Dnes je 20. října 2018

7:33 17:59

Erich Hartmann – nejúspěšnější stíhač všech dob – 2. část

29. 9. 2018 1 příspěvek Tento článek je součástí seriálu Osobnosti letectví

Krušné časy nejúspěšnějšího stíhacího pilota na světě útěkem z ruského zajetí zdaleka nekončí. Válečná vřava pokračuje. S německou armádou to začíná jít od desíti k pěti, ale letectvo se nevzdává.

Karaya 1 se činí i za ústupu

Ve vzduchu Němci nadále slavili úspěchy. Na zemi to s nimi ale od stalingradské porážky šlo z kopce. Rudoarmějci vytlačovali německou armádu zpět k západu. Pro letectvo to znamenalo četné přesuny a činnost v provizorních podmínkách polních letišť. Drsná zima prověřovala personál i techniku. V ní se hodilo pár tipů, které Němci dostali od zajatých sovětských pilotů. Třeba jak nahodit motor za čtyřicetistupňových mrazů. Včetně ukázek. Jedna z nich byla následující. Rus nalil do olejové soustavy dva litry benzínu a dal pokyn k ručnímu protočení motoru s vypnutým zapalováním. Přihlížející němečtí vojáci se od letounu kvapem vzdálili. Po promísení benzínu s olejem a zapnutí zapalování motor naskočil a pravidelně běžel.

A když sníh roztál, objevilo se bahno a voda. Letadla zapadala, převracela se, vstupy chladičů se zanášely blátem. Palivo leckdy přivážely koňské potahy, protože pro automobily byl terén neprostupný. A do toho postupující Rudá armáda. Němci z letišť někdy ustupovali na poslední chvíli. V případě potřeby bylo možné z Messerschmittů vymontovat pro let postradatelné vybavení a místo něj se při ústupu nasoukali do letounů ještě další muži z pozemního personálu.

I v takto těžkých podmínkách rychle narůstal počet strojů sestřelených velitelem 9. letky, zvané také Karaya podle populární skladby zpěvačky jména Mimi Thoma, jejíž nahrávku si piloti z jedné ze zachovalých desek pouštěli na gramofonu. Na podzim 1943 už měl Hartmann na svém kontě 100 sestřelů. Sověti o něm hovořili vzhledem k černé tulipánové malbě na přídi jeho letounu jako o Černém ďáblovi. 2. března 1944 (některé zdroje hovoří o 26. únoru) během jediného dne poslal Bubi k zemi deset letounů, čímž překonal hranici 200 sestřelů.

Vyznamenání v podobě Dubových ratolestí k Rytířskému kříži převzal přímo z Hitlerových rukou. Po setkání s ním měl pocit, že vůdce není řádně informován o skutečném stavu věcí a další vývoj války si maluje nerealisticky růžově. Cestu do Orlího hnízda u Berchtesgadenu spojil také s návštěvou rodiny a milované Uš. Jeho otec byl přesvědčen o tom, že válka je prohraná a stále věřil, že po jejím konci Erich půjde studovat medicínu. Odpočinek od válečné vřavy však netrval dlouho a Hartmann se vrátil do boje.

Hned po svém přistání se dozvěděl, že byl povýšen na nadporučíka. Erich Hartmann nebyl zrovna ideální kariérní typ. Svým nadřízeným dokázal prezentovat i nesouhlasná stanoviska a dril a slepá poslušnost mu nebyly po chuti. Jeho bojové úspěchy však byly takové, že převažovaly misku vah a na konci války byl Hartmann majorem.

Příkladem jeho přístupu může být událost z Vlčího doupěte u Kętrzynu, kde od Hitlera převzal v srpnu 1944 za 300 sestřelů vysoké vyznamenání – Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí, meči a brilianty. Po červencovém nezdařeném atentátu na Hitlera panovala ve Vlčím doupěti přísná bezpečnostní opatření. V místě, kde mělo dojít k předání vyznamenání, byl přísný zákaz nošení zbraní. To se Hartmanna dotklo a nechal Hitlerovi vzkázat, že pokud nedůvěřuje svým frontovým důstojníkům, vyznamenání nepřijme. Dovolil si dost a prošlo mu to. Pistoli si mohl ponechat. V předsíni Hitlerovy pracovny ji pak s opaskem pověsil na věšák. Na rozdíl od posledního setkání už byl vůdce skleslý a k dalšímu vývoji války skeptický. Během rozhovoru ho Hartmann neváhal upozornit na některé, dle jeho názoru špatné, rozkazy hlavního velení a na to, že válečná propaganda žene nevycvičené piloty na smrt. S tím se těžko smiřoval. Sám však bojoval do posledního dne.

Tou dobou už byla ustupující německá armáda zatlačena na východní frontě tak daleko, že Hartmannovi k sovětským pilotům přibyli i soupeři ze západu. A např. takové Mustangy (North American Aviation P-51) nebyly snadným oříškem. Přesto byl let několika z nich ukončen Hartmannovou palbou. Ale i on se dostal do úzkých. Když se ocitl sám mezi osmi rychlými Mustangy, jen s vypětím všech sil odolával jejich atakům. Již neměl žádnou munici. Díky svým dovednostem však stále unikal nepřátelské palbě. Signalizace nedostatku paliva ho přiměla k rozhodnutí opustit letoun na padáku. Když přímo proti němu bezmocně visícímu v popruzích zamířila jedna z amerických stíhaček, mohl Hartmann jen doufat, že stejně jako on nikdy nestřílel po bezbranných pilotech na padáku, nebude ani pilot amerického stroje střílet po něm. Mustang pokračoval v náletu. Erich myslel na Uš a čekal, jestli pilot spustí palbu. Nespustil. S pokynutím rukou proletěl kolem něj a zamířil k západu.

Poslední sestřel

Prostor pro ústup se nadále zmenšoval a německá armáda byla stále těsněji svírána. Za složité situace byl v listopadu 1944 Hartmann ve svých 22 letech jmenován velitelem celé I. skupiny JG 52. Již před tím dal přednost létání na východní frontě před možností zapojit se do testovacího programu bojového nasazení proudových Messerschmittů Me 262. Ona to vlastně nebyla ani tak možnost, jako rozkaz, ale Hartmann požádal o jeho změnu. Chtěl zůstat u JG 52, bylo mu vyhověno a na svoje konto si připisoval další sestřely v kokpitu osvědčeného Messerschmittu Bf 109. V březnu 1945 byl opět povolán k přeškolení na Me 262 do Lechfeldu. Tentokrát s proudovým strojem létat začal a zároveň využil svého přesunu do Německa k tomu, aby přestěhoval tou dobou již těhotnou Uršulu, od podzimu 1944 svou manželku, do relativního bezpečí na venkově.

Létání s Me 262 se mu líbilo. Pod vedením Adolfa Gallanda vznikala speciální jednotka tvořená špičkovými piloty, mezi které patřil i on. Jenže tou dobou už nejúspěšnějšího stíhače na světě zrovna nelákalo létání se staršími ostřílenými piloty jako dvojka. Raději by se vrátil ke své jednotce a byl užitečný tak jako doposud. Situaci mu usnadnila žádost komodora JG 52 o návrat Hartmanna do velení I. skupiny této eskadry. Bubi opět zamířil na východ a tentokrát pro něj mělo jeho rozhodnutí nezůstat v západnější destinaci dalekosáhlé následky. Blížil se konec války. A jak se brzy ukázalo, byl velký rozdíl mezi dostáním se do rukou americké nebo sovětské armády.

Messerschmitt Me 262 / Foto Bundesarchiv, Bild 141-2497
Messerschmitt Me 262 / Foto Bundesarchiv, Bild 141-2497

8. března 1945 vzlétl Hartmann z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, aby zjistil, jak daleko je od něj Rudá armáda. Dým stoupající nad Brnem dával tušit, že Sověti se blíží. A nad městem, jako by už bylo po válce, předváděl jeden z pilotů postupujícího vojska akrobacii. Nebyl to nejlepší nápad. Jeho letoun se stal snadným terčem a 352. strojem, který Erich Hartmann sestřelil. Po přistání se Bubi dozvěděl, že letiště už bylo pod dělostřeleckou palbou. Dráha byla ale stále použitelná. Posádka dostala rozkaz, aby se vzdala. Ale komodor eskadry Graf spolu s Hartmannem měli okamžitě odletět na západ a vzdát se tam, aby nepadli do rukou Sovětům.

Do třetice na východ

Na letišti bylo tou dobou kromě vojáků také přes 2 000 německých civilistů prchajících před postupující Rudou armádou. Pro oba důstojníky bylo nepředstavitelné odletět a nechat ostatní napospas osudu. Rozkaz neuposlechli. Zničili leteckou techniku a společně s civilisty vyrazili do Písku, aby se vzdali Američanům.

Erich Hartmann skončil nakonec v táboře, kde bylo na 50 000 německých vojáků a civilistů. Hygiena v polních podmínkách nebyla zrovna nejlepší, stejně jako zásobování potravinami, ale Američané s nimi jednali slušně. Jenže politické rozhodnutí definující oblasti vlivu velmocí vedlo k tomu, že jednoho dne byl Hartmann s řadou ostatních transportován a předán Sovětům. Brutální jednání některých rudoarmějců, kteří začali okamžitě znásilňovat německé ženy a dívky a některé z nich připravili o život, bylo pro Hartmanna otřesným a těžko smazatelným zážitkem. Obzvlášť, když ráno nalezl mnoho Němců mrtvých. Celé rodiny raději spáchaly sebevraždu, než aby byly vystaveny dalším zrůdnostem. Druhý den přijel ruský generál. Tři sovětské vojáky dal okamžitě veřejně pověsit a v táboře zjednal pořádek. Hartmannova další, a vůbec nejdelší, východní anabáze pomalu začínala.

Rychlý úder pěstí. Zásah přímo do obličeje. A než se muž s napřaženou holí vzpamatuje, druhá dobře mířená rána nečekaně mění jeho program. Místo aby se svým kolegou zmlátil německého zajatce, který šel v noci na latrínu, dostává sám co proto. Jeho kolega končí stejně. Erich Hartmann a tři další zajatí muži nechtěli nečinně přihlížet, jak rumunské stráže dlouhými holemi surově bijí německé zajatce. A tak si na dva strážné jednou v noci počíhali.

Rumunský tábor byl jen krátkou zastávkou na cestě z Čech. Zajatci sice byli ujišťováni, že jedou do Vídně a z ní zamíří do svých domovů, ale vlak nabíral jiný směr. Přes Rumunsko a Ukrajinu pokračoval do ruského vnitrozemí. Skutečný cíl cesty byl pracovní tábor u Kirova situovaný v oblasti rozlehlých bažin a močálů. Zajatci zde ručně těžili rašelinu. Jejich ubytováním byly vykopané díry zakryté dřevem. Potravin dostávali jen málo. Na životě zajatců mnoho nezáleželo. První zimu přežilo z 1 500 Němců jen 200. Hartmann se odsud dostal po pěti týdnech. Všichni vyšší štábní důstojníci byli přemístěni do tábora v Grajsovci.

Deset let v lágrech

Tamní podmínky byly nesrovnatelně lepší. Dokonce vůbec jedny z nejlepších v porovnání s ostatními ruskými zajateckými tábory. Hartmann byl navíc přidělen k nenáročné práci v kuchyni, což znamenalo také přístup k potravinám. Po drsných týdnech uprostřed bažin Hartmann pookřál. Brzy se však ukázalo, že až nadstandardní přístup věznitelů je součástí plánu získat německé stíhací eso na svoji stranu. Do hry vstoupila NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí).

Výměnou za lepší životní podmínky po Hartmannovi chtěli, aby donášel na štábní důstojníky a pomohl je tím obvinit z válečných zločinů. Hartmann měl vážné pochybnosti o tom, že se předkládaných zločinů dopustili. Do té míry co je znal, je považoval za čestné důstojníky. Navíc zásadně odmítal být donašečem NKVD. Výsledkem bylo jeho přemístění z kuchyně na samotku do malé studené kamenné cely a pouze omezený přísun jídla. Zima, hlad, zápach. Nad vodou tehdy držely Ericha vzpomínky na Uš a intenzivní vnímání vztahu mezi nimi. Vzdálenost v tomto vnitřním spojení nehrála roli.

Na návrat domů mohl Hartmann zapomenout. Nepodvolil se žádné formě psychického nátlaku ani hladovění v kombinaci s těžkou manuální prací. Fyzické mučení bylo v ruských lágrech, kterými Hartmann prošel, zapovězeno. Podle příkazů z nejvyšších míst gestapácké metody do těchto táborů nepatřily. Zato metod psychického nátlaku měla NKVD širokou škálu. Od návrhů na spolupráci, nabídky vysokého místa ve východoněmeckém letectvu, přesvědčování, aby se Hartmann přiznal ke zločinům, které nespáchal, přes zadržování dopisů, výhružky, že už se nikdy nevrátí, až po hrozbu likvidace členů rodiny. Hartmann odolával a nenechal se zlomit. S NKVD prostě spolupracovat nebude.

V nejtěžších chvílích Hartmann zahájil hladovku a uvažoval o tom, jestli takto neskoncovat se životem. To však nebylo v zájmu NKVD. Ta chtěla Hartmanna živého a začala ho proti jeho vůli uměle vyživovat. To už bylo v táboře v Kutějnikovu, shodou okolností asi dva kilometry od letiště, z kterého Hartmann za války létal. Myšlenky na ukončení vlastního života Hartmanna přešly a hladovku vyhodnotil jako špatný nápad. Jak začal jíst, vracela se mu síla a elán. NKVD pokračovala ve snaze získat německého důstojníka na svoji stranu, což by znamenalo i jeho propuštění. Hartmann nadále odmítal. Výsledek? Obvinění z válečných zločinů, jako například zabití 780 ruských civilistů včetně žen a dětí nebo útok na pekárnu na chleba. Ani jednoho se Hartmann nedopustil. Nebylo mu to nic platné. Dostal ještě poslední šanci podepsat spolupráci. Pokud by to udělal, mohl odjet domů do Západního Německa. Odmítl se slovy, ať ho raději zastřelí. Rozsudek následoval obratem. 25 let nucených prací pro válečného zločince.

Nikita Chruščov (zády uprostřed), Konrad Adenauer (po pravé ruce Chruščova) a další představitelé jednající v Moskvě o propuštění německých válečných zajatců / Foto Bundesarchiv, Bild 146-1989-101-01A
Nikita Chruščov (zády uprostřed), Konrad Adenauer (po pravé ruce Chruščova) a další představitelé jednající v Moskvě o propuštění německých válečných zajatců / Foto Bundesarchiv, Bild 146-1989-101-01A

S nespravedlivým obviněním se Erich Hartmann nesmířil. V táboře nucených prací Šachty, kam byl po odsouzení přemístěn, odmítl pracovat a chtěl, aby mezinárodní tribunál prověřil s ním vedený soudní proces a poměry panující v táboře. Odpovědí mu bylo umístění do separace. Mezi ostatními zajatci to začalo vřít. Připravili se na akci a jednoho rána se společně vrhli na překvapené strážné, přemohli je a dostali tábor pod svou kontrolu. Hartmanna osvobodili ze samotky a svěřili mu další vedení. Jeho autorita mezi zajatci byla dlouhodobě velká. První Hartmannův rozkaz zajistil bezpečí pro zajaté vedení tábora a jeho personál. Němečtí vzbouřenci osvobodili také ruské zajatce, kteří využili příležitosti a z tábora utekli. O tomtéž uvažovala i řada Němců. K útěku je nabádali také místní obyvatelé, kteří se začali k táboru scházet. Někteří z nich jim nabízeli pomoc. Hartmannovi bylo jasné, že uprchlí Němci by měli mizivou šanci dostat se domů a spíše by se stali lovnou zvěří. Zavelel zůstat a veliteli tábora nařídil, aby zavolal svému nadřízenému. Toho telefonicky informoval o neutěšených podmínkách v táboře a systému otrocké práce. Žádal zlepšení podmínek, vládní kontrolu a mezinárodní inspekci. Po chvíli dorazila armáda. Hartmann začal jednat, aby nedošlo ke krveprolití. V jednání byl úspěšný. Ovšem sám byl jako nebezpečný element přesunut do jiného tábora, kde na něj čekalo pět měsíců v další temné kobce na samotce...

Nebyla to jeho poslední štace v sovětských lágrech. Jeho jméno se stalo mezi válečnými zajatci legendárním. Při příjezdu do nového tábora ho vězni radostně vítali. Nicméně doba se pomalu měnila, Stalina vystřídal Chruščov a Hartmannovi svítala naděje, že by se mohl vrátit domů. Pro západoněmeckého spolkového kancléře Konrada Adenauera bylo propuštění stále držených německých zajatců klíčovým tématem. Podmiňoval jím navázání diplomatických styků a obnovu hospodářských a kulturních vztahů se Sovětským svazem.

Konečně doma

S blížícím se koncem roku 1955 dospěla jednání k úspěšnému konci a v listopadu téhož roku se Erich a Uršula po více než desetiletém odloučení dočkali svého svatebního obřadu v kostele. Po propuštění Ericha Hartmanna už byl po smrti jeho otec a v těžké poválečné době během Hartmannova věznění v sovětských lágrech zemřel i jeho malý syn. Byl ale zpět doma a spolu s Uš, na kterou tak dlouho čekal. Začátkem roku 1957 se jim narodila dcera. Rozbíhala se další etapa Hartmannova života.

V ní zakotvil v západoněmeckém armádním letectvu. Pokračoval v práci, kterou uměl. A i tam zůstal věrný svým postojům. Nezajímalo ho politikaření. Když se mu něco nelíbilo, dokázal se bez okolků ozvat. To mu kariérní dráhu zrovna neusnadňovalo. Přesto se stal velitelem eskadry a mezi mužstvem byl vážený a oblíbený. Eskadru vedl po svém. Zbytečně se jevící formality moc neřešil. Podstatné pro něj bylo co nejlépe vycvičit své svěřence a být připraven k boji, jako kdyby byla válka. Takový přístup nebyl po chuti řadě jeho nadřízených.

Canadair Sabre s tulipánovým vzorem na přídi / Foto SSgt. F. Lee Corkran, USAF, U.S. DefenseImagery
Canadair Sabre s tulipánovým vzorem na přídi / Foto SSgt. F. Lee Corkran, USAF, U.S. DefenseImagery

V rámci svého výcviku v pokročilém létání na proudových letounech pobýval Erich Hartmann také ve Spojených státech. Našel tam řadu přátel a pochvaloval si soudržnost a ducha tamního vojenského letectva. Něco, co v západoněmeckém letectvu poněkud postrádal. V Arizoně se jemu i Uš natolik zalíbilo, že by si tam oba dovedli představit svůj další život. Ale přes lákavou vyhlídku se vrátili do rodné vlasti a Erich Hartmann až do roku 1970 pokračoval ve službě v západoněmecké armádě.

V roce 1997, více jak tři roky po jeho smrti, ho Rusko plně rehabilitovalo a uznalo, že podmínky procesu s ním a vynesený rozsudek byly nezákonné.

Život nejúspěšnějšího stíhače všech dob, výjimečného pilota Ericha Hartmanna, byl plný silných příběhů a dramatických událostí. A ve spojení s bouřlivou dobou dává také dobrou příležitost k zamyšlení se nad možnostmi konání jednotlivce unášeného mocným proudem společenského dění.

Blízké setkání s brutalitou pozemní války tváří v tvář nepříteli, kterého se mu po jednom z nouzových přistání dostalo, ho hluboce zasáhlo. O několik let později na něj jako výsměch působil nápis nad branou jednoho z pracovních táborů „Naše práce posiluje Sovětský svaz“. Zůstává však otázkou, zda, přestože mu dle řady zdrojů nebyla nacistická ideologie vlastní, ve svých vzpomínkách poněkud nezapomíná na nápisy „Arbeit macht frei“ nad jinými branami a na to, kdo válečnou vřavu se všemi jejími důsledky rozpoutal.

V jednom ze svých posledních rozhovorů řekl, že bychom neměli nenávidět celé skupiny obyvatel kvůli činům několika z nich. Nenávist jako takovou označil za zhoubnou a nabádal k hledání dobra v člověku. Buď jak buď, kdyby ještě Erich Hartman žil, rád bych se ho zeptal, proč v novodobé západoněmecké eskadře, které velel, nechal na vlastní náklady natřít přídě letounů stejným vzorem, který používal on sám před lety ve válce na straně nacistického Německa.

Mohlo by vás zajímat

Tomáš Doležal

Aviatik sedlající různé létající aparáty od paraglidu po akrobatické letouny. Zkušební pilot ultralehkých letounů. Fyzik s širokým spektrem zájmů. Jedním z nich je psaná tvorba a jelikož se autor věnuje létání nejen mezi oblaky, ale i v informačním moři, můžete na Aerowebu nalézt stopy jeho činnosti.



Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Pomalované přídě

9. 10. 2018 v 11:53 Radek V.

Důvodů, proč pomaloval přídě stejným vzorem bylo víc:

1. psychologické působení na protivníka - nahnat strach sovětským a spol. pilotům, to ale bylo kontraproduktivní - bylo využito v propagandě proti Bundesluftwaffe i NATO - létáte spolu s nacisty a máte nacistickou symboliku.

2. psychologické působení na vlastní piloty - patříte k letce patřící v poslední válce k výkonově nejlepší na světě, navíc jsem jí velel, budete létat stejně dobře a stejně odvážně. Opět propagandistický omyl - staří piloti měli fungovat v roli poradců, instruktorů, ale ne velitelů. V 60. letech došlo k očištění, ale pachuť zůstala.

3. Hartmann si nikdy nepřiznal, že svou kariérou a snahou pomáhal nacistům prodloužit válku a zabít další statisíce nevinných (včetně Němců). Bral to tak, že bojuje za Německo a to, že v čele státu je banda hrdlořezů je jen taková nepříjemná vlastnost. Když nastupoval do Luftwaffe, byl mladý a blbý, ale proč si v roce 1944 nebo 1945 neuvědomil, co svými výkony způsobuje? Byl už příliš vysoko a slavný, neviděl a nechtěl vidět. Patrně navíc věřil, že z toho Hitler a spol. nějak vybruslí - nejspíš dohodou s USA/VB. Bohužel stejně to dělala většina Němců.

Odpovědět

Přidat komentář