Jak je to s těmi ročníky, Michale? V r. 2013 byl „nultý slet,“ počítá se nebo ne?
S nultým by byl letos XIV. ročník, ale řekli jsme si, že jej počítat nebudeme. Nejednalo se ještě o slet jako takový, ale náhodnou akci v Jindřichově Hradci.
Myšlenka vznikla kdysi na Aviatické pouti v roce povodní, kdy počasí bylo takové, že se nedalo létat. Seděli jsme na věži, hráli hry a byla to moc fajn družební akce asi 7 aeroklubů. Říkal jsem si: „Pojďme udělat něco, kdy se jeden víkend setkáme na nějakém letišti s lidmi z různých aeroklubů, zalétáme si, ugrilujeme maso, popijeme a bude pohoda.“ Nebylo to o československých letadlech, ale ať dorazí kdokoli na čemkoli. Všichni přiletěli na československých strojích, bylo to tenkrát 11 letadel a prožili jsme super víkend. Tehdy jsem si uvědomil, že nemáme žádnou akci zaměřenou cíleně na naše letectví. V té době létalo československých letadel ještě poměrně dost i v aeroklubech a mně došlo, že tomu tak nebude napořád. Byl to rok, kdy jsem přecházel z Jindřichova Hradce do aeroklubu Tábor a logicky tak první oficiální ročník SČSL proběhl v r. 2014 tam.
Kolik letadel přiletělo?
Přestože propagace byla téměř nulová, přiletělo 48 letadel a zájem byl obrovský. Protože od nultého do prvního ročníku šlo o putovní akci, řekl jsem si, že by bylo škoda v tom nepokračovat – díky tomu hodně účastníků může objevit zajímavá místa a poznat nové lidi. To byl důvod, proč jsme pokaždé jinde. Funguje to tak, že neoslovujeme my letiště, ale ona nás.
Jaké podmínky musí letiště, které má zájem hostit SČSL, splnit?
Za roky pořádání máme jasno, co je nezbytně nutné. Do X. ročníku jsme si ještě stanovili, že se stejné místo nesmí opakovat. Teď už mohou, ale dáváme přednost letištím, na kterých SČSL v minulosti nebyl. Je krásné, že se hlásí víc a víc takových míst.
Důležitý je zápal pro organizaci podobné akce. Dalšími jsou dostatečná délka dráhy a prostor pro letadla plus zázemí. Se vším ostatním se dá pracovat. Dnes už máme sepsaný manuál, který pořádající plocha dostane k dispozici a jehož se musí držet. Na mnoho letišť jsme díky akci přinesli něco nového – třeba kvůli nám zrekonstruovali sociální zařízení, ve Vyškově například dostavěli pergolu apod. – tím na nich SČSL zanechal stopu a posun. To vidím jako přidanou hodnotu samotné akce.
Proč je Slet neveřejný, přestože jsou na něm k vidění unikátní letadla?
Odpovím otázkou – kolik je leteckých akcí pro veřejnost v Čechách? Opravdu hodně. Piloti na ně letí s nějakým účelem – ukázat se lidem. Nebyla ale akce, kam by přiletěli, aniž by se museli „exhibovat“, ale mohli jen pobýt, popovídat si s kolegy.
Dostáváme neustále dotazy, zda SČSL přece jen neudělat jako veřejnou akci, ale dohodli jsme se, že ne. Ztratilo by to svůj osobitý punc. Najednou by z toho byla další letecká akce v řadě, která se jen jinak jmenuje a přišlo by to o rodinné kouzlo.
Veřejnost přece jen možnost nakouknout má.
Děláme vyhlídkové terasy, kam mohou diváci přijít, ale nejde o akci určenou primárně pro ně. Když nám někdo napíše, že je velký nadšenec, baví ho letadla a chtěl by se podívat, je-li to jen trochu možné, dostane akreditaci a může dorazit také.
Obě skupiny, jak veřejnost tak piloti, jsou oddělené a mají své soukromí.
Piloti se mohou nejen setkat, ale užít si i společný program. Jaký?
Každý ročník je jiný podle tematického zaměření. Představujeme osobnosti našeho letectví, které jinde neuvidí nebo nemohou slyšet. Tradicí jsou soutěže. Motivují majitele pečovat o své létající mazlíky a možná byste se divili, jak se snaží a pak mají radost, když si odvezou cenu. (usmívá se) Kolikrát přiletím na letiště a vidím na něm vystavená ocenění (jedno dokonce u vstupu na ÚCL, získané v r. 2022 za jím provozovaný Let L-200D Morava) nebo o nich mluví v médiích.
Občas míváme přednášky pilotů nebo institucí. Letošní ročník bude zaměřen speciálně na 90. výročí letecké výroby v Kunovicích, proběhne velká prezentace fabriky a jejích výrobků. Protože kunovické letiště je velké a má asfaltovou plochu, mohou na něm přistát i větší stroje, což v minulosti na menších letištích možné nebylo. Vypadá to, že půjde i o největší setkání Let L-410 v Evropě.
V jaké kategorii se soutěží a co se hodnotí?
Během prvního ročníku byla jen jedna kategorie a já si uvědomil, že je rozdíl hodnotit stroje soukromníků či aeroklubů, kde letadla jsou dříči. Proto jsou nyní dvě – soukromá a klubová letadla. Hodnotí se technický stav a estetika letounu, ale velmi důležitý je také jeho příběh. Ve Vyškově například vyhrál L-40 Meta Sokol z Německa, který zvítězil příběhem. Každé letadlo má nějaký šrám, to je logické, ale jeho duše je velikou součástí.
Kdo vybírá vítěze?
Pokaždé někdo jiný. Pověřený člověk vybírá každoročně komise pro každou kategorii zvlášť. Skládají se ze tří druhů lidí – laiků, odborníků a někým mezi nimi. Každý hodnotí nezávisle na ostatních. Odborník se spíš zaměří na technickou stránku, laik na celkový pohled, všichni jednotlivá letadla obodují a následně sestaví žebříček na prvních 3 místech. Hezké je sledovat, jak se v průběhu dne vyptávají majitelů právě na příběh, kterému přidávají hodnotící body. Majitelé, jenž u svého letadla nemohou být, k němu přichystají často cedulku právě s příběhem. Už i tohle dodává akci osobitost a propojení.
Mohou se umístění v jednotlivých ročnících shodovat?
První místo se opakovat nesmí, ale na dalších pozicích ano.
Během jednoho ročníku se umístila dvě letadla se stejným počtem bodů na 1. místě. V tu chvíli přijdou porotci za výborem a rozhodujeme se pro konkrétní letadlo bez ohledu na jeho majitele. Hodnotí se skutečně jen stroje.
Které letadlo Tebe osobně oslovilo nejvíc?
Zlín Z-526 ASM, HB-TRQ, v Rakovníku v r. 2022, kdy se tento typ u nás po dlouhé době ukázal a já s ním mohl letět. Pak byl silný moment, když se potkalo více Aero Ae-145 na jednom místě, protože to není moc častá věc. Poprvé se v Mýtě objevily tři a zaletěly v trojici, krásný pohled. Loni už se sešly čtyři, letěly ve velkoskupině a vedly ji – to se nezapomíná.
Krásná byla poprvé také účast Let C-11, protože ho člověk často nevidí.
První účast Electry při V. ročníku v Trnavě byla nezapomenutelná. A taky – ač to nemá spojitost s československými letadly – jsme během tohoto ročníku zažili návštěvu slovenské vládní letky. To byl moment, ze kterého se mi podlomila kolena. Nad dráhou se nám v 10 m proháněly vládní Airbus a Fokker a to, co předváděly, jsem v životě neviděl. Tehdy si člověk řekne, že jsme asi dokázali něco, co jsme ani nečekali.
Ocenit musím také staré větroně, které jsou zajímavé a ke Sletu neodmyslitelně patří.
Je hrozně těžké říct, které je nej…, protože všechna letadla jsou krásná a zajímavá.
Jaká nejemotivnější chvíle, kromě už zmíněné, se Ti vybaví?
Nejsou všechny veselé, protože v průběhu doby, po kterou SČSL děláme, spousta lidí odešla, jako třeba Ondra Ryčl. Ten odešel na palubě Z-526 při závodech v Kroměříži na konci léta 2014 a ročník 2015 mu byl věnovaný. Velkoskupinu tehdy vedla Aero Ae-145, kterou spoluvlastnil s Liborem Smolíkem, v ní seděla jeho manželka. To byla chvíle, kdy vám tečou slzy po tvářích. Je to dojemné, smutné, ale víte, že takoví lidé si poctu zaslouží.
Totéž po smrti Jirky Sallera, kdy se v Jaroměři odhaloval pomník a piloti mu udělali Missing Man Formation. Přítomná byla Radka Máchová a lidi s nimiž létal, to byly chvíle, kdy stojíte a mrazí vás. Já navíc zpravidla tohle musím uvést jako organizátor, člověk lapá po dechu a těžko hledá slova.
Když odešel Láďa Hošek, také měl Missing Man Formation v Rakovníku, Z-126 OK-DVG, která k němu neodmyslitelně patřila, táhnula černý fábor ve skupině čtyř Zlínů.
To byly momenty emočně velmi vypjaté a těžké. Nikdy nezapomenu pocit, který jsem při tom měl a jsem rád, že jsme jim tyhle ročníky věnovali, protože létání je o lidech.
Mám samozřejmě i krásné vzpomínky. Byl jsem nadšený, když při X. ročníku jsme zapůjčili náš stroj Z-526 OK-SND Petru Jirmusovi a Martinu Šonkovi a nazvali to: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Zalítali každý svou akrobacii, aby se lety mohly porovnat, což byla neuvěřitelná podívaná pro lidi, kteří jsou znalí – rukopis každého z nich byl ve vzduchu jasný a bylo to krásné.
Pro mě je nejhezčí část sletu, když začíná. Letadla se slétávají během pátečního podvečera a sobotního dopoledne, člověk vidí, jak „hnízdo“ žije, bzučí a zvětšuje se, potká lidi, které rok či déle neviděl. No, a pak samozřejmě po skončení s jistotou, že se nic nestalo.
Loňský ročník byl zajímavý pro mne i tím, že jsem v tom roce slavil 30. narozeniny, plácnul jsem to nějak náhodně v pátek u piva a Klárka Andrlová s Hankou Babčanovou pro mě připravily překvapení, dostal jsem kytku a Klárka složila básničku. To byl dojemný moment, který asi nikdo jiný nemůže posoudit. Také vidět usmívající se tváře lidí, kteří se sešli užít akci, kterou jsme pro ně uspořádali. Lidí, kteří třeba šetří celý rok, aby mohli přiletět a strávit na Sletu víkend. Nesmírně si jich za to vážím. V takových okamžicích vím, že to všechno za to stojí a akci musíme dělat dál.
Každoročně se uděluje Cena Jiřího Kobrleho, komu a proč?
Jiří „Sir“ Kobrle nás opustil v r. 2019. Myslím, že jej není třeba přestavovat – kdo ho znal, je za to rád, kdo ho nepoznal, tomu je to líto. Byl obrovskou osobností našeho letectví a jestli po někom pojmenovat ocenění, tak jedině po něm.
Kontaktovali jsme jeho manželku a seznámili ji se svým záměrem. Bylo to velmi emotivní setkání a ona pokorně přijala, stala se patronkou Ceny a osobně také ocenění předává a podepisuje diplomy. Každého vybraného laureáta s ní konzultujeme a musí jej schválit. Důležitá je transparentnost celého procesu výběru a schvalování navržených osobností.
Chceme oceňovat žijící lidi, kteří přinesli našemu letectví mnohé a díky nimž se posunulo tam, kde je dnes. Neudělujeme ocenění in-memoriam.
Těch, kteří by si ocenění zasloužili, jsou mezi námi stovky od mladých po ty nejstarší. Logicky se snažíme oceňovat spíše vyšší ročníky, které mnohdy nebyly za svůj přínos doceněny a je třeba jejich příběhy připomínat. Jdeme napříč odvětvími, takže cenu si odnesl například meteorolog, plachtaři, stíhací či zalétávací piloti a mnozí další.
Jak se vám daří získávat silné partnery akce?
Když se SČSL rozjížděl, nebylo to jednoduché. 18letý kluk šel na vedení institucí, které jsou tady desítky let, a snažil se je přesvědčit o uvolnění peněz na takovouto akci. Proto nás zpočátku sponzorovaly i firmy, které nemají s letectvím nic společného. Jak se SČSL rozvíjel a jeho popularita rostla, je cílem partnerství firem s letectvím nějakým způsobem spojených anebo těch, které mohou něco akci přinést. Jsme např. velmi rádi za partnerství s Mattoni či Kofolou, protože zajišťují pitný režim organizátorům, kteří na letišti celé dny makají ve vedru a na slunci. Jsem vděčný za letecké partnery, kteří jsou s námi mnoho let a jsou hrdi na to, že jimi jsou. Musím zmínit generálního partnera LOM PRAHA, s.p. Byl partnerem Sletu již dříve, po změně vedení se stal generálním partnerem a zůstal jím dosud. Naše spolupráce se rok od roku rozvíjí a já jsem tomu moc rád.
Loni se podařilo získat záštitu prezidenta ČR.
To byl velký milník. Žádali jsme o ni párkrát už dříve, ale nebylo vyslyšeno. V r. 2025 nám byla udělena, což vnímám jako důkaz toho, že panu prezidentovi není lhostejný letecký průmysl ani akce pořádaná na jeho oslavu.
Letos jsme záštitu opět dostali, čehož si velmi vážíme. Ale člověk nikdy nezapomene na tu první.
Jaký je zájem pilotů o účast na SČSL?
Rok od roku větší, což nás nesmírně těší. Zvažovali jsme, že pokud by počet přihlášek klesal, dělali bychom Slet jednou za 2 roky, ale přihlášek je víc a víc.
Takže bude slet půlroční? (smích)
Částečně jsme to udělali Sletem Trenérů, který bývá na konci sezóny v měsíci výročí prvního letu. Primárně se setkávají piloti těchto strojů, ale vítáni jsou i ostatní. Jde o jakési rozloučení se sezónou. Tahle akce ale není náročná na organizaci, ta je o setkání. Je hezké slýchat v průběhu roku lidi říkat: „Já už se těším na Slet, až se zase všichni uvidíme.“
Co musí být velmi náročné na nabriefování a uskutečnění jsou velkoskupiny. Kdo je má na starosti a podle čeho se vybírá, kdo v nich poletí?
Rekordní velkoskupinu tvořilo 29 letadel, a to díky faktu, že piloti se mezi sebou znali. Čím víc letadel, tím větší je riziko a vzrůstají obavy a tak jsme přistoupili ke snížení počtu letících. Poprvé v Novém Městě, kde bylo omezení dáno dráhou a letadla musela startovat v rojích po trojicích. Změnili jsme také podmínky, protože občas se nachomýtnul někdo, kdo brzdil další část skupiny, protože mu třeba kvůli nákladu a horku letadlo neletělo. Naštěstí nikdy nedošlo k žádnému závažnému incidentu. Jednou došlo k závadě na motoru u letadla vzadu, které bezpečně přistálo, ale jinak žádný problém, byť jsou ve skupině extrémní turbulence v úplavu.
Účastníky briefuje od začátku SČSL Tomáš Jirmus, který zná lidi v letectví a většina pilotů mu prošla rukama jako examinátorovi nebo o nich alespoň něco ví. Pokud někoho nezná, buď ho do skupiny nepustí, nebo si zkontroluje jeho kvalifikaci či zapsané zkušenosti se skupinami. Dříve jsme dovolovali těm, kdo zkušenosti se skupinovým letem neměli, letět svým letadlem s instruktorem. Od toho jsme upustili a skupiny létají zpravidla ti, kdo se dobře znají. Je to z důvodu maximální možné bezpečnosti.
Ovlivňuje tedy složení skupiny jen skladba pilotů nebo řešíte, jaké stroje chcete, aby se v ní představily?
Teď je to podle lidí. Když jde o jiné typy letadel, kombinujeme. Stalo se nám například, že v poslední části skupiny byl Meta Sokol a s ním Trenéři. Neletěli v jednom roji, protože jich nebyl dostatečný počet. Seskupujeme pak podle výkonu a lidí, kteří se přihlásí.
Dřív šlo o počty, abychom udělali rekord, ale teď už ne. Než tahat čerta za ocas, přiklonili jsme se na stranu bezpečnosti.
Pojďme k rekordům z historie SČSL.
Během VIII. ročníku ve Vyškově a XII. V Roudnici to bylo 91 letadel.
Nejvzdálenější účastník? Létá jeden Švýcar, pak Maďar ze středního Maďarska, což bylo tehdy do Mladé Boleslavi asi nejdál. Měl tenkrát 2 závady na letadle a dokonce při velkoskupině tahal nouzově na Z-526 kola, tudíž domů musel letět s vysunutým podvozkem. Po cestě mu navíc začal zlobit motor, takže sedal v Táboře, kde mu jej opravovali. Letos přiletí také, ale vypadá to, že co do vzdálenosti ho trumfne Nizozemec.
Kdo byl nejstarším účastníkem? Tady si nejsem jistý, ale budou to letadla kolem ročníku výroby 1946-1947.
Když jsem se dívala na statistiky přihlášek, účast na SČSL rostla skutečně skokově a udrželi jste krásnou účast i za covidu.
Za covidu to bylo velmi překvapivé. Nevěděli jsme, zda akce vůbec bude realizovatelná, dokonce se 2x odkládala, přesto přiletělo do Jihlavy 60 letadel a to v době, kdy se musely i uvnitř nosit roušky. Zvládli jsme všechno, touha lidí se potkat byla větší. Vyškovský Slet, který byl také kvůli covidu odsunutý, už díky posunu spadl do rozvolněných restrikčních opatření a účast na něm byla rekordní (až loňský rok ji překonal).
Začínali jsme v prvním roce se 40 přihlášenými letouny, další ročník to už bylo 85 letadel, v posledních letech jsme výrazně nad stovkou.
Myslím, že letos budeme horní hranici atakovat značně. K dnešku (12. 5. 2026) máme přihlášených 94 letadel a to mezinárodních – Nizozemsko, Maďarsko, Polsko, Německo a jsem si jistý, že to nejsou koncová čísla.
Jezdí také hodně zahraničních fotografů či novinářů, každoročně Dánové, Britové a další.
Během SČSL vzniká společná fotka – od začátku?
Ano. Nemá ji jedině II. ročník, protože jsme na ni zapomněli. Byl velký problém s počasím, hnaly se bouřky, takže všechno se posouvalo a bylo poněkud hektické a poslední, na co jsme mysleli, byla fotografie.
Snažíme se pokaždé, aby na snímku bylo co nejvíc lidí spolu s letadly (byť se nikdy nepodaří na ni dostat všechny), kluci vymýšlejí, odkud fotit a občas při tom podávají neuvěřitelné výškové výkony při lezení na možná a nemožná místa.
Kromě fotky mají účastníci i něco dalšího na památku?
Každoročně se vyrábí originální trička, od r. 2021 pokaždé s jiným unikátním designem. K nim stejně unikátní plakát a navíc vymýšlíme pokaždé jiný praktický upomínkový předmět, který dostávají s registrací. Velmi oblíbené byly v r. 2023 taštičky na doklady, pak mikiny nebo přívěsky Remove Before Flight či plecháčky. I pro letošek připravujeme překvapení.
Jednou jsem byl v Praze na koncertu, náhle koukám a před sebou vidím Sletové tričko. Důkaz, že je lidi nosí. Stejně, jako na fotkách z celého světa. Je to fajn, protože se tím myšlenka SČSL šíří dál.
Letos se bude celý Slet motat v moravských ornamentech, ale víc neprozradím.
Pořádat SČSL stojí nesmírné množství času a energie, jak to zvládáte?
Člověk se cítí kolikrát vyčerpaný, protože akce je čím dál známější a náročnější na organizaci a my se její přípravě věnujeme ve volném čase. Každý máme své zaměstnání, rodiny, někam se v životě posouváme a času není nazbyt.
Díky za mladší nadšené lidi, které Slet přivedl k československým letadlům, rozšiřuje se zájem nám pomáhat. V Roudnici celý pomocný tým čítal 100 lidí a to je obrovské číslo. Věkový průřez organizačního týmu je 15-70 let. Máme v něm nováčky, ale i úžasné lidi se zkušenostmi a známou pověstí. Krásné je, že v týmu jsou i lidé mimo letectví, které strhlo nadšení díky tomu, jaká akce je (např. přítelkyně pilota a její kamarádka a mnozí další). Všichni odvádí velmi náročnou práci a je krásné se v sobotu večer společně sejít na rautu a říct si: „Super, zase jsme to zvládli.“
Doufám, že mladí nadšenci po nás jednou Slet převezmou a budou v něm pokračovat, protože já jej nebudu moci dělat donekonečna.
Co je pro Tebe na Sletu nejkrásnější?
Lidi. Někdy jsem vyčerpaný, přestože se spoustu věcí snažím delegovat. Těší mě, že i mladí lidé navnímali atmosféru akce a s chutí se do její organizace zapojují.
Hlavní organizační výbor čítá 5 lidí, kteří pracují na akci celý rok. K tomu dalších 5 grafiků, webmasterů a dalších odborností. Širší organizační tým tvoří cca 30 lidí a k nim se přidávají pomocníci na místě.
Když k nám do týmu přijde někdo nový, má šanci se postupně dostávat až do organizačního výboru a jednou z něj třeba bude předseda.
Jaké máte cíle do budoucna?
Udržet SČSL i nadále tak, aby zůstal pohodovou a bezpečnou akcí, kterou si všichni s radostí užijí.
