Honzo, kde se ve Tvém životě vzal Suchoj Su-29?
Někdy kolem r. 2001 se sem Suchoje dostaly díky tomu, že Rusko mělo vyrovnat dluh vůči České republice a na Ministerstvu zahraničí se dohodlo, že část bude splacena právě jimi. Tímto způsobem jsme získali dva jednomístné a jeden dvoumístný stroj s imatrikulacemi OK-HXA, OK-HXB a OK-HXC.
Když jsem létal motorovou akrobacii v kategorii Intermediate, oslovil mě a další kluky Míra Červenka s nabídkou létání právě na SU-29. Kývnul jsem a momentálně na něm soutěžně létám jako jediný v České republice.
V současnosti závodíš v kategorii Advanced a když jsme si povídali minule zmínil jsi, že se Suchojem nemůžeš do Unlimited.
Můžu, ale nedávalo by to smysl. Tohle letadlo není určené pro dnešní Unlimited, některé věci nezvládne. Je obtížně ovladatelné, protože když se točí, roztáčí se opravdu velká hmota. Pro Unlimited akrobacii je dnes vhodný Su-31.
Jako první se v ČR po delší pauze rozchodil Su-29, druhé letadlo se prodalo a z jeho prodeje by měl mít Aeroklub ČR finanční prostředky na uschopnění třetího letounu. Bude tak v provozu jednomístná i dvoumístná varianta a tento koncept pokryje všechny 4 kategorie akrobacie. Dnes se nejčastěji létá Sportsman na Decathlonech, případně „malé padesátce“ (Zlín Z-50M), Intermediate na „velké padesátce“ nebo Su-29, Advanced pokryjí v budoucnu Su-29 a Su-31 a Unlimited Su-31. Časem se asi bude muset přejít na Extry, ale to je mnohem nákladnější než v tuto chvíli uschopnit Su-31.
.jpg)
Kdy by měl být Su-31 k dispozici?
Už to mělo být letos. Tohle letadlo je zajímavé tím, že má vystřelovací sedačku, která dokáže zachránit život i tehdy, když letíte v 50 m nad zemí hlavou dolů. Je zapotřebí pyropatrona, což je v dnešní době vojenský materiál a v současné mezinárodní situaci není jednoduché ho sem dostat. Přes kupce jednoho ze strojů z Nového Zélandu se podařilo zajistit, že by sedačka měla být k dispozici. Teď už jde tedy jen o otázku finanční a pokud Aeroklub ČR najde peníze, doufám, že příští sezónu bude možné odlétat s ním. Suchoj Su-31 je konkurence schopný i v nejvyšších kategoriích, létá na něm např. Španěl Castor Fantoba, který patří mezi 10 TOP světových pilotů v Unlimited.
Ty jsi ale nezačínal rovnou s motorovou akrobacií...
Závodil jsem na kluzácích v nejvyšších kategoriích a v okamžiku, kdy jsem přestoupil do Unlimited, jsem zjistil, že téměř všichni světoví piloti přede mnou mají obrovský náskok díky tomu, že létají motorovou akrobacii ať už na Extrách nebo Suchojích.
V kluzáku totiž prvky jako kopaný výkrut nebo výkrut do kruhu uděláte jen 2-3x a přistáváte, protože žerou výšku. V motorové akrobacii je můžete trénovat pořád dokola a pak už v kluzáku jen ladíte jeho chování.
Abych byl na špici v akrobacii na kluzácích, začal jsem s motorovou akrobacií. Časem jsem zjistil, že má spoustu výhod. Člověk je samostatnější, nepotřebuje dalších 5 lidí jako u kluzáku, vytáhne éro a může jít létat. Navíc je v ní mnohem více akrobacie. Kluzáky jsem si nechal, ale k nim létám motorovou akrobacii.
Ještě závodíš na kluzácích?
Poslední závody jsem letěl před cca 5 lety v Mladé Boleslavi (vyhrál jsem pohár v Unlimited). Zvažoval jsem letos účast na MS v Unlimited v červenci, ale mistrovství bylo zrušené, takže se soustředím jen na motorovou akrobacii. V kluzáku sedím relativně často jako trenér a instruktor.
Na čem jsi létal bezmotorovou akrobacii?
Jako téměř všichni během posledních 20 let jsem začínal na stroji ASK-21, následně vyzkoušel Blaník L-13 AC až do kategorie Intermediate, poté jsem přešel na MDM-1 Fox, což je nejlepší dvoumístný akrobatický kluzák na světě. Se Swiftem jsem létal Unlimited při národních soutěžích.
Zmínil jsi ASK-21, v Mladé Boleslavi se rozbíhá zajímavý projekt ve spojitosti právě s ním, o co se jedná?
Zhruba před 5 lety jsme za pomoci Nadačního fondu Škoda Auto rozjeli akce pro handicapované, kteří si s námi mohou zhruba 2x do roka zalétat a vyzkoušet řídit letadlo. Před 2 lety jsme vybrané jedince svezli i v akrobatickém letounu. V Boleslavi máme kluky kolem Mariana Vilhana (Aves Bohemica), kteří létají s upraveným ručním řízením na letounech Coyote a Sparrow a rádi by létali také na kluzácích. Motorové létání, pokud člověk nelétá zrovna rally, je svým způsobem nuda – letím z bodu A do bodu B. Oproti tomu je létání s kluzákem sport v pravém slova smyslu. Člověk musí vyhledávat termiku, mraky a i když létá kolem letiště, pořád musí bojovat, aby hned nepřistál. Na trhu existuje ASK-21 s ručním ovládáním a nás napadlo tyhle dva světy propojit. Když létáme základní výcvik, schází se parta zdravých lidí a jen párkrát do roka uděláme akci pro handicapované. Proč je nezapojit přímo do výcviku - když už v něm je 6 žáků, přidejme jednoho kluka nebo holku na vozíku, kteří mají zdravé ruce a mohou s kluzákem létat. Pojďme zkusit sehnat partnery a prostředky na koupi kluzáku, který bude zvládat obojí (bavíme se o částce cca 4,5 milionu korun). Nadační fond Škoda Auto nás už velmi významně podpořil a doufáme, že se přidají i další. Informace jsou k dohledání na sociálních sítích (Nebe bez bariér).
Ty sám jsi instruktorem motorového i bezmotorového létání.
Když je člověk instruktorem, naučí se strašně moc i sám pro sebe během kantorování, protože si zpětně uvědomuje chyby, které žáci dělají, má prostor se jimi zabývat a přemýšlet, co se v kokpitu děje. Dojde mu, že možná podobné chyby občas dělá sám. Motorovou akrobacii učit teprve začínám od letošního roku, instruktorem bezmotorové jsem přes 10 let.
U mých motorových akrobatických začátků stál Jirka Duras, se kterým jsme domluveni na zapůjčení Decathlonu letos po závodní sezóně a zahájíme akrobatické kempy v Mladé Boleslavi. Aktuálně mám už asi 5 zájemců z místních aeroklubáků a doufám, že si z nich vychovám týmové kolegy a třeba i budoucí reprezentanty na Suchoji.
Jaké to je, když trénuješ akrobacii, začneš se objevovat na stupních vítězů a postupovat do vyšších soutěžních kategorií?
Stupně vítězů jsou výsledek. Mě baví ten progres, když člověk sedne do nového letadla, zpočátku nic moc neví, časem ho dostane do ruky a začne být před érem - vědět, co se bude dít a jak ho ovládat. Jsem perfekcionista a baví mě pocit: „Mám to v ruce a ladím detaily.“ Je příjemné, když tohle vidí i rozhodčí a dají dobré body, to je zadostiučinění za veškerou námahu, čas i peníze. Žene mě to dál do vyšších kategorií, dokud jsem ještě schopen to fyzicky a psychicky vydržet. Jakmile se člověk zastaví, ztrácí koncentraci i motivaci. Mám zatím pořád kam jít, doufám, že je přede mnou nové letadlo a nová kategorie.
Zmínil jsi nutnost fyzicky akrobacii vydržet, jak se připravuješ?
Velmi rád hraju hokej, řekl bych, že je to dobrá fyzická i psychická příprava, i přes léto jsem zhruba 3x týdně na ledě. Přestože lezu z letadla hodně unavený, rozhodně během letu nepociťuji, že bych fyzicky něco nevydržel.
Psychickou přípravu zvládáš sám?
Celou moji kariéru mě provází vlny, kdy mám sérii stabilně dobrých výsledků a pak jednu sestavu totálně zkazím. Kamarád kouč mi radil nějaké techniky včetně dechových, ale nakonec jsem došel k názoru, že pro mě je lepší mnohem víc trénovat a všechny prvky a situace si dobře zažít. Letos je to má třetí sezóna v Advanced a není už moc prvků, které jsem neletěl nebo si nezkusil. Takže můj recept zní: létat, létat, trénovat a trénovat a potom se dostaví psychická pohoda. Pomáhají mi také rituály při přípravě letadla, zavřít se do svého světa, nenechat na sebe mluvit, odšlapat si sestavu a naučit se ji, nezabývat se během přípravy a létání nesmysly.
Jak se vyrovnáváš s vědomím, že jsi závod opravdu zkazil?
Jsem naštvaný, chodím a nadávám si – je to emoce, která ze mě musí ven. Pro někoho může znamenat, že se na závodění vykašle, mě nakopává k tomu, abych zamakal. Nepovedly se mi půlkopáče? Tak budu teď 2 dny lítat půlkopáče, abych je vypiloval.
Stačí se mi vyspat a druhý den si řeknu: „Podělal jsem to, jdu se soustředit na to, co mě motivuje a posune dál.“
Jaké prvky létáš nejraději?
Asi nemám vyloženě oblíbený prvek, spíš neoblíbené. Tím je se Suchojem vývrtka, protože u Su-29 je obtížné naladit rychlost, uvést letadlo tak, aby to vypadalo jako vývrtka, má v tomhle poměrně specifické vlastnosti. Totéž je u krásného kopaného půlvýkrutu – ve chvíli, kdy to člověk pěkně ukopne, přichází riziko, že překopne nebo naopak ukopne málo a prvek nebude vypadat dynamicky. Věřím, že se Su-31 potom budou o mnoho snazší. Říkají mi to aspoň všichni, kdo s ním létají.
Zažil jsi při akrobacii nějaké horké chvilky?
Abych se vyloženě bál, to ne. Akrobacie se létá nad letištěm a vím, že při závadě přistanu. Pro mě je největším stresem přelet mezi letišti. Suchoj má relativně malá kolečka a přistání do pole může velmi rychle skončit kotrmelcem s malou šancí vyváznout bez zranění. Létám třeba do Košic na airshow a při přeletu přes Tatry vím, že kdyby mi vysadil motor, mám poměrně málo možností najít se Suchojem vhodné letiště.
Baví tě airshow?
Baví mě závodění i airshow, jsou to dvě zcela odlišné disciplíny. Při závodění jde o soustředění se na preciznost a umístění v prostoru, u show naopak volnost. Nevadí, když prvek trošku přetočím, ale bude hezký na pohled, když se letadlo roztočí ve všech směrech, bude čoudit, zamotám se do vlastního kouře. Závod lítám pro rozhodčí, airshow pro širokou veřejnost, která neocení přesnost zastavení, ale efekt, u kterého si řeknou: „Jak je tohle možné?“ Největší poctou je, když akrobat přistane a diváci mu řeknou, že je magor. (smích)
Honzo, párkrát se mě diváci ptali, jestli vnímáte potlesk po přistání a zda ho oceníte?
Já ano. Myslím, že každý pilot je tak trochu exhibicionista a má v sobě malého kluka, který si říká: „Teď vám něco ukážu.“ Což je, mimochodem, v letadle nejnebezpečnější věta, kterou když kdokoli řekne, zavání průšvihem.
Rozdělím to – na závodech mě potěší, když přijdou rozhodčí a řeknou, že let byl pěkný, obzvlášť lidé, jichž si vážím. Ocenění toho, když člověk maká, nejen známkami, je skvělé. Totéž u airshow, pokud se povede a vypadá dobře, diváci zatleskají a pak třeba přijdou říct, že byla super, je potěšující. Zpětná vazba je hezká, vážím si jí a snažím se nečervenat. (smích)
Tvůj děda létal jako mechanik s historickými letadly, v Boleslavi jich taky spoustu máte, pilotuješ nějaké?
Létám historický dvouplošník An-2, to je můj objev z loňského roku a s Andulou létám moc rád. S Petrem Handlíkem jsem se svezl v Bückerovi, letěli jsme odtud při asi 0 °C venkovní teploty do Karlových Varů, zážitek velmi intenzivní a krásný. Zpátky to bylo o trochu lepší, oteplilo se na asi 15 °C. (smích) K pilotování historických dvouplošníků jsem ale ještě nedospěl. Vždycky mě to táhlo k silným a výkonným letadlům, stíhačkám nebo warbirdům. Když vidím, jak tu lítá Mustang nebo Harvard, ten výkon, rychlost a síla mě lákají. Tíhnu zkrátka k hodně koním pod kapotou a věcem, které dostanou člověka na hranu jeho možností.
Kluci jsou spíš takoví romantici, létání se šálečkou, mávání na lidi. Vláďa Handlík si myslí, že si dělám legraci, ale já zcela vážně říkám, že jsou hrdinové. Postaví si od nuly vlastní letadlo podle plánu, jsou nesmírně šikovní, a potom do toho, co si sami postavili, ještě sednou a lítají! Já nejsem nejšikovnější, takže bych letadlo nedokázal postavit. A i kdyby ano, měl bych pak hrozný strach do toho sám vlézt. Klukům nesmírně fandím a obdivuji je.
Co vlastně kdysi na letiště přivedlo Tebe?
Můj děda létal jako mechanik v Plzni na Messerschmittech, Avia S - 199 a Junkers 52, takže jsem vídal jeho fotky a nejrůznější prospekty, které tenkrát dostával a já si už během ZŠ řekl, že chci být vojenským pilotem. Chodil jsem na letiště, sledoval letadla a studoval, co všechno musím dělat a umět. V 9. třídě jsem šel na Vojenskou správu v Mladé Boleslavi s tím, že chci být vojenským pilotem a létat na stíhačkách. Doporučili mi vystudovat gymnázium a zaměřit se na matematiku, fyziku a angličtinu. Udělal jsem to a za 4 roky zaklepal na stejné dveře znovu. Pán si mě pamatoval, takových umíněnců moc nebylo. Poslal mě na lékařskou prohlídku a na den otevřených dveří do Brna, že si mě zapíšou. Věděl jsem o své lehké poruše barvocitu, ale doufal jsem, že to nebude problém. Paní doktorka na očním mi však řekla, že nikdy létat nebudu a Medical Class I nedostanu. Zhroutil se mi sen, pánovi na vojenské správě jsem poděkoval, že je mi to líto a šel jsem studovat něco jiného. Letadla jsem úplně opustil, bylo to pro mě životní zklamání.
Po vysoké škole jsem nastoupil do vývoje Škoda Auto. Jednou za mnou přišel kolega, že mě sveze letadlem. Nechtělo se mi, pořád ve mně bylo zklamání. Řekl jsem mu o své poruše barvocitu a on prohlásil, že ji má taky a že s ní Medical Class II dostanu. To bylo slovo do pranice! Nastoupil jsem v Boleslavi do kurzu na pilota kluzáků a pak to šlo ráz na ráz, přes kluzáky, ULL, akrobacii na kluzácích až k motorovému létání.
Se stíhačkou (Albatros) jsem se nakonec taky svezl. Rád bych to někdy zoficiálnil oprávněním na typ, ať už Albatros nebo Delfín. To je můj sen, že kluk, kterému v 19 letech řekli, že nikdy lítat nebude, si typovku na nějakou tu „trubku“ udělá. (smích)
Někdo může jednou větou rozbít sen, jiný může v cestě za snem pomoci. Máš takové lidi?
Na začátku mě letecky ovlivnil Miloš Ramert, který do Bolky v r. 2011 přijel s ASK, 14 dní se nám věnoval a nakopnul mě k úvahám o akrobacii. Druhým byl Jirka Duras, u něhož jsem v Karlových Varech začal létat na Decathlonu. Zpočátku to byl pro mě nepříjemný skok z Unlimited na kluzácích, Decathlon mi přišel gumový a chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykl. Dnes na tohle letadlo nedám dopustit a je podle mne skvělé na učení. Jako třetímu bych chtěl poděkovat Mírovi Červenkovi, který se mi věnuje od začátku doteď, vždycky si najde čas, radí mi, jak se Su-29 lítat, co a jak dělat. Díky němu jsem dnes tam, kde jsem a doufám, že to stejně jako oni budu vracet dalším klukům, kteří s nadšením půjdou do letecké akrobacie.
Honzo, jsme na konci rozhovoru. Jaké máš cíle, kromě typovky na stíhačku?
Být mistrem světa. Nejdřív letos v Intermediate, v příštích letech v Advanced a někdy třeba i v Unlimited. Jestliže někdo létá Unlimited 20 let, nemůže přijít nějaký Sobotka a stát se hned na prvním závodě mistrem světa. Bylo by to hezké, ale jsem realista. Na druhou stranu, pokud by člověk na závody nechodil s tím, že vyhraje, nemusí na ně vůbec. Je to stejné, jako u hokeje. Půjdu-li do zápasu proti týmu, o kterém vím, že je lepší, nejdu s myšlenkou, že prohraju. Budu se prát a bít o to, abych ho porazil. Když ne šikovností, tak bojovností.
.jpg)
