Žákovské zkoušky - Vzpomínka na staré časy

10.08.2009

Někdy v zimě 1982/83 dávali v televizi slavné večerníčky Pat a Mat, tehdy pod názvem A je to! Jednou v pátek byl zrovna ten díl, kdy Pat a Mat chtěli létat a tak si postavili rogalo, se kterým (po jistém úsilí) odstartovali pomocí navijáku, vyrobeném z jejich auta, ale...

Rogalo skutečně vzlétlo, stoupalo k obloze, ale zapomněli jej odpojit a naviják tak dlouho navíjel, až přitáhl rogalo i s Patem či Matem úplně k sobě. Protože naviják měl problém a nešel zastavit, rogalo, namotané na kolo, se rychle otáčelo kolem dokola a obouchávalo nešťastného Pata či Mata o zem.

Hned druhý den jsme, souhrou náhod, měli lekci z mechaniky letu a tématem dne byl navijákový vzlet. Přednášel Kudýš.

„Po rozjezdu následuje přechodový oblouk a stoupání. Musíte se koukat střídavě doleva a doprava do stran, abyste drželi směr a nenechali se snést větrem mimo osu vzletu. No a nahoře, jakmile naviják odsadí, se musíte vypnout. Ne jako ty dva blbci včera...“

Všichni v učebně vybuchli smíchy, protože tyhle večerníčky sledoval úplně každý. Bylo to asi tak jediné, na co se dalo v tehdejší televizi dívat. Mimoto jsme sledovali tuším asi jediný letecký den, který byl za rok v televizi k vidění, Letecký den s Květy. Už tenkrát mne tahle podívaná strašně nudila, ale občas se při tom daly zažít i legrační momenty. Hned na jaře jsme tenhle letecký den sledovali v aeroklubové televizi, kdy různí staří letečtí vlci pronášeli všelijaké komentáře k tomu, co se dělo na obrazovce. Zrovna létal akrobatický mistr světa Petr Jirmus na Zlinu Z-50.

„Tato akrobatická figura klade obrovské nároky na jeho organismus,“ komentoval podplukovník Soldán jakýsi výkrut, zákrut, překrut nebo kýho čerta co. To parafrázoval jeden z aeroklubáků:

„Tato figura klade obrovské nároky na jeho orgasmus!“

Nerozesmála mne pubertální poznámka, ale představa, jak by se to asi odehrálo v praxi a co by se v tom letadle dělo. Chudák Jirmus, takhle si ho dobírat! Tehdy to byl pro nás pánbůh, borec nad borce. V té době dávali v televizi ještě jinou leteckou šťávu. Dva sovětské filmy Událost ve čtverci 36-80, a Posádka v ohrožení. První z nich vyvolal bouřlivé nadšení mezi aeroklubáky. Akční film o amerických válečných štváčích a sovětských hrdinech, kteří ten mír nakonec ubránili. Kvalitou asi stejné, jako dnešní americké katastrofické filmy, kde s výbuchy a výstřely poničeným Boeingem 747 úspěšně přistane letuška, která předevčírem nastoupila k aerolinkám. Z celého filmu Událost ve čtverci 36-80 si pamatuji akorát scénu, kdy Sověti ukázali Amíkům co proto, když k jejich zastaralému vrtulovému špionážnímu letounu (hrál ho Il-18) přilétli s nadletadlem Tu-104, předlétli jej a řádně ofoukli proudem z turbín, takže amícké letadlo se roztřáslo, jako by dostalo padoucnici a jeho posádka nadskakovala v sedadlech jako při nejtěžším průjmu. Druhý den to v aeroklubu sugestivně líčil a předváděl Jiří Kadet a měl kolem sebe houf pobavených posluchačů. Pravou kinematografickou perlou ovšem byl film Posádka v ohrožení, na kterém jsme tuším byli dokonce v kině v rámci školního filmového představení. I ve svém tehdejším věku jsem byl schopen tenhle film vyhodnotit jako největší pitomost na světě, a to je už co říct.

