Hvězdné války - Bitevníky na orbitě

10.12.2020

Další ukázka z čerstvě vydané knihy našeho populárního autora článků o kosmonautice a vesmíru Stanislava Kužela. Dnes mimo jiné o fantastických ozbrojených lodích ze sci-fi filmů a jejich skutečných předlohách.

Málokdo asi neviděl filmovou sci-fi ságu George Lucase Hvězdné války. Ve druhém díle (původní trilogie, jde tedy o Epizodu V, pozn. red.) nazvaném Impérium vrací úder se objeví strašná imperiální zbraň – obrovská bitevní stanice Death Star neboli Hvězda smrti. Je možné, že se filmaři v tomto případě inspirovali něčím podobným, co existovalo nejen v představách spisovatelů science fiction, ale i vojenských stratégů? Je!

01 Filmová Hvězda smrti (repro: https://www.slashfilm.com/infographic-death-star)
01 Filmová Hvězda smrti (repro: https://www.slashfilm.com/infographic-death-star)

Chce se říci: báječná 50. léta. Léta fantastických vizí a projektů! Například v červenci 1958, tedy v době, kdy si Američané mohli o prvním astronautovi nechat jen zdát, přidělil Pentagon milion (tehdejších!) dolarů na projekt ORION. Přesněji řečeno – na „Orion Battleship“. Původně šlo o projekt obrovské meziplanetární lodi s takzvaným jaderně-impulsním pohonem. Zjednodušeně to znamená, že měla být poháněna periodickými výbuchy atomových (vodíkových?) náloží za zádí plavidla krytého kovovým (keramickým?) štítem tzv. roznášecí plochy, tedy jakéhosi deflektoru, o který se energie vzniklá výbuchem opírala. Ve srovnání s energií dodnes obvyklého chemického paliva raketových motorů by síla nukleárního výbuchu dokázala loď hnát až 10% rychlostí světla (30 000 km/s).

Nápad na takovýto pohon kosmického plavidla se zrodil v hlavách vědců pracujících v Los Alamos na atomové a vodikové bombě v první polovině 50. let za podpory „otce vodíkové bomby“, nukleárního fyzika maďarského původu Edwarda Tellera. O nápad se začala zajímat nám už známá agentura perspektivních projektů ARPA, spadající pod ministerstvo obrany. Ovšem ji zajímalo především vojenské využití takovéto lodě, ne nějaké výpravy k jiným planetám. A tak v roce 1958 společnost General Atomics ze San Diega předložila Pentagonu návrh projektu „bitevní lodě“ – Orion Battleship. Mezi zakladatele General Atomics corp. patřil – Edward Teller.

Pod projektem Orionu ovšem byly podepsáni jiní lidé – inženýr Ted Taylor a známý fyzik a matematik z univerzity v Prinstonu Freeman Dyson. Ten se později proslavil kosmickým projektem osídlení naší sluneční soustavy a její uzavření v jakési kulovité superkonstrukci, která by umožnila využití absolutně veškeré sluneční energie, tj. energie v dostatečném množství pro vysoce rozvinutou technickou civilizaci. Je známa jako „Dysonova sféra“.

02 Původně zamýšlený civilní projekt ORION, určený pro meziplanetární lety (© wikipedie)
02 Původně zamýšlený civilní projekt ORION, určený pro meziplanetární lety (© wikipedie)

Teoretické propočty ukázaly, že by konstrukce takové lodi mohla být reálná (!), včetně ochrany posádky před radiací. Projekt Orion Battleship předpokládal postavení dvou takovýchto bitevníků – jednoho pro oběžnou dráhu Země a druhého u Měsíce – i konstrukci menších lodí, které by sloužily jako dopravní lodě a bitevní křižníky, ne nepodobné těm z fantastických filmů a románů.

Samotná bitevní stanice měla dosáhnout hmotnosti až 10 000 tun. Menší plavidla s hmotností kolem čtyř tisíc tun měla být poháněna výbuchy o ekvivalentu pěti kilotun, stanice pak náložemi o síle 15 kilotun TNT. Hlavním problémem ovšem byla doba životnosti tlačného štítu. Tedy nalézt takový materiál, který by se při termonukleárních explozích neodpařoval a přežil teploty desítky tisíc stupňů Celsia. Experimenty ukázaly, že pokud na štít – ať už keramický, ocelový či hliníkový – bude nanášena vrstva grafitu, bude kov schopen krátkodobé teplotní šoky přežít.
 
V roce 1959 byl projekt převzat americkým letectvem pod názvem „Deep Space Bombardment Force“ (Dálkové kosmické bombardovací síly) a byly mu určeny priority. Orion měl sloužit k rozvědce, ničení protivníkových balistických střel a družic, elektronickému boji a v neposlední řadě i k úderům proti pozemním nebo i lunárním cílům. K tomuto účelu měl být těžce vyzbrojen. Základní výzbrojí mělo být 200 raket s termojadernými hlavicemi W56 s ekvivalentem 1,5 tuny TNT, vyvíjenými pro ICBM Minuteman. K tzv. obranným prostředkům měla sloužit tři námořní děla Mark 42 o ráži 127 milimetrů, modifikovaná pro střelbu ve vesmíru a k obraně proti blízkým cílům, například uvažovaným nepřátelským stíhačům hnízda dvacetimilimetrových rychlopalných leteckých kanónů M61 Vulcan. Představa jako vystřižená s Lucasových filmů…

Kromě toho měly být na palubě dvě tzv. „houfnice Kasaba“ (Casaba Howitzer), v podstatě typ futuristického energetického „děla“, pracujícího na principu plazmové zbraně. Výbuch termonukleární nálože je zformován do úzkého paprsku o rychlosti částic asi 10 000 km/s, takže čas zbývající k obraně cíle je zanedbatelný. Úder tohoto svazku energetických částic má 85% účinnost a při dopadu na cíl obrovské destruktivní účinky, podobně jako zásah laserem. Teoreticky může zlikvidovat cokoli v okruhu šesti kilometrů. Kasaba je ovšem dodnes z technických a fyzikálních důvodů projektem nedokončeným, byť se zdá být ideálním prostředkem k obraně před útočícími balistickými raketami a jejich hlavicemi.V letech 1959–1963 se na projektu Orion Battleship intenzivně pracovalo. Stanice měla na oběžné dráze sloužit až 25 let, přičemž posádky se měly střídat každého půl roku.

S těžkým srdcem projekt zatrhnul prezident John Kennedy, kterému Orion prezentovali jako zbraň umožňující ničit Sovětský svaz z vesmíru, aniž by se mohl proti tomu efektivně bránit. Byť byl zřejmě nadán značnou fantazií, Kennedyho představa takového kosmického monstra vyděsila a oprávněně se po zkušenostech s tzv. karibskou krizí obával další eskalace jaderného zbrojení. Freeman Dyson jej pak za to velmi kritizoval.

03 Takto mohla vypadat vojenská varianta amerického, ale i pozdějšího sovětského projektu jadernými výbuchy poháněné kosmické bitevní (?) lodě. Na tomto náčrtku ovšem chybí zbraňové systémy… (zdroj: NASA + Vzryvolet Sacharova)
03 Takto mohla vypadat vojenská varianta amerického, ale i pozdějšího sovětského projektu jadernými výbuchy poháněné kosmické bitevní (?) lodě. Na tomto náčrtku ovšem chybí zbraňové systémy… (zdroj: NASA + Vzryvolet Sacharova)

Není bez zajímavosti, že s podobným návrhem kosmické lodě, poháněné jadernými výbuchy přišel v červnu 1961 na setkání sovětských „atomčíků“ s premiérem Nikitou Chruščovem „otec“ ruské vodíkové pumy, akademi Andrej Sacharov (později se mj. proslavil protestem proti invazi vojsk Varšavské smluvy do Českslovenska v roce 1968). Pravda, Chruščova na této schůzce informovali především o možnosti sestrojit stomegatunovou vodíkovou bombu (byla odzkoušena „pouze“ padesátimegetunová Car bomba), což Chruščova nadchlo, ovšem návrh Sacharova na tzv. „Vzryvolet“ jej rovněž zaujal…

kniha Hvězdné válkyTento text je úryvkem z nové knihy Stanislava Kužela

Hvězdné války - Jak velmoci bojují o vesmír

„Američané by v Rusku vyhladili 100 milionů lidí. A Rusové by vygumovali nejméně polovinu amerického obyvatelstva. S jediným rozdílem: kdo by zaútočil jako první, žil by o 20 minut déle…“

Stanislav Jevgrafovič Petrov
zvaný „Zachránce lidstva“

Vydala společnost Albatros Media, 2020

KOUPIT V E-SHOPU

Mohlo by vás zajímat

Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů. S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (Kosmonautika za oponou, Kosmonauti Nula, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.


Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář