Zastavme se u jednoho dramatického dílčího příběhu, který prožili naši letci při letu z Casablanky ze severní Afriky do Lisabonu do Portugalska. Původně měli tuto etapu letět do Lisabonu z Fezu, ale ve Fezu v Africe bylo letiště krátké a hrozilo, že kvůli přehřátému vzduchu by z něj s plně natankovaným letounem asi neodstartovali. Proto Stanovský pozměnil itinerář, a přeletěl z Fezu s poloprázdnými nádržemi na letiště v Casablance. Tím ale let neplánovaně prodloužil o dva dny, sobotu a neděli. A hlavně, díky neděli neměl Stanovský nejčerstvější zprávy o tom, co se na jeho trase zrovna děje. Což se ukázalo jako důležité.
Pohodovou neděli v Casablance využili naši letci kromě jiného k rekreační koupeli v moři, která je pěkně osvěžila. Byla to úžasná změna po pouštním vedru ve Fezu předtím. A v pondělí brzy ráno nastoupili oba naši letci do Aerovky Ab-11 v naprosté pohodě a v klidu odstartovali do Lisabonu. Místní letiště bylo dostatečně dlouhé pro start s plnými nádržemi a ani vzduch ještě nebyl tolik přehřátý. Po startu namířili přes moře k Mysu svatého Vavřince, nejjižnějšímu cípu Portugalska. Z Casablanky k němu měli 700 km letu.
U Mysu zabočil Stanovský s Aerovkou doprava a přeletěl portugalské pobřeží. A nastalo nečekané drama. V okamžiku přeletu pobřeží Portugalska podle oficiálních vzpomínek posádky uslyšeli tupý náraz a vzápětí motor začal velmi silně třást. Kmitání letadla nabylo takové míry, že hrozil jeho rozpad ještě ve vzduchu. Stažení plynu pomohlo jen mírně a nakonec musel Stanovský vypnout motor úplně a připravit se na nouzové přistání. Když Stanovský umlčel motor, na výškoměru měli necelých 1500 metrů nad mořem, nad zemí to bylo sotva 1000 metrů. Ale jak přistát bez motoru do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý rovinný plácek měl tak 20 metrů? Tehdy ale Stanovský potvrdil své pilotní mistrovství a posadil letoun téměř bez rychlosti mezi kameny na jediné trochu rovné místo široko daleko. Přišli sice o podvozek a vrtuli, poškodili spodek trupu, chladič, motorové lože a motor, letoun se zastavil v poloze „na čumáku“, ale posádce se nic nestalo. Mírná euforie našich letců po úspěšném nouzovém přistání vzápětí ale vystřídalo pořádné zamrazení v zádech. Těsně za křovím, ve kterém byl zabořen předek havarované Aerovky, zela hluboká propast. Stačilo při přistávání popojet o dva metry dál, a bylo by vymalováno.
Dostat se z letadla, stojícího na čumáku, na zem, nebyl jednoduchý úkol. Ale i to se beze ztráty květinky oběma letcům podařilo, a když poté mechanik Šimek na zemi letadlo obhlédl, dokonce byl i mírně optimistický. Podle něj letadlo bylo opravitelné, tři dny by mu v dobře vybavené dílně na opravu stačily. Nojo, ale jak dostat letadlo z hor jižního Portugalska do nějakých dobře vybavených leteckých dílen?
Až o mnoho let později vzpomínal na danou příhodu starý pan Šimek v leteckém muzeu ve Kbelích, a přiznal tehdy pečlivě utajovanou skutečnost. Jejich letadlo bylo na hranicích Portugalska ve skutečnosti sestřeleno. V Portugalsku totiž v červnu 1926 v onu neděli právě probíhal vojenský puč, a v celém státě byl mimo jiné vyhlášen zákaz létání. Což Stanovský nevěděl. A portugalští vojáci na pobřeží zase nevěděli, že má přiletět nějaké letadlo z Afriky, původně bylo ohlášeno na pátek. A tak si hlídka přesně podle rozkazů velitele salvou vystřelila. A bohužel zřejmě trefila vrtuli, což byla náhoda tak jedna ku milionu. Mohlo to ale samozřejmě dopadnout i hůře. Později se sice Portugalci našim letcům za svou střelbu velice omlouvali, celou dobu pobytu Stanovského a Šimka v Portugalsku se civilisté a vojáci snažili za každou cenu zahladit špatný dojem příkladnou pomocí a ochotou, ale škoda již nastala.
Nicméně zázrak se stal. Místní lékař zajistil telegrafické spojení s Lisabonem, i když jinak všechno v Portugalsku stávkovalo. Odtamtud dali zprávu do Prahy, a ta přislíbila okamžitou dodávku náhradních dílů. Vojenský velitel posádky v Lagosu si vzal celou nastalou situaci osobně, a dal k dispozici „všechny vojáky, které bude pan Stanovský potřebovat“. Havarované letadlo bylo na místě nouzového přistání rozebráno, křídla pak odnesli vojáci v rukou a na ramenou až do Lagosu, celých cca 12 km divokým horským terénem. Demontovaný motor byl na místě havárie naložený do provizorní dřevěné bedny a ta se vezla na lidmi taženém a strkaném dřevěném dvoukoláku, zapůjčeném místními obyvateli. Na druhém dvoukoláku byl naložen trup, chladič a motorové lože. Oba dopravní prostředky musely nejprve překonat 200 metrů terénem, kde by i horská koza měla problémy. Teprve pak bylo možno do dvoukoláků zapřáhnout místní spřežení tažných býků, kteří tam čekali v místě náznaku jakési cesty. Odtud vedoucí kamenitá horská stezka se ale po zhruba 1,5 kilometru proměnila v jakžtakž sjízdnou cestu (alespoň dle názoru místních), na které dvoukolákům, určeným původně pro převoz balvanů z lomů, nehrozilo v každém okamžiku převržení a pád do propasti. Pak nastalo dalších osm hodin velmi opatrného pohybu celé kolony do Lagosu, po stejné cestě, jakou absolvovalo předtím za 3,5 hodiny pěšky 20 vojáků s demontovanými křídly na svých ramenou. Nakonec všichni dorazili až do místní Lagoské železniční stanice.
Jenže v Portugalsku v dané chvíli díky stávkám vlaky nejezdily! Další zázrak – z Lisabonu byl zcela výjimečně do Lagosu vypraven zvláštní vlak o třech vagonech, v dané chvíli zřejmě jediný, který v Portugalsku v té době jel, a na něj bylo rozebrané letadlo naloženo. Doprovod mu dělali vojáci jako ostraha, kteří to ale měli spíše jako výlet, a nešťastný mechanik Šimek. On se totiž celou cestu téměř nevyspal, protože při každé zastávce se k naloženému letadlu na vagóně nahrnuli místní, a každý si chtěl na památku z letadla něco utrhnout, ukroutit či ulomit. To Stanovský to měl jednodušší, toho vojáci dopravili do Lisabonu letecky vlastním vojenským letadlem. Mimochodem, když portugalští letci viděli, kde Stanovský vlastně přistál, stal se v jejich očích naprostou celebritou a jeho pověst v letecké komunitě v Portugalsku narostla do neskutečné výše.
Po třech dnech bylo havarované Aero Ab-11 dopraveno do skvěle vybavených portugalských ústředních leteckých dílen v Alverca, tehdy asi 30 km od Lisabonu – stále ještě v zemi ochrnuté místní revolucí! Za další tři dny přijel mezinárodním expresem do Lisabonu ing. Vlasák z továrny AERO a přivezl všechny náhradní díly včetně podvozku a potřebné výkresové dokumentace. Velkou výhodou bylo, že mechanik Šimek uměl svařovat i tenké trubky, které tvořily základní kostru trupu Aerovky. Tuto technologii tehdy mechanici v Alvercu v dílnách neznali, a tak se z našeho Šimka stal na letišti velmi respektovaný a uznávaný odborník – a učitel místních mechaniků, kteří to chtěli umět také.
Desátý den po nouzovém přistání stála na letišti v Lisabonu opravená a lesknoucí se „jedenáctka“ a po úspěšném zalétnutí byla připravena na pokračování svého etapového dálkového letu. Jenže ouvej, revoluce v Portugalsku nabrala druhý dech. V celém Portugalsku opět bylo zakázáno vzlétnout. Telefonicky nebylo možné nikoho sehnat. Nakonec se Stanovský odhodlal osobně zajet na inspektorát portugalského letectva, kde se s překvapením dozvěděl, že oni se Šimkem vlastně odletět mohou kdykoli, na ně se zákaz nevztahuje. Jen musí plán letu s předstihem oznámit veliteli letiště, aby proboha nenastala další poněkud trapná situace, jako před osmnácti dny na jihu Portugalska. Rozhovor s náčelníkem štábu letectva majorem Bairesem skončil podáním rukou a sloganem „letci si musí pomáhat!“ Tehdy se pan Stanovský rozhodl, že o sestřelu navždy pomlčí, a to samé pak chtěl i po Františku Šimkovi. Pokud vím, toto slovo porušil pan Šimek až v 70.letech minulého století, po téměř padesáti létech od oné události.
Zdroj: archív digitální letecké knihovny ČSSL
