Můj třetí JOB - Tam, kde jenom kondor léta - 4. část

11.09.2010 6 příspěvků Tento článek je součástí seriálu Můj JOB

Minulá část skončila útěkem hrobníkovi z lopaty. Tentokrát je na pořadu výlet do USA, pak nazpět do Argentiny a na skok zase do Brazílie. Život hlavního hrdiny se zkrátka nedá zastavit.

Jsem spakovaný a dávám Bruceovi poslední instrukce. Jsou to většinou formality, jak, kdy a kde podepisovat dokumenty a hlavně instrukce, co dělat s novým pilotem, který přijede zítra, naneštěstí až po mém odletu. Nemohu si let odložit, protože moje letenka je na více navazujících spojů a také by to narušilo mé rezervace v hotelích, které už jsou potvrzené. Nechávám mu telefonní čísla hotelu, kde budu přespávat.

Po 17 hodinách letu, včetně únavného čekání v Miami, mě TWA 747 doslova vyplivne do odbavovací haly letiště v Los Angeles. Taxi mne odváží do Beverly Hills do Hiltonu. To je můj oblíbený hotel plný vzpomínek na Jetstream, pana Hiltona a další přátele.


Northrop University

Zítra ráno začne můj „Head hunt“ na mechaniky. Northrop University má dlouhou historii letectví. Byla založená v roce 1947 jako akademický institut Northrop Aeronautical Institute a dává leteckému průmyslu ty nejbrilantnější aeronautické konstrukční mozky jako Kellyho Johnsona, konstruktéra L-1011 TriStar, SR-71 Black Bird, TR-3 (U-2) a další. Tenhle institut je taková, jak jsem již minule řekl, farma mozků.

Díly seriálu Můj první JOB:

1. Obchodní pilot
3. MOE-zktratka pro MOJŽÍŠ
4. C-337A Skymaster
5. Harfa v oblacích
6. Nahromaděná únava a Vánoce na Aljašce
7. Vivat Las Vegas

Díly seriálu Můj druhý JOB:

1. Ve službách Islámu
2. Ve službách Islámu II
3. Ve službách Islámu III
4. Sbohem Abú Dhabí

Díly seriálu Můj třetí JOB:

1. Cesta do neznáma
2. Od pólu až k pólu
3. Tam, kde jenom kondor létá - 1. část
4. Tam, kde jenom kondor létá - 2. část
5. Tam, kde jenom kondor létá - 3. část

Ráno ještě jednou potvrzuji svou schůzku a za hodinu sedím s děkanem univerzity a listuji záznamy studentů. Druhý den dělám pohovory, které podle mého prvního dojmu vůbec nic neslibují. Kluci mají oči upnuté k mnohem vyšším cílům, než je Fairfield Industry, a k mnohem větší nástupním platům, než které jim mohu nabídnout. Také zjišťuji, že mimo zmíněných cílů, kluci nemají vůbec žádné dobrodružné tendence. Bojí se ven z USA. No tak tam nechávám své navštívenky a letím do Houstonu se zastávkou v Emmery Riddle Akademii v Daytoně Beach Florida, kde je to ale úplně to samé.

V Houstonu nacházím žádost o zaměstnání od jednoho mechanika, který pracuje ve Field Aviation a dozvěděl se od našeho bývalého mechanika, že máme volnou pozici. Také se dozvídám, že se už zakoupil King Air 100A (čtyřlisté vrtule). Vzpomínám si na Dopplerův problém versus 4 listy, a je mi řečeno, že náš R&D Reasearch and Development tenhle problém vyřešil. Koumáci!

Volám svého kamaráda Herba Speera, který je stále zaměstnaný ve Field Aviation, aby mi tohohle kluka prověřil. Prověřil a vypadá slibně. Nechávám mu instrukce, s kým má komunikovat v Calgary, a vracím se rychle nazpět do Malargüe, přes Buenos Aires.

„Nudný“ život v Argentině

Za pár dní v kanceláři v Buenos Aires začínám mít dojem, že něco není v pořádku. Neoficiálně se dozvídán, že ta helikoptérová firma hodně tlačí na provádění údržby na našem letadle. Nevím, jestli si tam někde pod stolem začaly nějaké ruce vyměňovat peníze, nebo teprve budou, když mě někdo přesvědčí nebo přinutí souhlasit s tímhle plánem. Ale věřím, že to je někdo z YPF, kdo by dostal ty prachy. Korupce, která zde existuje, je do nebe volající.

Vracím se do Malargüe a zjišťuji, že tenhle drb tu už koluje jako pravda, a také to, že ta firma chce také řídit celou operaci. Bruce mi vše vypráví a je viditelně otřesený. Říká, že slyšel, že ten incident s výškovkou byla naaranžovaná sabotáž a že to zavinil (připravil) někdo jiný, což znamená jako my, abychom diskreditovali tu helikoptérovou firmu a zamezili jim dělat údržbu na King Airu.

Nějak jim to chronologicky neklape, ale to je fuk, a jsem rád, že mi to Bruce řekl. A také už vím, kdo bude ve YPF podplacen, když se tohle stane. Potkávám se s naším novým pilotem, který mi poctivě říká, že se mu to tady nelíbí a že po skončení měsíce chce jet domů. To je škoda. Další zpráva, kterou dostavám, je, že přibyla nová helikoptéra – Sikorsky.

A jdeme létat. Fred je dnes můj kapitán pod dozorem a letí dobře. Náhle se v éteru ozve: „May day, may day, may day, going down, going down,“ a následuje pokus o souřadnice. Ty ale nestihl odvysílat. Byl to Jimmy, který dnes lítá Sikorského. V horách už začalo v noci sněžit a vše je bílé. A bílá je taky ta nová helikoptéra.


Sikorsky po nehodě

Jimmy vysazoval za vysokého větru posádku v terénu, ale dostal se na závětrnou stranu kopce a Sikorsky spadnul jako cihla. Jimmy to přežil se zlomenou rukou a pořezaným obličejem. Sikorsky se totiž chová úplně jinak než Lama a také nemá ve výšce ten samý výkon. Ale hlavní příčinou téhle havárie bylo něco, čemu se v angličtině říká airmanship. Nikdo nelétá s helikoptérou ve vysokém větru na závětrné straně!

Večer se jdu za Jimem podívat do nemocnice. Byl velice překvapen, že jsem tam přišel, a je velice naměkko. Začíná povídat, co se stalo, a že je mu moc líto, že nás podezírali ze sabotáže atd.  Poslouchám ho a zvedá se mi žaludek. Beze slova odcházím a nechávám ho samotného se svým svědomím. Boží mlýny někdy melou pomalu, ale vždy jistě. Tentokrát ale pracovaly ve čtvrtém kole své převodovky.

Vracím se do našeho domečku. V pokoji sedí dohromady moji kluci a piloti helikoptér, kteří jsou viditelně naloženi v lihu. Proč, to nevím. Málem se jim zabil kamarád. Posílám kopiloty do jejich pokoje a zavírám dveře. Bruce a George (nový pilot) zůstávají. Říkám posádce helikoptér, že mají 5 minut na vypadnutí z baráku, a protože nemají transfer na základnu, ať jdou do hotelu. Jestliže neodejdou, tak zavolám vojáky ze základny.

Vojáci pohraniční stráže jsou naší přátelé, speciálně po příběhu, který se nám asi před měsícem přihodil. Aeroplán byl tehdy uložen ke spaní v hangáru. Byl nádherný podzimní večer, a tak jsme si dělali na zahradě barbecue. Měl jsem tam svou kytaru a hrál jsem nějaké písničky táborových ohňů a čas od času jsem si ukousnul kus pečeného masa a zapil vínem. Je už skoro tma, ale ta v Malargüe přijde mnohem dříve než jinde, protože jsme na úpatí And, které jsou 6 000 metrů vysoké.

Náhle jsem se podíval nahoru nad nebe a strnul. Nad horami se objevil ten největší kumulonimbus, který jsem kdy viděl. Byl jako obrovsky květák, oranžový na vrcholu od zapadajícího slunce a s nádherným lentikulárem. Vzpomněl jsem si, že ocas eroplánu není přikrytý, protože nebyl žádný důvod ho přikrývat a protože na podzim zde normálně nejsou žádné vertikální vývoje mraku. Jenže teď je to problém. Rychle jsme se oblékli, popadli baterky a honem na letiště. Ve 4 700 stopách nad mořem se zrovna moc dobře neběží, speciálně po 3 skleničkách vína. Proklínal jsem se, že jsem poslal Gustava s Willysem do města něco koupit.

Doběhli jsme k díře v drátěném plotě na rampu, a tak jsme prolezli, abychom nemuseli běžet celou tu štreku okolo pohraničářů. K hangáru jsme dorazili, právě když začaly padat první kapky deště. Plác, plác, plác, narážejí kapky na hliníkovou výškovku. Mělo to takovou divnou ozvěnu, která procházela celým drakem eroplánu. Hangár byl jak akustická kytara. Rychle jsme nainstalovali pěnovou gumu na ocas letadla a zajistili ji gumovým lanem. To bylo poprvé, co jsme to použili, a sedělo to moc dobře.

„Au, au!“ ozývá se Martin, který právě dostal do hlavy ránu první kroupou. A pak to začalo. Ohlušující rachot na střechu hangáru. Koukali jsme pod světlem baterky, jak kroupy odskakují od pěnové gumy. Byly opravdu obrovské, trochu menší než tenisové míčky. Živě jsem si představoval, co by se stalo s potahem ocasu King Aira. Pak už jen lilo a lilo. Vydrželi jsme v hangáru asi hodinu.

Fred nám zrovna vyprávěl, že slyšel od někoho, že se hledá několik osob, podezřelých z terorizmu. Šlo o zbytek Montañeros, kteří se pořád ještě po tak dlouhé době potulovali po Argentině a dělali neplechu. To znamenalo, že vojáci měli přes nepřízeň počasí pohotovost. Několik kuželů světla našich baterek pak zasvítilo do černých koutů hangáru. Přestalo pršet, a tak jsme se dali na cestu domů. Bylo nás pět…


Lago de corazón – zamrzlé Srdcové jezero, jedna z chilských přírodních krás

Došli jsme na silnici, která vede do Malargüe. Z dáli se přibližoval automobil, ve kterém jsme postupně poznali náš džíp. Zpomaloval, a já jsem najednou uslyšel, jak Diego křičí: „Nezastavuj, nezastavuj, tady nesmíš zastavit.“ Ale je pozdě. Diego skočil do příkopu u silnice a já ho následoval…

Spadl jsem na něco, co se hýbalo a jakoby cinkalo. Příkop byl úplně plný vody. Noc prosekla dávka z kulometu a stopové střely se zasekaly do topolů, které rostly podél silnice. To, co se pode mnou hýbalo, najednou vyskočilo ven a utíkalo k vojenské instalaci, která byla asi 10 metrů po naší levé straně. Bylo ticho jako v hrobě. Vzápětí jsme uslyšeli zasyčení a nad námi se najednou začaly houpat světlice jako padáčky. Dodávalo to všemu velice morbidní kulisu.

Hlas z megafonu volal: „Nadie se mueve, nadie se mueve! Y quiero ver todo los manos bien arriba o doy orden disparar.“ (Nikdo se nebude hýbat a chci vidět všechny ruce hodně nahoře, nebo dám rozkaz střílet.) Ruce nám vylétly nahoru, ještě než jsem domluvil. Další světlice nám ukázala, kam jsem já a Diego spadnul. Spadli jsme do kulometního hnízda, které tam připravila jako obranu vojenská policie (MP), která zastavovala před deštěm auta. Policejní poddůstojníci se šli schovat před deštěm, ale nechali posádku kulometu moknout v příkopu.

Najednou se tam vynořilo asi 50 vojáků, kteří nás strkali před sebou do kasáren. Naše identifikace byla naštěstí velice rychlá a Fred vysvětlil, co se stalo a odkud jsme šli. Poznali jsme tak několik důstojníků, které jsme předtím potkávali v hospodě, a tohle nás ještě více „sblížilo“. Vzrůšo skončilo, a tak jsme jeli domů. Nikdo ten večer už nemluvil. Měli jsme tehdy pořádnou kliku.

Naše operace se nyní posunula trochu víc na jih od Malargüe. Terén je tu mnohem obtížnější a let na čáru nám trvá skoro 30 minut. Sedíme a plánujeme, jak si naprogramovat velice neoficiální, ale bezpečný a fungující, GNS/VLF OMEGA ILS pro dráhu 32 zdejšího letiště.

Snažíme se připravit minima na 300 stop RAD. Programujeme si několik waypointů: 15 mil, 10 mil, 5 mil a míli od prahu a VNAV úhel od patnácti mil do jedné míle. Funguje to jako hodinky. Čas od času si to cvičíme a docela nás to baví. Je to jako konstantní úhel přiblížení. Těch 15 mil jako IAF nám dává hodně místa na stabilizování. Ale není to nikým publikovaná procedura, alespoň ne oficiálně, a tak se s tím nikde moc nechlubíme. Nyní létáme okolo vyhaslé sopky v Neuquénu.  Z letadla to vypadá velice nehostinně.


Vyhaslá sopka na jihu provincie Neuquén

Teď, když nám odešel George, máme 3 kopiloty a 3 kapitány, což jsem nyní já, Bruce a Fred, který ale může na některých letech sloužit ještě klidně jako kopilot. Naši „přátelé“ od vrtulníků ztratili ambice řídit provoz King Aira. Máme už také nového mechanika, který se jmenuje Len. Je to dobrý mechanik. Je vyškolený z Pratt and Whittney jít dovnitř do PT-6 turbíny. Blíží se nám inspekce turbíny, která se ale bude muset dělat v FAA certifikované dílně. Ta nejbližší je v Rio de Janeiro v Brazílii. A tak se připravujeme na cestu.

Na obchody do Ria

Bude to docela dobře pasovat na přestěhování základny na jiné místo na čáře, a tak máme 2 týdny na prohlídku motoru. V průběhu času v Malargüe jsem se seznámil se zdravotní sestrou, která na nás dohlížela v nemocnici, když jsme se s Martinem málem otrávili. A tak ji beru s sebou do Ria. A nyní letíme do opravdového tepla. Náš let nás vede nad severními provinciemi Argentiny přes Paraguay do Brazílie na letiště Santos Dumont.


Letiště Santos Dumont – Rio de Janeiro

Celková vzdálenost našeho letu bude 2 900 km nebo 1 570 NM, což znamená s tankováním v Corrientes v severní Argentině, vzdáleného od Malargüe 892 NM nebo 1 653 km, desetihodinový let. Všechny přístroje a zařízení jsou vymontované z letounu. Díky Ranger Aircraft v Houstonu, který vše instaloval jako QC (Quick Change), což je rychlá výměna nebo čemu se na velkých eroplánech říká CD Configuration Deviation, to vše trvalo jen 2 hodiny. Všechny Canon plugs jsou izolované, kabely svinuté a my jsme na cestě.

Nechávám Freda být kapitánem a kluci se budou střídat za letu jako kopiloti. Na palubě jsem já, Bruce, mechanik Len, Fred, Gustavo, Martin, a moje přítelkyně Pelusa. Co mně trochu vadí, je, že nemají bezpečnostní pasy a sedí na spacích pytlech na podlaze. Je 06:00 ráno a startujeme. Let probíhá bez závad. Přilétáváme do prostoru Ria něco po čtvrté odpoledne. Stmívá se. Fred a Martin jsou letová posádka a Bruce a já klečíme za kabinou a monitorujeme jejich approach na letiště Santos Dumont.

Bude to dnes NDB přiblížení. Žádám Freda, aby zapnul overhead speakers, abychom také my mohli poslouchat. Kvalita spojení je pod psa. Nejčastěji slyšíme „say again“. Fred dostává vektor na NDB. Znovu mizerná komunikace. Kluci začínají proceduru outband od NDB. Náhle slyšíme: „Canadian QDI, climbing traffic opposite direction, turn left heading xxx.“ Ale to už s Brucem stojíme a hledáme letadlo. Jasně, Varig 737. Následuje vysílání: „QDI proč děláte NDB approach proceduru, když jste dostali povolení na vektorové přiblížení?“ Díváme se s Brucem udiveně na sebe. Tohle přece nikdo na rádiu neřekl. Rádio znovu zaškytalo a hlas nám oznámil, abychom jim po přistáni zatelefonovali.

Po přistáni jim telefonujeme a zjišťujeme, že tam také odpovídal druhý aeroplán současně s tím, kdy jsme dostávali povolení a zablokoval na moment frekvenci. Tak vyřešeno. Následuje malá dešťová přeháňka, a než se dostaneme nazpět k letadlu, tak jsme promočeni na nit. Vítejte v Riu.

Taxi nás veze do našeho rezervovaného hotelu na Copacabaně. Ráno se musíme vracet na letiště a přeletět King Aira na menší letiště v Riu, které se jmenuje Jacarepagua, kde se bude provádět ta inspekce turbín. Je nádherné ráno a jedeme na letiště. Pláže Ria jsou lákavé, a tak se vše snažíme udělat co nejrychleji. Náš let proběhnul bez problému. Podvozek nahoru a za pět minut zase dolů. Len zůstává s letadlem a my se vracíme nazpět do města karnevalů a hříchů, hehe.

Tak a následující dny objevujeme Rio a děláme různé nákupy. A hlavně se věnujeme té nádherné pláži, která mě málem stála život. Voda je nádherná. Sedíme na pláži a pozorujeme kluky, kteří surfují. Každá pátá vlna je obrovská a já je obdivuji, jak ty vlny pokaždé zvládnou. A jdu si zaplavat. Octnu se ve velice klidné vodě, ze všech stran obklopený surfaři. Nic se neděje a vše je klidné a mírumilovné…

A najednou se dívám na pláž a na naši skupinu z výšky asi třípatrového domu. A to bylo to poslední, co jsem viděl. V příšerném hluku dělám kotrmelce a nevím co ještě víc, a najednou jsem na pláži. Moji přátelé stojí a tleskají a chechtají se jako bázni. A ostatní lide v blízkosti naší skupiny také. Copak je tak nadchnulo? Plivu písek, kterého mám plnou pusu a najednou zjišťuji, že nemám plavky. Tak proto ten potlesk, hehehe. Pochopitelně! Plavky nacházím po dalších dvou vlnách.


Pláž Copacabana

Všude, kam se podíváte, se prodávají drahokamy, které se těží a rýžují jako zlato v potocích a v řekách. A tak se touláme a divíme se cenám. Jednou zajdeme na pivo do restaurace na pláži. Přiblíží se k nám člověk, který se opatrně rozhlédnul, a pak se nás zeptá, jestli si nechceme od něj koupit nějaké drahokamy. Ukazuje nám je hezky zabalené v hedvábném papíru. Má akvamaríny, zelené turmalíny a nějaké „menší“ rubíny. A dává nám cenu. Mám divný pocit, a tak mu říkám, zda může jít s námi do klenotnictví na ověření. A jdeme.

Klenotnictví, které se jmenuje Hans Stern, je jedno z nejluxusnějších v Riu, a myslím, že asi i na světě. Usadili nás v salónu, nabídli kávu a klenotník přinesl spektrometr a malé elektronické váhy. Chvilku s tím laboruje a říká, že jsou autentické, a také nám dává karátovou váhu a odhadovou cenu. Opravdu neuvěřitelně levné. Je to pochopitelně černý obchod. Utrácím asi 500 dollarů a kupuji nějaké kameny, myslím, že rubíny a akvamaríny. Říká, že to, co jsem koupil, by stálo asi čtrnáctinásobek na normálním trhu.

Vracíme se do restaurace a tenhle člověk dává ještě Peluse nádherný zelený turmalín jako památku na dobrý business. Říká, že jestli si ještě něco chceme koupit, tak že on a jeho kolega jsou zde každé dopoledne. Vracíme se do hotelu a já si po cestě ještě kupuji fosilní prehistorickou rybu. Celou cestu si o těch drahokamech povídáme. Příští den ráno se jedu s Pelusou podívat na sochu Krista, který stojí na vrcholu hory Corcovado (v překladu to znamená „hrbáč“). Socha je 100 stop vysoká.


Pohled na Rio

Večer se vracíme do hotelu, kluci už nás vítají a nadšeně nás zvou, abychom se podívali, co si Martin dnes koupil. Martin se usmívá od ucha k uchu a přináší papírový pytlík a vysype jeho obsah na stůl. Pelusa vydechla a já zůstal beze slov. Zamrazilo mě na zádech. Koukám na asi deset opravdu velkých rubínů, akvamarínů, nitridů a turmalínů. Když říkám velkých, myslím asi 4 nebo 5 centimetrů. Večer nás Martin všechny zve na večeři jako na oslavu svého bohatství. Po večeři nemohu spát, protože mám předtuchu něčeho zlého. Pelusa také.

Ráno při snídani se ptám Martina, kolik za to utratil. Naklání se a šeptá mi do ucha, že 5 000 dollarů! Málem jsem spadl ze židle. Abych nějak zamaskoval svou hororovou představu, ptám se ho, zda si to nechal jako já ověřit. Rozpačitě říká, že ne, ale protože to byl ten samý pán, co mně prodal autentické drahokamy, tak že mu věřil. Nic neříkám a pokračuji v jídle. Pak už to ale nemohu vydržet a nabízím mu, že s ním půjdu do toho klenotnictví to ověřit. Já jsem zaplatil za ověření asi 10 dollarů a nabízím Martinovi, že mu to zaplatím. Nechal se přemluvit, a tak jdeme. Všichni.

To samé jako minule. Pan klenotník opět nechal připravit kávu, otvírá pytlík a podotknul, že to jsou opravdu velké kameny. Bere jeden po druhém a děla si poznámky. Pak se zeptá, zda nechceme aperitiv. Aperitiv v jedenáct ráno? Pak se naklání k Martinovi a ptá se ho, kde a od koho to koupil. Martin mu dává ty informace a ptá se proč. Pan klenotník rozpačitě říká, že to, co Martin koupil za 5 000 dollarů, je vše SKLO!!!!

Martin málem omdlel a chce jít hledat toho prodavače. Pan klenotník mu říká, aby se nenamáhal, že ten člověk už je dávno pryč, a normálně se nevrátí, až asi za měsíc, když už ta možnost, že ten podvedeny člověk je stále zde, je dost minimální. Jenom nás prosí, že jestli ho náhodou najdeme, abychom ho nezabíjeli. Myslím, že tohle mu Martin momentálně nemůže slíbit. Ale tak to zde asi funguje. Získají si důvěru a pak, když se naskytne nějaký blbec jako Martin, který chce něco dělat sólo bez konzultace, tak na to doplatí. A doplatil. Tento příběh úplně změnil Martinův charakter. K horšímu!


Socha Krista na hoře Corcovado

Návrat do dočasného domova

Tak. Inspekce motoru je hotová a vracíme se nazpět do Argentiny. Máme dost silný protivítr, takže naše kalkulace se mění každou hodinu. Dívám se na tabulky oficiálního západu, které mi říkají, že si budeme muset pospíšit. Než doletíme do Malargüe, musíme ale přistát v San Rafaelu vyložit Pelusu, která chce navštívit svou matku, která tam žije. Přistáváme, Pelusa bere své zavazadlo, rychlá pusa a Diego zavírá dveře. Každá minuta se nyní počítá.

King Air se opět odlepil. A už ho mám v zatáčce a přibitého na radiálu VOR Malargüe. Fred si mění sedačku s Brucem a já ho žádám, aby mi připravil náš doma vyrobený ILS approach plate do Malargüe. Díky nedalekým Andám se stmívá velice rychle. Bruce mně hlásí, že už má vše připravené, a já pozoruji blikající světla GNS, připravená na zmáčknutí klávesnice Activate. A je tma.

Jsme nyní 30 mil od našeho cíle. Bruce mi dává počáteční vektor, který nás nalajnuje s prvním waypointem. Žádám úkony před přistáním a stahuji plyn, žádám o malé klapky. Přibližujeme se na waypoint číslo 1, skoro v ose přiblíženi. Klik a approach je aktivovaný. Žádám o podvozek a tisknu VNAV vertikální navigace, která mi nyní dává úhel sestupu jako glide path. Přistávací světla jsou zapnutá. Žádám o větší klapky a prosím Bruce, aby se díval ven a hledal práh přistávací plochy.

Máme 1 míli a 300 stop. Níž už nepůjdu. „Runway 12 o‘clock.“ Stahuji plyn skoro na idle. Říkám stand-by na plné klapky a aktivuji elektrický trim, nos nahoru. Žádám Bruce, aby sledoval přístroje, a dívám se ven. Zřetelně vidím práh a stahuji úplně plyn. Dost solidní kontakt, plný revers a nechávám eroplán běžet na konec přistávací plochy. Děláme checklist po přistání a vyjíždíme na rampu.

Zhasínám motory a otevíráme dveře. Náš výlet skončil. Len, náš mechanik, obchází s baterkou eroplán a dívá se na podvozek. Bruce mu říká, že tak hrozný to snad zase nebylo. Len se usmál a odpověděl, že nikdy nebyl v letadle, které přistálo za tmy. Bruce podotknul něco jako, že už jsme asi tři.

Vybalujeme si věci a posíláme Gustava pro Willyse. Bruce mi říká, že po tomhle dobrodružství by si mě ta holka měla vzít, hehehe. Ta zastávka v San Rafaelu nebyla její vina, ale čas byl opravdu kritický. Oženit? Hmm, možná. Jedeme do našeho domečku a vykládáme tašky, odděluji přitom suvenýry. Byl to dost únavný den. Oknem se na mě dívá mléčná dráha a já usínám.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Poděkování a překvapení

11.09.2010 v 2:23 Bren

Pane Jurku,děkuji za další díl Vašeho dobrodružství. ..Měl jsem pocit,že "jdete" docela dost po předpisech, v uvědomění si, že byly psány krví. Netipl bych si, že půjdete do přistání "na slepo," když to není nutné. :-))

Odpovědět

Super

11.09.2010 v 7:36 Miloš

Káva a tenhle příběh nejlepší zahájení práce v sobotu :-) opět super :-) díky

Odpovědět

Bren

11.09.2010 v 13:49 Autor

Úplná pravda. V průběhu mé kariery jako pilot něco kolem 45 let jsem si udělal mentální seznam věci (který je mimo jiné dost dlouhý) které už nikdy neudělám. Tohle zmíněné přistáni je jeden z těch bodu. Musím ale podotknout, že v budoucnu jako ICAO inspektor v základní indoktrinaci, jsem mněl možnost přihlížet jak se staví přiblížení, a aktuální approach plate. Je to velice komplikovaný proces, ale byl jsem docela mile překvapen, že náš approach plate obsahoval skoro všechny základní bezpečnostní faktory.

Odpovědět

Seznam

11.09.2010 v 21:11 karel Douda

Taky mám, Honzíku seznam věcí, které už nechci nikdy dělat. Potíž je v tom, že když si myslím, že už je konečný a mohu ho podtrhnout, zase se něco vyvrbí, že ho potřebuji doplnit. Co s tím? Hezký článek a těším se na další.

Odpovědět

S

13.09.2010 v 13:15 B.

Díky za opět skvělé pokračování. Když se tak dívám na počet dílů seriálu, tak o knihu opravdu strach nemám :-)

Odpovědět

Super

21.09.2010 v 23:04 Michal

Pane Jurek opět SUPER, těším se na další pokračování.

Odpovědět

Přidat komentář