Meteorologie pro palubní průvodčí 2

07.04.2006

Dnešní letadla jsou chytřejší, než jejich tvůrci a dokážou sama přistát líp, než i ten nejzkušenější kapitán.

Létání versus počasí

Anebo naopak, počasí versus létání? To je jedno. Důležité je, že letadlo se kromě postávání v hangáru či na stojánce letiště a pojíždění na vzletovou dráhu či z ní pohybuje výhradně vzduchem. Tedy přímo na té scéně, kde se utváří a projevuje počasí. Let letadla vyžaduje přímý kontakt s počasím a odtud plyne, že počasí má na létání přinejmenším stejný vliv, jako třeba dostatečná zásoba paliva v letadle či vyhovující technický stav letounu anebo zdravotně způsobilá posádka.

V počátcích letectví, kdy nebylo ještě moc zkušeností, se na všechny tyto faktory tolik nehledělo, ovšemkvalita létání tomu odpovídala.

V dřevních dobách dopravního létání brázdily nebe dvouplošníky i jednoplošníky, poháněné pístovým motorem, cestující si v lepším případě mohli sednout i do uzavřené kabiny, zatímco pilota nechal konstruktér letadla klidně vystaveného působení vší povětrnostní zvůli a nepohodlí pod průhlednou záminkou, že pilot musí dobře vidět na cestu. Pravou příčinou však nejspíš bylo, že konstruktér neměl piloty rád, když si tak romanticky létají, zatímco konstruktéři musí sedět ve svých konstrukčních kancelářích.

S tou romantikou dálek a výšek to však nebylo vždycky tak slavné.

Stačila menší meteorologická nepohoda a bylo po romantice. Tehdy nejen že neexistovalo žádné použitelné přistrojové vybavení, ale nebyly hlavně prakticky žádné zkušenosti s bezpečnou leteckou přepravou. Letadlo se mohlo vydat na cestu, jen pokud panovalo dobré počasí, díky němuž pilot mohl navigovat. To nemuselo být vázáno pouze na denní dobu, již v počátcích rozvoje dopravního letectví se objevily majáky, posazené do krajiny v řadě za sebou tak, aby bylo možno letět od jednoho k druhému a doletět do cílového letiště podobně, jak to dělají dnes lyžaři v horách, když postupují podle tyčí ve sněhu. Jednalo se o docela zajímavý technický pokrok, který odlehčil náročnému navigování a umožnil létat i v noci.

I tak ale se ne vždy podařilo doletět hned na první pokus.

Údajně se stávalo, že když se letadlo, letící řekněme mezi Prahou a Bratislavou, přiblížilo k oblasti bouřek a nemohlo se skrz ni dostat, přistálo na první louce, kde se dalo přistát i později odstartovat. Zde pilot letadlo ukotvil proti možným nárazům větru a odešel i s cestujícími do hospody v nejbližší vesnici přečkat, až se ten nečas přežene, aby potom pokračovali v načaté cestě.

Doba pokročila a letadla dvacátých let 20. století byla nahrazena mnohem modernějšími letadly v 30. létech.

 

 

Takový americký Douglas DC-3 Dakota se stal v letectví stejnou legendou, jako o čtvrtstoletí starší Flyer bratří Wrightů anebo o čtvrtstoletí mladší Concorde bratří Britů a Francouzů. Toto letadlo už mělo takovou přístrojovou výbavu, že s ním bylo možné létat nad mraky, ve velmi špatné dohlednosti i v noci. Na zemi rostly jako houby po dešti všesměrové radiomajáky NDB, k nimž se upírala ručička radiokompasu.

V posádkách přibyl další pilot a také navigátor, který si dokázal vystačit se dvěma radiomajáky a mapou, do které zakreslil dvě směrové čáry k těmto majákům; v průsečíku se nacházelo jeho letadlo.

Když takový navigátor měřil polohu letadla každou chvilku a vynášel si průsečíky do mapy, mohl z toho určit i snos letadla, tedy jeho posunutí bokem z trasy vlivem bočního větru, který se jinak ve vzduch z paluby letadla změřit nedal. Pak mohl dát pokyn pilotům, aby podle kompasu letadlo natočili proti větru o přesně vypočtený úhel a letadlo se pak jakž takž drželo na plánovaném kursu.

Přesnost takového létání ovšem nebyla ani v řádu stovek metrů, ale horší.

Ne, že by byli neschopní navigátoři, avšak radiokompasy, jejichž ručičky ukazovaly k radiomajákům NDB, se mohly splést i o několik úhlových stupňů. Navíc ve třicátých létech ještě nebyl znám vynález radaru, takže tehdejší řízení letového provozu se nápadně podobalo dnešnímu aeroklubovému létání a omezovalo se pouze na rádiovou komunikaci.

Dispečeři z řízení letového provozu si ručně posouvali krychličky na velkémapě republiky a byli závislí na kvalitativně různorodých informacích od navigátorů.

Když se navigátor spletl, byla to chyba pro letadlo i pro řízení letového provozu. Pokud panovalo dobré počasí, mohla posádka letadla kontrolovat svoji polohu také pohledem ven, jenže když bylo počasí nevalné, zůstalo letadlo odkázáno jen na své nepřesné přístroje. Za takových okolností bylo nemyslitelné, aby letadla přistávala například při mlze, jak se to daří dnes, kdy jsou k dispozici nesmírně přesné a spolehlivé přístroje, letadla, vybavení letišť i zkušenosti posádek.

 

Poučka: Dnešní letadla jsou chytřejší, než jejich tvůrci a dokážou sama přistát líp, než i ten nejzkušenější kapitán.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář