Dnes je 16. prosince 2018

7:55 16:00

Roland Garros – letec bez bázně a hany

5. 10. 2018 1 příspěvek Tento článek je součástí seriálu Osobnosti letectví

Byť se jeho jméno objevuje každoročně ve sportovních rubrikách, je tak trochu zapomenutý. Odvážný a činorodý aviatický průkopník, držitel leteckých rekordů a prvenství. V neposlední řadě pak letec považovaný za prvního klasického stíhače.

Roland Garros / Foto Agence Meurisse, Bibliothèque nationale de France
Roland Garros / Foto Agence Meurisse,
Bibliothèque nationale de France

Francouz z Réunionu

Nevelký ostrov o rozloze menší než je čtvrtina středočeského kraje. S pestrou hornatou krajinou plnou bujné a vegetace. S hlubokými údolími a vysokými vrcholy. Nejvyšší z nich se tyčí více jak 3 000 metrů nad hladinu moře. Dnes je bezmála polovina tohoto ostrova součástí národního parku, který je zapsán na seznamu světového přírodní dědictví UNESCO. Kdoví, zda nezanechala tato pestře a divoce vyhlížející krajina nějakou stopu v osobnosti Rolanda Garosse, který na Réunionu prožil své první čtyři roky. Jeho životní pouť se svým charakterem totiž právě takové krajině podobá.

Rodina Garrosů měla Réunion za svůj domov po více generací, nicméně její dřívější kořeny nalezneme v evropské části Francie. Ovšem i narozen 6. října 1888 na Réunionu byl malý Roland občanem Francie, jelikož ostrov v Indickém oceánu ležící asi 700 km východně od Madagaskaru byl – a dodnes je – součástí tohoto státu.

Réunion / Foto Alexandre Péribé
Réunion / Foto Alexandre Péribé

Když byly Rolandovi čtyři roky, rodina se přestěhovala do Saigonu. Dnes vietnamského Ho Či Minova Města, tehdy hlavního města francouzské kolonie Kočinčína. Rolandův otec Antoine Georges Garros zde začal provozovat advokátní kancelář. Podobně jako matka Igora Sikorského, jehož životní příběh můžeme sledovat v jednom z předchozích dílů seriálu o osobnostech letectví, i Rolandova matka Marie Clara se svému synovi intenzivně věnovala a poskytovala mu základní vzdělání.

Činorodý a úspěšný

Pro vyšší vzdělání se rodiče rozhodli poslat svého syna do Evropy. Roland se tak v roce 1900 vydal z jihovýchodní Asie do Francie. V Paříži budoucí aviatik nastoupil na střední školu. Záhy však onemocněl těžkým zápalem plic. V rámci rekonvalescence se přestěhoval a pokračoval ve studiu střední školy Stanislas ve středomořském Cannes. Tamní klima mu svědčilo. Nakonec není divu, vždyť se narodil a žil na ostrově v Indickém oceáně a v Saigonu to měl k moři také kousek.

U Středozemního moře se navíc Roland Garros začal věnovat intenzivně sportu. Léčebné vyjížďky na kole přerostly v solidní trénink, po kterém Roland zvítězil v cyklistickém klání mezi školami. Krom toho hrál fotbal a později ragby. V některých textech najdeme také zmínku o tom, že byl vídán i s tenisovou raketou. Vzhledem k tomu, že Garrosovo jméno nese významný pařížský tenisový areál a zároveň jeden z prestižních tenisových turnajů, to není vůbec od věci. Sport se stal zkrátka významnou součástí jeho života. A k němu si mezi svoje zájmy přibral ještě hudbu v podobě hry na klavír. Jako by se pestrost krajiny rodného Réunionu zrcadlila v jeho životě.

Středoškolské studium završuje opět v Paříži složením maturity na lyceu Janson de Sailly. Poté Garros pokračuje studiem na vysoké obchodní škole HEC Paris. Otec by asi byl býval rád, kdyby se syn potatil a věnoval se advokacii. Při sledování dosavadní životní pouti Rolanda však můžeme o takovém profesním směřování nabýt jistých pochybností. A skutečně. Po promoci v roce 1908 začínají do života Rolanda Garrose významnou měrou promlouvat rychlá auta a od nich už to není tak daleko k letadlům. Obzvlášť když si uvědomíme, jaký se psal rok a jak to tehdy v Paříži, významném centru technického pokroku a novátorství, vypadalo. Nakonec Garros se tu klidně mohl potkat s již zmiňovaným Sikorským. Ten v Paříži také studoval a později jezdil po letištích v okolí města, prohlížel si různé konstrukce letadel a potkával se s leteckými průkopníky.

Garros se nejprve stává zaměstnancem automobilky. Krom obchodní činnosti, pro kterou získal průpravu na vysoké škole, se rychle učí také konstrukčním dovednostem. Zároveň se začíná zajímat o automobilové závody. A protože je Garros muž činu, zanedlouho je možné v Paříži zaregistrovat obchod nabízející automobily, na jehož výloze je napsáno R. Garros – voiturettes de sport. Přičemž Garros závodní auta nejen prodává, ale zároveň sám navrhuje vlastní modely.

Garrosův obchod, ve kterém si bylo možné pořídit závodní automobil / Foto Collection Jules Beau
Garrosův obchod, ve kterém si bylo možné pořídit závodní automobil / Foto Collection Jules Beau

Od aut k letadlům

Srpen 1909. Stovky tisíc diváků přiláká první velká mezinárodní letecká soutěž. Lidé si nechtějí nechat ujít představení, do kterého se přihlásí téměř 40 pilotů reprezentujících špičku tehdejší aviatiky. O významu události svědčí například přítomnost francouzského prezidenta. A mezi diváky je i Roland Garros. Pro něj se stává zážitek z leteckých klání u francouzské Remeše významným životním milníkem. Garros je rozhodnutý. Bude letcem.

Nějaké peníze obchodem s auty vydělal, takže si může pořídit jeden z tehdy finančně nejdostupnějších letounů – stroj Demoiselle z dílny ve Francii působícího brazilského leteckého konstruktéra Alberta Santose-Dumonta spolupracujícího s francouzskou společností Clément-Bayard. Ta se již v letecky velmi rané době pustila do sériové výroby tohoto stroje a i díky tomu se může Garros vznést do vzduchu ve vlastním letounu.

 Demoiselle / Foto Joao Luiz Musa; Marcelo Breda Mourao, Ricardo Tilklan
Demoiselle / Foto Joao Luiz Musa;
Marcelo Breda Mourao, Ricardo Tilklan

Jak je v té době obvyklé, spoustu věcí se musí naučit sám. Nicméně vzhledem k tomu, kde létá, může své zkušenosti konzultovat s dalšími letci. Jedním z nich je také Švýcar Edmond Audemars, s kterým se spřátelí, a jejich letecké aktivity následně naberou společný směr

Létání je v té době i pro spoustu po zemi se pohybujících lidí velmi přitažlivé. A jelikož stále panuje doba aviatického průkopnictví, pozvání Garrose na leteckou exhibici do francouzského Cholet v červenci 1910 nebrání ani sotva tři nalétané hodiny, ani absence pilotního průkazu. Ten však pár dní po účasti na této exhibici Roland Garros získává.

Francie má v letectví zvuk, není tedy nikterak překvapivé, že Američané chtějí mít na chystaném leteckém představení a aviatických soutěžích pořádaných v New Yorku i zástupce této země. Již v říjnu 1910 tak Garros brázdí oblohu nad newyorským Belmont Parkem. Navíc se v New Yorku potkává s Johnem Bevinsem Moisantem, který je také jedním z účastníků leteckých dnů. Chlapíkem, který byl stejně jako Garros před necelým rokem okouzlen leteckým představením v Remeši a který stejně jako on po jeho zhlédnutí začal létat. Ve Francii získal pilotní licenci, kterou si nechal převést do Spojených států, a se svým bratrem založili létající cirkus Moisant International Aviators. A právě létání v něm John Moisant Garrosovi nabízí. Ten přijímá a další dobrodružství může začít.

