Po téměř třech dekádách služby a téměř 120 misích odešla ve čtvrtek do pomyslného důchodu raketa Ariane 5, jeden z nejúspěšnějších plodů evropské vesmírné dopravy. Při svém posledním letu vynesla na orbitu dva komunikační satelity – Syracuse 4B francouzské armády a Heinrich Hertz německých úřadů. Ačkoliv takových satelitů, teleskopů a dalších zařízení vynesla do kosmu desítky, její účel byl původně úplně jiný.
Původně pro lety s posádkou
Když se v 80. letech dvacátého století začaly ve Francii připravovat plány na nový vesmírný transport rodiny Ariane, byl plánovaný užitek úplně jiný, než jaký stroj ve finále plnil. Evropa sice tehdy měla na stole nabídku NASA na participaci při stavbě Mezinárodní vesmírné stanice, Francie si ale v téže době pohrávala s myšlenkou vlastního letounu pro lidskou posádku. Hermés, jak se koncept jmenoval, dostal v roce 1985 zelenou k vývoji a o dva roky později i k výrobě, nicméně různé průtahy a problémy s financemi nakonec v roce 1992 znamenaly konec plánům a Francouzi tehdy podepsali spolupráci s Ruskem.
Stále ale byla potřeba vytvořit stroj pro cargo lety. Ariane 4 totiž nestačila se svou nosností rozmachu vesmírných operací, předně pak byla potřeba vynést do vesmíru modul Columbus pro ISS. V roce 1987 byly tedy odsouhlaseny plány na stavbu 5. generace tohoto stroje, a to kompletně od základů (raketa tedy z Ariane 4 nevychází). Zároveň se na Francouzské Guayaně začal stavět nový kosmodrom.
Hlavní doménou Ariane 5 měla být univerzálnost. Stroj byl designovaný jak pro lety na nízkou zemskou a geostacionární orbitu, tak na cesty k heliosynchronní dráze. Měl také zvládnout najednou vypustit až tři velké a s nimi i další menší stroje (například amatérské nebo malé vědecké satelity) bez dalších nákladů.
Přes překážky ke hvězdám
Začátky ale byly krušné. První testovací lety v roce 1996 a 1997 skončily kvůli různým chybám úplnou ztrátou lodě u prvního letu a problémy u druhého. Až třetí a čtvrtý let byly bez potíží a protože ESA tehdy chtěla jen dva úspěšné starty, stroj mohl být zařazen do standardní služby. Během ní odstartoval úspěšně 116x, pouze let č. 14 skončil opět katastrofou. Jednalo se tehdy o první let nové specifikace ECA (raketa byla za život modernizovaná 5x), únik v chladícím okruhu jednoho z motorů ale znamenal asynchronní tah a po vychýlení z kurzu a ztrátě kontroly byla nakonec aktivována sebedestrukce.
Raketa tak za svůj velmi úspěšný život vynesla do vesmíru spoustu důležitých zařízení. Tím nejdůležitějším byl bezesporu teleskop James Webb, nástupce Hubblova teleskopu. Za zmínku stojí i sonda Rosetta, satelity systému Galileo, několik televizních satelitů a podívala se několikrát i na ISS. Několikrát pokořila vlastní rekordy ve hmotnosti vyneseného nákladu pro komerční sféru, poslední činil 11 210 kg.
Nástupce ke konci roku?
Rozsudek smrti byl Ariane 5 podepsán v roce 2014, když ESA zastavila financování šestého upgradu rakety s označením ME (Mid-life evolution). Nová specifikace by umožnila restartování motorů během letu (což by umožnilo více manevrovacích kroků nebo cestu na různé orbity), větší nákladní prostor a maximální hmotnost nákladu až 20 tun a snížení ceny na kilogram až o 20 %. Agentura se ale rozhodla dát přednost vývoji Ariane 6, která má být oproti svému předchůdci až o polovinu levnější, únést těžší náklad a umožňovat dvakrát vyšší frekvenci startů. Raketa bude mít dvě varianty v závislosti na tom, kolik boosterů bude potřebovat.
Jenomže Ariane 6 se podobně jako Hermes taky protahuje a oddaluje. Původně měl testovací let proběhnout už v roce 2020, postupně se ale odložil až na poslední čtvrtletí letošního roku (zlí jazykové tvrdí i Q1 2024). Na vině byla hlavně pandemie Covid-19 a výpadky v dodávkách. Co šlo, se přesunulo na Ariane 5 (což je případ i satelitů z výše zmíněného posledního letu rakety), někteří zákazníci ale přešli ke SpaceX. I přesto ale pro šestý model rakety jsou připravené mise až do roku 2035, jde ale hlavně o věci ESA.
