V prvních deseti – dvanácti létech XX.století se stali novými idoly tehdejších médií letečtí průkopníci sedlající první křehké létající aparáty. Čtenáři tehdejších novin či diváci v přítmí kinosálů doslova hltali informace o letadlech a jejich odvážných pilotech, užasli při zprávách o prvním dálkovém desetikilometrovém přeletu z města do města, o utvoření výškového rekordu dosažením výšky neuvěřitelných 100 metrů nad místem startu. Pravda, zpočátku bylo mnohem víc zpráv o mnoha nehodách a letcích často zahynuvších ve změti rozlámaného dříví a potrhaného plátna po tvrdém polibku s matičkou Zemí. Kolem roku 1908 se poměr těchto zpráv ale začal pomalu měnit a zlom nastal roku 1909, kdy zprávy o letadlech těžších vzduchu opanovaly optimistické a pozitivní ódy inspirované slavným přeletem Louise Blériota přes Kanál La Manche z Francie do Anglie a prvními světovými leteckými závody v Remeši.
Dnes už si nikdo nedokáže představit, že by se někde na světě vedly bojové operace, aniž by u toho významnou roli nehrála vojenská letadla organizovaná ve striktně definovaných a patřičně vybavených leteckých vojenských útvarech. Ale až kolem roku 1910 většina generálních štábů světových armád pochopila, že nově se rozvíjející obor lidské činnosti, totiž létání v letadlech těžších vzduchu, bude mít zřejmě i velký význam pro jejich vojska. Jasno ale o skutečných možnostech letadel v armádách zdaleka neměly a dá se říci, že i dosti tápaly. Důstojníci a zvláště generálové hodně teoretizovali, v čemž je svými fantaskními fabulacemi zveřejňovanými v tehdejším tisku často na prvních stránkách na dané téma doplňovalo mnoho novinářů a takéodborníků. Skutečné a reálné pokusy o nalezení vojenského využití tehdejších „létajících hraček“ proběhly do roku 1910 hlavně v USA, v Německu a ve Francii, v posledních dvou zemích ale v tomto směru věřili stále ještě více ve vzducholodě. Proto může být pro naše čtenáře velkým překvapením, že to byla Itálie, která nakonec jako první země na světě nasadila letadla organizovaně a s prokazatelnými výsledky ve skutečném boji. Bylo to v říjnu 1911, a místo nasazení byla Libye v severní Africe.
Když v létě roku 1910 italská vláda tehdy pro svoji armádu nakoupila Blérioty, Farmany, Nieuporty a Etrichy Taube, a první italští vojenští piloti na nich vzápětí zahájili letecký výcvik s cílem získat pilotní diplom, v Itálii davy civilistů i obyčejných vojáků obdivovaly tyto první italské vojenské letouny, které startovaly a přistávaly na nově vzniklých vojenských letištích v Bologni, Rimini a Benátkách, jako velkou atrakci. Ani samotní novopečení italští vojenští piloti ale neměli ani tušení, že jejich bojové nasazení je tak blízko. Na generálním štábu italské armády však zřejmě už tehdy věděli své.
Italská vláda a italský král už delší dobu drželi přesvědčení, že Itálie musí ovládnout Tripolis a Cyrenaiku, dnešní Libyi. Tato území tehdy de facto i de jure patřila Turecku, ale to pro tehdejší evropské politiky mnoho neznamenalo. V roce 1911 padlo definitivní vládní rozhodnutí – Italové se rozhodli „do toho jít“. Oficiálně vše začalo tím, že Italský velvyslanec v Konstantinopoli (dnes Istanbul) v noci na 27.9. 1911 prostě a jednoduše oznámil diplomatickou nótou turecké osmanské vládě že jeho země se rozhodla vojensky obsadit Tripolis a Cyrenaiku, které vzhledem k jejich blízkosti k italskému pobřeží považuje za životně důležité pro národní zájmy Itálie. Po diplomatických poklonách se otočil a odešel. A bylo vymalováno.
V té době ale válečné přípravy v Itálii už dávno běžely naplno. Pro obsazení Libye byl vytvořen v italské armádě samostatný vojenský útvar, nazvaný Zvláštní batalion. A právě zde můžeme vystopovat původ prvního moderního leteckého vojenského útvaru na světě. Už dne 29.9.1911 velení Zvláštního Batalionu vydalo přísně tajný rozkaz č.1 o vytvoření bojové letecké jednotky, ve kterém definovalo jak jeho technické vybavení, personální a organizační strukturu, ale také úkol, který bude muset tato jednotka splnit, totiž všemi způsoby podporovat vlastní vojska při dobytí a obsazení Libye. Jejím velitelem byl jmenován kapitán a pilot Carlo Piazza.
Jednotku tvořilo především 11 pilotů a 9 letadel: 3 Nieuporty, 2 Blérioty, 2 Farmany a 2 letouny typu Etrich Taube. Všechny letouny měly motory Gnome o 50 koních a na polním letišti měla letadla zpočátku hangárovat ve společném plátěném hangáru.
V prvních dnech října 1911 bylo v italském přístavu v Neapoli dokončeno nalodění veškerého materiálu. Samotný letecký oddíl se vezl v rámci velkého konvoje na vyčleněných třech vojenských transportních lodích, kde se spolu s leteckým materiálem tísnili i všichni piloti a pozemní personál. Cílem vylodění byl přístav v Tripolisu. Ten již předtím obsadila italská námořní pěchota, která poměrně rychle přemohla tamní tureckou posádku. Ostatní italské jednotky Zvláštního batalionu měly pak za úkol po vylodění definitivně porazit turecko-arabské síly a zabrat celé vnitrozemí Kyreneiky.
Je zajímavé, že i nasazení italského leteckého oddílu v Africe bylo naprosto cílevědomé a dobře organizované. Zasloužil se o to mladý kapitán Pietro Badoglio, štábní důstojník pro koordinaci speciálních jednotek, který si nad leteckým oddílem v Libyi převzal jakýsi patronát. Tento kapitán se mnohem později stal italským maršálem. I díky jemu lodě leteckého oddílu mohly vyložit svůj náklad mezi prvními hned 13. a 14. 10. 1911. Jako první byly vyloženy dva Blérioty. Rychlé vyložení koordinoval velitel letecké skupiny kapitán Carlo Piazza, jeho prvním úkolem ale bylo nalézt v okolí Tripolisu vhodný pozemek k vybudování polního letiště. Vybral dosti rovinné, ale kamenité a pusté místo těsně za hranicemi města Tripolis s poněkud nepřívětivým názvem Židovský hřbitov. Startovací a přistávací plochu bylo nutné ale vyčistit, především z ní odstranit roztroušené balvany a mnoho keřů. Tuto práci udělali poněkud nedobrovolně domorodci pod „dohledem“ Italů.
Chvíli trvalo, než se kamenitá planina za hranicemi města stala plnohodnotným a funkčním polním letištěm, zpočátku s plátěným hangárem a stany pro personál a sklady. Proto až 23.10.1911 v 16.15 hod došlo k oné historické události, vůbec prvnímu bojovému nasazení letadla v dějinách letectví. Kapitán Piazza vzlétl tehdy na svém Blériotu k průzkumnému letu. Jeho úkolem bylo pozorovat pohyby nepřátelských jednotek v oblasti oázy Zanzur. Později vzlétl další pilot kapitán Moizo s podobným úkolem. Tyto lety byly vyžádány velitelstvím italské divize operující v oblasti. Průzkum byl úspěšný a o to důležitější, že Italové museli zpočátku spoléhat pouze na stařičké francouzské vojenské mapy. Ty byly dosti nepřesné a vzhledem k velkému měřítku málo podrobné. O den později dostal kapitán Moizo úkol lokalizovat městečko Azizyiah, v té době na mapách jen velmi přibližně zakreslené. Našel ho jinde, než uváděly mapy a podstatně blíže: vzdálenost od Tripolisu nebyla 80km, nýbrž 60km.
Polní letiště se postupně dovybavilo, dostalo dřevěné hangáry a baráky, a nakonec i zázemí pro vzducholodě. Ale při postupu italských vojsk do vnitrozemí se ukázalo, že jedno polní letiště nestačí. Postupně v Africe vznikala i další, která měla i trvalejší charakter, jako například v Derně, kde byly dislokovány hlavně letouny Farman, a v Garian, kde byly často k vidění i vzducholodě P2 a P3.
V listopadu 1911 ukázaly letouny další zásadní možnost nasazení. Poručík Giulio Gavotti provedl první bombardovací útok s letadlem těžším vzduchu v historii, když shodil se svého Etrichu čtyři malé pumy na objevené soustředění osmanských vojsk u oázy Ain Zara. Jedna z nich se trefila přímo do centra ležení tureckých vojsk. Před shozením musel všechny své čtyři pumy postupně za letu odjistit Gulio Gavotti vlastním chrupem(!), protože se obával pustit řízení oběma rukama. Způsobené škody vlastním bombardováním byly minimální, ale útok způsobil značnou paniku u osmanských vojsk, která z oázy vpodstatě utekla.
Od té doby byla obdobná letecká podpora vyžadována po leteckém oddílu stále častěji. Italské pozemní jednotky totiž bojovaly v prakticky neznámém terénu proti vysoce pohyblivému nepříteli, který převážně vedl guerillovou válku. V prosinci 1911 postupovaly terénem tři italské vojenské kolony, aby definitivně obsadily oázu Ain Zara. Ze vzduchu je podporovaly italské letouny, které kontrolovaly dění na zemi před postupujícími vojáky i po stranách pochodových proudů.
Méně dramatické, ale pro vedení války v Libyi zcela zásadní byly ale hlavně tzv. topografické lety, umožňující opravit a zpřesnit původní poněkud neurčité mapy. Italští letci brzy přišli s nápadem zkoumané území fotografovat ze vzduchu. Také v tomto směru tím získali světové prvenství. Určitou dobu laborovali s umístěním fotoaparátu, tehdy nazývaného kamera. Poprvé byla nakonec umístěna ve svislé poloze na spodní stranu trupu letounu Nieuport kapitána Moiza. Ten pak létal bez pozorovatele, aby zvýšil dostup a dolet svého stroje. Problém však byl, že sám nemohl měnit skleněné desky (používané v tehdejších fotoaparátech) a tudíž mohl pořídit jen jednu fotografii při každém jednom letu. I tak byly výsledky vysoce oceňovány velením Batalionu i zahraničními pozorovateli, zvláště, když četnost těchto letů i počty kamer umístěných na letadlech a vzducholodích se velmi navýšily a mezi italskými letouny začaly být pro fotolety používány mnohem vhodnější stroje typu Farman.
Bojových akcí italského expedičního sboru se zúčastnila nejen letadla, ale jak už jsme výše naznačili, také další vzdušné prostředky, které byly v té době k dispozici. V počáteční fázi bojů pracovala v Tripolisu detašovaná jednotka se čtyřmi malými upoutanými balony, každý měl objem 50m3 . K dispozici byly také čtyři draky a jeden německý balon kombinovaný s drakem (!). Draky se ale neosvědčily, téměř vzápětí byly používány jen k signalizaci a postupně byly nahrazovány upoutanými balony nebo v ojedinělých případech i balony kombinovanými s draky. Nasazení balonů k pozorování ale nebylo moc úspěšné, pozorovatelé z nich v Africe moc neviděli, hlavně kvůli přízemním raním mlhám, ale také díky optickému zkreslení a zrcadlení v průběhu dne způsobené extrémně horkým vzduchem. Určitý úspěch měly hlavně balony kombinované s draky při řízení dělostřelecké palby.
Italové také vůbec poprvé v historii bojově nasadili vzducholodě. Už na počátku bojů byla zřízena základna v Brindisi se vzducholoďmi P2 a P3. P2 byla původně N 1ter a měla objem 4000m3 . P3 byla původně N2 a byla vyrobena z těžšího německého hedvábí a měla zvýšenou kapacitu na 4400m3. Obě vzducholodi dorazily do Tripolisu 3.12. 1911 spolu s veškerým zabezpečením. To se skládalo z generátoru vodíku, dvou hangárů, pojízdné dílny, náhradních dílů, výzbroje a dvou nákladních automobilů Fiat. Podobně jako italské letouny, i vzducholodě byly zpočátku umístěny na letišti původně nazývaném Židovský hřbitov. V noci na 16.prosince však byly poškozeny silnou větrnou bouří a mohly být nasazeny až po nutných opravách. K prvnímu bojovému nasazení italských vzducholodí v severní Africe proto došlo až 5.3. 1912 nad oblastí Zanzuri. Od té doby ale „bojově“ létaly vzducholodě pravidelně, zpočátku především na průzkumné lety (vizuální průzkum i snímkování) kombinované s příležitostným bombardováním, a také shazovaly vzkazy pozemním jednotkám. Ty byly v pouzdrech zatížených tak, aby je vítr neodnesl při shozu ze vzducholodí příliš daleko. Výška provádění bojového letu byla totiž rozkazem určena na 1400 metrů, aby vzducholodi byly mimo dosah případné odvetné dělostřelecké palby. Nicméně, v praxi se vzhledem k zatížení vzducholodí nákladem a nižšímu výkonu motorů v horkém vzduchu létalo kolem 1200 metrů. Posádku vzducholodě tvořili typicky čtyři muži: kapitán, dva nižší důstojníci a mechanik-poddůstojník. To umožnilo alespoň dvěma členům posádky věnovat se bojovému úkolu, tj. snímkování či pozorování, nebo i svrhávání pum. Předepsanou výšku dodržovaly obě vzducholodi i v okamžiku, kdy shazovaly na nepřítele bomby. Přesnost proto nebyla valná a přímých zásahů minimum, i když celkově shodily za celou kampaň cca 3000 pum (sic!) různých typů včetně malého počtu zápalných. Panika v okamžiku, kdy se na obloze objevila vzducholoď či letadlo, na straně osmanských vojsk ale byla stále mimořádná.
Na konci kampaně napsal renomovaný londýnský deník Times: „Každý kdo sledoval tuto kampaň, musí obdivovat zdatnost a odvahu italských letců v Tripolisu. Ti podali důkaz o užitečnosti letadel v moderní válce.“ Francouzský deník Echo nasazení italských letců v Africe komentoval ještě nadšeněji: podle něj Američané letadlo vynalezli, Francouzi je rozšířili po Evropě a Italové je poprvé nasadili v boji.
Zkušenosti z bojového nasazení leteckého italského oddílu v severní Africe v letech 1911 a 1912, přes poměrně podrobné dobové komentáře ve světovém tisku, však nakonec byly prakticky zapomenuty. Přestože italské velení tehdy zvalo zahraniční pozorovatele a dopisovatele hlavně evropského tisku v době bojů do Libye a ponechávalo jim velký prostor k analýze a podrobnému popisování všech italských aktivit v Cyrenaice, přesto tehdejší zkušenosti z nasazení letectva v boji vpodstatě zcela zapadly. Systém, úkoly a organizaci nasazení vojenských letadel ve válečném konfliktu nakonec válčící armády vymýšlely po vypuknutí první světové války téměř úplně od nuly. Ale to byla již zcela jiná písnička…..
Prameny:
Letecké války, autor Cooksley P.G., rok vydání 1997,
Die grosen Luftshlachten des 20.Jahrhunderts, autor Giorgi Apostolo, rok vydání 1977 a jeho původní italské vydání Le grandi battaglie aeree del XX secolo 1911-1945 z téhož roku
Archív letecké digitální knihovny Českého svazu letectví
