Lubo, letectví je Tvým koníčkem, nechtěl jsi, aby bylo Tvou profesí?
Ve mně byl od mala skrytý rytíř, bojovník, srdcař. Miloval jsem pohádky a chtěl být tím, kdo poseká drakovi hlavy, zachrání princeznu nebo rovnou celý svět. Asi i proto byla moje cesta taková, jaká byla. Až trochu později mě začalo trochu mrzet, že jsem svůj život letectví nezasvětil, ale kdo ví, ještě není všem dnům konec.
Jaká byla tedy Tvoje profesní cesta?
Mám vystudovanou střední školu, obor nábytkář, návrhář interiérů a exteriérů, specializace umělecké řezbářství a restaurování historického nábytku. Opravovali jsme třeba gotickou zpovědnici, učili se restaurovat lomené oblouky, nádhera. Hned po maturitě mě čekala vojna. Toužil jsem dostat se k výsadkářům, ale přiřadili mě k průzkumné pěchotě. Byla to obrovská škola, byl jsem zařazen u útvaru, z něhož vojáci jezdili na mise SFOR, KFOR, sloužili jsme s profíky, co byli v Bosně, učili nás jak průzkumákoví velitelé, tak od červených baretů. Ještě v rámci vojny jsem prošel výběrkem k policii, kde sloužím doteď. Tedy z uniformy do uniformy. (usmívá se)
Kdy a jak Ti do života vstoupila letadla?
Jako kluk jsem jezdíval za prarodiči na chalupu u Mohelna. Je to v údolí Jihlavky a přes den i v noci tam přistávala Su-25, Su-22, na denním pořádku byly L-39. Psával jsem si deník, co jsem viděl. V té době mě zlákala modelařina, což mi vydrželo dodnes, i když si o sobě nemyslím, že bych byl kdovíjaký modelář. Stavím spíš pocitově. Stal jsem se členem Klubu vojenské historie (dále KVH), šermoval, vystupoval se šermíři na dobových akcích a po odchodu z KVH se rozhodoval, co budu dělat dál. Pořád jsem s klubem spolupracoval, účastnil se akcí v dobových uniformách, ale víc jsem se začal soustřeďovat na letectví a záchranu artefaktů.
Začaly přibývat předměty spjaté s letectvím, až vznikla soukromá sbírka.
Ano, mám nyní Soukromou leteckou sbírku Vedrovice. Sbírku dělám od srdíčka, rád ji ukážu lidem z letectví nebo její části na nejrůznějších akcích. Co mě zajímá nejvíc je historie letiště Náměšť nad Oslavou. Když vidím staré piloty, mám dojem, že se na ně hodně zapomíná. Já už vlastního dědu ani babičku nemám, ale díky letectví mám dědečků spoustu.
S bývalými piloty a techniky či jiným leteckým personálem se setkávám hodně v Muzeu letecké a pozemní techniky Vyškov – Nadace LHS, jejímž jsem dlouholetým členem. Zde se snažíme jednak přiblížit historii letectví, ale hlavně se o techniku starat, aby tu byla i pro další generace. Je fajn, když někdo z našeho letectví se u nás objeví, to mám vždycky malé Vánoce. Hromada kluků z Vyškova je s letectvím také spjatá, ale hlavně jsou to srdcaři jako já.
Všichni z letectví mají většinou už vysoká věková čísla a jak známo, smrt si nevybírá, proto spolupracuji s Jirkou Kučerou (Soukromé muzeum letadel v Malhostovicích), kde pro ně pořádáme setkání. Dozvím se tak jejich příběhy, které pak mohu předávat dál. Jsem rád, když se setkám i s příbuznými. Dokud budu žít já, budou žít i oni.
Muzeum není jen o příbězích, ale především o leteckých artefaktech. Jak se k nim dostáváš?
Archeolog Vlastimil Schildberger se zabýval hledáním letadel, publikoval mnoho článků a já měl možnost s ním chodit. S Leteckou asociací Vyškov jsme kopali, u toho jsem poslouchal příběhy, poznával části nalezených letadel. Proudy se potkaly – historie a hledání – a určily můj nový směr. Spolupracuji s archeologickými spolky. Líbí se mi vyšetřování leteckých nehod, při nichž jsou vytvořené pomyslné pásy, kde se ví, kam dopadají zbytky trupového čísla, jinam části palubovky…
Z archeologického hlediska jsou asi hrady a zámky zajímavější než hledat rozbité letadlo na poli, které bylo tisíckrát přeorané. Já bych ale neměnil.
Používáš třeba detektor kovů?
Ne a taky ctím plochu, nechodím do polí, když je zaseto. Jakmile je zoráno, projdu si lán, posbírám nálezy do tašky, doma očistím, třídím a bádám, o co se jedná a z kterého letounu. Je to samozřejmě o spoustě našlapaných kilometrů, neví se někdy úplně přesně, kde letadla skončila. Kupříkladu je známo, že spadla dvě Su-7 v rozmezí dvou let nedaleko od sebe u obce Vémyslice, občané vesnice už si mysleli, že si letectvo na ně zasedlo. Člověk chodí, najde malou indicii, například kus hydraulické hadičky a už ví, že jde o letadlo. Doma jsem porovnal třeba s MiG-15 a říkal si, že hadička pochází z Su-7 a tedy jsme blízko. Začali jsme dělat takové to „policejní ohledání místa činu“ a mašina byla na světě.
Kdo Ti pomáhá s určováním místa, když si nejsi jistý?
Oslovím třeba kluky z Vyškova, hledám v literatuře, ptám se v podobně zaměřených skupinách. Občas pomůže náhoda, třeba díky FB jsem získal několik leteckých krytek, které spadly z konkrétního letadla a mají příběh. Mám např. krytku z MiG-23 z Čáslavi, je vidět, že technik zřejmě špatně dovřel kontrolní dvířka. Zrovna šel tudy pán s pejskem a z nebe spadlo tohle. (smích) Další je třeba krytka z Su-22, kde je krásně vidět, jak se nedovřela, postupně se utřepávala než odletěla ze záchytného lanka. Tu našel pán kdesi v Troubkách u Přerova, tam se letadla servisovala. Tohle dohledávání a propojování mě baví.
Někdy místo upřesní sami piloti, jako třeba Zdeno Bielik. V Branišovicích spadl v r. 1987 kvůli poruše motoru Suchoj Su-7BKL, Zdeno se tehdy katapultoval a říkal mi, že jak padal na padáku, ztratil při tom planžetu. Její nalezení byla pro mě výzva. Poznal bych ji, ale je to hledání doslova jehly v kupce sena. No, spíš v tomto případě pole. (smích)
Předpokládám, že sbírku netvoří jen nalezené věci.
Některé jsem koupil, pár dostal. Třeba od kluka, jehož znám z Military, jsem přes Aukro sehnal nalezený plech. Bylo vidět nýtování, utržený kus, postupně jsme zjistili, že jde o spodní stranu křídla z letounu Arado, nevím, zda z válečného či poválečného, tzn. zřejmě došlo k nouzáku s poškozením křídla a následnému vyměnění plechu, který skončil v Kovošrotu. Odtud ho kdosi zachránil a teď je u mne. Snažím se pak k takovým věcem vytvořit i model letadla, aby to pro lidi bylo zajímavé.
Spolupracujeme též s dalšími muzejníky ve smyslu: „Ty sbíráš Tatry, já letadla, pojďme si to vyměnit.“ Já pošlu cosi z Tatry, on něco z letectví. Takto se ke mně dostala například RAFácká kombinéza odněkud z půdy od staré paní, šlo o přechodový model z doby, kdy se upouštělo od původní modré barvy směrem k zelené. Byla prožraná od myší, ale opravili jsme ji – proč tyhle věci nechávat doma? Jen ať je lidé vidí.
Nejhorší je slyšet větu: „Měli jsme to doma a vyhodili.“ To se jako historici a badatelé snažíme eliminovat.
Dostal jsi nějaké předměty darem?
Jednou jsem koupil za rozumný peníz německou válečnou kuklu, nekompletní, ale bylo na ní krásně čitelné razítko s typem. Prodejce se mi asi po 3 letech ozval s tím, že by se za mnou rád zastavil. Přijel ještě s jedním starším pánem a tento mi dovezl letecké deníky. Šlo o kompletní deníky od začátku do konce kariéry jeho otce, létal jako navigátor u stíhacího bombardovacího leteckého pluku s Il-28. Přidal ještě nějakou učebnici, nic za věci nechtěl.
Ten první pán povídá, že také něco donesl. Vložil mi do dlaně důstojnický kompas Wehrmachtu, který měl po dědovi. Řekl, že se mu líbí, jak sbírku vedu a proto mi jej dává. To jsou okamžiky, kdy mám slzy v očích. Poprosil jsem ho ještě, zda by nenašel fotku dědy. Nechci rodinné album, jen zachovat kousek historie. Víš, jak to je – člověk umře a všechno zmizí pryč…
Jiný muž, pilot, práškař a teď už i kamarád Zdeněk Krejčík, který mě v životě osobně neviděl, napsal, že až tady nebude, zdědím jeho letecké deníky a další věci, protože si váží toho, co dělám. I kdybych je nedostal, už tohle gesto mě nesmírně dojalo.
