Dnes je 16. prosince 2018

7:55 16:00

Erich Hartmann – nejúspěšnější stíhač všech dob – 1. část

20. 9. 2018 Tento článek je součástí seriálu Osobnosti letectví

Před rovným čtvrtstoletím, 20. září 1993, zemřel nejúspěšnější stíhací pilot na světě. Skvělý letec, který byl na vrcholu i na dně. Pro někoho příklad věrnosti a cti, pro jiné černý ďábel.

Erich Hartmann
Erich Hartmann

352 sestřelů. Nejvíce ze všech. Erich Hartmann je nejúspěšnějším stíhacím pilotem všech dob. Létání bylo jeho vášní. Od svých 14 let byl aktivním plachtařem a již o rok později se stal plachtařským instruktorem. Vzhledem k době a místu jeho narození (1922, Německo) není divu, že skončil za druhé světové války v kokpitu letounu Luftwaffe. Pokud čtenář nemá na výsostném místě knihovny Mein Kampf, bude jeho roli v dějinných souvislostech přijímat minimálně s jistými rozpaky. Zároveň však byl Erich Hartmann člověk až rytířské povahy, pro kterého byly důležité určité morální zásady, čestnost a věrnost. A jak z příběhu jeho života poznáme, dokázal se zastat druhých, byť mu to přinášelo těžkosti.

Na východě

Hop! Blonďatý modrooký klučina rychle skáče přes spadlý strom a po pár dalších krocích mizí spolu s mladším bratrem v skrýši. Terénní prohlubeň spolu s bujnou vegetací poskytuje báječný úkryt. Po chvíli posunuje jeden z velkých sytě zelených listů a opatrně pozoruje okolí. Zmizeli jsme jim? Zurčení řeky tekoucí pár metrů od nich ztěžuje naslouchání. Erich napíná zrak a sleduje, zda svým pronásledovatelům opravdu utekli. „Oběd!“ hlasité zvolání Elizabeth Hartmannové ukončilo jednu z mnoha dětských her. Erich s Alfredem peláší za mámou a tátou ke stolu. Tou dobou ještě asi Erich netušil, jak životně důležitý pro něj bude ostříží zrak, a jak moc se mu budou hodit výborné pozorovací schopnosti.

Po první světové válce nebyly životní podmínky v Německu příliš dobré. Erichův a Alfredův otec Dr. Alfred Erich Hartmann se proto i na základě informací od svého strýce, německého konzula v Šanghaji, rozhodl odjet s rodinou za lepším do Číny. Nejprve raději sám, a když se osobně přesvědčil, jak si ho jako lékaře tamní obyvatelé váží a jak dobré podmínky v porovnání s Německem tam panují, přicestovala za ním v roce 1925 i manželka a synové. Starší 19. dubna 1922 narozený Erich a o rok mladší Alfred. Časem si ve východočínském Čchang-ša Hartmannovi koupili vlastní ostrov, na kterém bydleli, a který byl dějištěm řady dětských dobrodružství malého Ericha. Dětství na vlastním ostrově. Kdo to má? Pohoda však byla pouze dočasná. Koncem dvacátých let minulého století vnitropolitická situace v Číně zhoustla natolik, že jednoho dne cestou do ordinace doktor Hartmann ustrnul při pohledu na useknuté hlavy svých anglických přátel. Bylo rozhodnuto. Rodinu poslal zpět do Německa. Sám ještě zůstal a přestože se časem situace uklidnila, Elizabeth se už – nikoliv překvapivě – odmítla vrátit s dětmi do Číny. Do Německa tak zamířil i doktor Hartmann a rodina se usadila ve Weilu nedaleko Stuttgartu.

Malý Erich (v podřepu) v Číně
Malý Erich (v podřepu) v Číně

Akční létající člověk Erich

Stodola je najednou plná světla. Vrata do ní se s praskotem a zakvílením starých pantů rozletí. „Okamžitě všichni vypadněte! Hned! Nebo dostanete nařezáno!“ Banda mladíků z konkurenčního motorového leteckého klubu bere nohy na ramena. Jako fyzicky zdatný sportovec s pověstí ochránce menších chlapců proti rváčům měl Erich Hartmann respekt. Než by se s ním dali únosci jeho mladšího bratra do křížku, radši rychle zmizeli.

V plachtařském klubu Erich zakotvil v roce 1936, brzy získal pilotní průkaz a stal se instruktorem jako jeho matka, která klub založila. Tato činorodá žena stojí za prvními leteckými kroky Ericha. Pokud tedy nepočítáme neúspěšný dětský pokus o let ze střechy zahradního altánu na stroji vlastní výroby z bambusové kulatiny a přikrývek. Mimochodem již tehdy myslel budoucí úspěšný stíhač na zadní kolečka a pro případ, že by konstrukce jeho prototypu nevykazovala dostatek ochoty letět, vykopal v očekávaném místě dopadu díru, kterou vyplnil sypkou zeminou. Díra se nakonec hodila.

Dvoumístný Klemm, jehož byli Hartmannovi od roku 1930 spolumajiteli, se ukázal jako letuschopnější. Činorodá Elizabeth, nadšená pilotka, trávila víkendy spolu se svými syny na letišti a malý Erich s ní létal a létal. V době hospodářské krize byli Hartmannovi nuceni letoun prodat. S nástupem Hitlera k moci ovšem dostalo létání zelenou. Bylo žádoucí vychovávat nové piloty. A tak se Erich dostal k létání na větroních. To bylo pro jeho další leteckou kariéru dle jeho vlastních slov klíčové: „Umožnilo mi získat kouzelný cit pro létání. Vnímání a podvědomá přítomnost vzduchu všude kolem zapojuje do dění i pilota. Stali se z nás v pravém slova smyslu létající lidé.“

Rok 1936 nebyl jen o plachtění. Erich v něm nastoupil do národně politického vzdělávacího ústavu. Střední školy, která měla rasově bezchybnou populaci připravit pro vedení nacistického státu. Tamní až vojenský dril nevyhovoval Erichově svobodomyslné povaze a smýšlení. O rok později tak doktor Hartmann poslal oba syny na internátní střední školu do Korntalu, kde Erich v roce 1940 odmaturoval. Učil se tak akorát, aby bez potíží školu zvládl. Díky své přímé, otevřené a čestné povaze byl oblíbený. Jeho hlavním zájmem byl sport. Příkladem jeho přístupu může být příhoda ze školního lyžařského výcviku. Erich lyžoval rád a vyhledával různá sněžná dobrodružství. A tak, ač nikdy před tím skoky na můstku nezkoušel, se rozhodl, že se zúčastní místního skokanského závodu. Hladce skočil přes 30 metrů, přičemž to bral jen jako jednu z mnoha svých sportovních epizod.

Ve svých 17 letech na střední škole nachází svou životní lásku. V té době 15letou Uršulu Paetschovou. Jejich silný vztah se rodí v době sílící německé expanze a počátcích druhé světové války v Evropě. Válka a její následky do jejich soužití zasáhnou zásadním způsobem. Přijdou celé roky, kdy se neuvidí. Láska k Uš bude v nejtěžších okamžicích držet Ericha při životě. Vydrží, nevzdají to, byť si po Erichově odchodu do armády v roce 1940 na svatbu v kostele a společný rodinný život počkají až do roku 1955.

Místo doktora stíhačem

Erich Hartmann se nestal jako jeho otec lékařem. Zamýšlel to, ovšem po svých osmnáctinách a maturitě za již probíhající války usoudil, že tak jako tak skončí v armádě. Imponovali mu stíhači a rozhodl se, že využije státem propagované možnosti rozvíjet své letecké dovednosti v řadách Luftwaffe. Matka pro jeho rozhodnutí měla pochopení. Otci se příliš nelíbilo. Nicméně doktor Hartmann očekával, že válka nebude trvat dlouho, skončí porážkou Německa, syn se jako vycvičený pilot brzy vrátí a bude se věnovat lékařskému studiu, což nakonec není zas tak špatná varianta. Jak dnes víme, jeho očekávání se naplnilo jen částečně.

Leteckému výcviku předcházel základní pěchotní výcvik, což rozhodně nebylo nic, z čehož by byl Erich Hartmann nadšen. Vidina létání v kokpitu stíhačky však pro něj i tuto část výcviku činila snesitelnější. Letecká teorie, to už byla jiná káva, a nástup na leteckou válečnou školu do Berlína-Gatowa v březnu 1941 znamenal činnost, na kterou se Erich Hartmann těšil – létání.

Důkladný výcvik německých pilotů byl jedním z klíčových faktorů pro jejich úspěchy na válečném nebi. Počty sestřelů, které mají na kontě němečtí stíhači, dalece převyšují bilanci jejich protivníků. Přes 100 německých pilotů sestřelilo více než 100 letadel. Patnáct z nich má na kontě více jak 200 sestřelů a dva nejlepší přes 300. Oproti tomu nejúspěšnější ze stíhačů z druhé strany barikády, v Rudé armádě létající Ivan N. Kožedub, sestřelil „pouze“ přes 60 strojů.

A důkladný letecký výcvik absolvoval i Erich Hartmann. Nejprve základní, který zakončil v říjnu 1941. Pak pokročilý v Lachen-Speyerdorfu, aby byl začátkem roku 1942 převelen do Zerbstu do speciální letecké školy pro stíhače. Tam už na něj čekal Messerschmitt Bf 109. Letoun, s kterým v následujících letech slavil tolik úspěchů. V době, kdy usednul do jeho kokpitu, už létal se 17 různými typy letounů. Jedním z Hartmannových instruktorů byl navíc německý mistr v letecké akrobacii nadporučík Hohagen. Výcvik byl opravdu kvalitní.

Plnění paliva do Messerschmittu Bf 109 v Rusku / Foto Bundesarchiv, Bild 101I-412-1615-05 / Kotzenberg
Plnění paliva do Messerschmittu Bf 109 v Rusku / Foto Bundesarchiv, Bild 101I-412-1615-05 / Kotzenberg

Již při prvních střelbách se Erich Hartmann blýskl mimořádným výkonem. Také si ale jednou neodpustil divokou akrobacii nad letištěm v malé výšce, která rozhodně nebyla v souladu s předpisy. Stálo ho to nějaké peníze na žoldu a týden vězení. A zároveň to bylo pro Ericha Hartmanna dost možná i štěstí. Místo něj sedl do letadla, s kterým obvykle létal, jiný pilot. Tomu krátce po vzletu vysadil motor a při pokusu o nouzové přistání se zabil.

Znovu na východ

Po dokončení výcviku stíhače vyrazil Erich Hartmann v srpnu 1942 do Horního Slezska. Tou dobou již byla tato část Polska obsazena třetím rokem Němci, kteří zde měli svou doplňovací základnu pro východní frontu. Po letech prožitých v Číně mířil Erich Hartmann opět na východ. Tentokrát však bojovat. Pryč byla doba, kdy do Polska z jedné strany vtrhlo Německo a z druhé Sovětský svaz a oba státy si ho rozdělily mezi sebe. Pryč byla doba platnosti paktu Ribbentrop-Molotov o neútočení. Operací Barbarossa v červnu 1941 ji nacistické Německo změnilo v bezvýznamný cár papíru.

Majkop, severní úpatí Kavkazu, říjen 1942. „Rychle uvolněte letiště, byl jsem zasažen a hoří mi motor, musím okamžitě přistát.“ Instruktáž majora Hrabaka ve velitelské zemljance stíhací eskadry Jagdgeschwader 52 (JG 52) směřovaná nováčkům, kteří právě dorazili a je mezi nimi i Erich Hartmann, je přerušena. Všichni vybíhají ven. Hořící Messerschmitt Bf 109 už je blízko. Táhne se za ním oblak černého kouře. Přistává. Podvozek nevydrží. Letoun se převrací a je pohlcen plameny. Začínají vybuchovat zbytky munice. Najednou se z ohně a dýmu vynoří postava. Pilot přežil a Hartmannovo druhé východní období vcelku dramaticky začíná.

První bojový let v sedmé letce III. skupiny eskadry JG 52 proměnil 14. října 1942 Erich Hartmann svojí nedočkavostí sám sobě v zážitek, na který nebyl pyšný, ale z kterého se dokázal rychle poučit. Bubi – tedy chlapeček, jak se kvůli jeho mladické tváři Hartmannovi přezdívalo – letěl jako číslo dva vedoucího rotmistra Rossmanna. Když uviděl nepřátelské letouny, a že měl zrak velmi dobrý a schopnost zpozorovat cíle na velkou vzdálenost mimořádnou, zapomněl na veškerou taktiku a rozkazy. Emoce převládly nad rozumem. Řítil se sestřelit prvního soupeře hlava nehlava. Předletěl na plný plyn svého vedoucího a začal z poměrně velké vzdálenosti střílet. Minul a najednou byl sám mezi nepřátelskými letouny. „Tak to se nepovedlo,“ pomyslel si. Záchranu mu poskytl mrak, do kterého se rychle schoval. Zmizel v něm všem. Když z mraku vyletěl, spatřil v blízkosti letoun, který ho začal pronásledovat. Snažil se mu letem těsně nad korunami stromů uniknout. Krčil se v kabině a čekal na první zásahy svého stroje. Netušil, že je to Rossmann, který si ho našel a snažil se ho po rádiu uklidnit. Po všem divokém manévrování došlo Bubimu palivo asi 30 kilometrů od letiště vzletu Soldatskaja. Nouzové přistání zvládl a německá pěchota ho rychle dopravila zpět. Vysloužil si tři dny prací s pozemním personálem a mohl popřemýšlet o chybách, kterých se dopustil, a již brzy je napravit při dalších bojových letech.

Uvidět – rozhodnout se – zaútočit – uniknout

První sestřel Hartmann zaznamenal 5. listopadu 1942. Opět využil svých mimořádných pozorovacích schopností a viděl nepřítele jako první. Tentokrát už zkrotil svoji touhu dostat co nejrychleji protivníka z oblohy. Při koordinované akci čtyř německých strojů proti 28 sovětským – početní převaha letectva Rudé armády byla tou dobou běžná – využil slabého místa jinak silně pancéřovaného Šturmoviku (Iljušin Il-2) a zásahy do oblasti olejového chladiče ho poslal k zemi. Letěl v těsném závěsu za ním a ze Šturmoviku odpadávající kusy poškodily jeho Messerschmitt takovým způsobem, že musel rychle přistát. Ještě než dosedl, začal motor jeho letounu hořet. Oblak prachu zvířený nouzovým přistáním do terénu plameny zhasil. Ohnivé inferno, kterého byl svědkem v Majkopu před necelým měsícem, se tentokrát nekonalo.

Pro Hartmanna byly jeho první vzdušné souboje cennou zkušeností. Hodně o nich přemýšlel, stejně jako o taktice jiných pilotů. A netrvalo dlouho a po všech úvahách, jak být v soubojích co možná nejúspěšnější, zavedl do svého létání postup, který mu umožnil přežít a sestřelit 352 letadel protivníků. Žádné souboje v zatáčkách jako za první světové. Žádná zbytečná střelba z dálky. Klíčem k úspěchu je vidět protivníka dřív, než uvidí on mě. Jakmile o něm vím, rozhodnu se pro vhodný směr náletu tak, aby mě pokud možno nespatřil. Při útoku se přiblížím co to jen jde. Na desítky metrů blízko. Pak teprve zahájím palbu, která je z této vzdálenosti velmi účinná. Rychlým únikovým manévrem mizím z dosahu trosek zasaženého letounu a zároveň se včas vzdaluji ze souboje, abych nebyl překvapen útokem dalšího protivníka ze zálohy. Podle množství paliva, zbývající munice a aktuální bojové situace se buď vracím nebo pokračuji dalším útokem.

