Úryvek z chystaného románu z leteckého prostředí

Daniela

Příprava na náročnější cvičení mě vždycky neskutečně bavila. Tohle nebyl nějaký obyčejný prostor s nižší technikou pilotáže nebo transport vojáků na nějakou louku a zpátky. To, co nás čekalo, bylo jedno z nejnáročnějších cvičení v celém výcviku, naší hantýrkou nazývané jako „noční terény“. Navigační let se samostatným vyhledáním cílové plochy v terénu, pro usnadnění označené jednou světelnou brankou. To celé v noci a na čas. Protože jsme simulovali evakuaci vojenské jednotky, mohli nám ze země vystřelit jednu červenou světlici a druhou zapálit na zemi. To nám muselo stačit k tomu, abychom lokalizovali místo přistání a realizovali ho. Toto cvičení jsme měli za sebou ve variantě s instruktorem a byli jsme plně připravení jej splnit sólově, tedy bez instruktora, kdy v posádce budu mít druhého pilota a palubního technika z řad spolužáků.

Briefing se konal v 20:00 hodin, poté byla hodina volno pro osobní přípravu a lehkou večeři a letová akce měla začít ve 21:00. Čtyři vrtulníky Mi-17 stály připravené na stojánkách pardubického letiště a posádky posedávaly na ubikacích nebo v budově letky ve společenských místnostech. Já, nejmladší z celé třídy jsem si spolu s Vaškem a Slávkem zabral měkký gauč se stolkem v rohu „obýváku“, jak jsme nazývali rozlehlou společenskou místnost na letce, kde bylo několik takových gaučů a spousta stolků s křesly a dlouhým barem, kde jsme se obsluhovali sami. Někdy, v případě větších společenských akcí obsluhoval velitel výcvikové letky. O několik stolů dál seděla posádka Daniely Sedlákové. Sebevědomá, cílevědomá pilotka s černými vlnitými vlasy, za kterou se otáčeli nejenom její spolužáci, ale i leckdo z instruktorů a vedení školy. Jedním slovem byla krásná. Na pokusy jí nějakým způsobem sbalit se u mužské části pilotů ve výcviku vytvořila imaginární tabulka s počtem pokusů. Vašek se pokoušel dvakrát, Slávek pětkrát a spolužáci z letky měli mezi sebou nejvyšší číslo 7. Dělali jsme si legraci, že kdyby Daniela hrála za Českou republiku baseball, byla by nejlepší pálkařkou. Nikdy k sobě nikoho moc nepouštěla, byť se nestranila většiny společných zábav, včetně těch s dosti pánským charakterem. Jediný, kdo v příslovečné tabulce měl úplně vespod číslo 0, jsem byl já. V té době jsem byl, co se žen týkalo, dosti plachý a k ničemu jsem se nikdy neodvážil. Přesto mnou a Danielou vzniklo určité pouto.

Po stolku jsme s kluky z mojí posádky měli rozložené mapy a metodiku provedení úkolu, na notebooku pak prezentaci, kterou jsme v rámci přípravy vypracovali. Já jsem se však v duchu na chvilku vzdálil ke zcela jiným myšlenkám.

„Prosimtě,“ dloubl mě Vašek loktem, sledujíc můj pohled, který Daniela opětovala, „mohli byste se laskavě přestat hypnotizovat? Nebo to večer poletím místo tebe?“

„Pauzička,“ řekl jsem rychle, „dojdu nám pro kolu, stejně už to taky máte skoro vyžraný.“

Oba kamarádi souhlasili, Vašek přestal rýpat, a já jsem odešel k baru. Za pultem byl kolega, který dnes neletěl a z dobré vůle obsluhoval ostatní posádky, čekající na svůj čas ke vzletu. Poprosil jsem ho o tři lahve coca-coly a zády opřený o bar čekal, než se vrátí zpět od vzdálených chladících boxů. Opět jsem se očima ztratil ve tmavých, hustých kadeřích Danieliných vlasů.

*

Daniela byla mezi námi žáky klasifikována jako nejlepší, já byl někde v první čtvrtině. Z praktických cvičení - tedy z létání - jsem měl známky nejlepší já, ale pokulhával jsem ve škole v matematice a fyzice, což Daniele problémy nedělalo. Plnila nadprůměrně všechna praktická cvičení i teoretické zkoušky. Já exceloval v praxi, ale špatné známky z mých dvou neoblíbených předmětů mě stahovaly v průměru dolů. 

Pár týdnů zpátky, na druhém pokusu u zkoušky z předmětu matematické analýzy seděla Daniela na potítku a sledovala můj chabý výkon, který skončil vyhazovem. Protože kluci z mojí posádky napodruhé uspěli (Daniela se prvního termínu pro nemoc neúčastnila), našla mě stranou od nich, zamyšleného u nástěnky katedry matematiky, kde jsem hledal termín třetího pokusu s vědomím, že jestli ho nedám, končím s létáním, ať jsem v něm dobrý jakkoliv.

„V tom nějak lítáš ne?“ ozvalo se mi za zády vesele. Otočil jsem se na ní, ve světlých šatech jí to moc slušelo. Bylo to poprvé, co mě takhle o samotě oslovila. „Nebo teda promiň, nemyslím to zle.“ dodala, když jsem hned neodpověděl. 

„V pohodě,“ oplatil jsem jí úsměv, „jsem to tam dost zmotal.“

„Napadlo mě,“ začala a část z úsměvu se jí vytratila, „byla by škoda, kdyby tě vylili potřetí, slyšela jsem, že dobře lítáš.“

Ego mi vyletělo někam na střechu budovy, ramena se mi nafoukla, ale místo toho, abych se třeba sebevědomě usmál nebo tak něco, tak jsem zrudnul a koukal na zeď za Danielinými zády na obraz jakési matematické rovnice, jako by to snad bylo něco zajímavého, mnohem zajímavějšího, než je největší kočka u letky metr ode mě. 

„Kluci mi s tím pomůžou, snad to zvládnu...“, koukal jsem dál do země, ale nakonec jsem pohled zvedl.

„Takhle jsem to nemyslela, spíš, jestli s tim nechceš pomoct ode mě, Vašek i Slávek dostali taktak trojku.“ znovu se usmála a jakoby mimoděk si upravila pramen havraních vlasů, který jí spadl do čela. S tímhle ksichtem bych zastavil provoz vlaků na trati Praha – Pardubice, a to i v noci, pomyslel jsem si o dalším svém zrudnutí a neohrabaně řekl: „Kdybys mi to dokázala nalejt do hlavy, bylo by to super.“

„Dám ti na sebe číslo, po víkendu se vracím na letiště až v úterý, lítání máme čtvrtek a v pátek večer ty noční terény s instruktorem, tak v úterý nebo ve středu bych mohla a pak o víkendu tu zůstávám. Do pondělí to zmáknem, neboj.“ povzbudivě se usmála a nadiktovala mi číslo.

Když odcházela, díval jsem se na její téměř dokonalou postavu s myšlenkou, že Daniely číslo nikdo z letky stoprocentně nemá, ale že bych se s tím neměl příliš chlubit, abych jí nějak nenaštval, protože jsem fakt potřeboval udělat tu matiku a její pomoc mi přišla více než vhod.

Slávek už byl venku, Vašek na mě čekal. „Pocem pocem, co to mělo bejt??“ ptal se vyjeveně, očividně si všimnul, co se dělo „Máš nějaký skrytý vlohy, o kterejch nevim nebo co? Zrovna ty…?“

Zahihňal jsem se, protože i přes fakt, že jsem tu matiku zas nedal, mi právě uplynulá situace dost přidala na náladě. „Já nevim, nic zvláštního, cos jako viděl?“ zeptal jsem se schválně nechápavě.

„Ty vole, tak jako ona zaprvý za nikym takhle nikdy nešla, co si pamatuju a za druhý kams čuměl? Tě probodává pohledem, hraje si s vlasama a do mobilu sis jako psal co? Jako promiň, ale do hajzlu s tabulkou, ty vole, ty vejdeš do dějin týhle třídy!“ 

„Jo, já zrovna, jen když mě viděla u tý zkoušky, tak jí mě bylo líto, že mi nabídla pomoc s doučováním.“

„U toho doučování bych docela chtěl bejt...“

„Vole...“

„Ty vole tak vim co jsem viděl.“

„To je sice moc hezký, ale jestli to příští pondělí nedám, tak mě vylejou a můžu se na vás chodit koukat tak na letecký dny.“

„To dáš. Kór s takovouhle podporou.“

Odlétali jsme noční terény s instruktorem, já s nejlepším časem, ale létali jsme s instruktory, takže to nebylo úplně průkazné. Důležité bylo, co ukáže sólo. Po čtyři večery mě Danča na letce doučovala matiku, a protože jsme leccos z toho potřebovali i k fyzice, souhlasila, aby se k nám na pár hodin přidal i Vašek se Slávkem a doučovala nás všechny tři a docela jsme si sedli. Kluci ze třídy mě probodávali pohledy, především ti největší „playboyové“, když viděli, že Danča sedí u stolu na letce hodiny a hodiny několik večerů po sobě právě se mnou. Podle té naší hloupé imaginární tabulky si buď nikdo k ní sednout neodvážil, nebo to během pěti minut skončilo s nějakou uštěpačnou poznámkou odchodem Daniely. Moje skóre se ve třídě zlepšilo jednak poté, co jsem další pondělí matematiku úspěšně zvládnul, dokonce na dvojku, a hlavně pak, když Danča přijala moje pozvání na skleničku (rozkřiklo se to nevím jak), sice jen k nám na letku, ale souhlasila, a to bylo podstatné. Měli jsme spoustu práce s učením na další přezkoušení, po kterém následoval první sólo noční terén, a přesto jsme si na sebe našli čas. Mě z plachosti neubylo ani trošku, ale přece jen jsme si docela hezky popovídali. Že mám vlastně své vůbec první opravdové rande, mi došlo, až když jsme pili druhou skleničku.

Bylo zvykem, že pro nadcházející cvičení se v rámci předběžné přípravy, která se většinou konala 2 dny před vlastní letovou akcí, měl vylosovaný žák vypracovat prezentaci, a na předběžné přípravě jí přednést. Úkol připadl mně, a přiznám se, že jsem si to trochu přál. Kluci z posádky mi s tou prezentací, pravda, trochu pomáhali, ale brali jsme to jako doplňující přípravu, která nikdy není na škodu. Zaměřil jsem se především na souhru posádky během závěrečné fáze přiblížení, rozebral jsem úskalí rychlého klesání, kdy je třeba dodržet úhel a vertikální rychlost klesání, osvětlení cílové plochy vlastním světlometem a pozornost vůči překážkám v okolí cílové plochy. Po tom, co jsem s prezentací skončil, se mě přednášející zeptal:

„Poručíku, chybí vám na závěr nějaké doporučení. Co myslíte, že je nejpodstatnější pro správné provedení přistávacího manévru za takovýchto podmínek?“

Protože jsem takovou otázku trošku čekal, celkem bez rozmýšlení jsem odpověděl: „Důležité by mělo být brát v úvahu každou okolnost, která může přistání ovlivnit. Myslím si však, že v takových podmínkách je nejdůležitější nespěchat a pokud se stane, jako že se to může stát lehce, že rozpočet není ideální, nepokoušet se přistávat za každou cenu na hraně letové obálky, riskovat vírový prstenec nebo přetažení.“

„Velmi dobře, poručíku, vypracoval jste příkladnou prezentaci. Můžete se posadit. Všem doporučuji si tuto prezentaci v rámci samostatné přípravy projít ještě jednou.“

Tehdy jsem na sebe, přiznám se, byl pyšný. Když jsme na letce u potemnělého baru pili s Dančou víno, probírali jsme provedení přistání na neosvětlenou plochu, které nás během několika dní čekalo. 

„Byla by z nás dobrá posádka.“ usmál jsem se na ní, když jsme byli v nejlepším.

Danča se zahihňala: „Nemyslím si, pořád bysme se dohadovali, kdo bude řídit.“

„To je fakt.“ rozesmál jsem se a ona se mnou.

Dopila svojí sklenici a tiše se mě zeptala: „Už je pozdě, doprovodíš mě?“ Polilo mě horko, protože podobné situace jsem znal tak možná z vyprávění. Vysoukal jsem ze sebe nějaký neohrabaný souhlas, a když se mi podívala do očí a usmála se, omylem jsem shodil z barového pultu skleničku. Ta dopadla na zem a s třeskem se rozlétla na kousky. Zbytečné zmiňovat, jakými názvy jsem se v tu chvíli v duchu tituloval, když jsem hledal za barem nějaký smetáček a lopatku, nicméně se Daniela objevila těsně vedle mě s tím, že mi to pomůže uklidit. Shrábla smetáčkem střepy do lopatky, kterou jsem držel, a všimla si, že se na ni dívám. Srdce mi tlouklo, ale nedokázal jsem očima uhnout. Danča se usmála, jemně mi položila ruku na tvář a políbila mě. Nevzpomínám si, jak dlouho to trvalo, ale vím jen, že jsem si přál, aby to neskončilo. Když odlepila své rty od mých, řekla: „V sobotu po terénech domů nejedu, máš něco?“

„Ne, mohli bysme třeba...kdybys chtěla…“

„Mohli bysme si někam odpoledne vyrazit, aspoň sem někam po okolí, co ty na to?“

„Jasně, tak se pak domluvíme, to bude moc fajn.“ klopil jsem oči, rudý jako rak po sauně. Daniela mě políbila na tvář a s tím, že dojde sama, mě nechala o samotě se střepy, lopatkou, smetáčkem a krásným pocitem uvnitř hrudi. 

Během následujících pár dní jsme se o samotě neviděli ani chvilku, prostě nebyl čas. Skoro jsem měl pocit, že se mi to zdálo, nebýt Vaška, kterému jsem tohle všechno na pokoji vyprávěl, a který mi to pořád připomínal s více či méně uštěpačnými poznámkami. Pořád jsem na Danielu musel myslet a hrozně jsem se těšil na víkend.            

*

„Sedumdesát pět, Jirko.“ ozvalo se mi za zády trošku netrpělivě. Očividně jsem napoprvé neslyšel. Otočil jsem se, abych zaplatil, ale než jsem stihnul shrábnout do dlaně vrácené drobné, objevila se Danča vedle mě a objednala si presso. 

„Nezapomněla jsem.“ řekla tiše a nenápadně mi lehce stiskla ruku. „Zítra na snídani se domluvíme. Mohli bysme třeba do Lázní Bohdaneč, je to tam moc hezký. A maj tam perfektní cukrárnu na náměstí.“

„To zní super, moc se těšim.“ odpověděl jsem na půl úst.

„Já taky. Zlom vaz.“ otočila se na mě a věnovala mi krásný úsměv.

„Ty taky, ne že budeš rychlejší.“ zašklebil jsem se a díval se, jak s rozpustilým výrazem odchází. 

První posádka měla spouštět motory ve 21:00, s 10minutovými intervaly pak měly následovat další. Ve 21:10 vyjel ze stojánky první stroj, zatímco nám zbývalo dost času ke spuštění – měli jsme jít jako třetí. Proto byl čas ještě před letem si chvíli povídat. Posádky se už držely pospolu každá u svého vrtulníku. Náš stál na kraji stojánky a na ostatní nebylo vidět, museli bychom obejít stroj – a v tuhle chvíli už jsme se chtěli soustředit jen na sebe a na náš výkon. Seděl jsem na schůdkách do vrtulníku, kluci na zemi pode mnou a probírali jsme nadcházející let. Měl jsem rád, když bylo na všechno dost času a už před letem se tak vytvoří pohoda. Chvíli jsem sledoval matně namodralý obzor a hvězdy a říkal jsem si, že až to dneska zmákneme, oslavíme to aspoň jedním pivem, než půjdeme spát. Kluky ten nápad dost potěšil, zvlášť, když jsem dodal, že to bude na mě. O několik minut později už listy našeho vrtulníku začaly odkrajovat vzduch teplého večera.

„Pardubice věž, 7205 po vzletu, nasazujeme na trať.“ řekl Vašek do rádia, jako druhý pilot vedl korespondenci sám.

„7205 pokračujte, přejděte na Pardubice Approach 127,650.“

Vašek potvrdil a v matné záři červeného osvětlení stále střídavě hleděl ven a na nákoleník s mapou, po které neustále jel prstem až na výchozí bod tratě, kde se začal počítat čas. Já měl svoji mapu také, ale navigace byla Vaškovo práce a já jsem si nemohl přát lepšího druhého pilota. Slávek mezi námi jako palubní technik bedlivě kontroloval hodnoty motorových přístrojů a kontroloval i mou pilotáž, jestli je všechno v pořádku. Soustředili jsme se na přístroje, abychom byly časově přesně, když se ve sluchátkách ozvalo: „7205, Pardubice Approach?“

„7205, dávejte.“

„7205, přerušte úkol, točte doleva kurs 360°, klesejte na výšku 2500 ft. Očekávejte vektorování do vizuálního přiblížení dráhy 27.“

„7205, kurs 360°, klesat na 2500 ft, očekáváme vizuál 27.“

Vrtulník v klesavé zatáčce zahájil návrat na základnu. Hleděl jsem do přístrojů, soustředěný na klesání a režim letu a po očku sledoval okolí.

„7205, Pardubice Approach, přejděte na Pardubice věž, 120,150.

„7205, přecházíme na 120,150.“ 

Vašek to za chvíli nevydržel: „Ty vole co je? První posádka to vodletěla normálně, všechno je domluvený, proč nám to ruší?“

Nedokázali jsme odhadnout, co se stalo, ale po přechodu na věž jsme si v radiové korespondenci všimli, že se vrací víc strojů, než jenom my a ti co odstartovali před námi. Ptát jsme se nechtěli, ale někomu z okolních strojů zřejmě zvědavost nedala: „Věžko je nějaký důvod, proč nás stahujete zpátky?“

„Cílová plocha terén dva je mimo provoz.“

„Rozumím.“

„7204, finále 27.“

„7204 pokračujte, přistání povoleno, vítr 5 knotů z 210.“

„7204, přistání povoleno, vítr přijali.“

Tohle už bylo vážně znepokojující. Kdyby řídící tomu zvědavému pilotovi řekl, že je plocha uzavřená, mohli bychom z toho usuzovat cokoliv, ale on použil větu „mimo provoz“, to nebyl normální výraz. Slávek to vyjádřil za všechny, když řekl, že má blbý tušení. Měl jsem ho taky.         

Po přistání se všechny posádky měly shromáždit v briefingové místnosti. My přišli mezi posledními a nebylo si kam sednout, takže jsme se natlačili mezi ostatní ke stěně. Nebyli tu jen piloti z tohoto dnešního úkolu, ale i ostatní žáci a velení školy. Rychle jsme si všimli, že chybí Daniela a její posádka. Tušení něčeho špatného přerostlo v jistotu. Zvlášť pro mě nebylo snadné unést tíhu vět, které následovaly z úst velitele výcvikové letky majora Hudce. 

Později při rozboru vyšlo najevo, že Daniely posádka měla drobný navigační problém během nasazení na trať, a protože tím pádem byli pozadu, blížili se k cílové ploše větší rychlostí, než bylo třeba, aby časovou ztrátu dohnali. Snad chtěla být opravdu nejrychlejší, snad udělala během přiblížení chybu v pilotáži, v každém případě však při odbržďování před dosednutím měla vrtulník ve velkém úhlu sklonu a způsobila jev, kterému se říká přetažení. Natažený brzdící stroj se náhle prudce propadl a ocasním rotorem zachytil o vrcholky stromů na okraji plochy. Poškozený vyrovnávací rotor nedokázal kompenzovat točivý moment hlavního rotoru, Daniela, nejspíš i přes leknutí, rychle pochopila, co se stalo a snažila se vrtulník roztlačit k rychlosti pro nouzové přistání do terénu s dojezdem, ale bylo už pozdě. Vrtulník v začínající klesavé spirále narazil přídí do kraje lesa u plochy, skrz stromy dopadl pravým bokem na zem a z části se vzňal. 

Rozbor nehody se tenkrát konal pro celé letectvo v aule čáslavského letiště a pro všechny přítomné bylo nejotřesnější poslechnout si záznam z magnetofonu, který nahrává komunikaci v kabině a radiovou korespondenci. Kromě výkřiků leknutí a v té chvíli už zbytečných povelů nám všem zůstala v hlavě poslední věta Daniely před nárazem: „Tak to jsem posrala, to už nedáme...“ Nebylo to však ani zdaleka to nejhorší, co jsme slyšeli.

Možná, že kdyby Daniela po střetu ocasního rotoru se stromy netlačila vrtulník dopředu, dopadli by na zem naplocho, určitě by tam šlo o těžká zranění i zničený stroj, ale neskončilo by to tak, jak to nakonec skončilo. Při nárazu vrtulníku do stromů a země utrpěl druhý pilot zranění neslučitelná se životem a palubní technik skončil těžce raněn mimo vrtulník. Bylo to však štěstí v neštěstí, protože jeho nemuseli vojáci a záchranáři vyprošťovat a nebyl ohrožen požárem. Daniela však zůstala ve vraku, který začínal hořet, sice naživu a při vědomí, ale zaklíněná v kabině, připoutaná do sedačky, pomlácená, ošklivě zraněná v obličeji, ale to hlavní – zbytky kmenů a větví stromů, které vrtulník poničil při nárazu, pronikly do kabiny a přirazily Danielu k sedačce. Dva kusy větví si našly cestu mezi popruhy a skrz kombinézu do jejího těla a způsobily vnitřní krvácení. Daniela křičela, prosila, řvala bolestí, až nakonec ztratila vědomí v okamžiku, kdy už záchranáři a vojáci uvolnili popruhy, větve i kabinu natolik, aby ji mohli dostat ven.  O několik vteřin později explodovala jedna z palivových nádrží. Přestože výbuch nebyl příliš silný a směřoval poněkud stranou, většina mužů, kteří nedbali na hrozbu výbuchu a snažili se vyprostit posádku, utrpělo různě těžké popáleniny. Danielu se jim však podařilo před plameny ochránit. O ničem z toho však už nevěděla. Necítila, jak ji na nosítkách nesli na mýtinu, necítila proud vzduchu od přistávajícího vrtulníku pátrací a záchranné služby a ani necítila, jak jí z těla uniká život. Zástava srdce nastala na palubě letícího vrtulníku a Daniela zemřela dřív, než se jeho kola stihla znovu dotknout země.

Magnetofon nahrávající ruchy v kabině byl několikrát zálohovaný a nahrával po dopadu stroje až do jeho poškození požárem, takže jsme v aule celou situaci prožívali daleko intenzivněji, než kdyby záznam končil nárazem vrtulníku do země. Mnoho přítomných se neubránilo slzám, včetně mě, když slyšeli Daniely zápas o život. 

Na mě, jednu z Danieliných spolubydlících, která rovněž patřila mezi žáky, a dva mechaniky připadl smutný úkol shromáždit Daniely věci. Oblečení, kosmetiku, učebnice, sešity, šperky,… Obrovský žal mě zlomil ve chvíli, kdy jsem na nástěnce nad stolem našel na běžné tiskárně vytištěnou, ne příliš kvalitní fotku, kterou fotil Slávek po mojí úspěšně složené zkoušce z matematiky. Selfíčko mě, Vaška, Slávka a Daniely, na kterém Slávek držel daleko nataženou ruku s telefonem, Vašek se mnou radostně cloumal a cuchal mi vlasy a Danča byla přimknutá ke mně a jemně mě držela za ruku. Se slovy, že na to nemám, jsem fotku složil do své kapsy, omluvil se a odešel z jejího pokoje.

V té době byly u letectva zvykem tzv. kondolenční návštěvy u rodin zesnulých příslušníků letectva, kteří položili život při plnění služebních povinností. Úkolem bylo vyslovit soustrast za celé letectvo a předat osobní věci zemřelého, popřípadě vyznamenání. Do rodiny druhého pilota jel zástupce velitele školy s vedoucím instruktorem a dvěma mechaniky, kteří se zahynulým pilotem kamarádili. K Daniele domů jel velitel školy, jeden z instruktorů, Daniely spolubydlící a já. Chyběl totiž někdo čtvrtý, nikdo nechtěl jet a já, pod tíhou událostí, jsem se přihlásil dobrovolně. Cítil jsem, že to je to poslední, co pro ni můžu udělat. Nebylo to ale šťastné rozhodnutí. Nenacházím slova, jak popsat setkání s plačící rodinou, která napůl s bezmocí a napůl s němou výčitkou v očích hleděla do našich tváří. Daniela si nástup k armádě prosadila navzdory celé rodině a dosáhla svého snu stát se pilotem. Proti byli skoro všichni s tím, že to není povolání pro ženu, a že se nebudou o svou nejstarší dceru celý život bát. Její asi pětiletá sestřička si na prst natáčela své černé, vlnité vlasy a v druhé ruce držela malý porcelánový zvoneček, který jí prý Daniela dala, když odcházela do přijímače. Ať vždycky, když jí bude večer smutno, zazvoní a v noci se na ní alespoň ve snu Daniela přijde podívat. Holčička neměla ze situace mnoho rozumu, ale všechny nás dostala, když se zeptala, jestli se Deny vrátí, když zazvoní. 

Pro letku žáků se uspořádal krátký smuteční ceremoniál den po pohřbech. Nebyl jsem schopný na to přestat myslet a stále jsem se v myšlenkách vracel k Daniele. Prožíval jsem to hodně, možná až moc. Kluci byli zdrcení, do našich řad se poprvé podívala smrt. Dva mrtví, přeživší palubní technik se k létání už nevrátil, letka přišla o jeden vrtulník a v jídelně zbyly tři prázdné židle po spolužácích, kamarádech…po Daniele. Bylo znát, že mě tahle událost zasáhla asi nejvíc. Vašek se Slávkem se i přes vlastní smutek snažili přivést mě na jiné myšlenky, ale moc se jim to nedařilo.

Rozhodl jsem se vzít si týden volna, abych se trochu sebral. Nechtěl jsem být ani v tom prostředí, které mi Danielu tolik připomínalo. Nejspíš to nebyla opravdová láska, co jsem k ní cítil, tu jsem ostatně poznal mnohem později, ale poprvé jsem vnímal něco podobného a o to víc mě její smrt zasáhla. Odchod na dovolenou mi však tak trochu překazil táta. Z létání, které bylo obnoveno pár dní před mým odjezdem domů, jsem se omluvil, ale taťka, který se v rámci nějakého přeletu zastavil u nás v Pardubicích, nejspíš ne náhodou, mě přemluvil a následně u velitele dohodl let, na který mi on sám dělal instruktora. Nechtěl, abych se začal bát nebo v sobě žal dusil moc dlouho a aby to pro mě po dovolené nebyla překážka. Bylo to pro mě do té doby nejtěžších 90 minut ve vrtulníku, neskutečně mě dřel. Prostě mě donutil na tu chvíli zapomenout a soustředit se jen na výkon. Po přistání, když jsme šli od mašiny na letku a já v hlavě přepnul zase do „normálního“ režimu, byl jsem vyčerpaný, ale tátovi jsem byl neskutečně vděčný. Díky němu jsem mohl snáze překonat smutek a nebyl pro mě po dovolené problém normálně pokračovat ve výcviku. Po debriefingu, si před svým odletem našel čas dát si se mnou u nás na letce kávu. Seděli jsme naproti sobě, já zamyšlený, táta občas zabubnoval prsty do stolu, bylo vidět, že mi chce něco říct: 

„Tohle se prostě občas stane.“ povzdechl si a opřel se lokty o stůl. „V tomhle řemesle přátelé a kolegové můžou odejít takhle. S prvním je to, jako bys umřel sám, ale… Buď si jistej, že budou i další. Až si tohle uvědomíš, budeš takovýhle situace zvládat líp. A to nijak neubírám památce padlých kolegů a kamarádů ani citů, který pro ně chováme. Ale je potřeba jít dál. Ponaučit se z toho. A hlavně – my jsme pořád tady a musíme bejt pořád stoprocentně připravený na úkoly, který máme plnit.“