Hani, začátkem letošního roku jsi získala pilotní průkaz, takže máš ještě čerstvě v paměti, jaký to byl pocit po přistání s examinátorem?
Ve chvíli, kdy jsem přistála, jsem netušila, zda jsem zkoušku složila nebo ne. Věděla jsem, že jsem let zvládla, neublížila nikomu z lidí ani letadlu a že jsme bezpečně na zemi. Test byl úspěšně za mnou, tam člověk výsledek zná okamžitě, ale po letu jsem hleděla na inspektora s otazníky v očích a nedokázala vyčíst, zda s letem byl spokojený. Pomalu jsme společně s ním přišli ke klukům z AdventureFly, ti se na sebe koukli, podali mi nášivku „pilot“ a gratulovali. Až tehdy mi došlo, že to asi klaplo, že jsem se stala pilotkou.
Závěr výcviku se mi protahoval kvůli počasí a časovým možnostem u mě i instruktora, dlouho jsem čekala na navigační let i na termín zkoušky, byla už jsem nervózní a říkala si, zda se mi k ní vůbec podaří dojít. Konec února nebyl optimální, po zimě jsem nebyla tak dobře rozlétaná jako na podzim, nicméně to vyšlo.
Přiznej se, jak vítá AdventureFly kromě nášivky novou pilotku, skončila jsi v bazénu?
Bazén nemáme, ale i tak jsem se trochu bála, co mi provedou nebo čím mě polijí. Byli ale hodní. Ono ten den nebylo počasí nic moc, střídavě pršelo, tak jsem už vlastně byla pokřtěna deštěm. Kromě toho, jak jsme celý den víceméně čekali, zda bude možné zkoušku provést, už pak všichni spěchali z letiště, takže mi pogratulovali, předali nášivku a rozešli jsme se k domovům.
Připadá mi, že čím je člověk starší, tím hůř prožívá podobné zkoušky, má je míň „na salámu“ než v mládí, nechce si uříznout ostudu. Jsem ráda, že jsem nezklamala sebe ani kluky a všechno na první dobrou zvládla.
Podle čeho sis vybírala pilotní školu?
Na základě doporučení od Vládi Handlíka. Velkou roli sehrálo i to, že na letiště můžu z domova dojít téměř pěšky, což je obrovská výhoda. Někdo možná řeší kvalitu letadel, já vlastně ani nevěděla, na čem budu létat. Nešla jsem do pilotní školy s rozhodnutím získat licenci, spíš si jen zkusit pilotem na zkoušku – říkala jsem si, co si ve svých letech vymýšlím, takhle blbnout? V hlavě jsem si to nastavila tak, že buď mě létání bude bavit a někam to dospěje, nebo vložené peníze prolétám jako vyhlídkové lety. (smích) Jenže najednou máš odlítanou půlku osnovy a říkáš si, že už by byla škoda všeho nechat a asi tu licenci už teda doděláš…
Samozřejmě přišla v průběhu výcviku spousta pochybností kvůli rodině, práci a dalším věcem, těžko se někdy hledal čas, aby klaplo naráz počasí, možnosti moje a instruktora, a do éra jsem se tím pádem kolikrát nedostala tak často, jak bych chtěla. Určitě všem doporučuji vymezit si čas, aby výcvik plynule navazoval, protože v pauzách se člověk vrací o pár kroků zpátky a to, co uměl, po delší době bez létání (obzvlášť jako žáček) zase zapomene.
Létala jsem s mentálním nastavením, že nedělám pilotní průkaz jako závod, v němž potřebuju rychle dojet do cíle, ale sobě pro radost, když mám peníze, čas a energii. Postupem doby samozřejmě přicházely dotazy od okolí ve smyslu: „Kdy ten piloťák konečně doděláš?“ ale těmto psychologickým tlakům jsem statečně odolávala. Pak jsem už byla připravená, jenže mě zavřelo zimní počasí. Nicméně piloťák mám a létám, takže prima.
Když ses šla ptát Vládi Handlíka, už jsi tušila, že chceš do vzduchu. Kde se tohle pokušení v Tobě vzalo?
Vláďu jsem znala z dob, kdy jsme pomáhali připravovat letecké dny v Mladé Boleslavi s agenturou, v níž jsem tenkrát pracovala. Vždycky jsem na éra koukala, nevyznala se v nich, ale milovala zvuk motorů a pohledy na ně. Že bych je já mohla pilotovat, to mě asi nikdy nenapadlo, ale občas jsem se ráda s někým proletěla, zkusila jsem s Honzou Sobotkou i akrobacii.
Říkala jsem Vláďovi, že mi stačí být spolucestující. On na to, že možná ano, ale pak začal básnit, jak je krásné létání na podzim, když jsou barevné listy a v zimě nad zasněženým Bezdězem… Vyjmenoval takhle všechna roční období a nahlodal mě, ať to prostě zkusím. Trefil se zrovna do doby, kdy děti pomalu odchází z domova, nepotřebují tolik péče a mně tím pádem zbývá víc času na koníčky. Kamarádky se smály, že občas jako ženské děláme blbosti kvůli chlapům a jestli náhodou nejsem zamilovaná do pilota. Nebyla jsem, létání si zkrátka samo jemně našlo cestičku do mého života.
Nakousla jsi, že ženy mívají létání o trochu těžší právě kvůli skloubení péče o rodinu a koníčků…
Kluci jsou ve věku 14 a 17 let, takže už jim nemusím stát za zády, víceméně je zajímá hlavně co bude k večeři. (smích) Přesto jsem občas v sobě řešila rozpory, zda víkend s hezkým počasím mám strávit s rodinou na chalupě anebo jim utéct minimálně na půl dne na letiště. Leckdy se mi rozhodnutí v hlavě pralo i s prací, protože jako fotografka potřebuji dobré počasí a někdy čekáme na světlo, ať už při focení rodin nebo práci pro firmy. Sváděla jsem tak občas velké vnitřní boje.
Žen je v letectví přece jen pořád menšina, mají však svůj spolek – Českou asociaci pilotek (dále ČAP). Proč ses stala její členkou?
S holkama jsem začala koketovat v době, kdy jsem ještě pilotní průkaz neměla. Ty jsi mi dala kontakt na prezidentku spolku Danu Bauçà Sastre, se kterou jsem se spojila kvůli rozhovoru pro Heroes On Air. Holky mě krásně přijaly mezi sebe a pro mě to bylo něco úžasného. Slyšíš spoustu věcí, které můžeš nenásilně nasát a je to super hlavně pro ty z nás, kdo nezačínaly v aeroklubech. V ČAP funguje vzájemná podpora, člověk se dozví mnohé vychytávky, které ostatním pomohly třeba právě při přípravě na zkoušky. Navzájem se navštěvujeme na nejrůznějších letištích, zaletěly jsme si třeba do Kyjova na vínko nebo do Hradce vyzkoušet vybírání vývrtek. Jsme každá z jiného koutu republiky, a to nám dává prostor poznávat Česko jinak. Čestnou členkou je Radka Máchová, která je nám obrovskou inspirací a bylo mi ctí si s ní povídat pro Heroes on Air. Máme mezi sebou techničku vojenských letadel, leteckou modelářku a mnohé další. Jsem za členství moc ráda a určitě doporučuji všem současným i budoucím pilotkám podívat se na webovky a nebát se k ČAP přidat.
Jednou z aktivit, kterou ČAP nabízí zájemkyním o pilotní výcvik, je možnost se s některou z členek svézt. Kdyby Tě nějaká žena v Boleslavi oslovila, jak by ses k tomu postavila?
Vzhledem k tomu, že nemám licenci dlouho a nejsem dostatečně vylétaná, oslovila bych děvčata, kdo by zájemkyni svezl. Rozhodně bych ji však s radostí nasměrovala na ČAP.
Rodinu už jsi svezla?
Ne a zatím si to ani nedokážu představit. Jeden ze synů výšky nevyhledává, byť třeba na horolezecké stěně potíže nemá, takže ho letadlo neláká. Druhého mi svezl Jarda Klacek. Let se mu líbil, ale že by ho létání nějak extrémně chytlo, to říct nemůžu. Mají své koníčky, stejně jako já a snažím se ten svůj neprovozovat na jejich úkor.
Létáš UL, uvažuješ o něčem dalším?
Létání je pro mě forma relaxu, setkávám se při něm s přáteli, a tak ať to zůstane. V AdventureFly máme fajn partu. Leckdy někdo po práci přijede na letiště dát si kafe, pokecat, odpojit se od bláznivého světa kolem nás a pak zase odjede, aniž by si ten den šel zalétat. Prostě jen posedíme, posdílíme zážitky nebo pokecáme o životě a to je fajn.
Létat samotného člověka dlouho nebaví a jsem ráda, že s touhle skvělou partou vyrážíme na společné akce, jako například do Vilshofenu, na snídani do Líní nebo třeba do termálů na Slovensku.
Nepotřebuji nikam dál a výš, jsem spokojená tak, jak to je. Postupně bych si jen chtěla dodělat anglickou komunikaci, abych se mohla vydávat za hranice. Jít do větších letadel ale nechci.
Jsi tváří projektu Heroes On Air, proč vznikl?
Ráda bych řekla, že z mladické nerozvážnosti, ale vzhledem k věku se na to asi už nemůžu vymluvit. (smích)
S kolegou Michalem Kvapilem jsme se sešli pracovně v jedné firmě, on natáčel, já fotila a při čekání jsem mu vyprávěla příběhy aviatiků. Zamyslel se a zeptal, proč takové zajímavé lidi a příběhy nenatočit? Uvědomila jsem si, že má pravdu, jednou tihle lidé odejdou spolu se svými vzpomínkami, a to by byla škoda.
Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že bych musela povídání moderovat a být tudíž vidět a na to jsem se necítila. Vyplynulo to ale nakonec zase nějak vše přirozeně, když jsem nabídla Vláďovi Handlíkovi natočit povídání, ze kterého by zároveň měl promo pro Letecké muzeum Metoděje Vlacha. Skočila jsem do všeho bez jakýchkoli zkušeností a taky proto se na sebe nemůžu dívat, v prvních dílech už vůbec, vidím veškeré nedokonalosti.
Odezva byla ale hezká, každý někoho doporučil nebo zmínil, a tak už bezmála rok náš projekt běží. Vypustíme vždy nějaké díly, pak je chvíli pauza, protože jsme pracovně vytíženi a tohle nám složenky nezaplatí. Všechno tvoříme svépomocí, vkládáme do projektu čas (natáčení, postprodukce, shánění fotek a informací do infografik, propagace…) i finance. Proto jsme nově přešli na HeroHero a hledáme někoho, kdo by nás chtěl díky úzkému zacílení na letecké publikum využít pro svou reklamu, aby se aspoň něco finančně vrátilo a my mohli přinášet divákům větší zážitek. Všechno se vyvíjí, uvidíme, jak dlouho budeme mít sílu pokračovat.
Zaskočil Tě někdy host při natáčení?
Asi ne. Ač každý jiný, byli moc fajn. Od všech jsem si odnesla něco do života, třeba motto: “Všechno je jinak,” na které si často vzpomenu. Nikdy jsme neměli problém s autorizacemi, každý host dostane sestříhaný díl předem, aby si jej mohl poslechnout a případně upravit, než jde ven. Neděláme žádné podpásovky kvůli sledovanosti. Pokud by ses mě zeptala, který z hostů mi utkvěl v paměti nejvíc, nevěděla bych a začala vyjmenovávat všechny.
Podcasty složenky nezaplatí, živíš se jako profesionální fotografka, na Tvých snímcích se ale začala objevovat také letadla – proč?
Nikdy jsem letadla nefotila na zakázku a nedělám to ani teď. Fotím pro kamarády a známé, fotky jim zdarma posílám a oni mě za to většinou vezmou pak do letadla. Živí mě focení firem, dokumentuji třeba sváry v pecích při odstávkách, stavby z jeřábu apod. K tomu se věnuji rodinnému focení i svatbám. Vlastně fotím úplně všechno, od motýlů po šrouby v turbínách. (směje se)
Vyzkoušela sis i metu leteckých fotografů, focení Air2Air, jak ses k tomu dostala?
Vyplynulo to tak nějak samo. Honzu Sobotku napadlo, že bych mu mohla nafotit snímky z druhého letadla, a tak jsme to zkusili. Nejspíš i díky tomu, že už mě nějaký ten rok piloti znají a vědí, že se nebojím. Jsou to spíš takové pokusy, ze kterých občas nějaký hezký snímek vyjde, ale necítím se být v tomhle směru žádný profík. Když mi třeba Jakub Vaněk ukáže některou ze svých fotek, spadne mi brada. V tomto ohledu jsem fotografické pískle.
Zrovna letecká fotografie je trochu specifická, máš nějaké vzory?
Abych pravdu řekla, tak ne, protože nemám ambice se focením letadel živit. Fotím je pro radost a těší mě, když se fotka povede, je na ní hezké světlo, zajímavý detail apod. Někdo vám řekne, že třeba vrtule by měla být zastavená, jiný zase, že se už na to nehraje… Ve fotografii je spousta nepsaných pravidel, která se ale často porušují. Kromě toho, jednomu se líbí tohle, druhému ono. Neřeším to, fotím pro sebe a své potěšení a pokud z fotky má pak radost třeba i někdo další, tak mě to těší.
Co nejraději fotíš na leteckých dnech? Jsou to letadla nebo lidé?
Ráda dostávám do fotek emoce a energii. Vždycky si říkám, že na letišti jsou mraky kluků s dlouhými objektivy, kteří se leteckou fotografií vysloveně zabývají a umí ji mnohem líp. Mě zaujmou jiskřičky v očích dětí, odraz sluníčka na trupu letadla, detaily v kabině, a tak cvaknu. Vidím asi trochu jinýma očima než chlapi. Kdysi mi jeden firemní klient řekl, že „těm hnusným průmyslovým věcem dokážu vdechnout pohádkový závoj“ a mé fotky díky tomu nejsou technicky studené. Nejspíš se ten ženský a mužský pohled na svět přece je trochu liší.
Jaké letadlo bys chtěla vyfotit?
Libí se mi starší letadla s vypracovanými detaily. Cítím v nich řemeslo, v kůži, dřevě, plátnu… Konkrétní typ asi nemám, i když na krku nosím přívěsek Spitfire, ten se mi hodně líbí. Preferuji vrtulová letadla a, jak říká Vláďa Handlík, „ty staré vrány.“
Blížíme se ke konci našeho povídání, prozradíš nějaké zážitky z létání, focení, natáčení?
Z létání bylo silným zážitkem hejno ptáků, které jsme potkali krátce před mou zkouškou. Tehdy jsem si říkala, že se mi to může stát, až budu v kokpitu úplně sama a jestli to není špatné znamení. Vidíš ptáky, slyšíš náraz, svíráš knipl a čekáš, co trefí a co éro začne dělat. Tehdy nás trefil jen jeden a vzhledem k aerodynamickému tvaru Bristellu sklouzl po kabině dolů. Kolegovi proletěl jiný čelním sklem v Cessně a měl pak plné ruce práce, ale dobře to dopadlo. To jsou pak ty nejhezčí rozprávky u piva se šťastnými konci. Každého z nás nehody zasáhnou a je pak úlevné, když se z nich můžeš poučit přímo s jejich aktéry.
Jaké máš, Hani, plány, sny a přání?
Řekni Bohu o svých plánech… (smích) Co se létání týká, tak i nadále mít kolem sebe partu fajn lidí, udržovat dobrou náladu, pouštět se dál, třeba do zahraničí, prozkoumat další letiště, užívat si to...pro mě je cesta cíl.
Ve focení nemám žádné ambice, ani mety kam dál a výš. Měla jsem v minulosti nějaké výstavy, ale vždy spojené s pomocí potřebným (např. sbírka pro nemocné s ALS), jinak bych na ně nepřistoupila, sama se prezentovat na výstavách nepotřebuji.
Pro Heroes On Air si přeju, aby lidi i nadále naše pořady bavily a hosté nelitovali, že s natáčením souhlasili. Krásně to shrnul syn pana Zdeňka Formánka, že ten náš rozhovor s jeho tátou je jejich rodinným pokladem, za který jsou moc rádi. Budou jej mít pro další generace, a i on se prý dozvěděl leccos z toho, co mu táta za celý život neřekl.
To jsou momenty, které zahřejí u srdíčka a potvrzují, že jsme se s naším počínáním úplně nezbláznili.