Cloud Kisser

Divákům se tají dech při kouscích odvážných aviatiků. S nadšením sledují, že mezi ptáky se už mohou vzduchem prohánět i lidé. Když najednou... Kde je? Garros se přihlížejícím ztrácí v mraku. Stále není vidět. Zvládne to? Napětí a nervozita v obecenstvu sílí. Ještě chvíli přetrvává nejistota. Pak již lze opět rozeznat siluetu Garrosova stroje, který se vynořuje z mraku a pokračuje v leteckém představení. Během exhibicí leteckého cirkusu ve Spojených státech, v Mexiku a na Kubě získává Garros díky svému mizení v mracích přezdívku „Cloud Kisser“.

Ne vše je však plánované a dobře končí. Neveselo je na Silvestra 1910. Na letecké soutěži Michelin Cup pořádané v Louisianě John Moisant přichází o život. V jednu chvíli se stane ovzduší tak neklidným, že se pilot neudrží ve svém stroji a za letu z něj vypadne. Letecký cirkus však ve své činnosti pokračuje dál.

Jako předzvěst pomalu se blížící globální válečné vřavy a Garrosovy účasti v ní lze vnímat jeden z jeho letů poblíž hranice Spojených států a Mexika v únoru 1911. Tou dobou již v Mexiku přerostla revoluce v občanskou válku a Garros se svými leteckými společníky během jednoho z letů pozorovali vojenská uskupení v akci. Dost možná šlo tehdy o jedno z vůbec prvních vojenských využití letounu takovým způsobem.

Po severoamerickém dobrodružství se Garros vrací do Francie a ani zde se tempo běhu jeho života nezpomaluje. Aviatik, který piloval své letecké dovednosti během turné po Spojených státech, Mexiku a Kubě, se účastní několika evropských leteckých závodů. V nich je cílem proletět co nejrychleji určenou trať. Soutěžící tak během května, června a července 1911 letí např. z Paříže do Madridu, z téhož města přes Řím do Turína a také se vydávají na okružní trasu mířící přes Belgii a Nizozemí zpět do Francie, přičemž před uzavřením okruhu v Paříži na závodníky čeká odbočka do Londýna, během které přeletí Lamanšský průliv tam i zpět.

Krom umné pilotáže je pro úspěch na takové akci potřeba také stroj, který vydrží dostatečně dlouho v provozu a důležité jsou i navigační schopnosti. Ty během různých exhibicí a místních letů Garros příliš nepotřeboval. Učí se však rychle. První výše uvedený závod sice ještě na Blériotu XI nedokončí, v dalších dvou už cíle dosahuje a obsazuje v nich druhé místo.

Mimochodem, Garrosem nedokončený závod Paříž–Madrid byl i na tehdejší poměry, kdy se při zdolávání nových met s nějakým tím nedorazem počítalo, docela divoký. Během soutěžních startů, kterým přihlíželo přes 200 000 diváků, musel jeden z letounů nouzově přistát. To nebylo nic neobvyklého. Jenže tentokrát se události seběhly takovým způsobem, že přes snahu pilota vyhnout se davům přihlížejících stroj některé z nich zasáhl, následkem čehož přišel o život jeden z návštěvníků – francouzský ministr války Henri Maurice Berteaux. Závod rozdělený do tří částí s celkovou délkou přes tisíc kilometrů byl na – v řadě případů spíše za – hranicemi tehdejších leteckých možností. Dokončil ho pouze jediný aviatik. Francouz Jules Védrines na jednoplošníku Morane-Borel.

Že letecká klání budila mezi aviatiky i diváky opravdu velký zájem, lze dokumentovat např. na třetím jmenovaném evropském okružním závodě. Na jeho startu bylo možné napočítat 43 soutěžících a půl milionu diváků. Na rozdíl od závodu Paříž–Madrid, kde do cíle doletěl pouze jeden účastník, tentokrát ve stanoveném časovém limitu dosáhlo cíle 18 závodníků. Přes zlepšující se výkony však stále nebyla nouze o různé mimořádné události. Hned během první etapy okružního závodu zahynuli tři piloti. Druhé místo Rolanda Garrose tak mělo rozhodně svoji cenu.

Takhle to tenkrát vypadalo na leteckých závodech / Foto Ville d'Issy-les-Moulineaux, France – Musée Français de la Carte à Jouer
Takhle to tenkrát vypadalo na leteckých závodech / Foto Ville d'Issy-les-Moulineaux, France – Musée Français de la Carte à Jouer

Rekordman

A když lze létat na tehdejší dobu daleko, proč by nešlo létat také vysoko? Garros navíc spatřuje snahu o dosažení co největší výšky za přínosnou pro další rozvoj letectví. Patrně nás nepřekvapí, že činorodý francouzský aviatik nezůstává u myšlenek a slov a v září 1911 ustanovuje nový světový výškový rekord. S Blériotem dosahuje bezmála čtyř kilometrů. Při rekordním letu s sebou měl mít zapečetěný barograf. Podle některých zdrojů na něm byla zaznamenána hodnota odpovídající nejvyšší dosažené výšce 3 910 m. Jiné zdroje pak uvádějí 3 950 m. Obě tyto hodnoty každopádně znamenají překonání tehdy platného výškového rekordu s bohatou rezervou.

V roce 1912 se Garros opět zapisuje do rekordních tabulek. V září atakuje s Blériotem XI vybaveným výkonnějším motorem hranici pěti kilometrů. Jen o několik dní později jeho rekord překonává o několik set metrů Georges Legagneux s letounem Morane-Saulnier. V prosinci téhož roku Garros hozenou rukavici zvedá a opět vévodí rekordní statistice. Do výšky 5 610 m se tentokrát dostává stejně jako Legagneux se strojem Morane-Saulnier.

Mimochodem, tento rekord nalezneme i v záznamech Mezinárodní letecké federace (Fédération Aéronautique Internationale – FAI). Kupodivu však s datem 11. září 1912. Když se však podíváme např. do vydání deníku Le Petit Parisien z 12. prosince 1912, nalezneme v něm potvrzení v literatuře typicky zmiňovaného data Garrosova rekordního letu – 11. prosince 1912.

Mezi rekordními výškovými lety se Garros stíhá vydat opět do Ameriky. Tentokrát Jižní. A stejně jako v té Severní je ve vzduchu k vidění také spolu se svým švýcarským kamarádem Edmondem Audemarsem. Diváci v Brazílii a Argentině si užijí leteckých vystoupení. Významný potenciál v letectví spatřuje i brazilská armáda, která využívá možnosti vyzkoušení si nové techniky.

Po návratu do Evropy, stále ještě před atakováním pětikilometrové výšky, se Garros přihlásí na okruhový závod Anjou. Tentokrát už mezi více jak třiceti soutěžícími nekončí druhý. Za nepříznivého počasí v této soutěži s Blériotem XI v červnu 1912 vítězí.

Další výzvou je Garrosovi přelet Středozemního moře bez mezipřistání na některém z ostrovů. 23. září 1913 je pro přelet příhodné počasí. Roland Garros startuje před šestou hodinou ranní z francouzské námořní letecké základny Fréjus-Saint-Raphaël a míří do Tuniska. Pohledem na mapu se můžeme přesvědčit o tom, že si nevybral nikterak krátkou trasu. Středozemní moře zdolává v pěkně široké části. Vzdušnou čarou musí překonat pro dosažení afrického kontinentu více jak 700 kilometrů. Závada motoru, která jím pilotovaný Morane-Saulnier během letu postihne, pokus o přelet Středozemního moře poněkud dramatizuje. Garros zjišťuje, že do Tunisu to již asi nevyjde, ale cíle doletět alespoň nad nejbližší africkou pevninu se nevzdává. Nakonec si odvážný aviatik den nechtěným zanořením do slaných vod nezkazí a po necelých osmi hodinách letu přistává s několika posledními litry paliva v tuniské Bizertě. Jako vůbec první člověk přeletěl bez mezipřistání Středozemní moře a jeho fotografie se opět vyjímá na titulní stránce Le Petit Parisien.

Pamětní deska ve francouzském městě Fréjus připomíná Garrosův přelet Středozemního moře / Foto Serge Ottaviani
Pamětní deska ve francouzském městě Fréjus připomíná Garrosův přelet Středozemního moře / Foto Serge Ottaviani

Garros pokračuje v leteckých vystoupeních. Stojí také u zrodu leteckého sdružení, které z výtěžku svých leteckých aktivit hodlá podporovat pozůstalé po obětech leteckých nehod. To už se však blíží doba, kdy obětí a pozůstalých bude mnohem více a nejen po leteckých neštěstích. Červnový atentát na Františka Ferdinanda d'Este v roce 1914 lze přirovnat k škrtnutí sirkou v explozivním prostředí. Vzniklý požár zesílí a rozšíří se v podobě první světové války. Ta významným způsobem ovlivní i život francouzského letce.

První stíhač

Roland Garros spolupracující se společností Morane-Saulnier je na začátku srpna 1914 na základě pozvání svého přítele leteckého konstruktéra a pilota Hellmutha Hirtha v Německu, kde má mimo jiné příležitost prohlédnout si tamní leteckou výrobu. Jenže 3. srpna vyhlašuje Německo Francii válku. Garros je rád, že na poslední chvíli z Německa zmizí. Vyhlášením války se z přátel najednou z vyšší moci stávají minimálně po formální stránce nepřátelé...

Můžeme se domýšlet, jak asi bylo pilotům, když někteří jejich známí a kamarádi létali na druhé straně barikády. Každopádně letecký průzkum, který byl hlavní náplní činnosti posádek na počátku války, měl svůj nezanedbatelný podíl na zabití mnoha nepřátelských vojáků na zemi. Piloti si poměrně snadno mohli dát dvě a dvě dohromady. Letecké zaměření pozic pozemních sil nepřítelem mohlo vést např. k přesné dělostřelecké palbě a ztrátě životů jiných kamarádů a příbuzných z řad krajanů. Nebylo záhodno nechat vykonávat nepřátelské stroje tuto činnost. Bojovalo se i ve vzduchu.

Posádky letadel na sebe střílely ručními zbraněmi, ovšem účinnost takové palby nebyla vysoká. Existovaly i různé montáže palných zbraní přímo do letounů. Ovšem ani z těch nebylo vhodné střílet v případě typického tažného uspořádání z pochopitelných důvodů přímo vpřed prostorem, ve kterém se pohybuje vrtule. A pozor bylo třeba v obou případech dávat i na další komponenty vlastního stroje, aby posádka nesestřelila sama sebe. Přitom střelba přímo vpřed z místa, kde by měl pilot zbraň ve svém dosahu, by byla žádoucí. Letec by mohl mířit na cíl celým letadlem. Nepotřeboval by k tomu ani žádnou další osobu na palubě jako střelce. Věnoval by se pilotáži, navedl letoun do požadovaného směru a v pravou chvíli stiskl spoušť. Jen vymyslet jak na to a jak si přitom nerozštípat vlastní vrtuli na třísky. A právě v tomto technologickém vývoji hrál Roland Garros důležitou roli.

Do armády vstupuje dobrovolně hned na začátku války a zamíří jak jinak než k letectvu. Nejprve se účastní standardních leteckých operací. Následně je převelen k Raymondu Saulnierovi, který pracuje na synchronizačním zařízení umožňujícím pro vlastní stroj bezpečnou střelbu skrz pracovní prostor vrtule. Jenže celý mechanismus nefunguje tak, jak by měl. Válka zuří v plné síle a zařízení by se tak hodilo. Saulnier tedy přeruší práci na původním konceptu a volí jiné jednoduché řešení. A je to právě Roland Garros a s ním spolupracující mechanik Jules Hue, kteří se na realizaci tohoto nápadu podílejí. V literatuře se pak ještě někdy můžeme v této souvislosti setkat také se jménem francouzského pilota Eugèna Gilberta.

Vrtule letounu Morane-Saulnier opatřená deflektory
Vrtule letounu Morane-Saulnier opatřená deflektory

Jak jednoduché řešení, které Garros a Hue testují, vypadá? Vrtule je v místě, kde může dojít k jejímu zasažení střelou z na přídi usazeného kulometu, opatřena speciálně tvarovanými kovovými pláty, které fungují jako deflektory. V případě, kdy střela míří na vrtuli, je deflektorem odchýlena do strany. Kulomet ovládá pilot přímo z kokpitu. Na světě je první dostatečně funkční řešení, které dává vzniknout čistokrevnému stíhacímu stroji s potřebným výkonem a výdrží. Nic na tom nemění ani fakt, že při zásahu deflektoru jsou nad běžnou míru namáhány vrtule a s ní spojené součásti motoru. Oboje nějaký čas takovou dodatečnou zátěž vydrží. A ani mírné snížení výkonu vlivem úpravy vrtule nevadí tolik, aby převážilo nad na tehdejší dobu vysokou účinností nové zbraňové koncepce.

1. dubna 1915 Roland Garros s letounem Morane-Saulnier s montáží kulometu na přídi a vrtulí opatřenou deflektory zaznamenává svůj první sestřel. K zemi jde německý Albatros. Brzy Garros sestřelí další dva nepřátelské letouny. Stává se postrachem protivníků a vzhledem k výbavě svého stroje a své vzdušné činnosti je leckdy jmenován jako vůbec první klasický stíhač na světě.

Tyto úspěchy však nemají dlouhého trvání. 18. dubna 1915 se Garrosův stroj během útoku na vlak dostává na západě Belgie v malé výšce do palby nepřátelských pozemních sil a motor jeho letounu se po chvíli zastaví. Francouzský aviatik nouzově přistává a je zajat německou armádou. Brzy poté se již na obloze objeví letouny z Fokkerovy dílny, na kterých je dotažen do přijatelně funkční podoby koncept synchronizace střelby s otáčkami vrtule, nad kterým do té doby bádalo více osob včetně Saulniera. Aplikace tohoto vynálezu znamená obrat ve vzdušné nadvládě.

Garros tráví tuto dobu v německém zajetí, z kterého se pokouší uprchnout. Nakonec se mu to v převlečení za německého důstojníka po téměř třech letech podaří a vrací se zpět do Francie. Během věznění se u něj rozvinula významná krátkozrakost a francouzský premiér a ministr války Georges Clemenceau mu po jeho návratu nabízí místo poradce generálního štábu. Jenže to by nebyl Roland Garros, muž činu a vyznavač života plného aktivity, kdyby takovou nabídku přijal. Vrací se zpět k letectvu. Seznamuje se s novou technikou a vyráží bojovat tváří v tvář nepříteli. Na leteckém kolbišti zaznamenává se strojem SPAD svůj čtvrtý sestřel. 5. října 1918 se už však z boje držitel Řádu čestné legie s hodností důstojníka nevrací. V leteckém souboji nad francouzskými Ardenami přichází poblíž Vouziers o život.

Den před svými třicátými narozeninami, jen několik týdnů před listopadovým koncem války a před rovnými 100 lety. Život Rolanda Garrose byl krátký, ale intenzivní. Až zase uslyšíme zpravodajství z francouzského turnaje Grand Slamu, třeba si na nějaký jeho aviatický kousek vzpomeneme.

Mohlo by vás zajímat

Tomáš Doležal

Aviatik sedlající různé létající aparáty od paraglidu po akrobatické letouny. Zkušební pilot ultralehkých letounů. Fyzik s širokým spektrem zájmů. Jedním z nich je psaná tvorba a jelikož se autor věnuje létání nejen mezi oblaky, ale i v informačním moři, můžete na Aerowebu nalézt stopy jeho činnosti.



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

poznámka ke Garrosovi

7. 10. 2018 v 2:49 Ivo Pujman

Je poměrně málo známé, že  době po návratu ze zajetí obnovoval své pilotní návyky Roland Garros ve společné přípravce mimo jiné i s českým pilotem a budoucím generálem čs. letectva Vilémem Stanovským.

Odpovědět

Přidat komentář