A sestřely na Hartmannově kontě přibývaly. Jejich počtem začal dohánět piloty, kteří létali na východní frontě delší dobu. V prvních měsících po napadení Sovětského svazu Německem sestřelili piloti Luftwaffe tolik letounů, že tím bylo až samotné německé velení překvapeno. Kvantita na straně Rudé armády byla, s kvalitou techniky a dovednostmi pilotů už to bylo podstatně horší. Nicméně postupem času se oboje zlepšovalo a v době, kdy Bubi začal létat na východní frontě, už nebylo tak snadné uspět. Z Hartmanna rostl uznávaný stíhač. Již nelétal jako dvojka, ale stal se vedoucím roje. V této roli pro něj bylo klíčové, aby neztratil svoji dvojku. V kritických situacích to pro něj bylo důležitější než si připsat na konto za každou cenu další sestřel. Dařilo se mu a v září 1943 byl jmenován velitelem 9. letky III./JG 52. Nechybělo však mnoho, aby jím byl někdo jiný.

To bylo o fous

„Stůj!“ Střely trefují slunečnice. Sláva jim. Jsou tak vysoké, že se mezi nimi může pronásledovatelům schovat a zároveň běžet. Palba ustává. Zanedlouho schovaný v přírodním úkrytu slyší, jak se voda převaluje přes kameny. Není ale v Číně a není mu pět let. Nabere síly a dál vyrazí za tmy. Usíná.

Messerchmitt Bf 109 a Junkers Ju 87 (Stuka) / Foto Bundesarchiv, Bild 101I-429-0646-31 / Billhardt
Messerchmitt Bf 109 a Junkers Ju 87 (Stuka) / Foto Bundesarchiv, Bild 101I-429-0646-31 / Billhardt

20. srpna 1943 sestřeluje Erich Hartmann 90. stroj. Jeho letoun je však také poškozen, a proto s ním nouzově přistává. Pohled na blížící se německý nákladní vůz Hartmanna uklidňuje. „Je to dobré, přistál jsem u svých.“ Za chvilku – ještě z kokpitu svého stroje – vidí, že uniformy vojáků, kteří z náklaďáku vystoupili, nejsou německé. „A kruci!“ Pokus o útěk vyhodnocuje jako sebevraždu. Zkusí předstírat zranění. Vychází mu to. Rudoarmějci se k němu chovají slušně. Během cesty na velitelství využívá zpomalení vozu, když nízko nad nimi přelétávají Stuky (Junkers Ju 87). Sráží na podlahu strážného, skáče z korby a běží mezi slunečnicemi o život.

Podařilo se mu utéct, zorientovat se a přečkat v úkrytu na sovětské straně fronty den. V noci pak obezřetně vyrazil, aby přešel frontovou linii na druhou stranu. Pozoroval pohyb sovětských vojáků, směr palby a podle toho volil svůj další postup. Nakonec mu byla nejblíže střela německého strážného, který na z temnoty se blížící postavu, která již téměř dosáhla svého cíle, vypálil. Hartmannovo štěstí bylo, že trefila jen nohavici jeho kalhot. Východ mu byl osudem a možná zde ještě neměl splněno. O tom však až v druhé části.

Mohlo by vás zajímat

Tomáš Doležal

Aviatik sedlající různé létající aparáty od paraglidu po akrobatické letouny. Zkušební pilot ultralehkých letounů. Fyzik s širokým spektrem zájmů. Jedním z nich je psaná tvorba a jelikož se autor věnuje létání nejen mezi oblaky, ale i v informačním moři, můžete na Aerowebu nalézt stopy jeho činnosti.



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář