Hvězdné války - Stíhací bombardér pro vesmír

Na přelomu května a června roku 1982 bylo ve vodách Indického oceánu poblíž Austrálie docela živo. Nejprve koncem května dorazily ze základny Petropavlovsk-Kamčatskij tři lodě sovětské kosmické sledovací a spojové služby Kosmonaut Pacajev, Kosmonaut Dobrovolskij a Petropavlovsk. Pak se objevila tzv. vědeckovýzkumná loď Jamal. Jakmile tyto lodě vypluly do vod Pacifiku, natož Indického oceánu, Američané a jejich spojenci zpozorněli. Něco se bude dít na oběžné dráze!

V tu chvíli byly hlídkové letouny australského letectva (RAAF) na Royal Australian Air Force Base Williams uvedeny do stavu pohotovosti. A když do téže oblasti dorazila i tři válečná plavidla Černomořské flotily včetně torpédoborece Čumikan, kde bylo plovoucí velitelství operace, zvedly kotvy i torpédoborce australského námořnictva. Přitom americké špionážní družice na sovětských kosmodromech nezjistily nic, co by opravňovalo k takovému rozruchu. Pouze na nejstarším polygonu Kapustin Jar u Volgogradu chystali ke startu dvoustupňovou raketu Kosmos-3M, která obvykle vynášela jen lehké družice stejnojmenné série. Tím spíš bylo soustředění sovětských lodí tak blízko australským břehům hodno bedlivé pozornosti. A tak průzkumné letouny RAAF P-3C Orion si už několik dní předávaly hlídky nad sedmi ruskými „vědeckými“ plavidly, když se to stalo!

Průšvih u Austrálie

Bylo 3. června, když se na obloze objevila ohnivá plazmová koule, která náhle, ve výšce asi čtyř kilometrů, zmizela a místo ní se objevil padák, na němž se plavně sneslo do vln těleso připomínající spíše letoun než přistávací kabinu kosmické lodi či družice. Kuželovitý radiomaják začal vysílat údaje o poloze aparátu a Sověty mírně polil studený pot: ono vztlakové těleso připomínající malý raketoplán, které jedenapůlkrát obletělo Zemi jako Kosmos-1374, byl tzv. BOR – bezpilotní orbitální raketoplán, supertajný vojenský projekt sovětských „Hvězdných válek“, započatý jako Spiral. A dosedl 200 km od vypočtené oblasti!

Sovětská plavidla se vydala plnou parou ke zdroji signálů. Australská také. Mezitím se radiomajákem nechala navádět i hlídkující letadla P-3C Orion. Nastala docela nebezpečná honička.

Kluzák BOR-4 ale nebylo jednoduché najít. Tato maketa kosmického stíhače 1 : 3 měla šířku 2,6 m, délku 3,4 m a hmotnost na oběžné dráze 1 074 kg. Tak se podařilo – a řekněme naštěstí i pro Australany – dorazit k plovoucímu „Kosmosu“ jako prvním sovětským plavidlům, přičemž vojenské lodě se snažily uzavřít místo přistání těm australským.

Z vědeckovýzkumné lodě Jamal spustili člun, který dopravil k BORu čtyři specialisty s jediným úkolem – vložit na patřičné místo tajný kód, jenž by deaktivoval nálož, která měla v případě manipulace nepovolanými zvědavci raketoplán vyhodit do vzduchu. Australané měli štěstí – „Kosmos-1374“ byl do té chvíle plovoucí minou… (Jenom připomeňme – všechna návratová pouzdra sovětských špionážních družic, prototypy kosmických těles, a tedy i různé „Kosmosy“ měly tzv. autodestrukční zařízení, které rozmetalo dané těleso, pokud by při přistání mířilo mimo území SSSR.)

Wing Commander „Orionů“ N. Cooper měl štěstí a 4. června se mu podařil životní úlovek. Z paluby svého letounu nafotil senzační seriál z vyzvedávání sovětského vztlakového tělesa – miniraketoplánu – na loď Petropavlovsk. Tyto fotografie, zveřejněné posléze v západním tisku, pak spustily vlnu spekulací (i u nás) o vývoji malého sovětského raketoplánu, který by byl jakousi sovětskou asymetrickou odpovědí na americký Space Shuttle.

Tenkrát jsme netušili, že jsme sice kousíček od pravdy, ale jen od její části. To, co se rodilo v sovětských konstrukčních kancelářích té doby, byla kosmická plavidla, která by v případě jejich realizace vytvořila spolu s raketoplánem Buran ucelený kosmický bitevní systém, jenž by americké plány tzv. „Hvězdných válek“ postavil do role špatného komiksu.