Co je pro Tebe nejcennějším artefaktem ve sbírce?
To je hodně složitá otázka. Asi žádný určitý, i když s některými souvisí zvučná jména. Obecně ty, které mají příběh spojený s osobou konkrétního pilota, ať už je to nášivka, deník nebo plech z letadla.
Víš, kdy mívám husí kůži? Když přijde pilot a vidí kusy svého stroje. Jakákoli návštěva pilotů je pro mne ctí. Obzvlášť, když vidím, že moji sbírku a práci oceňují. To je obrovský hnací motor jít dál.
Zmínili jsme hledání trosek a propojování s příběhy jednotlivých letců, kteří často mají na místě neštěstí pomníčky. Navštěvuješ je?
Celé své snažení pomyslně věnuji npor. Lubomíru Šigutovi (osobně jsme se nesetkali), který tragicky zahynul v r. 2000 při nehodě Su-22, když nevysunul vztlakové klapky. V místě nehody je pomníček, upomínající na tuto událost. Nevím, kdo ho udělal, přišel mi ale ošuntělý, tak jsem vzal brusné houby, očistil jej, obtáhnul písmo, kluky od Súček jsem o tom vyrozuměl a byli moc rádi.
Ve Střelicích u Brna spadl v r. 1965 se strojem MiG-19S pilot kpt. Jiří Kubát. Došel jsem k místu pomníčku, náhrobek jsem téměř nenašel a byl ve velmi špatném stavu. Snažím se, aby pietní místa byla upravená a důstojná. Nejsem sám, kdo se o ně stará a to je dobře.
Ve sbírce, jak už zaznělo, máš spoustu zajímavých předmětů, znáš mnohé příběhy, kde se s nimi lidé mohou setkat?
Po individuální domluvě je možné se přijet za mnou podívat. Hlavní jsou však prezentace při nejrůznějších akcích, jako třeba besedách. Je to pro mě určitá forma relaxu, těší mě, že lidi odcházejí nabití a s mnoha informacemi. Nemusí milovat letectví, ale můžou se o něm něco dozvědět. Přijde třeba máma s klukem, uvidí, jak vypadal Wellington, jak P-38 Lightning a povím jim k tomu spoustu informací a zajímavostí.
V r. 2024 jsem třeba mohl udělat výstavu díky 3 bednám artefaktů od pilota Zdeňka Krejčíka, práškaře. Lidi už zapomněli, co byl SlovAir, co jsou osevní kolečka, že si pilot musel na místě, které viděl poprvé, udělat zmapování terénu, kde jsou dráty, kde je rozvodna, kde vymezené vojenské prostory. Ukážu jim osobní brašnu, náčrtky, překlady do angličtiny ještě psané na stroji… vždyť je to krásné.
Co by sis přál najít, s kým se setkat?
Z věcí mě nenapadá nic konkrétního. Potěší mě, když artefakt je identifikovatelný a lze spojit s konkrétní událostí nebo člověkem.
Z osobností bych se chtěl co nejvíc setkávat s piloty nebo techniky ze základny v Náměšti nad Oslavou, oni jsou úžasnou studnicí vědomostí.
Nezvažoval jsi publikační činnost?
Zatím se mi hodně líbí živá prezentace a taky si myslím, že jsou mnohem větší odborníci, kteří tahle témata dokáží zpracovat.
Můj děda z otcovy strany byl v r. 1951 výsadkářem na vojně v Prešově a sepsal takovou neoficiální knihu pro rodinu, nazval ji Moje 13. komnata. To je fajn, protože člověk se dozví spoustu věcí, na které by se jinak zapomnělo.
Třeba by bylo zajímavé jednou napsat knížku z mého pohledu, ale to si schovám na stará kolena. Teď ještě nepřišel správný čas.
Za svou práci jsi získal ocenění, jaké?
Jirka Kučera mě nominoval na Muzejní počin. Jednou za mnou k večeru přijeli Roman Hnízdil s Pytlákem, říkal jsem si, že moje sbírka je nemůže zaujmout, ale oni byli nadšení. Prý: „Malé a roztomilé.“ Ve finále jsem získal hodně hlasů a v r. 2023 pak v Koněšíně přebíral cenu za Počin 2022 - Prezentaci letectví a muzejnictví. Připadal jsem si tam poněkud nepatřičně, jsem obyčejný člověk, který nepotřebuje být viditelný, jen zkrátka nechce, aby některé věci a příběhy zapadly a ztratily se v běhu času.
