Éroplánem křížem krážem: Nejhezčí místo na celé VFR mapě

V předchozím článku, totiž díle Éroplánem křížem krážem, jsme zaparkovali naši hronovskou sambu do hangáru na letišti Ohlstadt, které se nachází na jihu Německa jen kousek od tamní nejvyšší hory Zugspitze. Nyní budeme kolem ní pokračovat dále směrem na Fern Pass, kde přeletíme hranice do sousedního Rakouska.

Jak již bylo řečeno minule, letiště Ohlstadt-Pömetsried je především plachtařské letiště, nicméně vítána jsou zde samozřejmě i letadla s motorem a vrtulí. Jen jim své záměry nesmíte zapomenout dát vědět dopředu, protože i tento alpský „strip“ má v poznámkách uvedenou onu dobře známou zkratku PPR. Naštěstí, komunikace s místním personálem byla bezproblémová, stačilo vyplnit jednoduchý dotazník na jejich webu, který byl ihned schválen.

Je nás slyšet?

Naším dnešním cílem je již zmíněné Zell am See. Letový plán máme podaný, a tak nezbývá než sbalit spacák, nastartovat a vzlétnout. Teploty atakují třicítku již brzy ráno a Zellské jezero už čeká, takže opravdu nechceme zahálet.

S čím se v těchto zeměpisných šířkách musí počítat, je relativně velká pravděpodobnost toho, že se přes rádio na první dobrou nedovoláte. Všudypřítomné kopce si s rádiovými vlnami mnohdy dělají, co se jim zlíbí, a tak je dobré vše začít řešit s dostatečným předstihem.

Nám se letový plán, paradoxně, na první dobrou s řídícími na frekvenci Langen Information zaktivovat podařilo. Horší to ale bylo v okolí Fern Passu, před kterým jsme se měli přeladit do Innsbrucku. Tamní dispečeři nám povolili nastoupat do výšky osmi tisíc stop, zároveň nám ale řekli, abychom nad zmiňovaným alpským průsmykem z důvodu provozu vyčkávali. To zabralo celkem asi čtvrt hodiny.

Jak jsme zjistili záhy, s kroužením jsme mohli ve skutečnosti přestat o něco dřív, jenže tato zpráva k nám jaksi vůbec nedorazila. Ovšem ani přímo v innsbruckém „TMAčku“ to nebylo o moc lepší. Zpočátku jsme řídící slyšeli „pětkou“, při opouštění okrsku už vůbec. A nejinak tomu bylo i následně, když jsme se pro změnu snažili spojit s Wiena Information.

Jak nám později řekli na letišti v Zell am See, slyšet „Vídeňáka“ je tady opravdu vzácnost. Takže jsme si mohli alespoň částečně oddychnout, že jsme nebyli jediní. Ale nepředbíhejme…

Následuj řeky

Dnešní let nás zavádí nad jedno z nejhezčích údolí v celých Alpách. Nejprve budeme kopírovat řeku Inn, následně zatočíme doprava podél řeky Ziller a poté pro změnu doleva, kde teče Salzach, jenž nás dovede až do naší cílové destinace.

Je to v podstatě jediná bezpečná varianta, která se nám nabízela, všude jinde jsou hory sahající do výšky dvou až tří tisíc metrů. A přes ty tak úplně přelétávat nechceme, protože míst pro případné přistání, pakliže by nám z nějakého důvodu například vysadil motor, je tam pramálo. Tady naopak jich máme víc než dost. Zároveň je to varianta, která naskýtá i naprosto úžasné výhledy – ať už na Innsbruck samotný, tak na nedaleký Brenner, ba dokonce i o něco vzdálenější Grossglockner.

Vše má svůj řád

Protože s rádiovým spojením to bylo stále na štíru, zůstávali jsme poměrně vysoko až opravdu do konce. Doufali jsme totiž, že tím spíš kolegy z Zell am See, kde v takto krásný den bývá obvykle velmi rušno, uslyšíme. Naše taktika se nám nakonec vyplatila, neboť i když navázání spojení s Vídní bylo nemožné, jim jsme se dovolali ihned. A protože jsme do zdejšího ATZ přilétávali od západu, nabízelo se přirozeně přímé přiblížení na dráhu 07. Což ale zároveň znamenalo, že musíme rychle začít klesat.

Přestože letiště v Zell am See není řízené, má svá vlastní pravidla a procedury, které je potřeba dodržovat. A je to právě z toho důvodu, že se jedná o turisticky velmi exponované místo, kde během letních dnů probíhá spousta vyhlídkových letů, a tedy zde panuje poměrně hustý provoz.

Místní ATZ má povinné hlásné body i stanové výšky pro přiblížení a odlet. Vše je pečlivě uvedeno v přehledné mapě, která je dostupná na stránkách letiště.

My přilétali od bodu Whiskey, takže jsme se do okruhu zařadili přesně podle instrukcí jižně od vesnice Fürth. Minimální výšku čtyř tisíc stop nad mořem jsme splňovali s přehledem.

Kdo se k letišti přibližuje ze severu, měl by mít na paměti, že se musí zahlásit již na Novemberu a poté znovu přímo nad jezerem, respektive bodem Lake. Také v tomto případě musí mít na výškoměru minimálně 4000 FT AMSL. Pro letadla přilétající od východu platí výškové omezení alespoň pět tisíc stop.

V případě, že je v používání dráha 25, je přílet od východu ještě o trochu komplikovanější, protože letadlo musí nejprve doletět na bod November, respektive Whiskey, tam se otočit a teprve poté se zařadí do okruhu. Jeho tvar je přitom nepravidelný, neboť v severozápadní části se nachází hora Schmittenhöhe, takže se nejedná o tradiční obdélník, ale spíše cosi, co z výšky s trochou nadsázky vypadá jako obrácená závodní trať v italské Monze.

Na druhou stranu, právě ta část letu, kdy musíte „brousit“ křídlem svahy místních sjezdovek, je opravdu zajímavým leteckým zážitkem, na který jen tak někde nenarazíte. A možná i proto by si sem každý, kdo může, alespoň jednou zaletět měl.

Být přesný není na škodu

Zdejší dráha není z nejdelších, navíc prahy jsou na obou stranách posunuté o několik desítek metrů, takže si přistání žádá i poměrně přesnou pilotáž. Není to však nic záludného.

Co se přistávacích a parkovacích poplatků týče, za ultralight vám naúčtují šestnáct eur, v případě Cessny 172 je částka o sedm eur vyšší. Parkování pak dalších jedenáct, respektive čtrnáct eur, avšak co si vzpomínám, nic takového jsme zde nikdy neplatili, přestože jsme většinou zůstávali celý den. K dispozici je zároveň restaurace s úžasným výhledem na ledovec Kitzsteinhorn, nejvyšší horu Salcburska, a samoobslužná tankovací stanice. Jen zde posledně neměli Natural 95, nýbrž Super 100.

Výšlap, jídlo, koupačka

Vždy když letím do Zell am See, mám takovou tradici: před koupačkou v jezeře si jít vyšlápnout již zmíněnou Schmittenhöhe, nahoře na hoře si dát schnitzel přes celý talíř, dezert a nějakého toho nanuka a potom se už konečně jít osvěžit do té průhledné vody dole ve městě. A nejinak jsme to měli i tentokrát s kamarádem Pavlem.

Šplhat se do bezmála dvoutisícové nadmořské výšky v takto horkém letním dni sice nebyl nápad úplně nejlepší, ale i tak jsem rád, že jsme do toho oba šli. Osvěžení v jezeře bylo totiž o to zaslouženější. Navíc ty výhledy!

Už chápete, proč je tohle podle mě to nejlepší místo na celé VFR mapě?