Jak se létá v USA po 11. září, díl 1.

27.11.2007

Amerika, země neomezených možností. Zajímá Vás, jak se létá v Americe? Vypravte se spolu s autorem Tondou na cestu letadlem po východním pobřeží USA z New Yorku až na nejjižnější cíp Ameriky Key West na Floridě.

Hlavní náplní návštěvy USA byl nápad můj a mého kamaráda Michala o létání. Michal si udělal v Kalifornii pilotní licenci soukromého pilota motorových letadel a v současnosti má nalétáno asi 200 hodin VFR, 60 hodin nočních letů a kvalifikaci IFR těsně před zkouškami. Já jsem dělal tady v Čechách bezmotorový výcvik, později výcvik na ultralehkých motorových letounech na kterých jsem se stal pilotem. Na sportovních jednomotorových letounech létám pasivně (jako závaží), např. i soutěže. r. 2000 3. místo v navigační soutěži atd.  Spojuje nás tedy stejný zájem.



Napadlo nás, že bychom mohli uskutečnit nějaké létání v USA, když už tam Michal žije a pracuje. Protože Amerika je velká země, tak i naše myšlenka doletět na nejjižnější bod USA byla velká. Celému nápadu předcházela pečlivá navigační a meteorologická příprava.
Po zkušenostech, které má Michal z létání na 20-30 let starých Cessnách, jsme se rozhodli, že potřebujeme mít na takhle dlouhou cestu opravdu spolehlivé a pokud možno i nové letadlo. Na Cessnách se  běžně stávalo, že minimálně každý druhý let se objevila nějaká závada, buď na transpondéru, nebo alternátoru, či rádiu... Není divu, když Cessna v USA nalétá týdně 40 hodin a naše éra tady to mají za půl roku.

Let jsme začínali v New Jersey na letišti v Essexu. Plán byl letět na Key West na Floridě (nejjižnější bod USA), který je vzdálený cca. 3000 km. Den před odletem jsme si "střihli" noční let nad New Yorkem, prohlíželi jsme si díru po WTC a zakroužili nad Sochou Svobody. Let trvající asi 70 min. byl opravdu úchvatný!



Na mapce je naskicovaná trasa naší cesty. Posádka byla ve složení: Michael Želtkevič (28)-1. pilot a aktér nápadu. Antonín Svoboda (28)-2. pilot, navigátor a technik. Lada Votíková- má přítelkyně a letuška v jedné osobě. Patří jí můj neskonalý obdiv za výdrž, kterou s námi měla, při našem tak šíleném nápadu.

Expedice začala v úterý 21.10.2003. Ráno balíme a odcházíme z bytu na Manhattanu, NY na autobus, kterým hodláme jet na letiště v New Jersey do Essexu. Po cestě na autobus si Michal vzpomíná, že doma zapomněl sluchátka. Na cestu zpátky už nezbývá čas, proto bereme taxi a vracíme se pro sluchátka. Právě tyto sluchátka nejsou jen tak obyčejná. Zvláštností, kterou umí, je elektronické odrušení hluku motoru, což je bezvadná věc. Po rychlém návratu domů, opět na čekající taxi a rychle na autobusák. Autobus chytáme v poslední chvíli jen proto, že utíkám napřed a jako jej zdržuji před odjezdem, nervózní koukáním po hodinkách a postáváním před autobusem. Přijíždíme na zastávku k letišti v New Jersey do Essexu (CDW). Letiště je ještě vzdáleno asi 4 km. Dál jdeme pěšky a naše bagáž se nám pěkně pronáší. Plán první tratě máme již připravený z předchozího večera, počasí máme zkontrolováno od rána, zbývá jen telefonický briefing s podáním letového plánu a vzhůru do oblak. Plán prvního ramene jsme vymysleli takhle:

Jméno (ICAO kód)
Essex Country (CDW)               
Solbreg VOR (SBJ)                      
Monmouth Executive (BLM)              
Banegat Light                       
Atlantic City / Bader (AIY)               
Cape May co. (WWD)                   
Ocean City (OXB)                       
Wallpos Flight Facility (WAL)               
Cape Charles                       
Norfolk Int. (ORF)                       
Elizabeth City (ECG)                   
Dare Co. Regional / Manteo (MQI)  Land 16:45 at 22 RW
TOTAL        4,3 hod.      363 nm = 653,4 km



Po předletové prohlídce letounu jsme připraveni ke startu. Spočítané hmotnosti a centráž letounu je již samozřejmostí z předchozího dne. Jelikož jsme pouze 20kg pod hmotnostním limitem a centráž letounu musí být dodržena naprosto přesně, beru si nakládání bagáže osobně na starost. Špatně naložené bágly můžou způsobit havárii letounu v běžném letovém režimu. Po naložení všeho potřebného usedáme do kabiny. Je 14 hodin 15minut, poutáme se a provádíme důležité úkony před spuštěním motoru. Počasí není nic moc, polojasno, ale silný vítr 30-35 uzlů (17-20 m/s). Po spuštění pojíždíme na vyčkávací místo dráhy 22 a děláme  motorovou zkoušku. Vše OK. Po povolení dispečera vstupujeme na dráhu a provádíme vzlet. Docela to s námi klepe, vítr je opravdu silný a ovzduší je dost turbulentní. Po vzletu stoupáme do 1500 feet a točíme  mírně doprava, kde míjíme vrtulník asi 20m pod námi, o kterém nás informoval dispečer. Směřujeme k prvnímu otočnému bodu VOR, pak následuje letiště Solberg (SBJ).



Dále pokračujeme směrem k pobřeží a vyhýbáme se provozu na letištích Newark a JFK. Konečně se za silné turbulence a silného protivětru dostáváme nad pobřeží.  
Začínáme uvažovat o větší výšce, pro klidnější let, tak žádáme dispečera o přestup z hladiny 1500 feet do 4500 feet. Byli jsme upozorněni na střih větru, což je rozdílný směr a rychlost pohybující se vzduchové hmoty, v našem případě šlo o rozdíl směru asi o 60 stupňů. Střihem prolétáme ve výšce 2000 feet a pěkně to s naším érem zamává. Dál je už let klidný a navigace hračkou. Přebírám řízení a pokračujeme dále nad pobřežím směrem na jih. Michal bere do ruky mapy a kontroluje naší polohu. Řídím éro podle palubní GPS garmin, kam jsme před letem naťukali trasu naší cesty. Míjíme letiště Monmouth exec (BLM) a držíme se pobřeží. Oba dva máme na paměti aktivovaný vojenský prostor, kde vojáci dnes cvičí cosi s laserem. Mělo by jít o laser, který je umístěný ve vzduchu a zasahuje pozemní cíle. Varování bylo dosti výrazné, že může prý dojít i k poranění osob, či posádek letadel, které naruší prostor. Jsme obezřetní a zakázanému prostoru se vyhýbáme velikým obloukem. Vlétnutí do takovéhoto prostoru by znamenalo okamžitou hotovost stíhacích letounů F-16, donucení k přistání a v tom lepším případě několikahodinový výslech. Samozřejmostí by byla nenávratná ztráta pilotní licence.



Bez dalších problémů pokračujeme podle pobřeží až nad letiště Cape May co. (WWD), kde nás čeká delší přelet nad mořem (cca. 30 nm = 54 km).Protože se jedná o přelet kanálu, bez přítomnosti břehu, stoupáme do výšky 5500 feet. Zhruba v polovině přeletu nad pustým mořem s břehem vzdáleným 10 nm se poprvé objevuje problém s tlakem paliva. Zapnutí elektrického palivového čerpadla dočasně řeší náš problém. Po opětovném dosažení břehu klesáme do letové výšky 2500 feet. Míjíme letiště Norfolk Int. (ORF) a pokračujeme dále nad Elizabeth City (ECG). V dálce vidíme letiště Dare Co. Regional / Manteo (MQI). Toto letiště má neřízený provoz, proto každé letadlo, které přilétne, hlásí po rádiu vše jako s dispečerem, jenomže "naslepo". Má to svůj význam, který spočívá v tom, že všichni, co jsou na okruhu či se na zemi chystají ke vzletu, slyší co se v prostoru děje. Po všech důležitých úkonech před přistáním, klesáme na letiště Dare Co. Regional / Manteo (MQI).



Po přistání hledáme místo na zaparkování letounu. Provádíme důležité úkony před zastavením motoru, zastavujeme motor, otvíráme kabinu a začínáme hltat mořský vzduch všude kolem nás. Letiště Manteo je 17 feet nad mořem a je vystavěno na poloostrově. Po 4 hodinách a 20 minutách vysedáme z éra a trochu se protahujeme chozením po asfaltu. I takovéto letiště "venkovského" typu má asfaltovou vzletovou přistávací dráhu, vybavenou klubovnu se stálou obsluhou leteckého personálu, internetem pro počasí a plánování letů, telefonem a faxem. Vše je k dispozici posádkám letounů zcela zdarma. V recepci si pronajímáme vůz, mimochodem na této vesnici mají k okamžitému pronájmu kolem 10-ti vozidel.

Odjíždíme hledat nějaký motel. A také něco k snědku, máme všichni šílený hlad a žízeň.O letiště se stará obec, která jej i financuje. Dobrý technický stav a zázemí znamená příliv turistů a to je i příliv peněz! Právě na tomto poloostrově se v předminulém století, pokoušeli bratři Wrightové o první let. Proto téměř všude v místních obchodech nacházíme různé reklamní předměty od hrnků s potiskem bří. Whrightů až po maketu jejich prvního letadla. Nacházíme útulnou restauraci, kde si objednáváme mořské dobroty. Po jídle si už ale opravdu vybíráme jeden z mnoha motelů. Zastavujeme a ubytováváme se. Michal po velké únavě okamžitě usíná i s jeho přetrvávajícím problémem zánětu středního ucha.

pokračování příště...

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář