Na Kanáry nejen Travelou – 4. část

07.03.2011 2 004 přečtení 3 příspěvky

Všude dobře, doma nejlíp. V posledním pokračování se našich šest statečných pilotů navrací do svých rodných krajin, ale cesta napříč Evropou rozhodně není jen formalita.

Sobota 1. srpna – Portugalsko

Ráno není kam spěchat. V klidu snídáme a užíváme si vlažného jitra. Dnes nás konečně opět čeká civilizace, a pokud vše dobře půjde, uvidíme i Gibraltar. Chvilku po desáté se již svorně tulíme v taxíku a uháníme na letiště.

V odbavovací hale mizí v našich taškách pár dárků z místních obchůdků a překvapivě hladce procházíme na plochu. Jako bychom ani nebyli v Maroku. Až potud fajn. Ale nic netrvá věčně a ani naše pohoda ne. S hrůzou zíráme do kabin našich miláčků. „Ferda“ Mravenec na nás nemává, ale mraky jeho kamarádů naprosto všude!

Nevím, jakou zvrácenou mysl napadlo vzít si s sebou přípravek proti mravencům, ale to je vcelku jedno. Sprej se najednou objevuje v našich rukách a my jeho obsah přesouváme do našich kabin. Zavřít, chvíli počkat a můžeme začít vymetat.

Nastává čas pro plánování. Vítr fičí na Gibraltaru jak o život, do Španělska nemáme z Maroka kam, takže musíme do Portugalska. Jedinou možností je Faro, ležící na jižním pobřeží. Ve větru obvyklém místním podmínkám vzlétáme ve stylu Robinsona a směřujeme na sever k pobřeží Evropy. Cestu až do Portugalska je možné absolvovat přímo po pobřeží, kde ani Španělé neřeší průlet ULkem skrz CTR. K vidění tak jsou rozlehlé hotely a v této době i přeplněné pláže. Jediným rizikem takového letu jsou všudypřítomná letadla s transparenty, která přesně kopírují pobřeží. Naštěstí vše probíhá za součinnosti odpovídač-řídící, takže jsme vždy včas varováni.

Pro přílet na Faro je třeba dodržet VFR cestu, začínající kousek za hranicí se Španělskem. Důvodem je zejména paralelní sestupová dráha „dospělých letadel“. Najít letiště uprostřed mořských mělčin není velkým problémem, a tak v rozpáleném poledni sedáme zpět v civilizaci. Na Faru není k dispozici Avgas, ale přistání je nutné kvůli celnímu odbavení. Zvláště při příletu z Maroka se toto doporučuje neopomenout, protože jinak se vystavujeme podezření z pašování drog a portugalské úřady jsou v tomto ohledu velmi nekompromisní.

Takže kam dál? Vydáváme se na brífink zjistit situaci na Gibraltaru. Bohužel, ohledně počasí se žádné překvapení nekoná. Vítr okolo 20 kt jasně říká, že pro UL to zatím není. Zato jinde se překvapení koná, a to velké – dostáváme do ruky fakturu za přistání – 400 Eur za čtyři letadla! A to nám prý ještě udělali ústupek, neb je to standardně 400 Eur za jedno letadlo.

Své pokleslé čelisti sbíráme ještě hodně dlouho z podlahy. O to větší hrůza nás jímá, jak postupuje čas a vítr na GIB se nelepší – cena parkování přes noc je odpovídající ceně poplatků za přistání. GIB leží mimo Schengen, a je tak nutné celní odbavení. Faro je, bohužel, jediné letiště s celníky v okolí doletu na GIB. V případě, že bychom se tedy rozhodli ušetřit za nocování, zaplatíme nazítří přistání znovu.

Naštěstí, zdravý rozum vítězí a celníci souhlasí s procedurou touch-and-go. Nocovat budeme na letišti Portimao – asi půl hodiny letu západně. Klasické malé provinční letišťátko s hangárováním, benzínem a možností ubytování v okolí. Na druhý den máme udělat ve Faru jen touch-and-go, čímž bude splněna povinnost odbavení a budeme pokračovat na GIB.

Cestu do Portimao absolvujeme opět po pobřeží, těšíce se na podvečerní koupel. Přílet na toto letišťátko je vcelku bezproblémový, jen při sedání na dráhu 29 je potřeba bedlivě sledovat terén – přiblížení až prakticky na práh dráhy probíhá těsně podél svahu kopce, kde se jen těsně pod podvozkem míhají dráty, vršky stromů a střech.

Odměnou za celodenní úsilí je nám exhibice La-7 sledovaná částečně z plochy a částečně z místního bárku ve společnosti příjemně orosené sklenice. S našimi již důvěrně známými „věžníky“ na GIB domlouváme přílet na druhý den hned z rána. Nemají s tím problém, a tak ještě zařizujeme otevření provozu na Protimao o hodinu dříve – obecně to je v Portugalsku možné, poplatek je cca 10 Eur.

Vše je zařízeno, a tak je čas na další skleničku. Když je skoro dopita, máme telefon. Volá GIB – bohužel mají příliš mnoho příletů charterů, a tak není místo na apronu. Jsou schopni přijmout nás až někdy odpoledne. Nemáme však už čas riskovat další zdržení, prognóza větru je stejná jako pro dnešek. Smůla. Domlouváme alespoň průlet nad dráhou.

Na výběr je v Portimao ubytování v blízkém kempu nebo v penzionu ve městě. Touha po civilizaci je veliká, tak volíme město. Důvodem je i blízkost moře, které je v pochozí vzdálenosti. Západ slunce tak již sledujeme z poklidné mořské hladiny.

Neděle 2. srpna – Mallorca

Ranní přípravu zvládáme v kavárně při sklence džusu a nějakém tom pečivu. Pravda, jak kdo. Někteří se rozhodli své gurmánské choutky uspokojit sklenkou vody a tabletkou Immodia, byvše napadeni cestovatelskými problémy. Cílem dnešního dne je Mallorca. Znamená to tři skoky, ale snad bychom to měli zvládnout, pokud nenastanou větší problémy.

První zastávkou bude letiště La Axarquia východně od Malagy. Na cestě bychom chtěli navštívit vysněný GIB alespoň formou slíbeného průletu. Zbytek dne pak bude ve znamení zrychleného přesunu. Na cestu se vydáváme okolo 9:00, sledujíce probouzející se pobřeží.

Přestože o vztazích mezi Španělskem a Gibraltarem kolují mnohé zvěsti, na řízení provozu nic neobvyklého nepozorujeme – cca 12 NM před GIB jsme předáni na GIB approach. Stejně jako všude v příručkách, tak i po rádiu jednou z prvních věcí, které se dozvídáme, je, že nesmíme přelétat přes přístav a nesmíme vyklesat níže jak 500 ft nad drahou, aby nemusela být uzavřena silnice, co ji v půlce přetíná. Potvrzujeme a dostáváme povolení k „shoot over runway“. Hmmm, tak tohle jsme na frazeologii nebrali, ale význam je jasný, takže prostě opakujeme přijatý pokyn.

K doplnění frazeologie dochází ještě na půli cesty, kde dostáváme příkaz „report rock in sight“. Reportujeme tedy „Rock in sight“ – přehlédnout místního obra, který je hned vedle nás, opravdu nejde – a v bojové formaci směřujeme „do útoku“. Foťáky cvakají jak o život a kamery natáčejí. Pár vteřin a zážitek je za námi. Vítr jen 2 kt a my nemůžeme přistát kvůli místu na apronu. To fakt zamrzí.

Další naše cesta vede dál podél pobřeží přes Malaga CTR přímo na La Axarquia, která leží jen kousek východně od letiště Malaga. Jedná se o příjemné malé letišťátko v zarostlém údolí. K dispozici je benzín i klimatizovaná hospůdka.

V tomto okamžiku se velmi osvědčuje náš zvyk telefonovat na cílové letiště. Naším cílem měl být Muchamiel – drobné letiště severně od Alicante, hned na pobřeží směrem na Ibizu. Na letišti však nikdo není, přestože na webových stránkách mají letiště v provozu. Za pomoci místních obvoláváme vše v okolí. Buď nemají benzín, nebo nehodlají mít s UL cokoliv společného. Nakonec získáváme souřadnice letiště Almansa – asi 30 NM severozápadně od Alicante. Alespoň si myslíme, že letiště.

Vzhledem ke španělskému zákazu pro UL pohybovat se v řízených prostorech, je pro nás jediná možná cesta, a to přes hory úzkým koridorem severovýchodním směrem. Kromě strmého stoupání a kličkování mezi řízenými prostory nás navíc čeká extrémně turbulentní počasí. Ani dotažené pásy na maximum nezabrání semo-tamo nějaké té ráně o kabinu. Srdce plachtaře by mnohdy zaplesalo. S motory staženými na minimum a pákou potlačenou na přiměřenou maximálku kolikrát stoupáme i 1 000–2 000 ft, než se nám na malou chvilku daří obnovit let v hladině.

Naše GPS nás neomylně vedou k jakési šmouze mezi poli. Almansa se ukazuje býti jakousi „lepší“ práškařskou plochou s prašným povrchem, postavenou poblíž rozlehlé usedlosti. Při pohledu na přistávající kolegy si opakujeme základy aerodynamiky nebo ve víru prachu jsou dobře pozorovatelná veškerá proudění okolo letadla a i za ním. Rolování mimo dráhu „kontrolují“ volně pobíhající místní psi. Letadla odstavujeme poblíž usedlosti a jdeme hledat „páníčka“.

Po chvilce hulákání a pokřikování se opravdu zjevuje místní domorodec vládnoucí jazykem vzdáleně připomínajícím angličtinu. Ještě, že vše domluvili „aeroklubáci“ z předchozího letiště. Jsme odvedeni k řadě plastových kanystrů, naplněných modrou tekutinou. Barva dobrá, ale při pohledu na dno se nám vybavují vzpomínky na Maroko. Naštěstí k naší výbavě patří i trychtýře se sítkem, takže máme naději na dobrý výsledek. Je zajímavé, že něco takového musíme vždy potkat těsně před letem nad moře.

Snažíme se vše maximálně urychlit. Přílet na Mallorku vychází 30 minut před západem, a to není opravdu mnoho v místech, kde musíme počítat se silným protivětrem. Plánek na letiště Son Bonet (severně od Palma de Mallorky) podáváme přes Prahu a už se zase práší za kočáry. Při letu podél Ibizy a Mallorky je třeba počítat s velmi špatným spojením. Řídící naštěstí o tomto vědí a dávají rovnou několik frekvencí dopředu společně s body přechodu.

Na Mallorku přilétáme přesně podle plánu. Po přeskočení úvodních hřebenů kopců se objevuje hustě zastavěné údolí, na jehož severovýchodním okraji je letiště Son Bonet. Přestože se jedná o letiště s velmi hustým provozem letadel i vrtulníků, je v tomto čase už bez řízení, takže si pomáháme sami a hledáme si místečko na noc. Bohužel, volíme západní okraj apronu. Místo je totiž obýváno taktéž vrtulníky a jejich piloti si nedělají s průletem vůbec žádný problém. Přivázaná letadla se zmítají v poryvech větru od jejich rotorů. Výhodnější je zůstat stát v první řadě prostřední či východní části.

Úklid letadel a vyřízení všech náležitostí přeci jen nějakou chvilku zabere, takže se z letiště dostáváme až za tmy. A aby toho nebylo málo, veškeré slušné hotely jsou samozřejmě obsazené. Kdo by to řekl na vrcholu sezóny. Na výběr jsou buď jen opuštěné stavby uprostřed ničeho, nebo hotely v historickém centru. V jednom z nich nakonec nacházíme útočiště. Pravda, dvě minuty pěšky do centra Palmy, ale…

Něco po desáté nacházíme úžasnou hospůdku s výborným pivkem čepovaným do tupláčků. Není divu, že se bujará čeština ozývá od nejednoho sousedního stolu. Znaveni dlouhým dnem usínají někteří už přímo na místě. Ještě, že mají hodné kamarády, co je vzbudí a odvedou chvilku po půlnoci do hotelu.

Pondělí 3. srpna – Cannes

Cílem pro dnešní den má být Nice. Letiště s dráhou do moře a v těsné blízkosti Monaka slibujícího zajímavý večer. Na letišti se však dozvídáme, že přistávací poplatky jsou v Nice enormní – okolo 250 Eur na letadlo. Hledáme tedy, kam se vrtnout. Od západu se blíží fronta hrozící zavřít nám do dvou dnů cestu na sever, takže hned z počátku zavrhujeme variantu s Korsikou. Letiště na okraji zálivu Marseille jsou taktéž pasé, proto vítr 40 kt a prognózou ještě zesílit opravdu není náš šálek kávy. Nakonec nám místní doporučují Mondelieu v Cannes. V podstatě se nachází v naší cílové lokalitě, k dispozici je benzín a přistávací poplatky na místní poměry přijatelné.

Cestu plánujeme přímo na Saint-Tropez a podél pobřeží do Cannes. Pravda, jsou to necelé dvě hodiny nad mořem, ale ona cesta přes pobřeží severně od Mallorky není o moc kratší, neb vyžaduje navíc přelet zmíněného zálivu a navíc by pak mohl nastat problém s benzínem, pokud by se ukázal být vítr takový, jaký je v předpovědi.

Jednotvárnost okolní „krajiny“ narušují mnohačetné lodě, které nám slouží i jako drobné rozptýlení v jinak jednotvárném přesunu. Radiostanice na francouzské straně jsou překvapivě silné, takže ještě před půlkou cesty jsme schopni navázat spojení, které jsme ztratili chvilku po opuštění Mallorky. Spleť mnoha prostorů na naší trase se ani nenamáháme řešit (sahají od země až po FL195), pokud vůbec řešení „nenarušit“ existuje. Proto tento úkol svěřujeme profesionálům – řídícím. Po chvíli komunikace s vojáky dostáváme povolení k průletu přímo v našem směru.

Letiště v Cannes je v podstatě takové větší Brno. Zajímavostí jsou zde zejména letadla, která ukazují, že finanční možnosti majitelů nejsou zrovna malé. K vidění jsou typy, které i jen tak běžně člověk nepotká. A tak někteří, jeden z nás, během čekání na příjezd cisterny vyrážejí na obhlídku. To však neunikne bedlivému oku strážce zákona, který si bere hříšníka stranou a zahajuje s ním diskusi na téma porušení předpisů, doklady apod. Naše nadšení pro věc a prosebné pohledy všech ze skupiny nakonec zmírňují sankce jen na domluvu.

A opět přistupujeme k naší oblíbené hře – najdi hotel v plné sezóně. Vítězem se stává trojhvězdičkové zařízení hned u letiště, dávající slušné vyhlídky na včasný ranní příchod na letiště – přeci jen domovina volá a fronta tlačí. Překvapivě je světlo, to na našich příletech nebývá zvykem, a tak se těšíme na procházku do města. Dvě pivka na posilněnou a vyrážíme. Je to přeci kousek.

Hodina chůze za námi, pomalu se začíná stmívat a město nikde, i když stále „na dosah“. Pro případné následovníky jednoznačně doporučuji taxi. Do oblastí, které se snad už dají nazývat městem a centrem, se dostáváme po hodině a tři čtvrtě poměrně ostré chůze. Restauraci si moc nevybíráme, padáme do židlí v první slušně vypadající, kde je nějaké volné místo. Takhle se vyřídit, a to ještě jako „suchozemské krysy“. Katastrofa!

Okolo jedenácté se rozdělujeme. Část míří přímo na hotel a zbytek skupinky vyráží na obhlídku jachet, aby první skupinku cca po hodině následovala.

Úterý 4. srpna – domov

Je před námi poslední den naší cesty. Domů to máme dva skoky, takže se někam příliš neženeme. I přesto v Cannes není nikdo na brífinku. Naštěstí s takovou situací počítají – je možné vyplnit pouze formulář s potřebnými údaji a oni již vše vyřídí. Bez jakýchkoliv zbytečných průtahů odvazujeme letadla, svačíme Immodium a vzlétáme na severovýchod.

Naší další zastávkou bude Lido, příjemné travnaté letišťátko u Benátek. Itálii se rozhodujeme řešit jako dospělá letadla, tedy s odpovídačem a plnohodnotnou komunikací, protože na cestě máme hned na hranicích rozsáhlé pohoří následované mnohým řízeným prostorem a to celé přikryté prostorem třídy A.

Řídící s naším přístupem nemají nejmenší problém, jen se ujišťují, že nenarušíme „velká“ CTR a nechávají nás být. Asi v půlce trasy se nachází vojenské letiště Piacenza s podlouhlým CTR. Nicméně ani zde není problém vykomunikovat průlet, jen je třeba dbát zvýšené pozornosti na východním okraji CTR, kde se nachází zakázaný prostor okolo místní věznice. Zbytek letu se odehrává nad „placatou“ krajinou bez výrazných zajímavostí.

Přílet na Lido ze západu má tu výhodu, že je možné vidět většinu Benátek, kam je jinak let zakázán. Je třeba vyžádat si přímé přiblížení, které sice moc z velké dálky nepovolují, ale přeci jen, „pár metrů“ k Benátkám se dostat dá. Pojíždění na Lidu má svou zvláštnost – po proběhlých stavebních úpravách je přejezd travnaté plochy na asfalt u čerpací nádrže možný jen v jednom místě. Zbytek rozhraní je tvořen žlabem, kde hluboká orba vrtulí je téměř jistotou. Cesta je značena různobarevnými „čočkami“ na zemi, které tvoří svodný trychtýř. Pokud situaci neznáte, je lépe zeptat se a nechat se navést.

Jde o poslední místo, kde jsme společně. Čechy máme na dolet, takže probíhá nezbytné loučení a skupinové foto. Odlet probíhá po osvědčené trase na Jesolo Lido, kde je možné vyžádat si průlet CTR přímo na sever, kde začíná ostré stoupání do Alp. Počasí je vcelku rozumné, a to nám umožňuje volit přímou trasu přes Zell Am See a Salzburg na Lipno. Konečně jsme „u nás“!

Závěr

Na závěr toho už není moc co dodat. Zážitek to byl úžasný a i přes různá protivenství a ústrky jej stojí za to absolvovat. Celé cesta v číslech by mohla vypadat takto:

Benzín:

2 150 Eur / letadlo

Poplatky:           

352 Eur / letadlo

Ubytování:

362 Eur / hlavu

Nálet:

56 hodin, 5 884NM

Úbytek na váze:

5 kg (v podání mé maličkosti)

Výběr fotek z cesty:

http://picasaweb.google.com/stropici.gmdv/ULKanary2010?feat=directlink

A co dál? Na rok 2011 máme v plánu zamířit východním směrem. Velmi nás lákají KKK ostrovy (Korfu – Kréta – Kypr) a cestu protáhneme ještě o kousek dál, do Izraele, kde prvotní jednání o povolení vypadají velmi nadějně. Návrat bychom chtěli realizovat přes Turecko a Sevastopol, ale zde zatím narážíme na hradbu úřednického mlčení. Tak uvidíme.


Kliknout pro zvětšení

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

:)

07.03.2011 v 10:13 Schmouddle

Výborný!:)

Odpovědět

...

07.03.2011 v 16:24 Tomáš

chlapi výborný, není co dodat, na ULL máte naléto a zkušeností více jak leckterý pilot dospělého letadla. Dík za výborný článek

Odpovědět

FSX

23.03.2011 v 11:34 Mirek

Opravdu skvělé články.Zvláště oceňuji mapky s trasami,výškou a daty odletu včetně počasí.Jsou pro mě důležité, když si to vše "odlétávám" ve FSX simulátoru v klidu domova bez "buzerace celníků a imodia" :-).Ještě jednou díky s přáním kolik startů,tolik přistání!

Odpovědět

Přidat komentář