V padesátých letech minulého století vypadala mezinárodní politická situace hlavně v Evropě poměrně dosti špatně. Svět se vyhranil do dvou mocenských bloků, které neskrývaly strach a nenávist k tomu druhému. Obrovské škody a lidské ztráty z bojů druhé světové války sice byly stále ještě v hluboké patrnosti a noví pováleční politici s náladami veřejnosti museli počítat, ale stále více se ozývaly hlasy jedné i druhé strany, že ta protivníkova si uzurpovala jako dílčí vítěz 2.sv.v. nebezpečnou výhodu v rámci dělby moci nad světem a je třeba ji této výhody nějak zbavit. Především američtí generálové Patton (do své smrti) a McArthur byli horlivými zastánci této teorie, zvláště když byli přesvědčeni, že výhodu držení atomové zbraně mají jen USA.
Pravda je, že strana vázaná na Sovětský svaz na tom nebyla nejlépe. Nesla jako důsledek vítězné války s nacistickým Německem největší ztráty ze všech účastníků druhé světové války na obyvatelstvu, průmyslu a kapacitě armády, což si v té době uvědomoval i takový psychopat s paranoidní poruchou osobnosti, jako byl diktátor Stalin. Protože nebyl žádný hlupák, bylo mu jasné, že za těchto okolností se další vítězný pochod ke břehům La Manche konat nemůže. Tehdejší SSSR a jeho satelitní státy Východní Evropy, tehdy ještě jen s dvoustrannými dohodami o spolupráci a vzájemné obraně, na to prostě neměly. Stalin tedy vsadil, a po něm i jeho následovníci, na tři věci, na upevňování komunismu v Evropě a jeho infiltraci do dalších zemí, konsolidaci vojenské moci nově vzniknuvšího východního bloku, a na strašení Západu.
Zvláště to strašení mocí a vojenským nebezpečím ze strany SSSR Stalinovi a jeho nástupcům šlo velmi dobře. Dokonce až příliš, protože vedlo nakonec ke vzniku NATO (1949) a hlavně k nové remilitarizaci západní části okupovaného Německa a jeho zařazení do kapacit NATO v roce 1955. Což následně vedlo ke vzniku Varšavské smlouvy ještě v roce 1955 a ke sjednocení vojenského velení celé Varšavské smlouvy, které do té doby Rusové podceňovali.
V té době byl presidentem USA generál a bývalý velitel NATO Dwight Eisenhower, proslulý především coby velitel západních spojeneckých vojsk při vylodění v Normandii v roce 1944. Odpůrce použití atomových bomb v Japonsku, ale silný zastánce „zadržování komunismu“ ve světě. Jako bývalému vojákovi bylo jasné, že potřebuje co nejvíce informací o svém protivníkovi, zemích komunistického bloku. Jenže kde brát, když ani krást se nedalo. Pokusy amerického vojenského letectva i námořnictva o proniknutí do vzdušného prostoru zemí východního bloku s průzkumnými letouny klasické konstrukce (především RF-100, RF-101, RB-45 a RB-57) nesly velká rizika a byly úspěšné jen přibližně z jedné poloviny a jen na relativně malé vzdálenosti od hranic. Centrální území Ruska byla těmito stroji prakticky nedosažitelná. A tak na poli strategického leteckého průzkumu v USA největší roli začala hrát trochu nečekaně CIA
Když napíši, že v roce 1952-3 Eisenhower přesvědčil A. Dullese, aby CIA u Lockheedu objednala a okolo SSSR ve své režii v tajnosti rozmístila a provozovala letku třiceti speciálních špionážních letadel U-2, protože v USAF projekt zamítli, zdaleka to nevystihne dramatické okolnosti vzniku a realizace tohoto revolučního průzkumného letadla. Stroj vyprojektoval ve firmě Lockheed proslulý Clarence L. Johnson, údajně na základě studia dokumentace německých válečných projektů výškových průzkumných raketových kluzáků DFS-228 a DFS-346 (dosud neověřeno), ale jeho projekt výškového průzkumného CL-282 USAF zamítlo se zdůvodněním, že nebude objednávat žádná letadla, která nemají kola a děla a mají jen jeden motor (generál LeMay -sic!).
Ale projekt posuzoval i Intelligence Systems Panel, civilní poradní skupina pro USAF a CIA, a její člen, Allen F. Donovan z Cornell Aeronautical Laboratory jako vášnivý plachtař si okamžitě uvědomil možnosti této nové konstrukce. Spolu se svým kolegou Edwinem Landem pak přes lidi okolo tehdejšího ministra letectva Harolda Talbotta zkusili projekt nabídnout přímo CIA. Dulles váhal, technické prostředky špionáže poněkud podceňoval a do provozování špionážních letadel se mu nechtělo. Bylo mu také jasné, že poleze „do zelí“ USAF, což bude pro něj politicky velký problém. Edwin Land však měl přístup i k presidentu Eisenhowerovi spolu se svými kolegy z MIT, a tak sebral odvahu a nový projekt a jeho možnosti mu představil. Presidenta projekt U-2 zaujal, a přemluvil proto svého přítele Dullese, aby se tohoto projektu chopil. Sám pomohl také uklidnit okamžitě vzniklou opozici v USAF, když se k leteckým generálům prosáklo, že CIA bude mít vlastní strategické průzkumné letouny. Vyřešila to dohoda o vzájemné spolupráci s tím, že finance půjdou jen cestou přes CIA, což se generálům líbilo.
Když 1.5.1955 (jiné prameny hovoří o 4.8.55) odstartoval ke svému prvnímu letu prototyp U-2, (Article 341, nebo také CL-282) na tajné základně Oblast 51, vypadalo to na happyend. Celostříbrné letadlo s malou číslovkou 001 na směrovce a dvěma klasickými znaky amerického letectva na bocích trupu za nasávacími otvory už od prvních zkoušek plnilo očekávání svých tvůrců. Pokud obsluhy amerických přehledových radarů nevěděli, kde přibližně mají „neznámého narušitele“ hledat, při letu U-2 na maximálním dostupu jej prakticky nikdy na obrazovkách svých radarů v USA nenašli. Američané věřili, že Rusové lepší radary nemají, ale to se později ukázalo jako velký omyl. Výcvik pilotů pro tento stroj kupodivu také probíhal bez podstatných zdržení, i když jeho pilotáž byla nesmírně náročná. Většina jeho misí totiž probíhala na maximálním dostupu na samé hranici letové obálky letounu. Pak stačila malá nepozornost pilota, snížení letové rychlosti nedopatřením jen o 10-15 km/hod, a neštěstí bylo hotovo. Také přistání s klouzavostí větší než 1:23 a s velkým přízemním efektem štíhlých křídel značného rozpětí nebylo zrovna jednoduché.
Poprvé se nová U-2 vydala na svoji první špionážní misi 20.června 1956. A možná bude pro české čtenáře velkým překvapením, že první zemí východního bloku, navštívenou ve stratosféře novým supertajným americkým průzkumným letounem, bylo Československo! Už od 11.června byla zvláštní jednotka CIA nazývaná odřad A zpohotověna poté, co byla potichu letecky převezena z USA na velké vojenské letiště ve Wiesbadenu v Západním Německu (cca 160 osob). Navenek jí velel důstojník USAF, ale prakticky celou jednotku tvořili příslušníci CIA. Jen techniky údržby byli kmenoví pracovníci samotného Lockheeda. Pod kódovým označením Mission 2003 vzlétl k této historické misi U-2 s pilotem Carl Overstreetem z letiště Wiesbaden ten den těsně po svítání a začal nabírat výšku, nejdříve stoupavým letem přímo na západ, pak na sever, nakonec zpět na jihovýchod a následně přes mateřské letiště ve výšce blízké 10000 metrů zamířil přímo na východ. A stále stoupal. Do vzdušného prostoru ČSR vstoupil v 07.06 údajně ve výšce cca 16 000 metrů v prostoru Chebu. Přeletěl Žatec, zamířil pak na Most a k Ústí nad Labem. Pak severně od Ústí nad Labem překročil hranici do NDR (07.17). U Zhořelce (Goerlitz) přeletěl severovýchodním směrem rovnou do Polska, kde opsal velký „okruh“ ve směru hodinových ručiček nad mnoha velkými polskými městy, včetně Varšavy. Polské radary ho sledovaly kontinuálně až na úseku Lublin – Převorsk – Krakov – Valbřich. V 09.13 byl zachycen českými radary při přeletu čs. hranic u Broumova a sledován na trase Broumov – Kutná Hora – Praha – Strakonice – Železná Ruda. V 9 hodin 32 minut opustil definitivně české území a vletěl do SRN. Vzápětí přistál na základně ve Wiesbadenu, kde už čekal se zapnutými motory americký transportní letoun. Ten po naložení naexponovaných filmů z kamery A2 ze stříbrného U-2 okamžitě odletěl do USA. Tam byly filmy vyvolány a od 22.června je dostali do rukou nedočkaví vyhodnocovači. Kvalita snímků byla hodnocena jako dobrá, na fotografiích se daly dobře rozlišit i předměty o délce cca 80-90 cm.
O reakci PVOS české armády neexistují dnes oficiální záznamy a dokumenty. Utajovací mánie v 50.letech byla v čs. armádě tak veliká, že se tehdy skoro všechny zprávy a rozkazy psaly ručně do sešitů, takže vzápětí po skartaci se často přišlo na to, že další výtisky téhož prostě neexistují. V našem případě jde ale spíše o spekulaci. Je ale známo svědectví stíhacího pilota Miroslava Křemena, pozdějšího zalétávače ve Vodochodech, který v dané době sloužil v Žatci u 5.stíhací letecké divize. Ten den měl službu na velitelství a na prosvětlené mapě z velitelského „stupínku“ viděl celý průběh letu narušitele. Vzpomínal, jak to zpočátku nevypadalo na nic mimořádného, a to ani tehdy, když naše radary zaregistrovaly start a stálé stoupání jednoho letounu „v jižní části Západního Německa“, který byl údajně označován jako „Canberra“. Když nastoupal do 10 000 metrů a otočil se přímo k našim hranicím, odstartovaly hotovosti postupně z Dobřan a následně ze Žatce. Šlo o dvojice Migů-15 s dostupem cca 15200 metrů, takže by normálně měly na Canberru (dostup cca 14 500 m) stačit. Ale nový stroj najednou podle hlášení několika radarů pokračoval ve stoupání i v okamžiku, kdy přeletěl českou hranici, a to ve výšce minimálně 16 000 metrů! Nastal prý poprask, přijel velitel divize i sovětský poradce. Mezitím neznámý letoun přeletěl prostor Žatce vysoko nad bezmocnou hotovostní dvojicí Migů-15 a zamířil do NDR, ale už ve výšce cca 18 000 metrů! Sovětský poradce prý uklidňoval situaci s poukázáním na to, že v NDR už mají hotovostní Migy-19S s dostupem 18 600 metrů. Jenže neznámý stroj dále stoupal, a na radarech jsme odčítali, že již dosáhl výšky minimálně 20000 metrů. Mirek Křemen pak vzpomínal, že to pro ně na letišti byl docela šok. A pro pilota Křemena přišel ještě jeden, to když dostal z nejvyšších armádních míst osobní trest 10 dní domácího vězení za to, že nedokázal výše popsanému letu ve své funkci zabránit. Trest mu pak velmi rychle zase vymazali, ale ta pochopitelná hořkost a bezmoc tam zůstaly.
Úspěšný první let pracovníky CIA odřadu A dosti povzbudil. Okamžitě začali plánovat novou misi, tentokrát již rovnou nad SSSR. Ale počasí bylo proti, a navíc v SSSR byla delegace velení USAF na tradiční přehlídce sovětského letectva v Tušinu. Místo toho byly proto naplánovány dvě nové mise v Evropě, a to Mission 2009 a Mission 2010. Obě se odehrály dne 2.července 1956 a obě se dotkly i československého vzdušného prostoru.
První z nich, Mission 2009 provedla opět celostříbrná U-2 bez jakýchkoli identifikačních znaků, s pilotem Jake Krattem. Po startu ve Wiesbadenu brzy ráno při stálém stoupání zamířil na jih NSR, pak změnil kurs na východ a přes Rakousko se dostal nad Maďarsko. Přeletěl Budapešť a zamířil na jih a jihovýchod. V 6.53 přeletěl hranice Rumunska, pak Bulharska, doletěl až k pobřeží Černého moře a k tureckým hranicím. Změnou kursu na sever a severozápad se vracel přes Rumunsko, Maďarsko, až se dostal stále ve výšce něco přes 18 000 m na hranice s východním Slovenskem.
Do československého vzdušného prostoru se U-2 dostala v 09.11 hod, cirka 15 km jižně od Košic. Vzápětí pilot Kratt zamířil rovnou na západ a pečlivě sledován sítí čs. radarů proletěl trasu Spišské Vlachy – Martin – Gottwaldov (Zlín) – Brno – České Budějovice sever – Kunžvart. V 10.00 hod opustil území ČSR a vletěl do NSR.
Druhá souběžná Mission 2010 startovala ze stejného letiště s pilotem Glenem Dunawayem. Startoval sice jako druhý, ale nad Československo se dostal z obou strojů U-2 jako první. Bylo to díky jinak zvolené trase, kdy zpočátku nabíral výšku letem až nad Nizozemí, a po otočení na východ přeletěl celé NSR a vlétl do NDR. Tam ho radary východního bloku poprvé identifikovaly až v 6.36 hod nad Drážďanami. Letěl pak po československé hranici, přelétl Šluknovský a Frýdlantský výběžek a vlétl do jižního Polska. U Krakova změnil kurs na jihovýchod a zamířil na Slovensko. V 7.17 byl zachycen čs. radary systému PVOS na hranicích severovýchodně od města Kežmarok. V 7.28 ale už opustil vzdušný prostor nad Slovenskem u obce Královský Chlmec a jižním a jihovýchodním směrem mířil do Maďarska, Rumunska, Bulharska, pak zamířil na západ a přes Rumunsko, Maďarsko a Rakousko do SRN a na finále do Wiesbadenu.
Reakce letectev PVOS VS na tato dvě narušení vzdušného prostoru byla masivní, ale neúčinná. V Polsku vzlétlo 10 Migů-15, v Maďarsku 9, v Rumunsku 15, v Bulharsku 8. V Československu vzlétlo 12 Migů-15. Stíhat neznámý vysokoletící stroj chtělo i letectvo západních vojenských okruhů SSSR, ze Lvova odstartovalo 28 letounů Mig-17, z letišť oděského sboru PVO dalších 5 Migů-17, jen z Mukačeva dva. Celkem bylo proti dvojici U-2 vysláno ten den nejméně 87 stíhacích strojů. Naprosto neúspěšně.
Jedinými, kteří U-2 aspoň zahlédli, byli kpt. Čerevan a kpt. Jerofejev. Po startu z Mukačeva nastoupali do výšky 13 500m. 60 km severně od Košic hlásili, že před sebou na vzdálenost 5-6 km vidí neznámé letadlo, které je asi o 2 kilometry výše. Ve skutečnosti to bylo asi o pět kilometrů. Ani Migy-17 dostihnout U-2 nedokázaly, ve 14 000 m již ztrácely ovladatelnost. Sovětští piloti se pak snažili neznámý letoun aspoň sledovat, ale výše letící U-2 jim za 10 – 12 minut uletěla.
Američané vyhodnotili dosavadní mise jako velmi úspěšné. Byli přesvědčeni, že U-2 jsou nejen nezranitelné leteckou technikou Varšavské smlouvy, ale mylně vycházeli i z toho, že ani soustavného sledování letů U-2 nejsou sovětské radary PVOS schopné. Piloti U-2 vůbec nezaznamenali, že bylo proti jejich letadlům vysláno tolik záchytných stíhaček, a tak byli Američané přesvědčeni, že je vše v pořádku. Realizovali poté další mise, jako např. Mission 2013 (4.července 56) a Mission 2014 (5.července 56). Trasy těchto letů se území Československa vyhnuly, ale poprvé zamířily přes NDR a Polsko do SSSR nad Moskvu a Leningrad. Nad ČSR se dostala U-2 až při Mission 2021 s pilotem Carlem Owerstreetem. Do vzdušného prostoru ČSR pronikl 9.července 1956 v 5.53 u Rozvadova. Československo přeletěl po trase Plzeň – Příbram – České Velenice, kde vletěl do Rakouska. Obloukem přes Maďarsko. Zakarpatskou Ukrajinu, Kyjev, Bělorusko, Polsko se vrátil do Československa v prostoru severně od Ostravy v 10.13. Po trase Ostrava – Přerov – Tábor – Hamry doletěl na hranici se Západním Německem, kde ve 10.45 naše území opustil.
Tentokrát pro technickou poruchu na kameře jedné z U-2 však její fotografie nebyly použitelné a mise tak byla hodnocena jako neúspěšná. Jenže to země VS nevěděly, zato viděly, že ani 125 vyslaných letadel včetně přepadových Mig-17PF a nových Migů-19S přerušit mise špionážních U-2 nedokázalo.
Hned následující den, 10. 7. 1956, vzlétla další U-2 s pilotem Glenem Dunawayem ke své Mission 2024. Přes NDR, Polsko, SSSR (Ukrajina, Oděsa), Rumunsko a Maďarsko se dostal i nad Československo, a to ve 10.55 na Slovensku v oblasti Šahy. Po kurzovce Nové Zámky – Břeclav – Nové Město na Moravě – Kolín – Praha – Žatec – Hora Svatého Šebestiána přeletěl v 11.38 do NDR a pak do SRN. Z českých hotovostních pilotů U-2 ale zahlédl jen Oldřich Buchta, který americký stroj našel na hranici svého dostupu v 15 200 metrech údajně „několik stovek metrů nad sebou“. Při pokusu o dynamický „výskok“ po krátkém střemhlavém letu mu však U-2 prostě uletěla, aniž by si ho americký pilot vůbec všiml.
Tento stav vojenské bezmoci se v SSSR rozhodli řešit diplomatickou cestou. Ještě než skončila Mission 2024, doručilo sovětské velvyslanectví v USA do Bílého domu 10. července 1956 večer diplomatickou nótu, ve které protestovalo proti narušování své suverenity lety špionážních letounů U-2 v červnu a červenci 1956. Nótu doplnilo tolika podrobnostmi, že si Američané s hrůzou uvědomili, že každý jejich let U-2 přes Železnou oponu je průběžně sledován. Eisenhowera to přímo rozběsnilo, protože ho CIA neustále ubezpečovala, že nic takového není možné. Když pak přišli se svojí troškou do mlýna i diplomaté z Polska a Československa opět s přesně definovanými trasami včetně časů, kdy a kde přes jejich území prolétávala U-2 (Poláci si zvláště nechali záležet na popisu úplně první mise ze dne 20.června 1956), skandál ve špionážní komunitě v USA vypukl naplno. Rozzuřený Eisenhower okamžitě zakázal další lety U-2, které tak nad Evropou a tudíž i nad Československem skončily.
Až mnohem později povolil president další lety nad SSSR, ale jen ze směrů, kde se předpokládalo menší pokrytí radarovou sítí PVOS. Jak to skončilo, je známo dostatečně. Sestřelení Garry Powerse 1.5.1960 nad Sverdlovskem definitivně uzavřelo tuto kapitolu spanilých jízd špionážních U-2 na nebi SSSR.
Prameny: archív letecké digitální knihovny ČSSL, publikace Králové vzduchu - U-2 incident od Josefa Říhy a Fr. Blahouta, rok vydání 2022, dále Lockheed U-2 Dragon Lady od Dennise Jenkinse, rok 1998, U-2 Spyplane in action od Larry Davise, rok 1988, Strategíčeskij samoljót - razvědčik U-2 od Dmitrie Děktěva a Dmitrie Zubova, rok 2021, Lockheed U2R (TR-1) od Jay Millera a Chrise Pococka, rok 1988, Hunt for the U-2 od Krzysztofa Dabrowskiho, rok 2020, Cesty života leteckého od Miroslava Křemena, 2.vydání 2024, časopis Historie a vojenství 2023 číslo 3 od Martina Smíška.
