Hvězdné války - Bitevníky na orbitě

Málokdo asi neviděl filmovou sci-fi ságu George Lucase Hvězdné války. Ve druhém díle (původní trilogie, jde tedy o Epizodu V, pozn. red.) nazvaném Impérium vrací úder se objeví strašná imperiální zbraň – obrovská bitevní stanice Death Star neboli Hvězda smrti. Je možné, že se filmaři v tomto případě inspirovali něčím podobným, co existovalo nejen v představách spisovatelů science fiction, ale i vojenských stratégů? Je!

Chce se říci: báječná 50. léta. Léta fantastických vizí a projektů! Například v červenci 1958, tedy v době, kdy si Američané mohli o prvním astronautovi nechat jen zdát, přidělil Pentagon milion (tehdejších!) dolarů na projekt ORION. Přesněji řečeno – na „Orion Battleship“. Původně šlo o projekt obrovské meziplanetární lodi s takzvaným jaderně-impulsním pohonem. Zjednodušeně to znamená, že měla být poháněna periodickými výbuchy atomových (vodíkových?) náloží za zádí plavidla krytého kovovým (keramickým?) štítem tzv. roznášecí plochy, tedy jakéhosi deflektoru, o který se energie vzniklá výbuchem opírala. Ve srovnání s energií dodnes obvyklého chemického paliva raketových motorů by síla nukleárního výbuchu dokázala loď hnát až 10% rychlostí světla (30 000 km/s).

Nápad na takovýto pohon kosmického plavidla se zrodil v hlavách vědců pracujících v Los Alamos na atomové a vodikové bombě v první polovině 50. let za podpory „otce vodíkové bomby“, nukleárního fyzika maďarského původu Edwarda Tellera. O nápad se začala zajímat nám už známá agentura perspektivních projektů ARPA, spadající pod ministerstvo obrany. Ovšem ji zajímalo především vojenské využití takovéto lodě, ne nějaké výpravy k jiným planetám. A tak v roce 1958 společnost General Atomics ze San Diega předložila Pentagonu návrh projektu „bitevní lodě“ – Orion Battleship. Mezi zakladatele General Atomics corp. patřil – Edward Teller.

Pod projektem Orionu ovšem byly podepsáni jiní lidé – inženýr Ted Taylor a známý fyzik a matematik z univerzity v Prinstonu Freeman Dyson. Ten se později proslavil kosmickým projektem osídlení naší sluneční soustavy a její uzavření v jakési kulovité superkonstrukci, která by umožnila využití absolutně veškeré sluneční energie, tj. energie v dostatečném množství pro vysoce rozvinutou technickou civilizaci. Je známa jako „Dysonova sféra“.

Teoretické propočty ukázaly, že by konstrukce takové lodi mohla být reálná (!), včetně ochrany posádky před radiací. Projekt Orion Battleship předpokládal postavení dvou takovýchto bitevníků – jednoho pro oběžnou dráhu Země a druhého u Měsíce – i konstrukci menších lodí, které by sloužily jako dopravní lodě a bitevní křižníky, ne nepodobné těm z fantastických filmů a románů.

Samotná bitevní stanice měla dosáhnout hmotnosti až 10 000 tun. Menší plavidla s hmotností kolem čtyř tisíc tun měla být poháněna výbuchy o ekvivalentu pěti kilotun, stanice pak náložemi o síle 15 kilotun TNT. Hlavním problémem ovšem byla doba životnosti tlačného štítu. Tedy nalézt takový materiál, který by se při termonukleárních explozích neodpařoval a přežil teploty desítky tisíc stupňů Celsia. Experimenty ukázaly, že pokud na štít – ať už keramický, ocelový či hliníkový – bude nanášena vrstva grafitu, bude kov schopen krátkodobé teplotní šoky přežít.
 
V roce 1959 byl projekt převzat americkým letectvem pod názvem „Deep Space Bombardment Force“ (Dálkové kosmické bombardovací síly) a byly mu určeny priority. Orion měl sloužit k rozvědce, ničení protivníkových balistických střel a družic, elektronickému boji a v neposlední řadě i k úderům proti pozemním nebo i lunárním cílům. K tomuto účelu měl být těžce vyzbrojen. Základní výzbrojí mělo být 200 raket s termojadernými hlavicemi W56 s ekvivalentem 1,5 tuny TNT, vyvíjenými pro ICBM Minuteman. K tzv. obranným prostředkům měla sloužit tři námořní děla Mark 42 o ráži 127 milimetrů, modifikovaná pro střelbu ve vesmíru a k obraně proti blízkým cílům, například uvažovaným nepřátelským stíhačům hnízda dvacetimilimetrových rychlopalných leteckých kanónů M61 Vulcan. Představa jako vystřižená s Lucasových filmů…

Kromě toho měly být na palubě dvě tzv. „houfnice Kasaba“ (Casaba Howitzer), v podstatě typ futuristického energetického „děla“, pracujícího na principu plazmové zbraně. Výbuch termonukleární nálože je zformován do úzkého paprsku o rychlosti částic asi 10 000 km/s, takže čas zbývající k obraně cíle je zanedbatelný. Úder tohoto svazku energetických částic má 85% účinnost a při dopadu na cíl obrovské destruktivní účinky, podobně jako zásah laserem. Teoreticky může zlikvidovat cokoli v okruhu šesti kilometrů. Kasaba je ovšem dodnes z technických a fyzikálních důvodů projektem nedokončeným, byť se zdá být ideálním prostředkem k obraně před útočícími balistickými raketami a jejich hlavicemi.V letech 1959–1963 se na projektu Orion Battleship intenzivně pracovalo. Stanice měla na oběžné dráze sloužit až 25 let, přičemž posádky se měly střídat každého půl roku.

S těžkým srdcem projekt zatrhnul prezident John Kennedy, kterému Orion prezentovali jako zbraň umožňující ničit Sovětský svaz z vesmíru, aniž by se mohl proti tomu efektivně bránit. Byť byl zřejmě nadán značnou fantazií, Kennedyho představa takového kosmického monstra vyděsila a oprávněně se po zkušenostech s tzv. karibskou krizí obával další eskalace jaderného zbrojení. Freeman Dyson jej pak za to velmi kritizoval.

Není bez zajímavosti, že s podobným návrhem kosmické lodě, poháněné jadernými výbuchy přišel v červnu 1961 na setkání sovětských „atomčíků“ s premiérem Nikitou Chruščovem „otec“ ruské vodíkové pumy, akademi Andrej Sacharov (později se mj. proslavil protestem proti invazi vojsk Varšavské smluvy do Českslovenska v roce 1968). Pravda, Chruščova na této schůzce informovali především o možnosti sestrojit stomegatunovou vodíkovou bombu (byla odzkoušena „pouze“ padesátimegetunová Car bomba), což Chruščova nadchlo, ovšem návrh Sacharova na tzv. „Vzryvolet“ jej rovněž zaujal…