O takřka 30 let později jsem Posádku v ohrožení stáhnul kdesi po internetu a dnes si to pouštím, když je mi teskno, jelikož film spolehlivě pobaví. Do elementárky s námi chodil Martin Tureček, jenž dnes létá jako kapitán s Airbusem 320. To ho tehdy ani ve snu nenapadlo. Nedávno jsme si spolu tento film pustili a Martin to jako profík ani nestíhal oceňovat, jelikož sekvence filmových blbostí přicházely s kadencí rychlejší, než naše myšlení dokázalo stíhat.

„Šmarjá, ty klíče,“ smál se, když jeden z pilotů procházel pod Tu-154, dělal předletovou prohlídku a v ruce držel na obrovském kruhu svazek kilových klíčů, zřejmě od startéru, dveří do špajzu a od palubního trezoru. Při přistávání letadla do průrvy mezi skálami se o něho pokoušely mrákoty. Největší šok a útok na bránici ovšem byl, když palubní mechanik lezl do té prostřední násosky od motoru, vylezl až na její okraj a kladivem tam mydlil do letadla asi nějaký hřebík, aby zacelil díru v trupu — samozřejmě za letu. Stejně to nepomohlo, letadlo se po přistání na letišti rozpadlo, ale díky osobní statečnosti celé posádky a nezměrné obětavosti některých cestujících se všichni zachránili, takže happy end.

Taky ale dávali americký film Pilot, který je jako jeden z mála docela reálný a moc hezky koukatelný. Dneska se hrozně špatně shání, naštěstí mi pomohl jeden kamarád programátor, který film někde vyslídil a stáhnul, takže jsem si jej dnes s chutí pustil, i když jen v angličtině. A v kině jsme byli s mojí první láskou na filmu Pod nohama nebe, a vůbec to nebyl špatný film. Slečna se na mne pořád tak nějak sápala a dožadovala se ožužlávání, rozličného ohmatávání a takových těch věcí, a já ji pořád odstrkoval se slovy „Počkej, teď zrovna stoupá a bude následovat bojová zatáčka...“ Nevím, jak si ta slova vykládala slečna, ale já upřeně zíral na plátno a na něm svištící MiG-21.

„To je dobře, že stoupá,“ pochválila první láska a dění na plátně nevěnovala sebemenší pozornost.

„No jasně. Je to vidět i na tom umělém horizontu,“ souhlasil jsem s ní a nevěnoval jí sebemenší pozornost.

„Buďte zticha!“ ozvalo se zlostně z řady za námi. Divím se, jak to se mnou vydržela pět let. Dodneška jsme kamarádi.

A pak taky zrovna dávali francouzský seriál Muži na křídlech, a to byl úplný rauš! Srdce mnohých dnešních ultralajtistů by zaplesalo, kdyby seriál znovu dávali. Letadla z první světové, Blérioty a další, letecké souboje, dobová letiště, problémy pilotů a tak podobně — byla to krásná doba.

Kolik lidí se vejde do Blaníku?

Někdy v březnu 1983 jsme dělali zkoušky „žáka kluzáků“. Šprtali jsme se všechno, co do nás hustili, protože zkoušky byly docela přísné a jestli si dobře vzpomínám, pár lidí je neudělalo. Měl jsem taky velký strach a zdaleka ne všechno jsem se zvládl naučit. Pro jistotu jsem si vzal s sebou sešit, do kterého jsem si během kurzu všechno zapisoval. Jedna z otázek, kterou jsme všichni měli na papíře, byla takticko-technická data letounu L-13 Blaník. Safra, kdo si má pamatovat rozpětí nebo délku na centimetr přesně? K čemu to je? Co když se o cenťák spletu a odvedou mne za hangár, kde mne před slavnostně nastartovanou dvěstěpětkou za úsvitu zastřelí? Rozhlédl jsem se kolem. V učebně všichni psali odpovědi, až se z nich kouřilo. Potajmu jsem pod lavicí nalistoval v sešitě patřičnou stránku a začal opisovat rozpětí, délku, hmotnost... Když tu náhle přiskočil Kudýš, který si mne jaksi povšiml, vytrhnul mi sešit a odhodil jej na druhou stranu místnosti. Uši mi zčervenaly a hlava se mi zamotala. A je to v háji! Strašný prohřešek jistě nezůstane nepotrestán. Dolítal jsem a mám zkažený celý život. Avšak kupodivu nic dalšího se nestalo. Chvíli jsem čekal, co se bude dít, a potom jsem pokračoval v sepisování odpovědí na zkouškové otázky, ovšek již bez pomocného externího sešitového hard-disku. Musel jsem čerpat jen z hlubin mé duté hlavy, což šlo s potížemi. Plný Blaník váží 595 nebo 520 kilo? Maximálka je 295 nebo 330? Kolik vlastně lidí se vejde do Blaníku? Patnáct?

Jak jsem málem skončil na gyndě

Zkoušky jsem nakonec udělal a k vydání žákovského průkazu zbývalo už jen absolvovat lékařské prohlídky u blíže neurčeného množství nejrůznějších lékařských specialistů. Vydal jsem se do OÚNZ Kladno (Okresní ústav národního zdraví — poznámka pro mládež) a ze všech medicínských pracovišť jsem nemusel jedině na patologii. Chodil jsem tam asi týden, všude mne proklepávali, zkoumali, připadal jsem si jako letadlo na generální opravě. Jeden lékař mne dokonce poslal i na gynekologii, patrně si chtěl udělat legraci ze své kolegyně. Dodneška si pamatuji návštěvu v jeho ordinaci.

„Sestři, mám ho taky poslat na gyndu?“

Sestři netečně přikývla a hleděla si nějakých zkumavek. Vzal jsem hromadu svých lejster a šel na gyndu. Lékařka nevěřila svým smyslům, tak jsem jí řekl, že může se mnou pokračovat dál na psychiatrii. Tam byl obávaný lékař, na Kladně velice proslulý u všech, kteří si tehdy dělali řidičák. Chováním a povahou byl k nerozeznání od svých pacientů, což prý je vlastnost všech psychiatrů. Naštěstí jsem nežádal o vyšetření pro řidičský průkaz a tak mu to bylo jedno; prsknul mi razítko do papírů a šel jsem. Jestli potom podrobněji vyšetřoval kolegyni gynekoložku, to už nevím.

Výsledkem celého toho cirkusu bylo zjištění, že jsem dokonale zdráv. Tím jsem si zavařil! Na konci gymplu se na mne vrhlo lampasáctvo a začalo mne přemlouvat, abych se stal armádním pilotem. A sáhodlouze mi líčili, jaké všechny výhody bych při studiu na vysoké vojenské škole měl. Přemlouval mne i ředitel gymnázia, hučeli do mne na okresní vojenské správě, jediný, komu zůstal zdravý rozum, byl asi jen náčelník aeroklubu Karel Pouba, který mne k žádnému rozhodování netlačil. Trhněte si, zelení mozkové! Nejlepší byl jakýsi tlustý major nebo co, který nelenil docházet na gymnázium týden co týden a mlít mi do hlavy kolem dokola ty svoje reklamy na lidovou armádu. Mělo to kladný výsledek — včas mi armádu znechutil a od těch dob až dodneška mám na zelené buňky mozkové svůj názor.

A to jsem tehdy částečně o kariéře vojenského pilota skutečně uvažoval, jenže jsem chtěl jít lítat dopravní letadla. Viděl jsem se za řízením Il-14 nebo Turboletu. V tom roce ale obor vojenského dopravního pilota neotvírali, v portfoliu Vysoké vojenské letecké školy slovenského národního povstání v Košicích byl jen nadzvuk a vrtulníky. V přijetí na nadzvuk mi bránila jediná věc — tělesná výška v sedě. A vrtulníky mi nikdy k srdci nepřirostly. Čímž jsem se nestal vojenským pilotem. Na jednu stranu je to škoda, protože dneska už jsem si mohl drandit u aerolinek v Airbusu, na druhou stranu když dnes kolem sebe vidím produkty vojenských vysokých škol, jsem docela rád, že jsem tak hezky vyrostl.

 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář