Pamatuju si na ten den docela přesně. Byla sobota 13. dubna 2024. Přes den bylo nádherné termické počasí (ano, opravdu už v takto brzký jarní den) a v podvečer, krátce před zlatou hodinkou, se udělal pověstný „volej“. Ideální čas na to se jít se svou partnerkou proletět. A během toho letu jí kousek pod okruhovou výškou našeho letiště ve Velkém Poříčí požádat o ruku. Vypadalo to asi nějak takto.
Proč to sem píšu a jakou to má souvislost s jiným výLETEM, o němž má být tento článek především? Hned vysvětlím.
Krátce po našem zasnoubení – vlastně doslova jen pár minut – jsem mé nastávající ženě slíbil, že na svatební cestu vyrazíme do Ameriky. Procestujeme ji celou, od východu na západ, od New Yorku po Los Angeles, přes Route 66 a všechny ty jejich národní parky, přesně jako to dělají ve filmu. Jenže od začátku loňského roku je s touhle Amerikou něco hodně špatně – a náhoda tomu chtěla, že když jsme loni v září kupovali letenky, sehnali jsme dvě za super cenu, které nás měly dopravit nikoliv do New Yorku, ale o kousek výš do Toronta na druhé straně americko-kanadské hranice.
Týdny ubývaly, a nám začalo být více než zřejmé, že u Niagarských vodopádů (jak zněl původní plán) hranice směrem na jih nepřekročíme a že namísto toho projedeme od východu na západ a křížem krážem jinou zemi – zemi javorového listu. Kanadu.
Křížem krážem Kanadou
Pomalu se dostávám k jádru věci, totiž k tomu, jak se lítá ve Vancouveru. Ještě předtím mi nicméně dovolte alespoň krátké cestopisné shrnutí této nádherné části světa. Protože vlastně i o tom létání je – o možnosti cestovat a vidět svět kolem nás z trochu jiné perspektivy a objevovat jeho mnohdy na první pohled skrytou krásu.
Kanada je země naprosto úžasná. Mají tu velká, moderní a krásná města, na která, i když mnohdy postrádají atmosféru, na níž jsme z Evropy zvyklí, se vždy moc hezky dívá. A je jedno, zda se bavíme o Torontu, Montrealu, Quebecu, Calgary či již zmíněném Vancouveru. Ona panoramata jsou dech beroucí na každém z těchto míst.
Ale o městech Kanada není. To nejhezčí totiž nenajdete v milionových aglomeracích na východě či západě země, nýbrž v horách, tedy jakémsi zdejším „středozápadě“. Canmore, Banff i celý Národní park Banff s dobře známými jezery Moraine Lake a Lake Luise, to vše je takzvaně „must see“. Úplně se to nedá popsat, ale kdo na těchto místech nebyl, věřte mi, že něco tak úžasného jste možná ještě neviděli (a kdo na nich byl, dá mi dozajista zapravdu). Nyní už ale konečně k onomu vyhlídkovému letu, který jsem si během našeho pobytu ve Vancouveru dopřál.
Hydroplány, kam oko dohlédne
Ve Vancouveru je to – i vzhledem k jeho poloze na pobřeží Tichého oceánu a všudypřítomným zálivům a zátokám – samý hydroplán. Samozřejmě i mě hned napadlo, že bych se jedním takových chtěl proletět, ale tak nějak jsem tušil, že by to mohlo být poněkud komplikované.
Já se totiž nechtěl jít „jen proletět“, chtěl jsem si pochopitelně „jít zalítat“. To znamenalo domluvit se v nějaké místní letecké škole, kde mají Cessnu 172, kterou mám zapsanou ve svém pilotním zápisníku, a k tomu ještě sehnat instruktora, který zrovna bude mít čas a dovolí mi si to celé odpilotovat.
Proč instruktora? Tím spíš, když mám na tomto typu coby PIC nalétáno desítky hodin? Ryze z praktických důvodů. Ve Vancouveru je totiž velké mezinárodní letiště a také několik menších regionálních (a pak také několik vodních ploch, z nichž startují zmíněné hydroplány). Nastudovat zdejší vzdušný prostor tak, aby si člověk byl jistý v kramflecích, by trvalo při nejmenším několik dní – a tím jsem, přiznávám, na našich líbánkách úplně čas trávit nechtěl.
No a pak je tu ještě otázka pojištění. Pokud by mi vůbec někde na základě mých „evropských papírů“ snad letadlo za hodně velký peníz půjčili, předpokládám, že i pojištění by, s trochou nadsázky, bylo podobně drahé jako samotné letadlo. Protože se mnou ale poletí instruktor, smáznu rázem dvě mouchy jednou ranou.
Nemůže jít přeci všechno jak po másle…
Vše bylo dopředu domluveno, dokonce mi dovolí si náš let natočit na kamery umístěné pod křídly, počasí ten den opět přálo, a tak jsme se mohli vypravit za město na letiště v Pitt Meadows, jež od centra Vancouveru leží asi hodinu a půl jízdy MHD. Pak, samozřejmě, přišly komplikace.
Ačkoliv jsem od samého rána kontroloval mobil, zda se náhodou něco nepokazilo, zpráva o tom, že je náš let vinou technické závady na letadle zrušen, mi na něm přistála doslova jen pár minut před tím, než jsme se měli s mým dnešním instruktorem potkat. Nebudu vám lhát, ačkoliv jsem věděl, že za to v té letecké škole s největší pravděpodobností nemohou, byl jsem hodně naštvaný (zůstaňme u tohoto výrazu). Na tohle jsem se těšil hodně, hodně dlouho. A v žádném případě jsem si to nechtěl nechat ujít.
Času ale nebylo nazbyt, další den jsme se měli přesouvat na naši poslední „líbánkovou“ štaci, a sice do Tofina na Vancouver Islandu – dobré čtyři hodiny jízdy. Dnes, nebo nikdy, říkám si.
Kolegu jsem poprosil, aby mi dal tip na nějaké další letecké školy kolem, s tím, že tam půjdeme zkusit štěstí takříkajíc na blind. Long story short: přejeli jsme uberem na druhou stranu letiště, v prvním „hangáru“ neuspěli, ve druhém jakbysmet. Štěstí se na nás usmálo až ve Vancouver Aviation College, kterou založil a řídí jistý íránský přistěhovalec Mustafa, jenž ve své rodné zemi dlouhá léta létal u tamních aerolinek.
Měli letadlo, měli čas, měli instruktora, a dokonce po chvíli přemlouvání mi povolili připevnit si pod křídla moje gopro kamery a vše pečlivě zaznamenat. Požadavky to ode mě byly všechno troufalé, ale jak se říká, „líná huba, holé neštěstí“.
Hurá do vzduchu!
Mým dnešním parťákem v této více než 50 let staré cessně 172, kromě mé ženy, pochopitelně, je Alastair Beaton, zdejší šéfinstruktor s velmi bohatými zkušenostmi. Jak se později ukázalo, byla to skvělá volba, protože mě Alastair nechal odpilotovat opravdu celý let od zahájení pojíždění po vypnutí motoru, aniž by se na okamžik sám dotkl beranů – dost obdivuhodné, když si uvědomím, že ač jsem mu svůj piloťák ukázal, vidíme se dnes poprvé. A tak ještě jednou děkuji!
Kam že vlastně poletíme? To je jednoduché. Nejprve nad hory a pak nad město. Měli bychom to podle SkyDemona stihnout zhruba za hodinu.
Letiště v Pitt Meadows je řízené, všude kolem nás jsou samá „TMAčka“, a tak musíme následovat místní procedury. Po vzletu tedy pokračujeme kurzem dráhy 260 stupňů a teprve až po pár minutách letu točíme o 90 stupňů doprava a za stálého stoupání vertikální rychlostí 400 stop za minutu se přibližujeme k jezeru Pitt Lake.
Hory, respektive zatím jen místní kopce, začínají de facto ihned. A i když ty největší máme ještě daleko před sebou, je zapotřebí, abychom co nejdříve nabrali výšku alespoň 4 500 stop AMSL, následně šest tisíc, ba nakonec rovných osm tisíc.
„A co budeme dělat, když nám vypoví službu motor?“ ptám se Alastaira. Odpověď, které se mi dostane, jsem vlastně očekával: „No, budeme muset do jezera“. Jasně, kam taky jinam, řekl jsem si v duchu už pár vteřin předtím.
Jezera jsou v této kopcovité oblasti severně od Vancouveru opravdu jedinými zaručenými místy, kde v případě poruchy máte alespoň trochu slušnější šanci na nouzové přistání. Sice bychom dostali rýmu a nevyhnutelně při něm následoval „kotrmelec“ přes hlavu, totiž kabinu, ale snad bychom přežili. Jezer je tu naštěstí více než dost, jedno hezčí než druhé, takže si stačí vlastně jen vybrat.
Krása střídá nádheru
Zmíněná „téemáčka“ jsme nechali za sebou, máme nastoupáno, a tak se nyní můžeme na chvíli opravdu jen kochat vší tou neskutečnou podívanou kolem nás. Díky skvělé dohlednosti vidíme až na hory nacházející se na Vancouver Islandu na deváté hodině. A před námi se už tyčí Mamquam Mountain – dvouapůltisícovka obklopená ledovci ze všech stran.
Kdybychom pokračovali dále, doletíme až do Whistleru, my ale chceme vidět i vancouverský downtown, a tak otáčíme o 180 stupňů a pokračujeme dále na jih. Pochopitelně také na tomto „legu“ krása střídá nádheru.
Naše cessna není žádný rychlík, naneštěstí právě proto, že je to tu tak nádherně krásné, ztratí člověk velmi rychle pojem o čase, až se na najednou opět ocitne na dohled druhého největšího města v Kanadě. To znamená sklesat pod 2 500 stop, abychom se dostali pod spodní hranici vancouverského TMA a měli o alespoň jednu starost méně.
Komunikaci se nicméně ani tak nevyhneme, protože pod námi je přístav Coal Harbour, odkud co pět minut startují hydroplány DHC-3 Single Otter vozící turisty jak na samotný Vancouver Island, tak i na podobná místa, odkud zrovna my přilétáme.
Díky Kanado!
Severní hranice vancouverského CTR – tedy toho, které se vztahuje k místnímu mezinárodními letišti – se nachází jižně od nás. Nemáme v úmyslu do něj vstupovat, takže zůstáváme na frekvenci Vancouver Traffic a koordinujeme naše úmysly s nimi. Tedy Alastair koordinuje, já jen letím.
I nyní se každopádně nacházíme ve vzdušném prostoru třídy „C“, a tudíž musíme od řídících k přeletu nad městem dostat povolení. Což se naštěstí záhy děje, takže nám nyní již nic nebrání k tomu doletět nad známý Stanley Park, u něj se otočit a poté následovat pobřeží, respektive přístav v samotném Downtownu. Tedy přesně tak, jak jsem si přál.
No a pak už je to „jen rutina“. Přihlásit se na frekvenci Pitt Meadows Traffic, požádat o povolení vstoupit do dalšího CTR, vyžádat si informace k přiblížení a za stále ještě relativně teplých pozdně odpoledních, leč říjnových slunečních paprsků něžně hlavním podvozkem políbit dráhu 26, jak se na každé líbánky sluší a patří.
Děkujeme, Alastaire! Děkujeme, Vancouver Aviation College! Děkujeme, Vancouvere! Děkujeme, Kanado! Byla jsi úžasná. A věřím, že v mnoha ohledech – lidmi počínaje, úžasnými scenériemi konče – i lepší než ta druhá země, do které jsme měli původně namířeno. Jaká to byla, si ale po tomhle zážitku vlastně už ani nepamatuji.
