Příprava na akci „Chci si vyzkoušet, jaké je to být pilotem“

13.11.2008 1 052 přečtení

„Co děláš zítra kolem poledne? Nechtěl by ses s námi proletět Cessnou?“ zavolal mi Martin Kuba, který vymyslel skvělou akci, při které si každý může vyzkoušet své schopnosti stát se pilotem, a teď se na ni pečlivě připravuje.

Nechtěl nechat nic náhodě a tak si půjčil Cessnu 172, se kterou se bude na akci létat, a absolvoval s ní několik hodin létání s plným nákladem.

Zátěžová zkouška

Tím nákladem byl nejdříve Vojta Novotný, editor Aerowebu. Martin ho naložil v Letňanech a odtud zamířili na Točnou. Po krátkém mezipřistání odletěli na kladenské letiště, kde jsem na ně vyčkával coby třetí zátěžová osoba na palubě. A to zátěžová opravdu se vším všudy, 120 kg telecí hmotnosti před porážkou znamenalo pro Cessnu dokonalý očistec.

Pršelo, na obzoru se válely nízké mraky, jdoucí sem odkudsi přes Brdy. Na kladenském letišti zaburácely dva libozvučné motory jednoho z nejpozoruhodnějších letadel našeho nebe, elegantní L-200 Moravy. Četl jsem si noviny a občas mrknul na nebe v prostoru finále dráhy 31, jestli se tam neobjeví očekávaná Cessna. Najednou mi kdosi zabušil na auto — Vojta Novotný! Lekl jsem se ukrutně, protože jsem letadlo na příletu propásl. Následoval jsem Vojtu k letadlu, kde pokuřoval cigárko Martin. Potkali jsme legendárního náčelníka Karla Poubu, který se opravdu, ale opravdu za posledních 50 let ani trochu nezměnil.

„Vy jste pořád stejný. Na svých 130 let fakt nevypadáte,“ pochválil jsem náčelníkovu vizáž, jelikož Poubu znám 27 let, od dob, kdy jsem coby patnáctiletý jinoch začal chodit do Kladna plachtařit. Pouba se smál, že prý je mu teprve 112 a že ještě není tak starý. Cessna už čekala a Martin dokouřil. Ještě mi řekl na kameru pár poznámek k předpovědím počasí a pak jsme začali nastupovat do aeroplánu jako vojáci do tanku. Vojta vklouzl dozadu celkem pohodlně. Také Martin se na své levé přední sedadlo nějak poskládal, ale se mnou to bylo horší. Zkusíme nejprve levou nohu dovnitř, ano? Ne, tak takhle to nepůjde. Tak si tam nejdřív sednu a pak rukama přitáhnu jednu nohu po druhé dovnitř. Ne, tak taky ne. Nejdřív musí dovnitř hlava, to je jasné. Hlavu jsem dvířky pohodlně prostrčil, ale zbytek těla uvízl. Tak jinak. Levá ruka, potom hlava, pravá ruka; a jéje, nešlo to ani dovnitř, ani ven.

„Jak mohli ti tlustí Američani zkonstruovat takovejdle cajk, vždyť se sem nikdo nemůže dostat!“ zlobil jsem se. Příště si budu doma hrát ježka v kleci a bude to pohodlnější a hlavně řešitelné.

Nakonec jsem se do letadla narval, letoun zatížený na moji stranu poněkud poklesl na pravé kolo. Myslel jsem, že tím problémy skončily, jenže teď nešla zabouchnout dvířka.
„Takováto dvířka dáváme u nás do králíkáren, Amerikános,“! skřípal jsem zuby, když jsem se snažil zabouchnout dvířka, ale mlátil jsem jimi pouze sobě do boku. Zlatý airbus, tam jsem se zatím vždycky vešel, ten je dimenzovaný pro normální lidi a ne jako tenhle model letadla.

Konečně se podařilo nastupovací proceduru ukončit. Martin už byl netrpělivý. Motor naskočil a zavrněl, vše špatné bylo zapomenuto. Topení topilo, stěrače stíraly a klakson troubil. Ten kus železa na špičce letounu se rovnoměrně otáčel, takže jsme brzy po zahřátí mohli do luftu.


Zpět na Točnou vyhlídkovým letem

Kladenské letiště se vyznačuje krásnou rovnou dráhou. To se rozhodně nedá říct o letišti Točná, kam jsme po vzletu z dráhy 31 zamířili. Ale nepředbíhejme. Po vzletu z Kladna se otevřel krásný výhled na kopce jihozápadně, přes jejichž vršky se převalovaly šedé oblaky. Nad nimi pak ležela souvislá vrstva oblačnosti od obzoru k obzoru, z níž slabě pršelo a kapky se paprskovitě kutálely po předním skle nahoru a do stran. Lítání v dešti a při několika vrstvách oblačnosti má své fantastické kouzlo, mám jej mnohem radši, než lítání při slunečném počasí. V letadle bylo útulno a krajina pod námi vesele ubíhala. Letěli jsme stále k jihozápadu, až naši trasu přeťala Berounka. Tady jsme zatočili doleva a pokračovali nad řekou směrem k Berounu a dál k Praze.

„Tadyhlety lesy patří ministru Schwarzenberkovi,“ ukazoval jsem Vojtovi dřevíčské polesí nad Nižborem. „A tamhle vpravo je Nižbor. Ta hvězdárnička se zelenou střechou byla postavena v roce 1918 a dneska tam bydlí módní návrhář Osmany Laffita.“

„A tadyhle skoro pod námi je letiště Buranos Aires,“ doplnil mne Martin. Vojta vzadu zvědavě sledoval ukazované objekty.

„Buranos Aires se vyznačuje tím, že nejenže má dráhu do zatáčky, ale taky přes kopec,“ řekl jsem Vojtovi. Cessna letěla báječně, sedí ve vzduchu jak v peřinkách a uřídilo by ji i malé dítě. Byli jsme nad Berounem. Oblouk řeky za městem jsme zkrátili přímkou a ta nám vyšla přes letiště Bubovice. Martin se rozhodl udělat si tam touch-and-go. Navedl jsem mu letadlo do ajlesu na dráhu 10 (nevím přesně její směr, asi to byla 10 nebo 11 nebo tak něco) a Martin si řídil přistání sám. Sklesali jsme do 5 metrů a po řádně ohlášeném průletu jsme na konci letiště přešli do řádného stoupání.

„Chybělo tam to touch,“ vytkl jsem Martinovi, „nechals tam jen to go.“

Podívali jsme se, co je nového v Americe, kam se už dávno může bez víz — ta obrovská díra v zemi za letištěm mezi Bubovicemi a Karlštejnem je překrásná. Monumentální hrad od Otce vlasti se zaskvěl kus napravo, ale my jsme mírně točili levou zatáčku směrem k Točné. Zprava se pozvolna přibližovaly Hřebeny s vysílačem Cukráku, vypínajícím se na jejich severovýchodním okraji.

„Tady pod námi bydlí prezident ČSA Lašák,“ připomněl jsem Vojtovi při přeletu Dobřichovic, protože Vojta se právě hlasitě děsil při pohledu na jakousi hogo fogo vilu při úpatí Hřebenů. I když však seděl na pozici zadního střelce, dnes se žádná palba nekonala. Směr našeho letu byl přesně na vysílač Cukrák. Vzpomněl jsem si na známý letecký vtip, kde si hlasy ve vysílačkách vzájemně přikazují, kdo má uhnout patnáct stupňů doprava a každý je tak velký důležiťák, že uhnout nechce.

„Ne, vy uhněte 15° doprava, tady je admirál amerického námořnictva!!!“
„Ne, vy uhněte 15° doleva, zde je náčelník Náčelnictva amerických pozemních sil!!!“
„Ne, vy uhněte 15° doprava, tady je admirál amerického námořnictva na největším křižníku všech dob!“
„Ne, vy uhněte 15° doleva, zde je náčelník Náčelnictva amerických pozemních sil na pobřežním majáku...“

Tentokrát jsme raději uhnuli my, protože od Cukráku jsme to spíš neočekávali. Stojí tam ostatně doteď, jen tak by nám asi neuhnul. Pod námi se mihla Řitka, kde je už dlouho zpěvačka Vondráčková. Za širými vodami Vltavy přišly pláně satelitních městeček kolem Prahy a Martin, chopě se řízení, zatočil na finále točenského letiště. Vpravo se mihnul les, vlevo rozestavěný okruh kolem Prahy a před námi, mezi šíleně ujíždějícími kapičkami deště po skle kabiny, zvlněná dráha. Zdá se, že čtvrtohorní vrásnění tu naposledy probíhalo minulý týden.

Řach! Hup! Řach! Skok! Let! Dopad! Let! Cessna s duněním dosedla, ale dráha pod letadlem chvíli unikla pár metrů dolů a pak zase pár metrů nahoru.

 Dojeli jsme na plácek a Martin vypnul motor. Točenské letiště má svoji romantiku, kdyby člověk nevěděl, kde je, mohl by si myslet, že je to na venkově dalekánsko od metropole.


Přistání "na letadlovou loď" v plném zatížení

Přicházel k nám uvítací výbor v podobě Dobroslava Chrobáka z letecké školy Sky Academy. Chvíli jsme si povídali, pak jsme dali obligátní sváču ve zdejší útulné klubovně (bohužel měli jen tatranku) a pak jsme se i s Dobroslavem nacpali do letounu. Dobro seděl vpředu, takže jsem si musel vlézt na zadní sedadlo. Na takovou pochybnou centráž ale není toto letadlo konstruované, takže se překlopilo dozadu. Dobroslav s Martinem málem umřeli smíchy. Tak strašné to ale nebylo, letoun se vzpamatoval a všechny nás uvezl. Dobroslav dával rady Martinovi, jak s plně naloženým letadlem na Točné odstartovat. Skutečně se nám to povedlo, a to i na plných přistávacích klapkách...

Po vzletu jsem ukazoval Vojtovi dolů na oranžovou budovu Českého hydrometeorologického ústavu — támhle dělám. Dobro to zaslechl a začal kritizovat předpovědi počasí.
„A ty už od nás taky nikdy žádnou předpověď nedostaneš!“ vyhrožoval jsem mu za tyhle řeči. Až budu v práci, dám ho na blacklist. Martin se smál a zapomněl navigovat.  Obletěli jsme několik okruhů v obou směrech a mně se nejvíc líbilo přiblížení od Vltavy přes les. To mihnutí kolem stromů na finále, to byla nádhera. Přistání jako na letadlovou loď.

Pak jsme vysadili Dobra a vydali se na cestu do Kladna. Počasí bylo něco mezi CAVOKem a slabým deštíkem, dohlednost dobrá, lesy barevné a obloha zatažená. Cestovní rychlost 100 kt dávala krajině svižně ubíhat a za malou chvíli jsme přeletěli Beroun a ocitli se na okruhu kladenského letiště. Přistáli jsme na dráhu 13, dokonce tu byl aktivní AFIS a podle hlasu to byl Béda Sláma, který stejně jako náčelník Pouba ještě pamatuje černé uhlí v podobě přesliček a dinosaury coby domácí mazlíky. Nejhorší na tom je, že zanedlouho na tom budu stejně — Vojta, mladý junák, sotva porozumí tomu, když jsem mu na chodbě točenského letiště, kde jsou na stěnách pořád takové ty typické nástěnky plachtařských a motorářských odborů, tabulky brigád a data nejpozdějších termínů zaplacení příspěvků, ta zvláštní vůně letiště, že se za celou tu dobu, co to znám, nezměnilo ale vůbec nic. Ale proč taky?

Letiště je zkrátka takové, má svoji duši a pevně si ji zachovává.

Když jsem na Kladně vystoupil a Martin s Vojtou se vydali zpátky do Prahy, počkal jsem ještě, až se bílé letadlo odlepí a nastoupá. I tady na Kladně je to pořád takové, jako v roce 1982, když jsem sem vkročil prvně. Snad jen ty Cessny tady tenkrát nebyly.

Mohlo by vás zajímat