasmový výboj míří do tělesa Čeljabinského bolidu…

Existuje totiž snímek, kdy jakési těleso či výboj míří do jasně zářícího bolidu a ten se pak rozpadá. Ruský ufolog Alexander Komanev řekl novinářům, že ufologové nejdříve uvěřili, že se jednalo o normální meteorit, ale „počet videí z různých úhlů nás vede k přesvědčení, že ho ‚něco‘ roztříštilo". Taková videa podle něj existují minimálně tři. Skeptici tvrzení zavrhnou, že jde o podvrh, ale záběry působí dost přesvědčivě.

Jenomže kdo by mohl v takové rychlosti roztříštit 20metrovou skálu? V silách pozemské technologie to zatím s velkou určitostí není. A připomeňme také, že astronomové o objektu blížícím se k Zemi vůbec nevěděli. Znamená to, že jsme skutečně hlídáni mimozemskou civilizací?

P. S. Napadá vás snad také nějaká spojitost s událostí, která se odehrála před sto deseti lety u Podkamenné Tunguzky? Co kdyby to nad Čeljabinskem byl druhý z poslů evenských bájí Kiun Erbiie? Nevím. Ale pokud chcete věřit Valerii Uvarovovi či Alexandru Komanevovi…

Mohlo by vás zajímat

Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (Kosmonautika za oponou, Kosmonauti Nula, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.


Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář